Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prvky zvyků

Výběr: Janina6, Švédsko 1
01. 04. 2013
11
22
3628
Autor
StvN

Tohle je prosím konečná verze.

Předem děkuji za všechny komentáře.

1. Zvyky hory

 

Jsem muž, který stojí na hoře a hora mě objímá. Jsem muž, kterého obklopuje hora, jejíž svahy porůstají olivovníky a borovicemi. Muž z blízka velký a z dálky malý. Muž, který hledí na moře, z něhož vzešel.

A mlýny.

Slunce prostírá svahy žhavými paprsky a mně po tváři putují stíny. Stojím ve svahu obklopen olivovníky a borovicemi a mlýny a nastavuji tvář větru. Včely ze skrytých úlů usedají na květy ibišků a já stojím v řadě mlýnů sám jako jeden z nich s plochými děravými lopatkami, jejichž plátno se dávno rozpadlo a teď visí v cárech dolů.

Zrakem putuji po hřebeni hory a hledám nenápadné kamenné okrouhlé stavby.

Od mlýnu k mlýnu.

Ačkoliv protivný vítr neustává, lopatky se nehýbou.

Jen ty včely.

Vydal jsem se naposledy na cestu kolem mlýnů. Hledal jsem jeden konkrétní mlýn, v němž jsem se chtěl rozloučit. Mlýn, jak vím, stojí na plošině mezi dvěma vrcholy, kde se láme nebe a mraky se točí ve víru kolem vyššího z vrcholů. Je to mlýn, z něhož není vidět moře.

Jen ty mraky.

Černé mraky.

Při pomyšlení na poslední chvíle na mě padla tíseň a třeba jsem stál na sluncem zalitém vrcholu a moře zrovna vypadalo jako nekonečná rovina, bylo mi jako bych byl zamčený v pokoji bez oken.

Jsem otrokem míst.

Jak příznačné.

Ale co zde? Jen trápení. Třeba krásné.

Tak jsem nakonec padnul na tu pravou stavbu.

Mlýn v rozkolu hor.

Mlýn pod černými mraky.

Tak blízko nebe.

Vstoupil jsem dovnitř s mírným zaváháním, přesto odhodlán a ještě než se oči přizpůsobily šeru, řekl jsem: "Přišel jsem se rozloučit. - Třeba vím, že minulost tím nesmažu." - "Ano," odpověděl jsem, "odcházím navždy. Není to rozhodnutí. Je to osud."

Mlýn se jevil malý již při pohledu z venku. Silné zdi ještě umenšovaly prostor uvnitř. Slunce naštěstí mírně pronikalo čtvercovým oknem umístěným těsně pod střechou.

Stáli jsme blízko. Tak blízko, jako jsme nikdy nestáli. Já jsem ostatně dovnitř nechodil.

Ostražitost.

Nutnost.

Jak prosté se nakonec jeví určité skutky.

A tato situace. - Nová.

Stáli jsme tak blízko sebe, že jsme se nedívali jeden druhému do očí. Téměř jsme mohli šeptat.

Až na ten vítr.

Však také okno byla díra. Pouhý otvor.

"Přišel jsem se rozloučit," řekl jsem tiše se rty těsně u její tváře. Musel jsem sklonit hlavu. "Ano," odpověděl jsem stejně tiše, "odcházím navždy."

Mlýny byly snad sto let staré a ostrov téměř opuštěný, až na malé přístavní vesničky, ale ty ležely dole u moře. My jsme žili tisíc metrů nad mořem. V opuštěném mlýně.

Jistě.

Každý ve svém.

Však sbližování je někdy práce na celý život.

Nebýt osudu.

Tak jsem od počátku chodil po kopcích - šel jsem tam, kam jsem se díval a díval jsem se tam, kde jsem před tím stál. Hledal jsem se v minulosti.

Cestoval jsem od mlýnu k mlýnu, jindy mezi včelíny, mezi těmi skrytými modrými domečky. Sledoval jsem pravidlo dávných stavitelů z dob římského osídlení. Do země vnořené místnosti vypadaly čerstvě, jakoby stále obydlené. Vchod byl stíněn mohutným olivovníkem, jako by tu žil již tisíc let. Míjel jsem opuštěná obydlí, nádrže na vodu zbudované v zemi z obrovských kamenů, olivovníky, jejichž větve jsou tak vzdušné, a skryté modré včelí úly.

A pak ten vítr.

O hrany hor roztrhané vzdušné proudy a neustávající vítr vanoucí od moře, ta stálá síla, je jediná věc na tomto ostrově, která mě dokáže rozčílit. Stálá, neviditelná, neměnná síla, která nepochází z hmoty, jako nějaká zátěž, kterou člověk nemůže shodit ze zad, - nejde jí uniknout.

Proto ty mlýny.

Řady mlýnů.

Ostatně jsou to titěrné mlýny, těžko se hledají, přesto jsem kolikrát sledoval linii napříč svahy, od vrcholu k vrcholu.

Opuštěné stavby.

Až na tento, kterému jsem se na svých cestách vždy vyhýbal, třebaže jsem k němu nejvíce tíhnul.

Sílu, stálou a neměnnou sílu, která se v mnohém vyrovná síle větru, jsem si nikdy nepřipouštěl.

Než nyní.

Nyní, se rty těsně u její tváře.

Jsem nehybný.

Cáry látek ze mě visí jako potrhané plachty na lopatkách mlýnů.

A ten vítr.

"Takových, jako jsi ty, jsem potkal stovky," řekl jsem rty těsně u její tváře.

"Já vím," řekla.

Dlouho jsem si nevšiml, že mě drží za ruku. Řekl jsem: "Přišel jsem se rozloučit, odcházím," a pak jsem ucítil tenké prsty v dlani.

Dlouhou dobu jsem meditoval v horách.

Dýchání.

Kroky.

Šepot.

Jako vítr.

Spal jsem v rozvalinách obydlí římských osadníků a chodil nad hlavami v jejich hrobech. Když zapršelo, pil jsem z vodních nádrží zbudovaných v zemi z obrovských kamenů. Kolikrát jsem proplétal větve s lopatkami mlýnů - a nyní?

Ty prsty.

"Přišel jsem se rozloučit," řekl jsem a nevšiml si, že pomalu zapouštím kořeny a větvemi obývám prostor mlýnu.

"Tak ahoj," řekla a opustila mou ruku.

"Nemám jistotu," řekl jsem, "snad aspoň osud."

Mlčela.

Když se ostrov změní v celý svět a tři věci - mlýny, včely a stíny prostoupí naše dny - "Nevšiml jsem si, že jsi tak blízko," šeptal jsem.

"Jsem," odpověděla a odtáhla hlavu tak, abychom si viděli do očí. "Až se příště potkáme," řekla a nedokončila, protože se jí v hlavě zrodila nová myšlenka.

Musel jsem si připomenout osamělý život v horách, musel jsem si připomenout, že to není rozhodnutí, nýbrž osud.

Ach ty mlýny.

Později jsem pochopil, že ačkoliv jsem odcházel já od ní, opouštěla ona mě.

 

2. Pokleslý svět

 

Klesání.

Pokles.

Cesta.

Dlouhá cesta se svažuje někam blízko moře. To místo zrovna nevidím. Ztrácí se mezi stromy, které zatím ani nevypadají jako stromy, spíše jako chomáčky mechu. Nikdy dříve jsem svoje zvyky neopustil.

Až nyní.

Pokleslý svět.

Spojení.

Pokleslý svět spojuje zvyky.

Opice.

Opičák se houpe na větvi a směje se.

Visí za ocas.

Smějící se opice.

Smějící se opice nikdy není sama.

Tlupa.

Rodina.

Visí na stromech, houpou se a dost často se smějí. Ti druzí se probírají kožichem.

Opičí svět, kterým procházím.

Vši.

Blechy.

Chlupy.

Ocasy. - Chápavé ocasy.

Chápou se větví.

Chápou větve.

Povrchové chápání stromů. - Povrchní chápání stromů, jejichž kořeny číhají na nepozorné chodce.

Jsem chodec.

Jsem nepozorný.

Roztržitý.

Pokleslý.

Jsem pokleslý chodec, který z roztržitosti nezpozoroval číhající kořeny stromů, jejichž větve jsou chápány rodinami opic.

Obíhají v kruzích.

Jako hvězdy. - Hvězdy džungle.

Pochodil jsem.

Dříve, než jsem vystoupil z džungle, uplynul skoro celý den, takže jsem nestihl postavit chýši, kterou jsem postavil později. Její budování trvalo několik dní.

Moře.

Řeka.

Očekával jsem moře a našel jsem řeku, jejíž proud mě o něco později pohltil.

Chýši jsem nestavěl proto, abych měl střechu nad hlavou, nýbrž proto, že se jí opice bojí. Drží se ode mě dál.

Mocná chýše.

Zbudoval jsem ji z uchopených větví a posléze klacků, také z trávy a bahna, které brzy opadalo, - ne však dříve než já. Před tím vším mě potkala ještě jedna krátká příhoda. Opičák, který se mi posmíval z větví vysoko nade mnou, pojídal banán a ten banán v jednu chvíli upustil přímo do mých rukou.

Snědl jsem ten banán.

Symbolika.

Štěstí.

Symboly štěstí.

Šťastné symboly.

Znamení.

Znamenání.

Zaznamenání.

Zaznamenávání.

Tak vyjadřuji plynutí.

Štěstí plynulo kolem mé chýše a zůstal pouhý symbol. Zaznamenaný symbol štěstí.

Tragedie osudu spočívá v tom, že není statický.

 

3. Cvičení řeky

 

Pramen.

Pusté břehy.

Vidění bílého dne.

Člun se neobjevil ani dnes.

Pouhé zdání.

Myslím, že jsem svůj život zničil v pouhá zdání. Zdání klamu.

Sen.

Náhlé probuzení.

Vstal jsem a vyšel před chýši. Je noc.

Hvězdy.

Větrné vrchy.

Zdálky zahoukala sova a mě napadlo, že jsem stále sám. Chýše za mnou je prázdná.

Čekání.

Stromy objímají.

Jak dlouho ještě budu opakovat tuto činnost – není nudná ani zbytečná, lhal bych. Nejsem tu nerad.

Avšak.

Proměny nálad.

Myslím, že jsem.

Opět jsem se probudil a nikdo si toho nevšiml. Rozhlížím se po hladině řeky. Odvažuji se namočit kotníky. Vracím se do chýše a spím.

Strach.

Nejistota bdění.

Přítelem je mi zvuk.

Co mě provází chvílemi rána a dne? Co mě hlídá v noci, když spím? V čem se koupu téměř hmotně?

Památka.

Opracovaný kámen.

Nástroje, zbraně, předměty – to – ztraceno.

Vydal jsem zvuk – tak tichý já.

Zpěv.

Osvobozující splynutí.

Pomalý přízvuk pocitů.

Svlékl jsem se a vstoupil do řeky.

Žízeň a chuť mě donutily plavat proti proudu až na vrchol sil.

Únava.

Snaha dokonalosti.

Být tady nestačí.

Otočil jsem se k řece zády. Zrakem pronikám mezi stromy. Ztrácím se v temnotě.

Cesta zpět.

Beznaděj.

Činné myšlení.

Zoufání si nad sebou.

Pravděpodobný úspěch spočívá v prvním kroku. Napadlo mě, že jsem nevzdělán. Šel jsem spát do chýše.

Opakování.

Strnulý pohled.

Vrchol chýše splývá.

Zvenku slyším zvuky, avšak tentokrát zůstanu ležet. Venku je cizí.

Nebezpečí.

Váhavé stání.

Pouštění věcí po vodě.

Asi jsem doufal, že se dočkám změny. - Od řeky.

Řeka nese vodu.

Dnes už nevím, co jsem čekal. Spouštím zrak ze zdobené zdi na koberec a nevybavuji si chýši.

Neumím.

Vazby nejsou.

Nebytí je stav.

Sto metrů od chýše je stále džungle.

Myslím, že se to nezmění. Jedinou nadějí je řeka.

Bezvětří.

Ztráta vědomí.

Tak trochu jiné probuzení.

Smrákání mě už neděsí. Postavil jsem si vor z klacků a lián. Přesto mi prales nic neříká.

Jízda.

Plynutí jako.

Tak trochu jiné čekání.

Myslím, že jsem udělal dobře. Ujišťuji se pravidelně.

Stýskání.

Chýše umírá.

Odměna nebo trest?

Myslím, že jsem se vůbec nezměnil.

Pocity.

Hloubka poznání.

Otupělost vědomí zmaru.

Obávám se, že jsem se vytratil dříve, než má provizorní chýše.

 

4. Jak jsem přišel ke člunu

 

Výhody řeky spočívají v tom, že nese. Celé dny jsem ležel na voru a spal. Díval jsem se na nebe, které plynulo mezi vrcholky stromů doleva a doprava. Měl jsem po ruce silnou větev. Odstrkoval jsem se od břehů, když se zdálo, že bych se mohl zaseknout a o všechno ostatní se postarala řeka. Nejedl jsem. Nepil jsem. Přesto jsem nehladověl ani nežíznil. To ta řeka. Nesla mě na rukou jako mimino a když jsem se jí zdál těžký, odhodila mě na břeh. Byl to však jiný břeh. Břeh mezi řekou a mořem. Břeh mezi řekou, mořem a horou. Spojení světů. Všechno, co jsem znal, mě táhlo zpět. Zpět na řeku, zpět na horu. Dlouho jsem tam stál. Nic mi nebránilo jít zpátky. Žádná síla. Bylo by to tak snadné. A pak jsem se otočil k moři a spatřil nádherný člun. Jako by čekal jen na mne. Doplaval jsem k němu. Byl prázdný.

 

5. Místo moře

 

Člun.

Vlny.

Moře.

Člun se mi stal lodí.

Vesla.

Zvuky.

Ticho.

Zvuk moře neutichá.

- Nikdy.

Písek.

Kamení.

Voda.

Kamení leží na písku.

Voda omílá písek a kamení a houpe člunem na vlnách.

Klid.

Ticho.

Pomáhání.

Slunce.

Klid a ticho.

Záda.

Neutichající zvuk moře přináší klid a ticho a slunce za zády, když pozdní chvíle objímají člun, který se houpe na vlnách.

Opuštění.

Hledání.

Počátky.

Chvíle.

Momenty.

Ve chvílích hledání - nachází momenty opuštění.

Pohyb.

Mračna.

Hora.

Bytí.

Pohyb člunu na vlnách je pohybem člunu v mracích.

Hora je.

Ostrov.

Pobřeží.

Písek.

Řeka.

Písek leží na úpatí hory.

Hora leží na ostrově.

Ostrov leží v moři.

Řeka jako život hory.

Vzpomínky.

Vzpomínky na horu.

Vytrácení.

Moře omílá kameny ležící v písku. Moře omývá horu.

Vyvrhne moře člun na pobřeží?

Představy.

Lana.

Vazby.

Některé vazby nejsou uskutečňovány pomocí lan.

Člun v mých představách je vázán lany ke dnu a čeká, zda jej moře utrhne. Je to poprvé, kdy jsem přiznal člun v představách.

Objevování.

Poznávání.

Ztrácení.

Sítě.

Lehátka.

Síť představ, které nachází zejména ve chvílích, kdy jiné ztrácí, unáší člun na vlnách moře, jež objímá ostrov a horu, na jejímž vrcholu sedí člověk, který tohle všechno vidí. Je to vidoucí člověk a dívá se na pohyb člunu ve vlnách. Vidoucí člověk nepřemýšlí o tom, zda se člun v mých představách zbaví lan, která ho poutají k mořskému dnu, a nechá se vynést na pobřeží.

Objímání.

Dílo.

Perspektiva.

Změny.

Některé změny jsou velice malé.

Některé změny jsou tak malé, že je nevidí ani vidoucí člověk z vrcholu hory. Je to jen jeho perspektiva.

Směry.

Tam - a - zpět.

Vědění.

Souvislosti.

Pochybnosti.

Kdybych se pohyboval, a člun kdyby plul.

Pomalost.

Vazby člunů k mořím překonají vazby lidí k člunům.

Nikdo není rybáři.

Ležím v člunu, který se houpe na vlnách a přes hranu se dívám na rybářskou loď, která z dálky vypadá jako člun, a za mými zády se tyčí hora, k níž směřuje příď mé lodi, zatímco lana se lámou pod hladinou. Kdybych seděl na vrcholu hory, viděl bych zlomená lana.

Slupka hladiny.

Pohyby tam - a - pohyb zpět.

Vzdalování se je přibližování opačným směrem.

Rybářská loď, která z dálky vypadá jako člun, se vzdaluje tím více, čím více se má loď, jejíž hrana vrhá stín na má záda, přibližuje k ostrovu hory.

Sen se stal skutečností.

Hladiny.

Místa.

Z místa pod hladinou se jevím jako zlomený muž.

Dno mého člunu zakrývá celé nebe.

 

6. Jak jsem přišel k ženě

 

Už si nepamatuji, kolikrát jsem prošel touto cestou. Sedím u ohně na pláži. Je noc a jsem sám. Za mými zády se prostírají ostrovy a kontinenty, hory a pohoří, řeky a jejich soutoky. Dřevo, které shoří, nahradím. Sedím takto již dlouhé roky a živím planoucí oheň. Naděje plamenů spočívá ve dřevě. Přiložil jsem další poleno a hromádka se zmenšila.

 

7. Květy ženy

 

Sedět.

Sedět a myslet na chůzi.

Jsou chvíle, kdy se něco mění, ale nás se to netýká. A jsou chvíle, kdy je to tak správně.

Vzduch. - Kyslík.

Nevybíráme si.

Člověk je určen. Je určen k mnoha věcem,- ne však k chápání.

Sedím, dýchám, a myslím na chůzi, ne proto, že chci, nýbrž proto, že musím.

Pochopení je stav stejnosti.

Kámen.

Kámen položený na kameni.

Zeď.

Sedím, dívám se na zeď a myslím na chůzi a na to, jestli se věci mění jen tak, nebo je měníme my.

Rybičky disponují tvarem.

Člověk poznává postupně, nikdy najednou.

Co jsem přehlédl? (ptáme se)

Obklopení.

Zaklínění.

Obklopeni zaklíněním tvoříme zeď.

Svět. Akvárium. Sezení.

Tekutiny.

Detail.

Nemluvě o ženách.

Děkuji Bohu, ač nevěřím, že tu jsem sám.

Květiny.

Vyrůstání.

Šišlání.

Květiny mají rády ženy.

Probudil jsem se nahý.

Nemoci.

Nemoci se pohnout.

Gauče.

Nemoci se dotknout.

Tak, jako vnímámé nemoci, květiny a zdi, vnímají ony nás.

Cizota.

Kontrola a třásně.

Myslím, že jsem býval statečnější.

Získanými zkušenostmi ztrácím chuť -

Hovořit.

Řeč.

Jdu, abych mluvil.

Motivace.

Sex.

Spojení bývají zásadní.

Zapomínání.

Kazy.

Spojování.

Květinu je třeba zasadit do země.

Vyroste strom.

Strom roste.

Rybička patří do vody.

Země a voda drží zeď.

Opírám se o zeď, o rybičky a květiny a myslím na ženy.

Opírám se o ženy.

Nahý.

Žně.

Sklizeň je stav mysli.

Mysl vyrůstá ze zdí.

Viditelnost.

Člověk není určen k chápání.

Kam se ztratilo rozplývání? (ptám se)

Je možné vědět a nevidět?

Zrak.

Stejnost.

Menšina.

Slepota.

Děj.

Kronikář píše písmo. Stránky blednou. Události se množí jako kočky. První znak je krásný.

Tvary.

Hebkost.

Oblost.

Vůně.

Těhotenství.

Hanba propadla chuti.

Degustátor.

Degustátor s bílým límcem sedí u stolu, myslí na chůzi a pije ženy. Rozjímá. Soudí. Propadá tvarům. Je definován tvarem. Tvar definuje degustátora, který sedí u stolu a zády se opírá o zeď, na jejímž hřbetu vyrůstají květiny jako malé světy o sobě. Dívka zalévá květiny vodou z akvária. Vodu nabírá do konvičky, kterou přidržuje dvěma prsty.

Sen.

Skloňování.

Porostl jsem mechem.

Návraty.

Probudil jsem se nahý na ošoupaném gauči. Ve vzpomínce si nechává degustátor dolévat bílé víno od dívky, která ve stejné chvíli zalévá vínem z akvária květiny a já se dívám na stůl, za nímž sedí kronikář a trpělivými tahy maluje písmo do knihy, která jeho vahou bledne. Divím se křivosti jeho prstů. Všiml si mě. Usmál se a roztáhl větve do takové šíře, že za nimi nebyl vidět on, nebyl vidět svět ani zeď, jen cípek bílého vína a dívčí hlas, který mi přikryl oči. Kronikář se vrátil ke psaní písma, které, jak jsem věděl, nebude nikdo číst, protože je psáno řečí stromů.

Něco pro sebe.

Čáry.

Ohyby.

Spojení.

Spojení čar a ohybů.

Myslím, že čáry obyčejně nenávidí ohyby. Jestli tomu je i naopak, to nevím.

Nevím všechno.

Nic je proměnná.

Když si vzpomenu na ráno, kdy jsem ležel nahý na gauči a pohledem stíhal křivé kronikářovy prsty, jimiž zapisoval příběh degustátora dívek, který dvěma prsty vytahoval z klopy saka květinu, aby k ní přivoněl, uvědomuji si, že jsem zaspal okamžik, v němž jsem se mohl stát dívkou. A svíce hoří pomalu.

Tvar listu připomíná rybu.

Ryba okusuje list.

Stvoly se vlní.

Akvárium vytéká na podlahu.

Odpouštění je proces.

Odpuštění a zapomnění, to není nic pro mládí.

Svařil jsem si víno a všechno jsem vypil.

Někdy, když ležím nahý na gauči, si říkám, co by se stalo, kdybych byl dívkou, která zalévá květiny.

Divadlo.

Loutky.

Oheň.

Loutkové divadlo hoří.

Křivost.

Plátno.

Nakloněná rovina.

Vítr.

Spojitosti.

Unikání.

Když sedím v divadle, je mi zima.

Když se vidím v zrcadle, nepoznávám se.

Já.

Mé já.

Mé já mě vidí.

Vidím mé já.

Vzduch je jako zeď.

Prorůstá květinami, jako dost dobrý důkaz nespojitosti.

Vzduch je meč.

Meč je spojitý.

Spojitý meč klouže vzduchem.

Klouzání časem.

Meče stínají květiny.

Květiny halí degustátora.

Zahalený degustátor s bílým límečkem sešel z cesty, kterou mu vytyčil kronikář, avšak vůně květin byla silnější, a tak můžeme vidět degustátora po kolena v květinách stát před planoucí dívkou - řekl: "Ty - " a odmlčel se, aby si vychutnal dívčí (svého druhu) dychtivost slyšet (jaká jsem?) - "Zlobíš " řekl degustátor a tvářil se velice rozrušeně a dívka se mírně červenala, neboť si představovala, že to ona je příčinou jeho rozrušení - "Zlobíš mě," řekl důvěrně, protože se již dříve setkali pohledem, "jsi tak - " (dychtivá, to byla) řekl - "rozkošná" a dívka se otevřela jako květ a degustátor pil její víno, přičemž dvěma prsty něžně přidržoval bílé hrdlo, jako by byla skutečnou květinou dychtící, aby k ní bylo přivoněno.

Degustátor mečem utnul květinu a vložil ji do dírky u saka, v níž bledla, a kronikář prsty zatínal do vlasů a snažil se zachránit dívčinu čest všemi prostředky, kterými takový kronikář vládne.

Probudil jsem se nahý a sen o planoucí dívce zvolna unikal z víček a rozplýval se v prostoru tichého pokoje.

Opuštění.

Odpouštění.

Tíha.

Opuštění tíhnou k odpouštění.

Po žních na louce nezůstal jediný květ. Ženci mohutným máchnutím spojitostí setnuli mladé květy. Když to degustátor viděl, plakal a bezděky voněl ke květině, kterou nosil v klopě saka. Ještě trochu žila.


22 názorů

StvN
15. 03. 2022
Dát tip

Jsem moc rád, že se ti to líbilo. Děkuji.


RuDa
15. 03. 2022
Dát tip

Hm. Náhodou jsem se vrátil po delší době na Písmáka a náhodou natrefil na tohle "rozsekané plynutí".Hodně na mě tohle dílko zapůsobilo, i když převážně emotivně - pro rozumové rozebrání bych se jím musel projíst několikrát. Což jistě udělám, ale nejsem si jisty, jestli vůbec něco rozumově rozebírat chci...Spíš mi asi vyhovuje, jak na mě působí.Pocitově by mi asi víc vyhovovalo mít ke konci víc útvarů souvislého textu, lehce mi ty rozpadlé odstavce rozpadaly pozornost.Na druhou stranu už by to zase nebylo ono, vynaložená práce na soustředěnost zintenzivnila prožitek textu.Díky za vrostlý čas.


MartinaR
14. 05. 2015
Dát tip

Krásny meditatívny text, čítanie na mňa pôsobí upokojujúco.


Tragicus
31. 03. 2014
Dát tip

O tom jistě není pochyb, že je to dobrá povídka. Jen mi nic moc neřekla. Zkusím si to tedy v blízké době přečíst znovu s tímto náhledem - syrového textu.


StvN
31. 03. 2014
Dát tip

Ačkoliv je to experiment, tak ten text dobrý je. O tom jsem přesvědčen. Psal jsem to několik let na etapy, když jsem měl náladu, pak jsem to přeskládal, pospojoval a všechno to do sebe krásně zapadlo. A to je na tom to hlavní. Jinak já bych neřekl, že to je metaforický text, naopak, je syrový a je přesný, ta jakože hra se slovy, to je spíš hledání slov, je to vývoj, musíš šlápnout na každý schod, přečíst každé slovo, aby to dalo smysl a musíš taky věřit, že to smysl má. Jinak je to celkem normální příběh, řekl bych :)


Tragicus
31. 03. 2014
Dát tip

Je to fajn, některé obraty jsou hodně povedené, ale vlastně jsem teď tak nějak v pozici jako Fruhling, takové metaforické texty (ač se mi příčí napsat "podobné") mi v poslední době přijdou jako skoro zbytečná exbice autora (Až bych měl málem chuť tě popíchnout a připomenout ti tvoji kritiku k "Dům" v Kafi: "Mám sud..."). Ale třeba se k tomu zase jednou vrátím, každopádně je to fajn, ačkoliv tedy často nevím, která bije.


StvN
31. 05. 2013
Dát tip

Od Bradburyho jsem cetl hodne veci, takze to je mozne, ale uz si nevzpominam na nazvy. Kazdopadne diky za pripomenuti a diky za cteni. 


Poslední dobou na Písmák moc nechodím, ale po dlouhé době mě mrzí, že jsem tohle propásl. Hned bych ti dal 3 body za první místo, tak alespoň dodatečně:) Je to velmi obrazné, žhavý kandidát na povídku roku.

PS: Četl jsi povídku Možná že odcházíme od Bradburyho? Úplně jiné téma, ale velmi podobná nálada. 


StvN
29. 05. 2013
Dát tip

Dekuji. 


evalota47
29. 05. 2013
Dát tip

čítam na etapy Stíví...mnohé věty a významy vstřebávám pomalu..jako když  položíš na hladinu kus tvrdého chleba a díváš se jak pomalu do sebe vstřebává vodu a pak naplněn tou blahodárnou tekutinou se houpe na hladině ....

ať se dále takto daří...


StvN
27. 05. 2013
Dát tip

Díky kluci. Vážím si toho, že jste si našli čas to přečíst a napsat mi k tomu svoje postřehy. V lecčems vás chápu, ale někdy je to takový ten stav, kdy člověk ví, že by něco neměl dělat nebo měl dělat jinak, ale stejně nakonec toho góla prostě nedá. Každopádně díky. Je to svého druhu myslím slepá vývojová větev, které ovšem, jak to tak sleduji, v mé tvorbě, když to tak řeknu, převažují.


reka
27. 05. 2013
Dát tip

Na můj vkus velmi modernistické, což mi přijde, že je dneska docela mrtvý umělecký směr. Taková svévole autora, jakou žije tenhle text, byla myslím hodně zajímavá ve dvacátých a třicátých letech. Texty z té doby mají dodneška působivost, ale v kontextu, modernistické postupy v dnešní době působí zvláštně. Jako bys revoltoval na místech, kde revoluce už před sto lety proběhla.

 

Ten text má zvláštní, působivou atmosféru. Některé obrazy mě zaujaly (střídání perspektivy - pohled z hory versus pohled zpod vody; obrazy mlýnů, degustátor), některé scény už méně (opice, hraní si se slovy). I to nějak patří k modernismu, aspoň co si z něho pamatuju - to, že mi z té doby nepřijdou dobré celé knihy, ale často jen jednotlivé scény.

 

Prostě, zručně napsaný text, který se ale rozpadá jen na jednotlivé obrazy (i když působivé), pohromadě pro mě bohužel úplně nedrží.

 

Malá poznámka na okraj: je tam pár chyb v čárkách. Čárky musí stát vždycky mezi dvěma větami, pokud jsou v podřadícím vztahu, a to i před "a". Takže například první věta: "Jsem muž, který stojí na hoře a hora mě objímá." musí mít čárku "před "a", protože "hora mě objímá" není vztažná věta (kdyby byla, tak by to byl vztah souřadný a čárka by tam nepatřila) ale hlavní věta, v souřadném vztahu k větě "jsem muž". Podobně na několika dalších místech.


Fruhling
20. 05. 2013
Dát tip

Tenhle cyklus jako sleduju pravidelně, vím, že jsem ti kdysi radil, abys ho zkoumal, ale pořád nevím, co si o tom myslet, takže jen pár letmých postřehů:

Juxtapozice mezi proudem vědomí a odsekanou formou je jistě záměrná: kdybychom si to celé představili jako film, odstavec jako střih, patrně bychom viděl spíš spoustu flashbacků, než plynulý průjezd kamerou - avšak, na to jsou asociace odvíjeny až v přílišné vzájemné souvislosti. Je to jeden ze ztákladních rozporů textu. Stále si však nedokážu odvodit, je-li to rozpor záměrný, či mimoděčný.

Koncept je nahlodáván i tím, že odsekány jsou jak "náladové" poznámky, tak vizuální popisy, ztrácí se tedy celková organičnost, kdy pro zcelování a rozpadávání textu stále nedokážu nalézt klíč v jednotlivých aspektech textu, protože někdy je katalyzátor dekonstrukce příběh, jindy asociace, někdy se text rozdělí u popisu. Je to jako poku v laboratoři, kdy při každém dalším pokusu daná chemikálie působí jinak.

Určité riziko asociativních textů spočívá jistě i v tom, že čtenáři nebrkne tu správnou strunu a vychýlí ho tak stranou - což je ale obecný aspekt podobného psaní. Velcí historičtí autoří si v tomto okamžiku vypomáhali scelením textu, kdy čtenáře, jenž už už by se odchýlil vně, hnal dal nejen myšlenkový, ale hlavně slovní proud (jako slušní čtenáři nevstoupíme nikomu do monologu). Pomlka a odstavce však čtenáři poskytují čas, aby (třeba nevědomky) zaujal ještě silnější distanc.

Ignorovatelná ideologická poznámka: je-li text skutečně symbolem či metaforou něčeho, dobrá, ale v dnešní změti symbolů a metafor toho či onoho, jaksi nemám chuť hádanky řešit: už tolikrát jsem byl od doby, co jsem ve velké metafory věřil, podveden, že k podobnému postupu zaujímám apriorní nedůvěru. Krom toho, jak říká klasik: metafory vám žádná holka nevykouří. 

Ano, uznávám, je to efektní, ale v současné formě mi to přijde - inu mírně formalistické.


K3
04. 05. 2013
Dát tip

Text pro náročné čtenáře.  Na to musí být nálada a čas.

Spíš báseň v próze, sestavená z jednotlivých obrazů. Jako puzzle.

K plnému pochopení je asi potřeba číst vícekrát. Přesto je po prvním přečtení zřejmé, že jde o čistý vytříbený styl, který zanechává v pozorném čtenáři hrubokou stopu.

StvN, musel jsi si dát hodně práce, vážit každou větu, každé slovo několikrát, žes to dodáhl téměř k dokonalosti.

Tak by do mělo být.

T.


StvN
03. 05. 2013
Dát tip

Fajn:)


guy
02. 05. 2013
Dát tip
Text je sestaven dobře vtíravě, aspoň mně tak fungoval, a dělalo mi to příjemnost. Akorát mi místy narušovala soustředění asociace něčeho obdobně pojatého a nemohl jsem si přesně vybavit čeho - aha - zrovna teď, když to píšu, tak se mi to možná dešifrovalo, ale nejsem si ještě úplně jistý, jestli jsem se trefil, zítra si to zkusím najít a ověřit.

lenkak
17. 04. 2013
Dát tip

Snad až duchovní zážitek pro mě, ač si nejsem jistá, jestli rozumím. To mi ale vůbec nevadí, nechala jsem se unášet na člunu a text pomalu plynout...Po všech stránkách je pro mě tvůj text nejkvalitnější, co jsem tady kdy četla, smekám a gratuluji.


Švédsko 1
16. 04. 2013
Dát tip

Obraciam sa na Janinu6 - navrhujem zaradiť toto dielo do Poviedky mesiaca, ak bude autor súhlasiť. Ďakujem


mik_vlk_10
06. 04. 2013
Dát tip

líbí se mi to

po přečtení mám pocit, že jde o docela hutný text se symbolickými významy


Švédsko 1
05. 04. 2013
Dát tip

Autor aj tu novým, špecifickým vnímaním reality, formou nekonvenčných zobrazení, disponuje schopnosťou vymaniť sa z tradičných „pút“ literárnych foriem. Videnie, zvažovanie, vyvažovanie, pochybovanie začína byť jeho typickým spôsobom narácie. Dokáže verbalizovať predstavy už hotové, alebo, ako materiál na „rozmontovanie, a aj k inému zmontovaniu“.

Napriek tomu, že je to o „živloch“, nie je to „živelné“. Dal „tomu“ formu (evolúcie i revolúcie) intímneho ľudského bytia. Kolorit kapitol je daný predovšetkým „prvkom...“ (znakom) a (pre čitateľa) dosť neobvyklou konfiguráciou jazykových prostriedkov.

Premena „Zvykov mora“ na „1. Zvyky hory“ vnáša do obsahu (tejto kapitoly) „zvrat“ - pri striktnom držaní sa symbolických významov. Od archetypového symbolu pre pôvod života (osobného i vôbec) (more), k stotožňovaniu sa s „otcovskou figúrou“, prípadne „spojenie zeme a neba“  (hora). Emočne (pre mňa) stratila aj zo „živosti“; prešla z pozície dynamickej na statickú. No obidva (symboly) reprezentujú určitý „začiatok“, a teda nenarušujú vnútornú kontinuitu diela.

Záver trochu prekvapil posunom z duchovných kolízii na - až výrazne snové. Svojou otvorenosťou však upevnil  dielu pozíciu individuálnej svojbytnosti a sebe schopnosť - vystupovať ďalej vo vnímaní čitateľa v najrozličnejších polohách.

Dielo je zjavne obrazom nenásilnej prezentácie duchovnej nezávislosti. Nezvyčajne veľa „predkladá“, ale súčasne aj nezvyčajne veľa od čitateľa „vyžaduje“. Objektom jeho sústredenej pozornosti je mnohostrannosť človeka umiestnená medzi fiktívne i reálne bariéry, (na ktorých, a z ktorých stavia, ktoré búra, žije na nich, z nich...), a plynúci čas. Jeho vnútorný monológ je súčasne dialógom s nimi (i nami). Hoci sa miestami opätovne vynára „pocit“ osudovej predurčenosti, je to odvaha autorovho „ja“, odvaha jeho slobody, kontra nevyhnutný (prie)beh „celku“.


Janina6
01. 04. 2013
Dát tip

Krásný text. Nedá se číst rychle. Některé části už známe z dřívějška, ale vlastně mě nikdy nenapadlo, že by se daly spojit. Tím spíš, že vznikaly v poměrně úctyhodném časovém rozpětí. Ale jak je vidět, ony ty části spolu fungují, neruší se. Možná patříš k těm, kteří „celý život píšou jeden příběh“ (nevzpomínám si, kdo to řekl, ale tady se mi ten citát vybavil). Líbí se mi, že ze Zvyků moře se tady staly Zvyky hory, připadá mi to výstižnější. Některé pasáže mají znaky lyrické prózy, a to řazení asociací, „hesel“, mi připomíná pyramidy z oblázků vršených na sebe... ale obsahově v tom hravosti příliš není, naopak. Myšlenková závažnost dodává těm kamínkům nečekanou tíhu. Jinak jsem si uvědomila, jak v kontrastu s těmi dynamickými „pyramidami“ kratičkých vět vyniknou právě ta místa, kde  necháváš text plynout, souvětí rozvinout se do větší šíře. Jak lahodná je řeč tam, kde vyprávíš.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru