63. SUPERKOULE - hlava a klobouk - dílo č. 3 - Nechte to koňovi

Nechte to koňovi

„Takže, pane... Rychlý, že?“ ujistil se příjemný hluboký hlas ve sluchátku. „Dřív, než se začneme zabývat vaším problémem, dovolte mi ještě otázku. Proč jste si vybral právě moji poradnu?“
„No,“ zaváhal pan Rychlý, „víte, nejdřív mě zaujal název vaší firmy. Zní mi tak nějak solidně, důvěryhodně. Asi jako třeba... Suzuki.“
„To mě opravdu těší, díky.“
„A potom mě nadchlo, že nabízíte poradenství po telefonu. Víte, já jsem strašně zaměstnaný člověk, pane Konovi. Docházet na nějaká zdlouhavá sezení, to je pro mě zkrátka nemožné.“
„Chápu. Máte náročné zaměstnání.“
„Náročné, to je slabé slovo,“ stěžovat si pan Rychlý. „Úkoly se na mě valí ze všech stran. Cokoli je třeba zařídit, s tím se šéf obrátí na mě. Jenže, představte si, já k tomu musím řešit ještě i problémy svých kolegů! S každou maličkostí si zvykli chodit za mnou, já prý tomu líp rozumím. Ono se to pěkně řekne, pane Konovi, jenže nakonec to dopadá tak, že dělám svou a ještě i jejich práci!“
„Vy zkrátka, pane Rychlý, dřete jako kůň.“
„No, to jste docela dobře vystihl. Jenže to pořád ještě není všechno! Já nemám klid ani po odchodu z práce, lidi mě zastavují i na ulici a ptají se na všechno možné. Svěřují se mi se svými problémy, i když mě, prosím pěkně, vůbec nezajímají! Jak já k tomu přijdu? Proč se všichni obracejí zrovna na mě?“
„Tedy, pane Rychlý, jestli vás dobře chápu, lidi vás zkrátka obtěžují s každou... koninou.“
„Jo, tak by se to dalo říct.“
„A co váš volný čas, pane Rychlý? Dokážete relaxovat? Máte nějaké... koníčky?“
„Koníčky? Tedy, po pravdě řečeno, o těch jsem zatím neuvažoval.“
„Ale to je chyba. Víte, co myslím, prostě se občas pobavit, přijít na jiné myšlenky. Vyhodit si, jak se říká, z kopýtka.“
„Tak na to já už opravdu nemám čas a energii. Já vám když večer přijdu domů, utahaný...“
„Jako kůň.“
„Co máte pořád s tím koněm?“
„Promiňte, to mi jen tak uklouzlo. Tedy, přicházíte domů unavený.“
„Ano. Jako kůň. Tedy, sakra! ... prostě unavený! Nemám chuť na žádnou zábavu. Manželka, znáte to, chystá večeři, těší se na hezké chvilky, má nějaká ta očekávání... chápete, co myslím?“
„Zajisté. Každá žena touží mít v posteli divokého hřebce.“
„No, a to má tedy smůlu, protože já místo toho lehnu a usnu. A nebo zas naopak usnout vůbec nemůžu, víte, celou noc mě trápí starosti, jestli zítra stihnu všechno, co mám stihnout... A navíc, pane Konovi, jako bych toho neměl málo, v poslední době se kolem mě začali motat takoví divní týpkové. Ale těm já jsem okamžitě vysvětlil, že se mnou nemůžou počítat, že já v žádném případě nebudu jejich černý kůň, a už vůbec ne bílý, obzvláště když vezmou v úvahu, že jsem grošák!“
„Promiňte...?“
„To byl vtip. Hahaha!“
„Hahaha! Máte sympatický smích, pane Rychlý.“
„To vy taky, pane Konovi. Takže, kde jsme to přestali? S ženou si tedy rozumíme čím dál tím hůř, začínáme se hádat kvůli malichernostem, nikdo nechce ustoupit...“
„Jste zkrátka jeden hot a druhý čehý.“
„Ano... i tak by se to dalo shrnout. Jenže co s tím?“
„Víte, napadá mě jedna možnost, pane Rychlý. Už jste zkusil najít na svých potížích něco pozitivního? Využít je ve svůj prospěch?“
„A jak byste si to jako představoval?“
„Co kdybyste to udělal jako já, pane Rychlý? Všichni vás žádají o pomoc a o radu, a vy si z toho děláte noční můru. Změňte svůj přístup. Založte si na svém handicapu živnost!“
„Jak to myslíte, pane Konovi?“
„Jednoduše. Nabízím vám práci ve své firmě.“
„Ale... to tedy... vy si snad děláte legraci, pane Konovi! Ííííhaha!“
„Pane Rychlý, tedy, nezlobte se, že to říkám, ale vy se řehtáte jako... No jistě! Že mě to nenapadlo hned! Ííííhaha!“
„Cože? Vy taky, pane Konovi?“
„Okamžitě se musíme sejít! Zapijeme to! Iíííhaha!“
„Iíííhaha!“