Šel Karel do lesa a potkal dlažební kostku

Byl jednou jeden polda a jmenoval se Karel.

Šel jednou do lesa a potkal dlažební kostku.

I povídá : "Kostko, kam jdeš? Vždyť ty nemáš nohy."

"Já jdu do lesa, i když nemám nohy."

Náhle přiběhl funící  dlažič, a spustil:  

"Ty za..... dlažební kostko, kam jdeš? Vždyť ty máš práci!"

Dlažební kostka vyplašeně odvětila: "Jdu do lesa, už nechci být chodník."

Sprostý dlaždič povídá: "Ku... a čim chceš jako bejt do pr....?"

"Sorry, šéfe, já chci bejt vrcholovej kámen," odvětila.

Dlaždič se otočí na Karla a zařval: "Hele, chlupatej, ta mr... mi utekla z mýho zku.... chodníku, už jsem ho do p.... měl hotovej."

Karel svraštil své huňaté obočí, nasadil úřední obličej a nahnul se k dlaždičovi, řka: "Uklidněte se, občane a legitimujte se!"

"Si do pr.... myslíš, chlupatej, že s sebou nosim občanku, či co? Šrajtofli mam v ještěrce, proč bych jí s sebou tahal, když honim tuhle dě....?" Zařval na celý les dlaždič, až se z nedalekého křoví ozvaly zvuky lámaných větví, jak prchala prasečí rodinka a z koruny mohutného buku se vzneslo hejno zpěvných ptáků.

Karel, automaticky šáhl po obušku a naučeným švihem zasáhl dlaždičův solar plexus, až se mu před očima zatmělo a mírným hlasem povídá: "Občane, dle paragrafu 155 trestního zákona jste se právě dopustil útoku na veřejného činitele, což je kvalifikováno jako trestný čin, jehož způsobení je trestáno odnětím svobody na jeden až pět let."

"Ale pane praporčíku, já nemůžu jít do vězení, mám ženu a dvě děti," zjihl dlaždič.

"Unesl mě z lomu, gauner." Přiložila si své polínko do ohně kostka.

"Takže občane, to máme útok na veřejného činitele, únos, vy budete pěkný vykuk." Pokračoval Karel spokojeně.

"Pane policajt, mějte srdce, já to odčinim a vám se moc omlouvam, nechtěl sem se vás nějak jako dotknout, nebo tak, " spustil dlaždič splihle.

"Ale občane, i když vám to odpustím, tak jste stále unesl zde přítomnou a nejste schopen legitimace. To jsou stále dost významné přečiny, " prohlásil spokojeně Karel opojený svou mocí nad dlaždičem. "Říkal jste odčinit? Hm, tak to abyste zde přítomné občance splnil její přání, hm?"

"Jaká občanka? Vždyť je to kus šutru, pane policajt." Pokusil se oponovat dlaždič s jízlivým úsměvem.

Karel se podrbal na hlavě, až mu málem spadla služební čepice, která byla tento rok již šestá, anžto byl znám svojí roztržitostí.

Náhle se mu rozsvítily jeho černé oči nápadem a spustil: "Kameny nemluví, zde přítomná mluví. Není to tedy kámen, ale člověk, to je přece logické."

Teď byla s drbáním hlavy řada na dlaždiči, který ale, vychodiv pouze šest let základní školy ustoupil "odzbrojující" logice strážníkově se slovy: "No jo, to máte pravdu, tak já jí teda necham."

"Ale kostko, ty nemůžeš být vrcholová, protože dle platné vyhlášky musí být vrcholový kámen označený křížkem." obrátil se Karel na kostku.

"Psst, pane policajte, pojďte sem!" zašeptala kostka

Karel se ke kostce nahnul a ona zašeptala: "Je to dlaždič, ten má určitě kladívko, by mi moh´ na záda ten křížek udělat."

"Občane, máte s sebou kladívko?" Obořil se Karel na dlaždiče plnou silou svého úřadu

"Ehm, jistě že mám, pane strážník." odpověděl vyplašeně dlaždič

"Tak šup šup, udělejte zde přítomné na záda křížek, ať se jí splní sen a já vaše přečiny zapomenu."

"JAU" "JAU" rozlehlo se pištivě lesem, až i jezevec zalezl do své nory a bobr v nedalé tůni zaplul svižně pod hladinu.

"Děkuju, pane strážník, ale to tak moc bolí, jak mám dojít až na kopec?" Zvolala se směsicí radosti a bolesti v hlase kostka.

"Neboj, kostko, tady občan dlaždič tě na kopec donese a hezky tě umístí až na vrchol a já mu zapomenu i ten únos, je to tak, občane?" obrátil se Karel na krčícího se delikventa.

"Děkuju, pane policajt, moc rád jí tam odnesu, děkuju." Výskl zvesela dlaždič a vzal jemně kostku do svých mozolnatých rukou.

"Tak na shledanou a krásný den," loučil se dladič, který už se chtěl dostat z příslušníkova dosahu.

"Moment, občane, ještě to bude dvě stě korun pokuty za to, že jste se nelegitimoval," houkl překvapivě Karel.

Dlaždič šáhl levačkou do zadní kapsy kalhot, vytáhl zelenou bankovku a hrst mincí a podal je Karlovi. Ten je hbitě přepočítal, vrátil nu šest korun a zkušeně vypsal bloček.

"Tak, občane, to bude vše, přeji vám krásný den a nezapomeňte, vrchol si dojdu zkontrolovat," rozloučil se výhružně Karel, otočil se na podpatku a kráčel rozšafně směrem k blízké lesní kavárně, která patřila jeho snoubence Bětce.

Když dlaždič dosupěl na vrchol, vykopal důlek, do kterého kostku něžně položil, zamumlal pár slov na rozloučenou a vydal se též k domovu.

Kostka osamněla

Ale brzy se z roští vyhoupl jezevec a s radostným odfrknutím ji pomočil tak, až z toho ztratila řeč.

Navěky.

Ale stejně byla kostka šťastná, každých pár dní ji chodil navštěvovat Karel s Bětkou, později i s dětmi Pepíkem a Mařenkou.

Když Karel zemřel, chodilo už na vrchol na pravidelné procházky skoro celé městečko, včetně starosty Pepíka s rodinou. I jezevčí rodinka si z kostky udělala místo svého pravidelného značkování a tak se kostka stala velmi důležitou součástí krajiny.

Když pak kostku o mnoho let později rozštípl úder blesku, našel dlaždičův pravnuk v jejím jádru menší kostičku.

To byla kostčina duše, která před lety napravila jeho pradědečka.

Vzal tedy, byv docentem geologie, své geologické kladívko a vyklepl kostičce na záda křížek.

A od té doby má kopec nad městečkem nejmenší vrcholový kámen v republice. 

KONEC