Sněženění

Padají andělé 
to sněží
a bílé peří z křídel, jež nám dávno nepatří 
na vlasy zvoní jak jeřabiny o vítr
padám 
mířím ven ze sevření, které přichází s pocity
chci opustit všechno, čemu rozumím 
oslepnout vůči tomu, co prý vidím 
a ohluchnout ke všemu, co říkám
protože teprve tváří v tvář sám sobě 
začínám chápat 
že celý vesmír je jen jedna vločka sněhu
prostoru, který nevidíme, protože se jen díváme
a naplněni prázdnotou všech věcí, jimiž se snažíme zapomenout
se vzdalujeme od sebe 
až se jen dotýkáme, ale necítíme 
až se líbáme, ale nemilujeme
až pláčeme, ale vlastně nevíme proč 
a přitom by to bylo tak krásné
i já se přiznám 
naposledy jsem odbyl modlitbu na hrobě
protože jsem chtěl být co nejdříve s tebou v posteli
a o ten čas ti prodloužit tu dobu, kdy mu nejsi přítomna
a co vidíš je okamžik za okny z druhé strany, zamlžených tvým těžkým dechem
tam nevstoupím, dokud nedokončím Otčenáš 
a mé tělo neopustí duše všech slov, v nichž jsem živ 
když loučení tolik podobné pěně u břehů svojí špínou
je součástí návratu 
bez nějž bychom nikdy neporozuměli smrti 
která jediná ví jak je to dál