Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePřínos úrazu
Autor
pedvo
PŘÍNOS ÚRAZU
Přiskřípl jsem si palec mezi dveře. Ne na té straně u kliky, ale na druhé, u pantů. Kdo zná fyziku chápe, jaký je v tom rozdíl a kdo umí chodit dveřmi nechápe, jak se to může stát. Nechápu to také, ale stalo se. Takto použité dveře a louskáček je prakticky totéž, ať už je to páka kolikachcezvratná. Vyzkoušejte si to – zařvete něco nevhodného pro dětské uši a zkroutíte se někde poblíž místa události. Pak vám sleze nehet. I já jsem zvolal pár peprností a začal jsem se svíjet nedaleko záchodové mísy. Ano, v těchto místech k události došlo, naštěstí cestou zpátky.
„Jak to mluvíš před těma dětma?“ To je přísný hlas mé ženy. Děti u toho sice nebyly, ale slyšet mě bylo po celém bytě. Spolkl jsem několik vět, jaké se neříkají manželkám – také zejména ne před dětmi; v našem případě před dítětem. Odmítám totiž považovat za dítě vyčouhlé slonbidlo, i když žena ho zřejmě hodlá považovat za dítě navždy.
Jinak je to s pětiletým rozumbradou. V tomto věku se prý nejlépe učí cizí jazyky – nezatížený mozeček vsakuje nové výrazy jako houba vodu. Mycí houbu mám na mysli, samozřejmě.
Oba tito naši potomci se dostavili se svou matkou a teď zvědavě civí na svého otce, jak v nedůstojné pozici třepe rukou a skřípe zuby.
„Jeden můj kámoš si přised ukazovák záchodovým prkýnkem,“ mutuje slonbidlo s pochopením, zřejmě inspirováno prostředím. Chce mě utěšit, provokatér. Ani nemám čím ho praštit; pravou ruku mám zohavenou a levou se neumím ani podrbat na nose. Většina lidí používá pravou i levou ruku, mnozí pak i obě zároveň, ale to není můj případ. Šikovní lidé mě vždycky fascinovali.
Žena ovšem vidí, že mi není veselo; stačí, když jen trochu přihraju trpitelský výraz a je dokonce ochotna pomáhat mi na nohy. Docela se to hodí. Zmasírovanou ruku držím palcem nahoru, druhou rukou se opírám o zeď a pak zlehka i ženě o rameno.
„Hele, neharaš!“ ona na to.
„Chá!“ vyrazil ze sebe náš výrostek od basu po soprán, vynechávaje sem tam oktávu. „To bylo dobrý.“
„Co ještě by tě pobavilo?“ poprskávám. A k ženě: „To nebylo před dětma, co?“
„Chtěla jsem to jen trochu odlehčit.“
„A já jsem si asi chtěl přitížit, nebo co myslíš?“
„No tak jo,“ řekla smířlivě. „Ukaž! No, máš to pěkný. Já ti to fáčnu a na pohotovost. Až ti to přijde k sobě, tak s tebou nevydržíme.“
Následoval standartní postup. Nevím jak u vás, ale u nás je to už zaběhnutý rituál: Fačování, pohotovost, návrat zraněné hlavy rodiny.
Obsluhován a bezmála krmen svou oddanou ženou sedím u stolu a trpím. Starší syn je někde v terénu. Nepochybuji, že dá dnešní příhodu k lepšímu; už jako bych ho slyšel: „Fotr, vole, má vodedneška placatej palec.“
Z dětského pokoje zaznívá nějaké rachocení a chřestění, jak si tam náš mladší klučík hraje.
„Co to tam dělá?“
„Nevím,“ povídá žena, „jen jsi odjel, tak tam zalezl a od té doby takhle lomozí se vším možným.“
Nedalo mi to, pootevřel jsem dveře a podíval jsem se, co to tam ta naše ratolest vyvádí. Žena mi samozřejmě nakukuje přes rameno. V bedně měl různé kuličky, kostičky a vůbec drobné hračky. Přesypával je do krabice a zpátky, pak jimi zamíchal, očividně zaujat hlukem, který tím způsobuje.
„Co děláš?“ zeptal jsem se potichu. Prostě jsem nevydržel a vyrušil jsem ho. Vážně se ke mně otočil. „Haraším,“ odpověděl důležitě a dál se věnoval své práci. Pokývl jsem hlavou a zavřel jsem dveře.
Rozšíření jazykových znalostí našeho synka ovšem nebyl jediný přínos, který z mého úrazu vyplynul. Z donucení jsem se alespoň trochu naučil ovládat levou ruku.
22 názorů
Jarmila Moosová Kuřitková
06. 07. 2013Když už já se pustím do čtení, si piš, že mě to musí bavit :) - a ty jsi pestrý, pokaždé jiný, nenudíš :)
StvN - Dík.
J.M.K. - Děkuji za takový komentář. Potěšilo mě, jak ses pustila do čtení mých dílek. Snad Tě opravdu baví.
Jarmila Moosová Kuřitková
06. 07. 2013Barvité - ostatně jak už od Tebe očekávám :)***
Helgi Brandari
15. 06. 2013Jo, docela dobrý.
Zdenda - Čapkovy povídky mám velmi rád, ale nevím o žádné, kterou by to mohlo připomínat. Píše jinak, obsahově i zpracováním. Asi bys musel být konkrétnější. Dík za komentář, byť nepochvalný.
Pěkná a vtipná prozaická záležitost. Bavila jsem se dobře (na účet tvého hrdiny). Jedinou výhradu mám k formulaci „(potomci) civí na svého otce v nedůstojné pozici“ – předpokládám totiž, že potomci byli v pozici naprosto důstojné. Doporučovala bych trochu přestavět: „civí, jak otec v nedůstojné pozici třepe rukou…“ A jinak bych doporučovala tuhle povídku do soutěže Povídka měsíce, můžu nominovat?
Evženie Brambůrková – Jasně, jak se má člověk o koho opřít, je vyhráno.
Baaba – Vidím, že si vybíráš perličky. Holt fajnšmekr.
Alegna – To jsem rád.
Lakrov – Hlavně, že pobavilo. Vidíš, a ta pointa mě napadla, až když jsem v zoufalství nevěděl, jak to nějak přijatelně zakončit. I když se to takhle celou dobu samo nabízelo. Zmíněný vtípek znám, tak nějak by to opravdu mohlo být.
Děkuji vám všem za hezké komentáře.
Dočteno, pobavilo. Za hlavní "zdroj" zábavy považuji hezkou, jemnou pointu, nebo spíš to, jak si ji leckterý čtenář může domyslet: Toho pětiletého kluka vůbec nezajímají otcem vyřčené hrubé výrazy (které zřejmě zná ze školky), ale jiné, nejednoznačné slovo. Přípomnělo mi to tu starou anekdotu o transformátoru a prezervativu :-)
„Fotr, vole, má vodedneška placatej palec.“
....a pár dalších blejskavejch kamínků do pěkný mozaiky :c)))
Evženie Brambůrková
19. 05. 2013Podpora rodiny je důležitá. *
gabi – Jsem rád, že se mnou tak soucítíš, ale hlavně, že jsem Tě pobavil.
Anděl – Až k hlasitému smíchu došlo? Doufám, že byl reálnější než to neštěstí i ta rodina.
Kopretina1 – Skvěle pochválené, potěšilo.
Děkuji vám za příjemné komentáře i za tipy.
Už dlouho jsem se tak nahlas nezasmála, promiň že lidskému neštěstí...výborné, ze života, jsi úžasný i celá rodina...
výborná práca, akoby som tam bola
pobavilo, prepáááč, pofúkala by som, ale už je neskoro :)*