Pomlázka

Měl jsem v plánu na Velikonoční pondělí zůstat doma. Nikdy jsem Velikonoce moc neprožíval. Manželka byla na stáži v Americe, tak jsem se ani mrskat nechystal, ale můj kamarád Honza, mi to nedovolil: „Néé musíš přijet. Velikonoce u nás jsou něco jinýho než u vás ve městě. Uvidíš, bude se ti to líbit.“ Bránit se bylo zbytečné. Vlastně proč ne.

Vyrazil jsem hned po sedmé autobusem do toho jejich zapadákova. Honza už mě nedočkavě čekal na zastávce. V ruce dva tatary, když viděl ten můj malý, smál se: „S tíhmle by sis u nás udělal akorát ostudu.“ A nemilosrdně ho zahodil. „Není moc brzo?“ ptám se ho. „Néé akorát. Ty to neznáš, Jardo? Kdo pozdě sám sobě škodí, přece.“ „No jo, máš pravdu.“ „Táák ty si vezmeš tuhle ulici,“ zahlaholil Honza. „Myslel jsem, že budem chodit společně.“ „Ale, Jardo, co tě nemá, i tak budeš mít dost. Ani jeden barák nevynechej. Drž se.“ „Ale…“

Povzdechnu si. Nejdřív mě sem zatáhne a pak zdrhne. Vždycky mi mrskání přišlo trapný a to mám teď mrskat nějaký cizí baby? Bude se mi to líbit prý. To jo. Zazvoním u prvního baráku se zaparkovanou škodovkou. Dlouho nikdo nejde otevřít, už jsem chtěl odejít, když se rozrazily dveře a přišla mi otevřít dlouhonohá bruneta. Přehnaně se usmívala. „Dobrý ráno, Vás neznám, pojďte dál.“ „Já se znám s Honzou.“ řeknu a jdu za ní. „Ahá, a co si dáš na pití….?“ „Jarda, to je fuk.“ To že mi začala spontánně tykat, velkoryse pominu. Kraslice nikde nevidím. Tak to zkusím: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný,“ do ruky mi dá štamprličku. „Nevím, jak je to dál. Kdybys mi trochu pomohla.“ „Nevadí,“ přehnaně se uměje, „to já ti pomůžu ráda, Jardo.“ A začne mě líbat a rukama rozepínat kalhoty. Znejistím: „Slečno, nespletla jste si mě s někým?“ „Ale nespletla, jen se musíš trochu uvolnit.“ Začne si rozepínat blůzu, má přírodní trojky, ale stejně dneska je ten apríl, pořád čekám, kdy odněkud vyskočí Honza a oba se mi vysmějou. Ale už se nemůžu bránit, nemilosrdně mi stáhla trenky a vzala mě do úst. Pak si to přeje zezadu na zemi. Přehnaně vzdychá. Mačkám její trojky v dlaních. Oba máme dost, ale když se pomalu loučím, nechce mě pustit. „Přece bys mi takhle neutekl, Jardo.“ Zaútočí na mě v předsíni. Stihnem ještě rychlovku ve stoje. Odcházím zmatený. „Jardoo?“ Pořád nemá dost? „Něco sis tady zapomněl.“ Podá mi tatar s tím svým přehnaným úsměvem. „Díky.“ Vykoktám a mizím.

U druhého domu nestojí auto, ale přes plot na mě vrčí dobrman. Zvoním. Ve dveřích se zjeví sympatická blondýna. „ÁÁ to jsou k nám hosti.“ „Já jsem Jarda, Honzův kamarád.“ „Já jsem Barča.“ „Pojď dál, přece nebudeš stát venku, Jaroušku.“ Psa nezavřela, zlostně mě pronásleduje až ke dveřím. „Bydlím nahoře.“ Jde první, má tak krátkou sukýnku, že ji vidím… Nemá kalhotky. „Něco k pití?“ Kraslice už ani nehledám. „Jo, vodku.“ Kopnu to do sebe. „Nechceš se porozhlídnout, jak bydlím?“ „Ale jo rád.“ Samozřejmě mi první ukáže ložnici, kde prohlídka skončí. Najednou ležím pod ní na posteli. Svlečení jsme hned. S podprsenkou pětky. Bez ní sotva dvojky. To nesnáším, ale je krásně vyholená… Kouše mě rozverně do ucha. Chce být pořád nahoře. Nebráním se. Při odchodu mi brání:„Jaroušku, co když tě nepustím?“ Ale já už beru schody po pěti s tatarem v ruce.

Nevím, kam mám jít dál. Vyberu si domek, který stojí jakoby stranou. Na zahradě stojí šedý jaguár. Nejistě cinknu na zvonek. Na obrazovce se mihne něco zrzavého :„Už běžím!“ zahlaholí. Zrzka? A taky že jo. Rychlou chůzí mi spěchá otevřít bránu. Celá v černém a celý obličej ji zdobí sexy pihy.“Jarda.“ „Alexandra, podá mi ruku.“ Málem se mi postavil už při dotyku její ruky na mé. „Tvoje auto?“ snažím se odvést pozornost. „Manželovo. Zuj se, prosím.“ Řekne v předsíni. Rychle skopnu boty a nedočkavě ji následuju. Najdu ji nahou ležící na pohovce s nohama roztaženýma, abych dobře viděl. Pihy nemá jen na obličeji, ale po celém těle. „Ty se nesvlečeš?“ zeptá se pobaveně, při pohledu na mě, jak jsem v rozpacích. V průběhu mého svlékání, bouchne šampaňské. „Tak na co?“ „Na tebe Alexandro,“ vyzunknu skleničku a líbám každou její pihu, pak se přesunu níž. Po chvilce mě ale odstrčí. Překvapeně zvednu hlavu. „Měla bych si věnovat spíš tobě, když si přišel na pomlázku. To víš, já vajíčka nemaluju,“ vyprskne. Nalije mi šampaňské na břicho a začne ho ze mě lízat. Pak mě začne trápit. Nevypadala jako milovnice tantrického sexu, ale co času mám dost. Od Alexandry nespěchám. Když mě konečně nechá vyvrcholit, chce, abych šel. Teď přemlouvám já: „Vždyť jsem sotva přišel.“ „No, ale já nemůžu mít styk s nikým jiným než s manželem.“Nejdřív myslím, že si ze mě střílí. „A kouřit jiným chlapům můžeš, Alex?“ směju se. Zvážní: „On by mě fakt zabil, Jardo.“ Vůbec tomu nerozumím, ale nechci jí dělat potíže. Oblékám se. „Měj se hezky, Sašo,“ loučím se pomalu. Pořád se mi nechce odejít, vidím, že by taky chtěla víc. Jsem už obutý, když mě zatáhne do garáže a spustí si kalhoty ke kotníkům. V očích čte mé otázky. „Tady nemáme kamery.“ „Jasny.“ Radši se na nic neptám. Vtlačí mě na stoličku a nadrženě si na mě sedne. Pevně mě obejme stehny, začnu rychle přirážet. Začne mi spokojeně vrnět do ucha a škrábat do zad. Při orgasmu mi doslova zatne nehty do kůže na zádech. Vyjeknu slastí a udělám se do ní. Pak mě nemilosrdně vystrká pryč.

Tahle byla nejlepší. Nikam se mi už nechce, ale Honza říkal…Tak pokračuju. Zaklepu na dubová vrata menšího stavení. Otevře mi asi šedesátiletá babi v květované zástěře. Ne s tou ne prosím v duchu a cuknu s sebou. „Ale chlapče, snad se mě nebojíš. Kluka mám v tvým věku. Dělej, ať už seš vevnitř.“ Nalije mi dva panáky. „No a víš, co se říká? „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný a dál nevím.“ blekotám s úpěnlivým pohledem na dveře. „Ááá takový upejpavý, mám nejradši,“ mlaskne a začne mě poplácávat po tvářích. „Nedáte-li malovaný, chlapče,“ a už si vyhrnuje zástěru a stahuje seprané kalhotky. Ne, s tou ne prosím. Ale to už se po mě sápe a snaží se mi rozepnout kalhoty. Vysmeknu se jí, popadnu tatar a rychle lezu oknem pryč. Ještě provokativně houknu: „Hody hody doprovody, nejsem malý zajíček!“ Zdrhám.

Svižným krokem procházím ulicí, za mnou se ozve„Jardo a na mě bys zapomněl?“ Houkne Honzova žena Ilona. Sedí na zahradě. Zaváhám, tu bych měl nechat Honzovi, ne? Váhám. „Co je?“ nechápe. Tak projdu otevřenou brankou. Začnu jí mrskat, vlastně dnes poprvé, utíká přede mnou do baráku a piští. Někam se mi schová, nikde ji nevidím. Pak na mě zpoza roku bafne, využije mého překvapení a vytrhne mi tatar z ruky. „Jardo, to bolelo,“ zakňourá a rozverně na mě mrkne. Ne, ta to po mě nesmí chtít. Jenže stojí proti mně s tatarem v ruce a přitlačí mě ke zdi a začne mi hladit poklopec. „Honza mě zabije,“ vyjeknu vzrušeně. Ilona nereaguje, naopak mě dostrká do ložnice. Svleče mě. „Lež,“ přikáže mi. Vyndá pouta a připoutá mě k posteli. Trochu nejistě ji pozoruju. Taky se svlékne. „Nevěděl jsem, že máš ráda… „Pššštt,“ umlčí mě jako zlobivého kluka. Pořád se ještě napůl bráním. „Jestli nepřestaneš, dostaneš na zadek, a tatarem na holou to bude hodně bolet, nemyslíš?“ „Dobrá vzdávám se.“ „Tak se mi líbíš, kocoure.“ Usměje se a začne mě dráždit zubama, nemám to takhle rád, ale vím, že je zbytečné protestovat. Zavřu oči a modlím se, aby bylo po všem. Najednou si všimnu, že se Ilona pohupuje. Otevřu oči a vidím Honzu, jak jí mezitím dělá ze zadu. Nevěřícným pohledem si ho prohlížím, má na tváři blažený výraz a vůbec mě nechce zabít. Pak ho vykouří Honzovi a já ji to dělám z boku. Vyčerpaně přirážím, ale oni jsou naopak v nejlepším. Nakonec jsme v Iloně oba zároveň. Dosedá na nás jako smyslu zbavená a nadává nám do čuráků. Po orgasmu se slastně svalí na postel a Honza na ni. Vzdálím se do obýváku, na chvilku se natáhnu na pohovku …

Ráno se probudím hrozně rozlámanej, všechno mě bolí. Nejdřív nevím, kde jsem, ale brzo rozeznám Honzův obývák. Bože, my jsme se museli včera hrozně ožrat, ale měl jsem tak krásnej sen… Honzu s Ilonou asi ještě spí, ani neví, že byli taky účastníci mého snu. Nebudu je budit, rychle naškrábu vzkaz a odcházím na autobus. Venku mě překvapí studený vítr, rychlým krokem spěchám na zastávku. Po cestě si v hlavě pořád dokola přehrávám svůj sen. Autobus nikde. Kolem zastávky projede šedý jaguár, zastaví u mě, z okýnka na mě vykoukne zrzka ze snu. „Nechceš svízt, já jsem rychlejší.“ „Ne díky, já radši počkám na ten autobus.“ „Aha, já myslela, že se ti to včera líbilo, Jardo.“ Nevěřícně na ni zírám. Provokativně si špičkou jazyka olízne rty. Ne, tak to nebyl sen, ale…