63. SUPERKOULE - hlava a klobouk - dílo č. 2 - klobouk

Klobouk

To se zrovna snášelo jaro na dosud zmrzlé pole. Datel kloval do dubu svoji písničku. Holky u břehu potoka máchaly prádlo a prozpěvovaly si. Jel kolem myslivec. Celý v zeleném, na hlavě klobouk z bažantím perem. Bradku načesanou, v očích oheň a v ruce proutek.
„Kampak pane myslivec s tím proutkem?“ osmělila se Bětka, „Velikonoce sou až v neděli.“ 
Myslivec zastavil koně, sesedl a povídá stroze : „Nejedu na koledu.
„A kam teda,“ připojila se Anka z kovárny„Jedu krajem a přemýšlím komu tak ten protek udělá radost.“ „Obyčejnej proutek?“ mávla rukou Běta, „těch máme za chalupou nepočítaně.“ „Takovýhle ti tam nerostou. Tenhle umí splnit přání. Jakýkoli přáni. Ale každýmu jen jedno.“ Děvčatům se to nezdálo. I slunce se zamračilo a schovalo za mraky. Ptáci přestali zpívat a vítr nabíral na síle.„A proč nám chceš dát takovou vzácnost?“ 
„Abych vám udělal radost. Mám rád lidi,“ usmál se myslivec a hned podal Ance proutek, „vyzkoušej ho?“ 
Anka vzala proutek nesměle do ruky. Chvíli si ho prohlížela. Druhou rukou si uhladila kaštanové vlasy a docela nahlas řekla : „Chtěla bych mít korunu jakou nosí naše princezna, „ a švihla proutkem do vzduchu. V tu ránu se jí na hlavě objevila taková nádhera až oči přecházely. Celá zlatá, s malými, červenými rubíny kolem dokola.
„Ty jo. To není možný?“ Běta vytrhla Ance proutek z ruky. Ta si toho ani nevšimla. Sundala z hlavy korunku a zamilovaně hleděla do jejího lesku. Běta se ukázala být opatrnější. Dlouho váhala než řekla své přání. Pak to z ní vyskočilo jak jiskra z ohníčku. „Přála bych si mít tolik přání, kolik máš vlasů pod kloboukem,“ jukla očkem na myslivce a chtěla mávnout proutkem. Jenže než to udělala, zdvihl se vítr, myslivcův klobouk sebral a odnášel ho pryč. Zelený panáček tu najednou stál prostovlasý, jen dva malé růžky mu vykukovaly z černých kudrlinek.
"A máš po přání, „zaradoval se čert, „proutek teď nemůže vědět kolik vlasů mám.“ 
„Ještě jsem nešvihla tím prutem,“ nedala se Bětka a rozeběhla se za kloboukem. Ve dřevákách jí běh moc nešel a navíc si nezbedný vítr vzal do hlavy, že je to asi hra a schválně foukal do klobouku tak silně, aby ho Bětka nechytla. Když už byla úplně unavená, chodidla do krve sedřené, vítr se smiloval. Tedy na tak docela. Posadil klobouk na špici vysokánské jedle. Děvče váhalo jen maličkou chvilku než začalo lézt. Dřeváky nechala pod stromem. Plivla si do dlaní a větev po větvi se drápala vzhůru. Výška to byla pořádná, raději se ani nedívala dolů. Šlo jí to, ale dobře. O půl hodiny později už byla dole i s kloboukem a natrženou, květovanou sukní.
Navzdory únavě a bolesti, zpátky k potoku běžela. Čert si zrovna povídal s Ankou. Sliboval jí další přání, když mu vlastní krví podepíše malou smlouvičku.
„Nic nepodepisuj,“ řvala Běta, „teď budeme mít přání, že je ani nespotřebujeme“ mávala kloboukem v ruce, „čerte nasaď si ho hlavu.“ „Tak tys to dokázala,“ konstatoval s nelibostí v hlase pekelník. Bětka pak švihla proutkem a bylo to. Nejdříve si přála novou sukni a že měl čert vlasy husté jak mlhy na Blatech, Bětce přání opravdu vydržela až do smrti.