Eva

Rozšklebená a lepkavá rána na hlavě zela mezi trsy oškubaných tmavých vlasů. Jako morbidní karikatura postižení, jako ta nejhorší noční můra - a v těch nádherných očích jen prázdnota a v pozadí možná vztek? Bolest? Člověk se často chce podívat lidem do hlavy, bylo by to přinejmenším zajímavé, ale nahlédnout do nitra jí, pravděpodobně by to změnilo celé vnímání světa. Kam až sahá peklo? Z hloubi Dantova ledu a spalujícího ohně stoupá zlo nahoru, vyvěrá zemí skrz bosé nohy do těla a stoupaje dále, dere se na svět jejíma očima. Tudy chce povstat sám Ďábel. Musí projít skrz nevinnost, nevinnost dostatečně agresivní a plnou zla, přes bezmocné šílenství.
Dopotácela se do kuchyňky.
„Éééé, e, Evííí, Evíí!“
Tepláky, jediný kus oblečení, který obvykle snesla, držela v ruce. Šouravě cupitavými krůčky se přiblížila k oknu a zabouchala. Lidé venku se otočili, zírajíce na ten pohled pro Bohy: nahá Eva, vyhublá, se zvadlými prsy a provazcem slin kanoucím přes bradu na vytrčený podbřišek. Obličej zhyzděný purpurovými útvary a velkým hemangiomem na pravé tváři. Dojem nelepšil ani horní ret rozkousnutý napůl, kousek tkáně čnící do ztracena jako rozštěp, neošetřené kousnutí sebe sama. Normálního člověka by taková bolest odrovnala, stejně jako brutální pády, jež několikrát denně okořenily její šoupavou chůzi. Eva vždycky jen koukala na své zakrvácené prsty, sahala do rány, zakomíhala rukou a bloumala dál, zanechávajíc za sebou kapky krve. I proto její týl postrádal vlasy, raději ho brázdily jizvy po tržných ranách, nové strupy i ještě nezhojené praskliny. Pakliže člověk padá nebo bije hlavou do zdí, podlah, oken, svou vizitku rány zanechají. Kůže jako vetché prošoupané kalhoty- snažíš se je zašít, ale pronesená látka praská dál a dál a stehy není za co zachytit.
Proud moči tekoucí po Eviných stehnech vytvořil na podlaze žlutavou louži. Eva toporně položila tepláky na stůl a bosýma nohama rozcapávala tekutinu kolem. Výkřiky. Když začala tlouct do okna, ještě nebylo pozdě. Většinou sklo vydrželo v rámu a vcelku, ač se otřásalo sebevíc. Když ale přispěchala Ivana, další obyvatelka Domova, rázná až svérázná osoba vlastnící navíc jeden jedenadvacátý chromozom, byl konec. Ve své umanuté potřebě udržovat klid, jala se Evu dávat do latě. Nebývala něžná. S nadávkami na rtu, které jako jedny z mála jejích slov byly srozumitelné, udělila Evě herdu do zad. Nestabilita vyvolávaná osmnácti pilulkami psychofarmak denně dílo dokonala a Evina hlava a litinový radiátor svorně zaduněly. Pak ticho, několik nekonečných vteřin ticha a stružka krve mísící se s močí na podlaze, oči v sloup. Ivanino plivnutí.
„E, éééé…. ÉÉÉÉÉÉ!!!“
Vzteklý, velmi vzteklý křik rozdrtil ticho. Ďábel povstal z popela, tenkými nitkami povíval očima do prostoru jako babí léto. Eva se vzepřela na předloktí, volná ruka zabloudila do úst a zuby vykusovaly kůži a maso na zápěstí. Lidé zvenku přiběhli, tahali Evu z kaluže a pryč od radiátoru. O pár škrábanců bohatší ji dostali na volný prostor. V uši rvoucí vřavě pláče, skřeků a volání padaly pokyny, otázky. Další proud moči, nyní společně se stolicí, opustil Evino tělo a nelidský řev Ďábla stoupal ke stropu.
„Zavolejte erzetu, to je na šití!“
„Copa to, ale injekci! Musíme jí zklidnit, nebo si tu ruku ukousne! Ty vole...“
Ivana zmizela v pokoji. Eva vyplivla chuchvalec krve a tkáně. Uštědřila si další úder do hlavy o podlahu, pak ještě jeden a potom už křik ztichl, tělo změklo a zornice se rozšířily.