Zvláštní náhoda

     Nabídla mu, aby ji předběhl. Drobná hezká holka, usmála se na něj. A prý kolik toho má k tisku, že ona jde vázat diplomovou práci, takže to bude na dýl. Podíval se na ni. Diplomovou práci?

  „Jenom pár stránek,“ řekl. A tak kývla, ať jde před ni. Paní za pultíkem pokrčila rameny a řekla: „Pojďte.“

   Po očku se díval po té holce. Stála opřená o zeď a působila velmi unaveně. Asi celou noc psala, napadlo ho. Zná to, dopisování na poslední chvíli. Kdo to měl jinak?

   Byla drobounká. A kdyby neřekla větu o diplomové práci, tipl by jí sotva dvacet. Spíš by jí věřil, že jde k maturitě než ke státnicím.

   „Tady to máte.“ Vzal papíry do ruky a našel v peněžence drobné.

   „Děkuju,“ usmál se na dívku, když odcházel. A ve dveřích se pak po ní ještě otočil. Ale nevšimla si toho.  

   Procházel vlakem a hledal volné místo. Ne že by kupé praskala ve švech, ale v každém seděli minimálně tři lidi. Chtěl trochu více klidu.

   A pak ji uviděl – tu holku z copycentra. Právě se snažila zvednout batoh nahoru.

   Rychle otevřel dveře kupé a nabídl se, že jí pomůže. Usmála se. Ale nepoznala ho.

   Sedl si naproti ní. Třeba si vzpomene, říkal si. Ale ona vytáhla knížku a zahleděla se do písmen.

   Věděl, že by měl rychle něco říct, než definitivně ztratí příležitost. A zároveň se trochu styděl, cítil, jak má ztěžklý jazyk.

   „Jak to dopadlo s diplomkou…?“ začal nejistě a skoro se svého hlasu lekl.

   Překvapeně se na něj podívala.

   „Viděli jsme se dneska… v tom copycentru. Pouštěla jste mě před sebe,“ zarazil se. Proč jí proboha vyká? Ale věta už byla vyřčena.

   Vykala mu snad ona v tom copycentru? Nemohl si vzpomenout…

   „Aha,“ řekla a usmála se. „To je náhoda.“

   „To je,“ řekl. A nevěděl, co říct dál. „Ještě jednou… vám děkuju,“ teď už nemůže přeskočit na tykání. I když mu to vy už vůbec nešlo přes jazyk.

   Jenom se usmála, moc mile, ale neřekla vůbec nic.

   Zkazil to tím vykáním? Anebo prostě nemá zájem? Řekl něco trapného?

   Přestala číst a dívala se z okna.

   Má to ještě zkusit? Ale jak by měl začít? Má se znovu zeptat na tu diplomku? Neopověděla mu. Má vytáhnout nějakou historku o tom, jak psal diplomku on?

   Jenomže má nějakou takovou historku? U něj bylo odevzdávání vlastně docela klidné, i když toho samozřejmě noc předtím moc nenaspal. Ale to jenom proto, že chtěl mít všechno precizní, ne proto, že by dopisoval poslední kapitoly. To by se asi zbláznil.

   Má vůbec dost nudnou povahu. Čím by ji chtěl zaujmout? Co dělá v životě zajímavého, aby o tom mohl mluvit a mohl aspoň malinko doufat, že jí bude stát za odpověď?

   Cítila, jak jí těžknou víčka. Nemohla se dočkat, až se v klidu vyspí. Už zítra večer bude usínat pod hvězdami někde v kopcích. Odměna za ty poslední dny, které strávila u počítače marným bojem najít správná slova pro vyjádření toho, čemu vlastně pořádně nerozumí.

   Nechce myslet na to, jak to všechno dopadne. Pro teď to pro ni skončilo, kamarádka jí slíbila, že jí diplomku v tiskárně vyzvedne a odnese do školy. Takže pro ni to skončilo, do okamžiku, než jí přijdou posudky, má volno. Co bude potom… to bude prostě potom.

   Ale nebylo jí úplně lehko. Věděla, že je v té práci tisíc věcí, které mohly být lepší. A že měla spoustu času na to, aby lepší byly. Jenomže jí se nechtělo obětovat tomu tak velký kus svého života. Hlavně obhájit, všechno ostatní je jedno, říkala. Říkala sobě i nahlas, pro ostatní. Ale teď jí přes tuhle větu vyskakují pocity trapnosti, když si představí, že to bude kdokoli číst.

   Ale už je pozdě; rozhodla se sama.

   Zavřela oči, a když je znovu otevřela, všimla si, že sebou ten kluk naproti malinko cuknul. Musel se na ni dívat, uvědomila si.

   A tak se teď podívala ona na něj. Připadalo jí zvláštní, že si ho vůbec nevybavovala. Musel to být ten samý, co v tiskárně, protože jak jinak by to mohl vědět? Ale jí v hlavě skutečně nezůstal ani nejmenší otisk jeho tváře.

   A přitom, pomyslela si, je docela hezký.

   Nemusela jejich rozhovor takhle utnout. Ale neměla dneska náladu na povídání si. Náladu a hlavně ani energii.

    A tak zase stočila pohled k oknu.

   Stejně je to docela zvláštní náhoda, říkal si. Že ji takhle potkal. Vůbec tímhle vlakem neměl jet, měl na zítřejší svátek plány v Olomouci. Ale místo toho mu volala máma, že by potřebovala pomoct na baráku. Nechtělo se mu, ale nenapadla ho rychle žádná výmluva, protože jeho plány na volný den se skládaly z odpočívání, dlouhého spánku, seriálů, možná nějaké hry… A tak je teď tady, naproti té krásné holce.

   Ne, to není náhoda. A on by ji neměl nechat prostě jenom zmizet.

   „Co to čtete?“ zeptal se.

   Chviličku jí trvalo, než jí došlo, že je otázka mířena na ni. Podívala se na něj a uvědomila si, že ji to přece jenom více těší, než otravuje. „Spíš nad tím usínám, než čtu,“ řekla. „Ale je to knížka, kterou jsem četla už několikrát. Kolíbka od Vonneguta. Znáš? Nebo… Znáte?“

   „Znáš,“ řekl a cítil, že se trochu červená. „Jsem Tomáš.“

   „Klára.“

   Na chviličku zavládalo zase ticho, než si Tomáš uvědomil, že neodpověděl. „Ne, neznám to. O čem to je?“

   „To je docela komplikované vysvětlit,“ řekla. „Dohromady asi o tom, jak jeden vědecký vynález, objevený člověkem, co měl cit pouze pro vědu a nikoli pro lidi, tak jak tenhle vynález v rukou lidí, co nedomýšleli své činy, zničil svět. Ale o tom to vlastně vůbec není.“

   Nevěděl, co na to říct. Tak se jenom usmál: „Zní to zajímavě.“

   A když nic neříkala, dodal: „To já moc nečtu,“ čehož hned na to litoval. „Četl jsem na střední… ale potom už nějak nebyl čas, nebo nevím…“ Co to plácá? „A o čem že vlastně byla ta tvoje diplomová práce?“

   Zavrtěla hlavou. „Nechci na ni myslet. Je strašná.“

   „Určitě není.“

   „Věř, že je,“ řekla. A zamrazilo ji v zádech.

   „To tak člověku vždycky připadá…“

   „Kéž by to tak bylo,“ řekla. Jenomže věděla, že není. A bylo jí z toho najednou hrozně smutno, skoro do pláče. „Ale teď je to jedno,“ řekla rychle nahlas. „Teď jedu na hory.“

   „Na hory?“

   „Jo,“ usmála se. „Myšlenky na to byly to jediné, co mě drželo při životě v posledních dnech.“

   Nakonec se docela pěkně rozpovídali a cesta za okny ubíhala až příliš rychle.

   „Byla to docela zvláštní náhoda, ne?“ řekl, když se blížili k nádraží, protože doufal, že tohle téma by mohlo vést k žádosti o číslo.

   „Náhoda to byla,“ přikývla. „Ale zvláštní ne, prostě náhoda,“ dodala pevně. A hned jí došlo, že mu tím podkopla nohy. Zabylo jí to trochu líto, ale… ale neměl si na to naběhnout. Neměla ráda řeči o náhodách… i když on za to nemohl. Ale náhody… Kolik pitomých rádoby osudových náhod ji v životě nasměrovalo do hloupých situací a vztahů? Chtěla všem těm náhodám věřit a dávaly ji naději, protože „tohle přece nemůže být jenom tak“. Ale místo osudového štěstí ji vláčely jenom po slepých uličkách.

   Podívala se na něj. Mohla by teď říct: Promiň, máš pravdu, byla to zvláštní náhoda. A nechat ho požádat o kontakt. Anebo by si o číslo mohla říct sama, aby mu udělala radost. Ale… ne, proč by mu měla dělat radost? Udělá to radost jí?

   Není teď zrovna v životním období, kdy by toužila zkoušet a poznávat případné partnery. Nemá na to ani trochu náladu. Musí si první trochu odpočinout po tom všem, co bylo. A až potom, možná, snad… přijde zase chuť se seznamovat. Teď má co dělat se všemi těmi muži, co už zná…

   Podívala se na něj. A něco v jeho očích ji přimělo trochu ustoupit. Dobře, řekla si, dobře, jestli si o číslo řekne, dám mu ho.

   Ale Tomáš, rozhozený odmítavým konstatováním o náhodách, cítil, že v odmítnutí zvláštnosti náhody je i odmítnutí jeho. A tak se stáhl, jeho věty se staly znovu krkolomné a nejisté.

   Na nástupišti se vydali každý k jiným schodům. Řekli si jenom krátké ahoj a že možná někdy příště. Takže nikdy.

   Poposunula si batoh na zádech. A pak se přece jenom otočila. Možná udělala chybu, problesklo jí hlavou. Možná že to měla zkusit.

   Ale Tomáš už zmizel někde v davu. Mohla by se ještě otočit, mohla by ho zkusit najít, ale…

   „Promiň,“ vyhrkl kluk, s kterým se srazila. „Promiň.“ A pak se zastavil z běhu, protože vlak se dal do pohybu. „Do háje! Sakra!“

   Dívala se na něj. Vypadal docela nešťastně.

   „Ujelo ti něco důležitého?“

   Trochu překvapeně se na ni podíval, jako by ji předtím vůbec nevnímal. Pak pokrčil rameny. „Vlastně ani zas tak ne. Jenom jsem se těšil, že už budu doma.“

   „Náročný den?“

   „Jo. Přesně.“ Znovu se na ni zadíval. „Abych si teď vymyslel program na další dvě hodiny. Hm.“ Na okamžik uhnul pohledem, jakože přemýšlí. A pak se jí znovu zpříma podíval do očí. „Nešla bys na kafe?“

   Zasmála se.

   „Jsem příliš drzý?“

   „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vůbec.“ Znovu se usmála. To je zvláštní náhoda, napadlo ji. Kdyby se neotáčela po Tomášovi, tak se s ním nesrazí… S takovým krásným klukem. „Jsem Klára,“ řekla.