63. SUPERKOULE - hlava a klobouk - dílo č. 7 - klobouk

Čtu rád. Už od mládí. Od prvního slabikování nápisů nad obchody, přes pohádky, verneovky, romány, detektivky, noviny, časopisy až po bankovní účty - teda tam kromě těch červených čísel. A obdivuji všechny, kteří cokoli čtivého dokáží napsat. Z nich pak asi nejvíc novinové fejetonisty a sloupkaře. Novinový sloupek je vlastně rozsahem stažený fejeton, dalo by se i říct povídkové haiku (strohá forma, přísná pravidla, volnější obsah - a o tom bych měl něco vědět). Jak už předurčil Karel Čapek, měl by sloupkař pohotově reagovat na současné dění, nejlépe vtipně, ze svého pohledu, na jakékoli téma a to ve zhuštěné formě a navíc pokud možno ihned, tj. do uzávěrky. Hodně to připomíná Superkouli na Písmáku.  Fejetonistů se naštěstí ve zdejších krajích urodilo ( namátkou: "klasičtí" Jan Neruda a Karel Čapek, z "písmáckých" třeba Vaud). Sklízet je lze v hojném počtu už drahně let zejména v Lidových novinách v sloupku nazvaném Poslední slovo. Letem světem: Ludvík Vaculík, Josef Klíma, Ondřej Neff, Tomáš Baldýnský, Petruška Šustrová, Jan Rejžek. Díky jejich osobnímu přístupu si tak lze rozšířit obzory i o tom, jak se u Vaculíků pásali kozy, jak bylo u Bati v učilišti i jak se nyní na zahradě prořezávají stromy, štípe dříví a co zajímavého v regionálních novinách nebo ve Strážnici, co dělá koucourek u Šustrových, když nejde internet a jak je v Polsku, co nového v digitální fotografii, žurnalistice, či na filmovém plátně (i jeho okolí). Samostatnou kapitolou je Rejžkova paměť sloního stáda a jeho neskutečná a nečekaná přirovnání, ale i literární přehled, který mě připravil už o hodně peněz a přinutil přidělat polici ke knihovně. Nemám mu to za zlé, i když je to kovaný Slávista (nebo Sparťan?). Naopak, jsem rád a jak už jsem řekl, obdivuji to. Sám bych něco takového nikdy nesvedl. Možná, někdy, ve slabé chvilce se o to pokusím. Do té doby před nimi s pokorou smekám .. klobouk.