Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Co z války neznám (2. část)

04. 03. 2013
3
6
1525
Autor
Alissa

první část povídky je tady

 

„Moje holčička, Lykke, holčička moje...“ vzlyká měšťka pořád dokola a celkem úspěšně se snaží vybrečet Branovi na prahu louži.

„No tak, paní. Ale no tak...“ snaží se Bran upoutat její pozornost a zachránit svůj dům přes vyplavením, ale dáma už do svého strachu a nářku zabředla moc hluboko, nenechá se jen tak vyrušit. „Já na ni snad budu muset zařvat,“ zabručí si kamarád pro sebe.

„Můžu já?“ naznačím neslyšně. Kolega rozumně uzná, že moje reputace je v tomhle městě postradatelnější než jeho vlastní, a já se nadechnu do zásoby.

„Tak dost!“ houknu na ni ostře. „Něco se vám stalo, hledáte zaklínače, tady ho máte, tak mluvte, fofrem, než to bude ještě horší!“ Dáma naštěstí šokovaně nezmlkne, protože to by mi pověst poškodilo nenávratně, jen vzlyká trochu konstruktivněji.

„Dcery... Lykke a Dagny... chodí si hrát do lesa. Ráno jsem se s Dagny pohádala a ona utekla, nikde jsem ji nemohla najít. Lykke říkala,“ tady se měšťka rozbrečí fest, ale rozumně se snaží vyprávět dál, „říkala, že ví, kde Dagny je, že mají skrýš v lese... běžela za ní... a pak se vrátila Dagny a o Lykke neví... Co když ji něco...“ Branův dům se znovu octne v ohrožení vytopením a mě, i když cítím, že bych mohla být trochu přívětivější, povolí nervy.

„Jdeme tam, najdem Lykke, vy běžte domů!“ Sice neječím, ale mluvím tak nahlas, že mě musí být slyšet až na náměstí. Určitě jí to někdo zopakuje, kdyby na to přišlo. Pak drapnu Brana za paži a vleču ho směrem, kde si představuju les.

„Velmi profesionální.“ Kolegovi ironie málem kape od pusy.

„Děkuji. Kde je ten les, co o něm všichni mluví a já ho ještě neviděla?“

„Pěšky?“

„Musí to bejt někde při ruce, když tam malý holky běhaj třikrát denně, a v tuhle chvíli je mi úplně jedno, jestli vypadám jako chudej zaklínač.“ Možnost trochu si zaječet mě dostala do příjemně akční nálady a poslední, na co mám chuť, je vracet se pro koně.

„Aisling, Aisling.“ Z nějakého důvodu mě to, že nade mnou kamarád vzdychá jako nad beznadějně ztraceným případem, docela pobaví. „Dobrá.“

 

Jak překročím hranici lesa, cynismus a černý humor ze mě vyvanou, zbyde něco profesionality.

„Hledáme hlavně šelmu, nebo hlavně Lykke?“ zeptám se šeptem, uši nastražené po sebeslabším zvuku, který do mírumilovného lesa nepatří. K mojí smůle jsou šelmy dost často potichu, ale Lykke by nemusela.

„Hlavně Lykke,“ otřese se Bran. Letmo mě napadne, jestli to říká z nezištného soucitu, nebo si představuje svůj sklep zatopený slanou vodou.

„Takže můžu...?“ nadhodím jen tak pro jistotu, kolega přisvědčí a já z plných plic zaječím: „Lykkééé!“

Párkrát ještě na střídačku voláme, ale nikdo a nic neodpoví.

„Jsme pěkně pitomí,“ konstatuju nakonec.

„Měli jsme se zeptat tý Dagny, tam si chodily hrát,“ přikývne Bran a mě potěší, že se na jeho způsobu a tempu uvažování nic nezměnilo – pořád je skoro totožné s mým. „Aisling, kdybys byla ještě mladá a nevinná, kam by sis tu šla hrát?“

„Copak nejsem mladá a nevinná?“ prsknu dotčeně, nicméně se pokusím dívat na les z mladšího úhlu pohledu a zamířím k houštině z nízkých stromků a vřesu. Nějakou chvíli se jím prodíráme, Bran v čele, zrovna se chystám zeptat, kde on přišel k pohledu malé holky, když se zarazí.

„Ty snad máš pravdu,“ broukne si překvapeně. Hledám, co ho zaujalo – ve vřesu a v prachu je slabě vyšlapaná pěšinka. Krk bych na to nevsadila, ale nevypadá, že by ji prošlapala zvěř.

„Sama koukám,“ konstatuju, vybavím si, kde směrem leží Rhodri, a odhaduju, kterým směrem se po cestičce vydat, aby nás dovedla za Lykke. Bran se k řešení dobere ve stejnou chvíli jako já a bez říkání vyrazíme doprava. „Lykke!“ houknu co chvíli, kdyby to náhodou mělo být k nečemu dobré. Větve si ani nestíhám ohýbat z cesty, moje kroky asi ve vřesu nadělají tolik škody co všech dříve průchozích dohromady a pořád vyvolávám dívčí jméno.

„Lykk-“ Ječivá, daleko se nesoucí samohláska se mi zadrhne v krku, když se odněkud ne moc z dálky ozve výhrůžné bručení.

Dál jdeme opatrně, rozhlížíme se po původci toho zvuku a já se Brana tak nějak samozřejmě chytnu za paži, ale setřese mě a já mu zůstanu za zády. Stezka se otevře do nevelkého paloučku, na kterém stávala vysoká borovice, než jí to zatrhl nějaký rozmar počasí, vichřice nebo sněhová bouře. A vývrat pak posloužil jako doupě obrovskému šedavému medvědovi.

Nezareaguju tak rychle jako Bran a do kolegy vrazím. Tiše doufám, že si nás medvěd nevšimne, ale takové štěstí nemám. Šelma se postaví na zadní, zašvidrá naším směrem, asi se jí nelíbíme, jelikož nám začne znovu vyhrožovat.

„Pusť!“ sykne zaklínač a škubne rukou, do které jsem mu zaryla nehty. Ignoruju ho. Šokovaně zírám za medvědovy zadní tlapy, na hromádku v červeném a bílém plátně.

„Lykke,“ zakňourám sotva slyšitelně. Bran se rychle rozhlíží a pak zalapá po dechu.

Dva odhodlané nádechy a zaskřípání taseného meče. Bran vyráží, rychle, ale tak, aby v kterémkoliv okamžiku mohl zaútočit nebo krýt útok na sebe. Medvěd se spouští zpátky na všechny čtyři, otáčí hlavu po Branovi a ožene se prackou, aby odrazil čepel namířenou těsně vedle hrudní kosti. Kamarád uskakuje z dosahu, znovu zkouší umístit meč šelmě mezi žebra a já jen tupě koukám.

„Aisling!“ zařve na mě kolega, když si toho všimne, a já si připadám jako loutka, kterou konečně vzal do ruky vodič. Bez zaváhání se rozběhnu širokým obloukem, který mě dovede k medvědímu doupěti – za záda medvěda, kterého Bran zabavuje dost na to, aby si mě nevšiml. Zahlédnu dívčin zakrvácený obličej, když kamarád zakřičí znovu, a tentokrát v tom zní i strach.

Rozdrážděný medvěd seká po Branovi drápy, a i kdyby se netrefil přesně, úder těžkou prackou bude taky malér. Zaklínač uskakuje, snaží se zasadit šelmě alespoň jednu pořádnou ránu, ale medvěd uhýbá, čepel odráží a když to náhodou nezvládne úplně, sklouzne mu meč po srsti. Kamarád bojuje o život a není jisté, že vyhraje.

Nasucho vzlyknu, rozběhnu se k medvědovi s mečem namířeným pod jeho rameno a jak se mu špička čepele zaboří do masa, padám k zemi, většinu váhy na meči. Obrovská tlapa s posekanými polštářky mě mine, míří moc vysoko, do míst, kde jsem před okamžikem měla ramena. A než se šelma zorientuje, Bran jí zabodne vlastní meč pod hrudní kost a okamžitě uskočí. Já se z dosahu dostanu válením sudů, pak se honem vyškrábu na nohy a utíkám, ale medvěd za mnou neběží. Váhá, jestli pronásledovat mě nebo Brana, otáčí se po nás, škube sebou a dvě nabroušené čepele, které má mezi žebry, konají své. Medvěd sípe, lapá po dechu, až pod ním podklesnou nohy.

Na hrudník mi dopadne neviditelný, ale hrozně těžký balvan a znovu se rozběhnu do mědvědího doupěte. Dívčino jméno mi samo padá z pusy a ruší dech. Pak se dostanu do místa, ze kterého vidím, co jedna rána tlapou s ostrými drápy provedla s křehkým tělíčkem. Obsah rozpáraného břicha mám jako na dlani, jen to všechno není tak čisté a úhledné jako v učebnici anatomie, pořádně to pročesala medvědí tlapa-

Dech mi v krku začne skřípat, svaly vypoví službu, já padnu na všechny čtyři a zvracím.

 

„Zmiz, Aisling.“ Bran zní otupěle a bezvýrazně. Ohlédnu se po něm a matně mě napadne, že s tímhle tónem už jsem asi kamaráda ztratila definitivně.

„S radou a všema to vyřídím, já to nějak ustojím. Ty bys mohla dopadnout hůř. Zmiz,“ zabručí monotónně. Asi má pravdu.

„Sion je v hospodě u západní brány a všechny moje věci taky.“

„Počkáš venku, přivedu ti ho,“ konstatuje kolega a mě ani nenapadne se vzpouzet. Obrázek Lykkina rozpáraného těla mám vypálený do sítnice, překrývá se s lesní cestou ústící do polí, po které se vracíme k Rhodri.

„Brane, to je hrozný,“ hlesnu. Zaklínač si jen odfrkne. „Ale nemohli jsme za to, on už ji...“ škytnu, „když jsme přišli, není to naše vina!“

„Konečně ti to došlo,“ prohlásí kamarád cynicky. Z beder se mi po celém těle rozšíří podivná ztuhlost a každý další krok mi najednou připadá nepřirozený. Radši už nic neříkám a namáhavě se kodrcám k městu. Branovi to zřejmě vyhovuje, taky zarytě mlčí až do chvíle, kdy mi, jak slíbil, přivede koně, osedlaného a s mými věcmi v sedlových brašnách.

„Měj se, Aisling,“ zabručí, podá mi otěže a zmizí za branou.

„Tak to je definitivně v loji,“ svěřím se Sionnachovi, nasednu a oř se mnou mírným krokem vyrazí zpátky na Graaff. Otázku přátelství s Branem odsunu stranou a zakážu si na ni myslet, místo toho si masochisticky znovu a znovu přehrávám medvědí útok a zohavenou Lykke. Srdce přitom cítím v krku a oči mám plné slz, ale nakonec si na ty obrazy zvyknu. Člověk si zvykne na všechno, když vážně musí.

Tiše doufám, že se mi povede odvést Siona do graaffské stáje a zdejchnout se do vlastního pokoje, aniž by po mně někdo něco chtěl nebo, nedejte bohové, se dokonce vyptával na kšeft, ale mám smůlu. Jak jinak. Hned za bránou se ke mně přimotá Lachlan a jako obvykle škemrá, abych zaskočila na jeho postu asistenta šermu. Nejdřív ho chci odmítnout, jenže pak mě něco napadne.

Už možná vím, co je hlavním úkolem učitele, který zažil skutečný boj.

„Jasně, ráda. To jsou oni?“ ukážu bradou na hlouček adeptů posedávajích na vnitřním nádvoří. „Jsou tam všichni?“

„Co já vím, asi jo.“ Lach pokrčí rameny. „Díky, Ais, jsi nejúžasnější osoba na tomhle poťapaným hradě.“ V chůzi předvede nedomrlé pukrle a někam se vypaří. Já si odchytnu drobnou dívčinu z prváku léčitelství, poprosím ji, aby odvedla Siona do jeho stání, a namířím si to ke své partě druháků.

„Zdravím, děcka,“ nelámu si hlavu s tím, jestli Institut nemá něco jako kodex chování učitele, „mistr Moyvane si musel něco vyřídit, takže vás mám na starosti já. Dneska si povíme něco o tom, že technika, síla a výdrž v boji taky není všechno. Kdo je z vás nejlepší s jedenapůlručákem?“

Studenti po sobě chvilku vyplašeně pokukují, pak se zvedne ramenatý klučina s nazrzlým ohonem, tasí meč a tázavě se na mě zadívá.

Sáhnu k pasu pro svoji zbraň.

„Tak pojď, a snaž se,“ pobídnu ho přátelsky. Nechápavě zírá a pak nečekaně vyrazí tercií. Stihnu zareagovat a bránit se, ale tenhle hoch není špatný a já navíc chci, aby vyhrál, takže se ani moc nesnažím. Za pár okamžiků stojím s mečem volně podél těla a špičkou jeho čepele namířenou mezi žebra.

„Výborně,“ přikývnu, „jen tam ten meč nech,“ napomenu ho, když se se spokojeným výrazem chystá vrátit zbraň do pochvy. Teď už je zmatený úplně, ale nevzpouzí se a znovu nasměruje meč kamsi do mých plic. „Prima, kdybys chtěl, mám to spočítaný. Dokážeš si představit, že na ten meč přitlačíš a vážně do mě bodneš? Nebo ne do mě, ale do kohokoliv, s kým budeš jednou bojovat? Dělal jsi léčitelství? Víš, jak vypadá rána v plicích, jak z ní bublá krev? A co když to v bitvě schytá někdo z tvých známých, najdeš ho s ránou v plicích nebo v břiše? Myslíš, že na to máš?“

Klučina bledne a začíná se mu třást ruka. Nevím, nakolik za to může můj proslov a nakolik únava, ale pro jistotu odcouvám z dosahu.

„To je ta otázka, děcka. Myslíte, že na to máte?“ obrátím se ke zbytku skupiny. „Přemýšlejte o tom a zkuste si to představit. Aby vás pak opravdovej boj nezaskočil. Končím lekci, zbytek je samostudium.“

 

Děkuji za všechna přečtení a kritiky.


6 názorů

Alissa
12. 11. 2013
Dát tip

Až budu velká, chci umět taky tak pěkně komentovat jako ty :-) 

Z Tvého komentáře vidím, že se mi nedaří pořádně vyjádřit to, co bych chtěla. Jen vysvětlím - Aisling té války až tak moc nezažila a do pořádných bojů se připletla omylem, jen je to pořád o trochu víc zkušeností, než mají ostatní učitelé.  Pokud jde i její chování, měla by se držet mírné arogance a sebevědomí, do okamžiku, kdy toho na ni začne být moc, sesype se a ztratí nervy. Druhá věc je, jestli ta představa smysluplná i jinde než v mé hlavě, a třetí, jestli ji dokážu vyjádřit v textu.

Díky za komentář :-)  


Taive
12. 11. 2013
Dát tip

Takže, slíbila jsem kritiku a tady je. Bude to možná trošku obšírnější, protože jsem grafoman :-D Ale zasloužíš si to, povídka se mi četla moc příjemně. Tohle je první práce, kterou jsem si od tebe přečetla, ber tedy můj komentář jako názor čtenáře nepolíbeného světem, postavami, ani tvým vypravěčským stylem. 

Co se týče toho stylu, rozhodně všechna čest. Je vidět, že už jsi vypsaná, umíš dobře volit slova, celé to má spád a slovní obraty jsou neokoukané a neopakují se, což je moc fajn. Celé se mi to četlo dobře a lehce, po stylistické stránce to nikde výrazně nedrhlo a bylo to pěkně plynulé a v jednom, podle mě osobitém, stylu. 

S postavami mám trochu problém. Neznám je, nevím, jaký je mezi nimi vztah, ale náznaky poměrně dobře napovídají. Z celku vybočují tři charaktery. Bran, typ spolehlivého chlapa, který toho moc nenamluví, ale projevuje se s přirozenou inteligencí a diplomatickým taktem. Lachlan, trochu naivní, přátelský, sympatický, působí hodně mladě. No a pak samozřejmě Aisling, se kterou mám já osobně poněkud problém. Tvrdí, že prošla hrůzami války a má očividně dost hroší kůži (to je v pořádku, já mám ráda drsné ženské), problém je, že její chování, alespoň v rámci téhle povídky tomu příliš neodpovídá. Nebo tomu aspoň neodpovídá konzistentně. Ve scéně s matkou (mimochodem na můj vkus zbytečně utnuté ve stylu "brečící ženská je vždycky hloupá a zbytečná postava, i kdyby k tomu nakrásně měla dobrý důvod") tvá zaklínačka projeví výrazný nedostatek strategické rozvahy. To není nic proti ničemu, charakter, který se hodí hlavně do akce a na řečičky a piplání se s detaily si nepotrpí, je naprosto v pořádku. Jenže když už na akci dojde, je Aisling najednou zaražená a nesvá a potřebuje vedení. Což by bylo taky samo o sobě naprosto v pořádku, pokud bych věděla, že to odpovídá charakteru postavy. Jenže tady to jde proti němu. Aisling prošla válkou jako bojovnice a teď odpočívá po utržených ranách (to pro mě z povídky alespoň vyplývá), jenže se podle toho vůbec nechová. Zkušenosti se zlem světa by měla mít už posbírané, ne je vstřebávat teď. To mi, jako novému čtenáře nedává žádný smysl. Možná je to mou nedostatečnou znalostí dané postavy, ale tobě se v rámci téhle konkrétní povídky prostě nepodařilo objasnit její charakter tak, abych z toho nebyla zmatená.

Celý příběh je maličko nevyvážený. Chápu, že musí být ohromně těžké poodstoupit od většího díla a navázat něčím zcela samostatným, odehrávajícím se ve stejném prostředí a se stejnými postavami, ale tenhle text prostě zcela očividně slouží vývoji jedné postavy, postavy, která by určitý vývoj měla mít už dávno za sebou. Bylo by mnohem lepší, kdyby ses víc soustředila na zápletku a méně na vztahové a profesní záležitosti Aisling, které s příběhem (z pohledu čtenáře) nesouvisí. Mě třeba opravdu mrzelo, že jsem se nedočkala úplnějšího vyřešení příběhu té rodiny a celého městečka. Sama Aisling by byla mnohem lépe pochopitelná, kdybys ji nechala víc řešit ústřední zápletku a méně samu sebe.

Všechno to jsou samozřejmě moje osobní názory, názory čtenáře, který se u tvé povídky dobře bavil a rád si jich přečte víc, jakmile mu to jen čas dovolí. Už se těším :-)


Alissa
01. 09. 2013
Dát tip

Ahoj Illien,

díky moc za milý komentář :-) Na pokračování se (čas od času a horko těžko) pracuje, ale líhne se z toho něco trochu delšího než povídka, takže to ještě nějaký čas bude trvat. (Na druhou stranu, možná ne, protože mě teď čekají náročné časy, kdy bych měla dělat všechno jiné než psát příběhy - a v takových podmínkách, kdo ví proč, se mi někdy povede ukrást si trochu času a psát jak ďas :-))

Carpe diem :-)


ILLIEN
30. 08. 2013
Dát tip

Ahoj Alisso,

Tvůj příběh o Aisling je prostě skvělý. Ta holka je mi čím dál sympatičtější a Ty to tady klidně skončíš. :-)   Bude nějaké pokračování? Máš ještě někde jinde příběhy o ní? Dá to nakonec s někým dohromady? Vždyť být sám není nijak příjemné. Ani pro zaklínačku ne.

Měj se hezky a něco určitě napiš.


Alissa
22. 04. 2013
Dát tip

Děkuji :-)


Sebastiana
20. 04. 2013
Dát tip

*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru