Otvírám

Tento svět, jenž do slunce se dívá
můra je co vlétá do plamene 
nekonečně svítá a zároveň se stmívá 
ani moře břehu nevzpomene.

Dnem jdu v stíny vesmírné
trávou hvězd a prachem svým  
a všechno v tíze nesmírné
hoří v čas a stoupá v dým.

Zda v létě některém na sliby vzpomenu    
svlečenou košilí ti jablko utřu
a slzu ze tváří vsadím do prstenu 
pak s tebou tisíckrát za sebou umřu.

Únor jsi za okny obrázek vzdechu
teď světlem na nebi modrý a siný  
kreslí tě sníh právě vločkami na střechu   
šedavou a bílou jak semeno zimy. 

Snad stojíš za dveřmi tma je však ještě
hledám co napnouti za tvář ve rám
možná, že s podobou z níž hledí jehně
nevím kam, ale otvírám ti, otvírám.