69. SUPERKOULE - "hrdinové" - dílo č. 1

První případ

Budík zvonil, i když noc byla ještě černá jako svědomí průměrnýho senátora. Po paměti jsem sáhl na noční stolek a kolíkem na zadní straně chronometru otočil v protisměru ve snaze získat čas. Pak mě napadlo otevřít oči a vyndat hlavu zpod polštáře. Podle slunce mohlo být skoro poledne.

Místo snídaně jsem si dal sklenku něčeho, co vzdáleně připomínalo bílýho medvěda, ale nebyla v tom cítit ani vodka ani likér. Vyrazil jsem vstříc povinnostem všedního dne. Vždyť už bylo na čase.

Něco mi říkalo, že jdu pozdě. To něco byl vrátnýho prst významně ukazující na hodiny.
"Vy jste Marlowe?" podíval se na mě zpytavě.
"Jo, už to tak bude," odtušil jsem.
"Dneska jste si nějak přispal co?"
"To bych řek. Měl jsem včera těžkej den."
"Hádám, že ho dnes budete mít taky," dodal škodolibě portýr.
"Nic jinýho jsem v tomhle podělaným městě ani nečekal." sykl jsem přes rameno.

Měl jsem v úmyslu se posadit za stůl, dát si nohy nahoru a ještě si v klidu zdřímnout.
Nevyšlo to. Chodbou proti mně kráčel ředitel. Ta chodba byla vymetená víc než jeho hlava a tak si mě všimnul.
"Hej Marlowe," křikl na mě."Dlouho jsem tě tu neviděl."
"To bude asi tím, že jsem tu dlouho nebyl, řediteli. Co jste zakázal v celé budově kouření, mám s docházkou trochu problém."
"Jsem ochoten nad tvou absencí zavřít oči, Marlowe."
"Hádám, že zato ode mne budete něco chtít."
"Hádáš správně, Marlowe, jsi dost bystrý."
"Když to říkáte vy, řediteli, tak to zpochybňovat nebudu."
"Proto že jsi tak bystrý, mám pro tebe jeden diskrétní úkol."
Mám svejch úkolů dost a po žádným dalším, natož diskrétním, netoužím, nejsem však v situaci, kdy bych měl trumfy v ruce a tak jen významně mlčím. Tak významně jak se jen dá. 
"Marlowe, potřebuji vědět, kdo na pánských záchodech o mně napsal něco velmi neuctivého." Řekl to hlasem tak rozhodným, že by ho neposlechl ani slepeckej pes, ale já byl v maléru a poslechnout jsem prostě musel.
"Slyšel jsem, řediteli, že je tam napsáno...," trochu jsem se zarazil, zda to mám vyslovit, "ŘEDITEL JE VŮL".
"Ano, to je pravda," pokýval vážně hlavou.
"Tak proč vám to vadí, když je to pravda?"
Vytřeštil na mě oči jako nebožtík na koronera a já se raději dál neptal.
"Dobrá jdu na to, ale doufám, že pak dodržíte slib," ujišťoval jsem se.
"To si piš, Marlowe."
"Raději nic psát nebudu, ještě bych to pak musel vyšetřovat," pomyslel jsem si, ale řek jsem něco, co se výrazně podobalo slovu DOBŘE.

Najít pánský záchodky nebyl až takovej problém. Naštěstí tu nebyla ani noha ani jiná končetina, která by mě rušila při práci. Šel jsem na jisto. Nápis byl v první kabince na dveřích. Zavřel jsem je za sebou zamčel a usadil se na mísu. Při prvním pohledu na text mi bylo jasný, že ten rukopis odněkud znám. Když jsem nápis konečně dočetl, byl jsem si jistej.

"Už víš, kdo to byl?" Zeptal se ředitel poté, co mě usadil naproti svému psacímu stolu.
"Ano, řediteli. Psal jsem to já."
"Myslel jsem si to," odvětil s ledovým klidem ředitel, "proto jsem tě tím případem pověřil. Nikdo jiný by tvůj rukopis nepoznal."
"Vy jste pěkně mazanej, řediteli."
"Proto tu dělám ředitele," zazubil se samolibě.
"Je mi jasný, že mě nyní za ten nápis potrestáte, ale když jsem vyřešil případ, splníte, co jste slíbil?" připomněl jsem řediteli jeho závazek.
"Samozřejmě," odpověděl ředitel. 
Vytáhl ze zásuvky papír se záznamy mé nepřítomnosti. Položil jej před sebe, podepřel si bradu a zavřel oči. Zdálo se, že přemýšlí.
Nepřemýšlel. Hned oči zase otevřel a řekl:"Hotovo, dodržel jsem, co jsem slíbil."
A mě bylo jasný, že jsem dostal velkou lekci do života. Od teď si budu pamatovat, že když někdo zavře oči, musím sebrat, co se dá.
"Vy jste teda vyčůranej jak díra do sněhu, řediteli."
"Právě proto tu dělám ředitele," prohlásil lakonicky.

Odcházel jsem od ředitele s pocitem, že jsem prohrál, co se dalo a ještě něco navíc. Teď jsem ještě víc toužil, posadit se za svůj stůl a aspoň si konečně zdřímnout, což by byla první pozitivní věc v tomto podělaným dni.

Sotva jsem však otevřel dveře, ozvalo se nepříjemnou fistulí:
"Zase pozdě, Marlowe!"
Znělo to tak vysoko, že jsem si musel stoupnout na špičky, abych tomu rozuměl.
Změřil jsem si pohledem dámu, která stála u okna. Míry měla 90-60-90, tedy váhu věk a momentální tepovou frekvenci. Bude tedy lepší ji nedráždit. 
Lovil jsem v paměti, zda ji odněkud znám, ale marně. Na ženský ve věku mý babičky holt nemám hlavu.
"Poslyšte, madam, nechci být netaktní, ale my se odněkud známe?" otázal jsem se, co možná nejdiplomatičtějším tónem.
"Právě že skoro neznáme, Marlowe! A to je, vzhledem k tomu, že jsem tvá třídní učitelka, dost špatné."