Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Nevím, a vědět to nechci
datum / id28.02.2013 / 424346Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieO konci nadějí
zobrazeno1436x
počet tipů13
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Bez prologu

Nevím, a vědět to nechci

Slezané jsou divné plémě. Aspoň v mém chápání. Když vám něco vypráví, klidně utnou větu v půli slova; říci zbytek považují za ztrátu času a energie,  neboť oni si holt dobře rozumí a říci více není třeba. Nebo při referování o nějaké události se neobtěžují jmenovat ani o koho šlo, ani místo, kde se to seběhlo. Mám dojem, že si to zapamatovat nemíní. Místo jména řeknou krátce: „Uni go tam mianovali,“ a je to. Prostě, když chcete vědět, o kom je řeč, tak se ho na jeho jméno zeptejte. Že to nejde, Slezanům jaksi nevadí.

 

Mou tchyni, Slezanku, znám již od dob, kdy jsem ještě netušil, že se staneme blízkými příbuznými. A pamatuji se, že už tehdá jsem od ní párkrát slyšel typicky slezské: „Nevím to, a ani to vědět nechci!” Nějak jsem nemohl pochopit, jak někdo může schválně chtít zůstat ignorantem.

 

Naši sousedé, mladí lidé přistěhovavší se sem do Porýní za prací ze Žitavy, jsou hezký pár. Čekali své první dítě, a tak si koupili domek jen pár kroků od našeho. Zařídili si tam útulné hnízdečko. Obnovili jej, vybavili novými okny i dveřmi, zbourali jednu stěnu a postavili jinou, zahrádku naplnili stromky, keři, krmítky a budkami pro ptáčky, dokonce na internetu našli malý skleník, co se do ní ještě vešel a hned v něm začali pěstovat rajčata. V přední zahrádce nasázeli mnoho květin a vonných keřů. S časem se jim narodila dcera, a ještě chlapec s plavými vlásky. Koupili jim černé kotě. V tomto okolí, zabydleném postaršími lidmi, jejichž děti se dávno odstěhovaly, opět zaznělo rozkošné štěbetání.

 

Kteréhosi dne jsem pana Junkerse potkal na ulici. Nevím, odkud jsem k tomu sebral odvahu, abych jej oslovil ve věci, o jaké Němci mlčí. Pochválil jsem mu dům i zahradu. Poděkoval, a tak jsem se nadýchl a dodal: „Máte moc hezké děti. Líbí se mi, jak se o ně staráte.” Udiveně se na mne podíval, ale pak si uvědomil, že i já jsem z Východu a řekl: „Člověk si na ně musí najít čas, když už si je pořídil.”

 

Pan Junkers se zde objevil s prořídlými vlasy, ale držel se zpříma. Povoláním je  účetní. Zprvu jen přes den, ale později, když jej začaly tížit dluhy, jsem jej vídával, jak si z auta nosí domů pořadače a jedno okno na patře pak svítí dlouho do noci. Jeho postava již nebyla tak vzpřímená jako dřív a vlasy mu z hlavy zmizely úplně. Taky se mi zdálo, že je málomluvnější než dříve.

 

Smíchu a štěbetání dětí v zahradě a okolí ubylo, až před pár dny ustalo úplně. Předevčírem jsem vycházel z domu ve chvíli, kdy pan Junkers zrovna nasedl do auta a odjížděl. Před našimi domky je jen cesta pro pěší, ne ulice, a on sem vlastně vjíždět nesměl. Ale stejně jsme to občas všichni dělali. Už kvůli nákupům. Nebo oni kvůli dětem. Opatrně couval, ale když projížděl kolem našeho vchodu, nezapomněl mi jako vždy zamávat. V tu chvíli od nich vyběhly obě děti, a za nimi paní Junkersová. „Tatí, kam jedeš?” volaly a běžely za autem. Pan Junkers zastavil, vystoupil a vrátil se k dětem. Objal je, a když k nim došla jeho žena, děti jí předal. Nasedl do auta a odjel.

„Všiml sis, že jejich auto už tady v noci neparkuje?” řekla má žena. Stála za mnou a tu rodinnou scénu pozorovala.

„Já? Ne!” řekl jsem popravdě.

„Já ano,” řekla má žena.

Bylo půl šesté večer.

 

Včera ráno, ještě za tmy, na tu cestu pro pěší nacouvalo velké stěhovací auto. Zastavilo u Junkersových a tři stěhováci je během půlhodiny naplnili. Večer, už zase za tmy, přijelo znovu. Opět odjelo plné.

 

Dnes ráno, tak před sedmou, jsem vytáhl kolo z garáže a jel do práce. Když jsem projížděl kolem jejich oken, zůstal jsem stát. Vnější rolety nebyly spuštěné jako obvykle. V koupelně na patře svítilo zapomenuté světlo. V pracovně pana Junkerse stály u samého okna malířské štafle. Chyběly záclony i regály s šanony.

V přízemí někdo pootevíral všechny skříňky zabudované kuchyně. Zely prázdnotou. Na vnitřním parapetu stálo pár květináčů bez květin. A před oknem, na jeho vnějším parapetu, se choulil černý kocour s bílými tlapkami a žalostně mňoukal.

 

Vrátil jsem se a zazvonil u našich dveří. Otevřela je tchyně. „Mamko, nevíš, co se to tam stalo?” řekl jsem a ukázal směrem k Junkersovým. Dívala se na mne svýma starýma, vědoucíma očima a mlčela. A pak řekla: „Nevím, a vědět to radši nechci.”

 

Po více než čtyřiceti letech jsem ji konečně pochopil; já jsem tentokrát taky vědět nechtěl.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.11.2017 13:58:31upupa

Je to múdre. A dobre napísané, ako zátvorka: Výrok na začiatku a výrok na konci ako praktická ukážka.

01.09.2016 05:28:50Edvin1

Jsem tady - a s novým textem! :-)

 

23.03.2016 07:33:38Lakrov
redaktor prózy

Vítám tě zpět po delší absenci; fakt to byly tři roky? Písmák -- ač to někteří zpochybňují -- stále žije :-)

21.03.2016 15:02:11Edvin1

Kolobajda, Lakrov:

Myslím, že nastal čas, abych se vrátil.  Ty první měsíce mé absence jsem pilně připravoval rukopis novely Šlápoty do jedné lit. soutěže. A pak jsem odešel do důchodu - a místo abych měl více času, ztratil jsem pro náhlý nárůst povinností pojem o čase. A než jsem se nadál, byly z toho celé tři roky. 

Kolobajdo: Já Slezan nejsem, jak jsi jistě z mé novelky pochopil. Jak že se tomu v "newspeak" říká? Že jsem byl v Havířově pouhá "náplavka". Ale dnes už jenom host. 

 

Lakrove: Milé, že si mě pamatuješ.

 

Oba: Řekla Vám ta knížka něco? Jeden kritik mi napsal, že je místy až "bizarní".  Je mi jasné, že její tématika dosud v próze rozebírána nebyla. 

 

 

Ed :-)

 

23.05.2015 16:10:48Lakrov
redaktor prózy

Pro Kolobajda:  Zpráva o vydaní Edvinovy knihy Šlápoty, mě zcela minula. Děkuji za upozornění.

22.05.2015 00:35:00Kolobajda

Člověče, vidím tě a čtu tě poprvé (škoda, že už tady nic nepublikuješ), ale jdu si koupit tvou knížku Šlápoty. Jsem jako ty - 66, narozen v Michálkovicích a bydlím v Havířově. Nejsem sice hrdý Slezan, ale přesto jsem Slezan a Slezanem zůstanu.

04.03.2013 11:04:30Edvin1

Jistě máš pravdu, Ezo. I o mé tchyni. Ta dokáže mlčet jako hrob.

Pan Junkers se zde zjevil s oběma dětmi a chová se přátelsky, jako by čekal, že se zeptám.

Jeho paní přichází za tmy a odnáší si ještě nějaké věci.

To je živnou půdou pro spekulace, takže si sousedé začínají šuškat, postávají na chodníku a koukají Junkersovým do oken.

Vyhýbám se jim všem. Jednomu nemohu pomoci, a ze šuškání druhých je mi zle. Mám svých problémů až až.

04.03.2013 10:45:33Eza

Můj, již druhý, komentář k této povídce zní: Hodně lidí tvrdí "Nevím a vědět to nechci" a při nejbližší příležitosti se přece jenom vyptávají, ne zrovna těch, kterých se to týká, ale tak nějak okolo. (tím absolutně nemyslím Tvou tchyni). Já takovým zvědavcům obvykle odpovídám: "Zeptej se přece těch dotyčných sám, tam budeš nejlépe poinformován."

Často se můžeme něco domýšlet, ale pravdu, proč se rodina doopravdy rozpadla, se nemusíme nikdy dozvědět. Ne každý je totiž schopný prát špinavé prádlo na veřejnosti. Příliš ho to bolí a pak tu jsou ještě děti, které pod tím nejvíc utrpí.

 

04.03.2013 10:05:37Edvin1

F9: Amen. Tak je to. Skutečnost, že i mistr píše různě, tedy někdy lépe, jindy hůř, jsem si poprvé uvědomil při čtení Hemingwayovy tvorby v mém raném mládí. Jak nádheré jsou knihy ze Španělska (Komu zvoní hrana), z Itálie (Sbohem armádo) a z Kuby (Stařec a moře)! A jak mizerně na mě zapůsobil zbytek! (Až na některé povídky.) Když on, mistr nad mistry,  měl právo někdy něco napsat hůř, tak proč ne já, internetový pisálek?

Přesto si myslím, že v případě pohádky o Zajíci a Lišákovi se jedná o neporozumění. Ale to snad ukáže čas. Čtu si ji každý den, teď po několikadenním odstupu, a pořád zůstávám přesvědčen, že je o.k. Napsal jsem spoustu mizerných textů, ale ne tenhle, tenhle opravdu ne!

Závěrem: Utěšuji se slovy Umberta Eca. "Nejlepším kritikem si je každý sám." Ten "každý" jsem i já.

Děkuji Ti za návštěvu a moudrá slova.

Ed

 

 

 

04.03.2013 09:53:23Edvin1

Janino, psal jsem to 50 minut a dal jsem to sem proto, bych byl upozorněn na věci, jež jsem přehlédl. Jak jistě víš, jsou lidé, kteří při čtení textu ihned postřehnou každou chybu i chybku, jiní ji nikdy nevidí, neboť "čtou" jen to, co tam má být, ne to, co tam skutečně je. Jiní ji jen tuší, a teprve cizí upozornění jim plně otevře oči. Já patřím k té druhé a teřtí kategorii autorů. Děkuji Ti tedy za upozornění na často se opakující slova ve druhém odstavci Tvého komentáře. Zapracuji na tom.

Připouštím, že věta "„Čekali své první dítě, a tak si koupili domek“ na někoho může působit divně. V jejich případě tomu tak skutečně bylo - chtěli pro své plánované děti dům se zahradou. Tak zde uvažuje mnoho mladých manželských párů. (A znám jeden, který koupil dům s velkou zahradou, aby jejich milovaný pes (sic!) měl výběh a zůstal zdravý. Nebyli to blbci; paní advokátka, a on generál, mimochodem první německý vojenský přidělenec v Praze po revoluci. A tam velice vážený.) A to mým protagonistům zlomilo vaz. Mimochodem - touha mít nejdřív dům, auto a hotovost v bance, než si pořídím dítě, zde často vede k tomu, že když to všecko konečně mají, je na dítě biologicky pozdě.

Strohou formu vyprávění jsem vybral záměrně. Z té rodinné tragédie na mne zavanul chlad. Usoudil jsem , že strohý, až reportážní styl mi ji pomůže lépe vystihnout.

Tolik na obranu mého stylu.

Ještě jednou díky za vše, a hlavně za připomínky, které rád využiji při další úpravě textu.

Ed

 

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.