Ta cizí v ní

Děkuju Ti. Nemáš se vůbec zač stydět, vítězství téhle povídky v jedné soutěži neznamená, že je dobrá, a ještě míň, že by se Ti měla nutně líbit :-) 

Já jsem za povídku měsíce ráda hlavně proto, že přitáhne více čtenářů a že se mi tak dostane více názorů, a to i těch negativních, které by si třeba čtenáři nechali pro sebe, kdyby je soutěž nevyhecovala hodnotit :-)

Až budeš mít příště v Povídce měsíce dílko Ty, tak se pokusím zapojit do hlasování :-)

Taky přeju hodně štěstí a inspirace v další tvorbě, stavím se určitě podívat! (i na tu už napsanou :-)

Gratuluju za vítězství v PM.

Trochu jsem se zastyděl, vzhledem k tomu, co jsem o povídce sám napsal. Asi jsem ji podcenil.

O to víc mě překvapilo, že jsi se pustila do mé Kapličky... Škoda, že ne v době, kdy i ona byla v PM.

Dík za kritiku k ní.

Tyhle dloué texty doplácejí na svoji délku. Čtenář by měl být odpočinutý, než ji začne číst.

Hodně štěstí v další tvorbě.

Děkuju za komentáře.

K3 – souhlasím s tím, že jsou „psychicky nedospělí“, jenom nevím, jestli budeme mít stejný názor na to, co je to psychická dospělost… A to, že měli oba se sebou i se vzájemným vztahem pracovat jinak, je jasné. Ale o tom to i tak trochu je… ukázat, jaká mohou být nedorozumění…

Dva roky… asi je to z toho špatně poznat, ale první část je myšlena opravdu na úplném začátku vztahu a ta další, kdy se to stalo znovu, po těch dvou letech.

Jinak Ti děkuju za všechny připomínky, hlavně tu o dlouhé větě – když jsem si jí teď přečetla, tak jsem ani nechtěla věřit, že jsem ji takhle napsala :-)

StvN: moudrá asi nejsem, ale myslím si, že tuším, co jsi mi chtěl sdělit :-) Máš pravdu v tom, že příliš nevím, proč píšu… (když pominu to, že mě to prostě baví a že to svým způsobem potřebuju; ale to by tu řekl každý :-). Takže rozumím, že tomu může chybět něco scelujícího, co by tomu dalo jasnější formu.

Možná je to všechno jenom trénink, možná se už dál neposunu… Ale děkuju za každou poznámku, každý komentář, úhel pohledu. Pokusím se to do sebe nasát a při dalším psaní využít :-)

Nevim, co k tomu napsat. Stve me schematicnost a cernobilost postav, jak bylo jiz zmineno, na druhou stranu je jasne, ze k tomu by text musel byt delsi; cili se nabizi otazka, proc psat povidku o necem, co dopredu vim, ze nemohu obstojne zpracovat, k tomu lze ale dodat, je pochopitelne, ze takove texty maji na pismaku sve misto. Mozna jde primarne, i kdyz jaksi neprvoplanovite, o sdileni problemu a pokecani si o tom. Takze zaverem jde rici, ze by to chtelo text postavit o neco jasneji co se tyka jeho smyslu. Ma to znaky jak denickoveho zapisu, tak i vazne minene prozy, ale ve vysledku to neni ani jedno z toho. Hlavni svetlo se soustredi na divku, presto jsou zrejme i pokusy o vypbrazeni chlapce. Takze prevlada urcita zmatenost. Co tim chtel autor vlastne rici? Je tedy tezke hodnotit, jestli se zadarilo nebo nezadarilo, protoze neco ano a neco ne. Asi z toho nebudes moudra, ale to ja take ne. 

Všem děkuju za přečtení.

reka: nechtěla jsem, aby to působilo černobíle... ale je pravda, že jsem se zaměřila více na ni, a do jejího přítele promítla jistou zkušenost mé kamarádky... a je možné, že jsem byla já málo chápavá já k němu

DavidPetrik: děkuju Vám za takhle obsáhlý příjemný komentář. A za připomínku o měsíci, protože mě to vůbec nenapadlo (ona je tahle část trochu z vlastní zkušenosti, a on tu noc opravdu svítil, tak mi tam ta věta při psaní asi automaticky skočila... ale aspoň teď vím, jak blbě to může znít :-)

Prispevek do PM za cerven. Text vstoupi dynamicky, sverazne, neotrele. Interkace hlavnich postav je uveritelna i pres preexponovany afekt. Dobre naslapnuty text ale zanedlouho zaskobrtne opravdu pekelnou frazi o "velikem uplnku na nebi". Vyvarujte se podobnych floskuli jako cert krize. Nejde jenom o to, ze jsou zhoubnymi klise, ale narusi dobry dojem z vaseho stylu.

Text je jinak presvedcivou sondou do psychologie uzkosti. Ocenuji take to, ze je vynatkem, nikoliv uzavrenou kapitolou. Ukonceni textu bez banalnich reseni pro hlavni postavu mu dodava na presvedcivosti, zanechava vtiravy pocit, nutkani premyslet.

Krome prilisneho nachylovani k vnejskovym projevum hysterie u hlavni hrdinky a krome obcasnych otrepanosti je tohle velmi zajimavy text. Urcite to nejzajimavejsi z PM za tento mesic.

To opakování slov tolik nevadí, působí to pateticky, ale to k takovému tématu patří. Na několika místech je ale stylisticky neobratne, například 'špatná věc, o které ví, že je špatná'. 

To téma je trochu černobílé, rozervana žena, muž, který jí nerozumí... Bylo by zajímavější, kdyby ses v jejich vztahu snažila odhalit nuance a odstíny. To by ale ten text musel být delší.

smutný, ale skutečný... *

Děkuji

Hezoučké!

Asociuje mi to s komentářem, který jsem psal jinde před chvílí - tohle je přesně to, co stojí na atmosféře a má i příběh. Jemný, vnitřní, silný.

(A aniž bych se chtěl jakkoli dotknout autora otázky o čem že to je, myslím, že chyba není v dílku)

Děkuju, jsem pro! :-)

Co takhle nominace do Povídky měsíce?

Děkuju Ti. Jenom nevím, jestli Ti budu umět odpovědět. Možná totiž nevím, co chci sdělit. Někdy píšu tak, že se mi v hlavě vynoří celý příběh, s celou kostrou děje i s pointou, a když se pak dostanu k psaní, tak ho jenom obaluju a hraju si s ním. Ale někdy (častěji) se objeví jenom intenzivní pocit, který není vůbec konkrétní... a s ním začnu něco psát. (Předpokládám, že v tom nejsem sama :-) Ale díky Tobě (a ostatním tady) vidím, že to má velké rezervy, protože ty pocity neumím předat (možná jenom připomenout někomu, kdo si je sám prožil). 

Každopádně je to pro mě otázka k zamyšlení... a třeba i k uvědomění :-)

Děkuju a těším se při případném příště :-)

Možná, že víš, co chceš sdělit; že nejde jen o krátký náznak nezvyklé(?) úchylky, tahající čtenáře za oči, nýbrž že to "zatahání" za oči použiješ ke sdělení dalších, jemnějiších myšlenek a pocitů. Díky tomuhle "násilnému otevření čtenářových očí" získáváš na cvhíli (na pár dalších řádek) moc sdělovat pocity jinak, než strohým popisným způsobem. Otázkou je, dokážeš-li tuhle moc na tom krátkém úseku textu využít.

Možná, že víš, co chceš sdělit; ví to i čtenář?

Sedíš u jiné klávesnice? :-) Pokud mi chceš ještě něco napsat, nebráním se, naopak :-)

To několikeré opakování, či spíše naznačování téhož v různých souvislostech, ve čtenářovi zvyšuje napětí a stupňuje hlasitost otázky "co ona to vlastně provedla/provádí). Na druhou stranu ovsem to opakování  působí až trochu násilně (někdo bz možná řekl pateticky, ale já taková slova nepoužívám). Yávěr působí yvláštně -- tak nějak až moc nedořešeně. Chceš=li (ještě) delší komentář, pošli avíyo až budu sedět u jiné klávesnice :-)

Děkuju Ti za přečtení. Asi se v těchto tématech míjíme... Ale plánuju psát příště zase v dobré náladě :-)

Podle mě to popisování poctů v první větě až tak nevadí: je to způsob, jak vhodit čtenáře do situace a i když to není tak elegantní jako to vyjádřit situací, asi je to ještě akceptovatelné.

Jinak mám stejný pocit jako minule: o čem to je?

Děkuju vám oběma za přečtení. 

Janina: Jsem ráda, že se tentokrát líbilo :-) A děkuju za rady, na to opakování se zkusím zaměřit, máš pravdu, že je ho někdy moc. 

srozumeni: není to až tak opravdové, i když určitá zkušenost v tom je...  (ale měla jsem a mám štěstí na lidi :-)

Zajímavý. Byl jsem v napětí. *

Tohle se mi líbilo, hlavní postava je pro mě vykreslená uvěřitelně a zajímá mě. Mám jen dvě připomínky: „Je naštvaný. Je taky smutný, ublížený. Dívá se na ni a je rozhořčený…“ – myslím, že tak doslovné pojmenování pocitů (zvlášť to zdvojení naštvaný – rozhořčený) by tam být nemuselo, čtenář si je sám odvodí ze situace, z toho, co ten kluk říká a jak se chová. A čtenář má rád, když si to vyvodit může, když se mu všechno neservíruje hotové…

A druhá věc – všimla jsem si, že s oblibou používáš opakování výrazů kvůli zdůraznění, na tom není nic špatného, ale místy se mi to zdá už přehnané, třeba tady: „Nezlobím se přece,“ říká jí. „Nezlobím se. Jenom…“ Jenom tomu nerozumí…  „Jenom mi slib…“…“Slib mi to.“ A ona slibuje… Prostě na malé ploše je těch opakovaných slov opravdu hodně. Když takhle postupuješ na mnoha místech, už to trochu „bije do očí“ a postavy občas působí, že mají problém říct souvislou větu.