71. SUPERKOULE - "zuby a jiné katastrofy" - dílo č. 1

Luděk

Slunce líně vstávalo, jeho tlumené světlo jen stěží pronikalo zašedlou záclonou do Luďkova bytu. Bylo pošmourno, spadané listí už dávno ztratilo své barvy a hustá mlha ležela na městě jako deka. Luděk se probudil, došoural se k oknu a vyhlédl ven. „Zas to hnusný mlíko!“ Mlha mu připomínala hustý kefír, a to mu vadilo. Luděk nesnášel mléčné výrobky. Možná proto tak brzo přišel o všechny zuby. 
Luďkovi bylo skoro osmdesát. Žil sám v malém bytě, v pátém patře bez výtahu. Měl malý důchod (dle svého mínění), zato ale velkou pleš (dle mínění každého, kdo netrpěl sněžnou slepotou), artrózu v kolenou, nenáviděl celý svět a v jednom kuse si na něco stěžoval. Luděk dělal čest svému stavu.
Jako každý starý člověk si těžko zvykal na nové věci. Každé ráno prováděl stejné rituály. Záchod, koupelna, obléknout, uvařit kafe, zuby ze skleničky do pusy, vylít obsah skleničky, rohlík s taveným sýrem a pak do trafiky pro noviny. Ale dneska v tom něco neklapalo. 
Luděk se vzbudil, dlouho se nemohl pořádně probrat. Protíral si oči a přemýšlel o tom, proč má dnes tak špatnou náladu. Ale co, někdy se mu to stávalo. 
Když přišel do koupelny, dlouho na sebe zíral do zrcadla. Co to je???? Nemohl věřit vlastním očím. Pak uvěřil očím a začal si myslet, že se zbláznil. Šel se podívat na nástěnku do předsíně, kde měl vypsány ordinační hodiny svého praktického lékaře. Sakra! On má dovolenou. Každou zimu jezdí na dva týdny do Alp.
Vrátil se do koupelny, prohlížel se ze všech stran, snažil se to nějak pochopit, ale nešlo mu to. Musel se zbláznit. Sebral se, šel na tramvaj a odjel do nemocnice. Našel si pavilon E3B, kde byla psychiatrie. U kartotéky řekl sestře, že má podivné představy. Sestra se zatvářila otráveně, ale vzala si jeho doklady a vypsala kartu. 
Když na něj přišla řada, vešel Luděk do ordinace. Lékař se tvářil příjemně, podal Luďkovi ruku a začal poslouchat jeho příběh. Ale najednou se v jeho tváři objevilo překvapení, nedůvěra, pak soucit a chápavý výraz. Luděk se cítil divně. Není to moc příjemné, když se někomu svěřujete a on dělá takové obličeje.
„Tak zuby, říkáte? Ukažte mi je!“ Lékař se na Luďka usmál, ukazuje svoje neslavné řezáky. Luděk vycenil zuby. „Prosím Vás, co to kecáte, tyhle zuby že Vám narostly dnes v noci? Vždyť jsou samá plomba! Tady je můstek! To jste si nemohl vymyslet nějakou větší blbost, abyste dostal příspěvek k důchodu? Ven!“
„Ale pane doktore, já za to nemůžu, proč mám teda doma tyhle klapačky?“ Luděk ukázal doktorovi svůj umělý chrup, který ho provázel už dvacet let. „To vraťte manželce nebo sousedovi a nechoďte si z nás dělat srandu! Řekl jsem VEN!“ Doktor pomalu brunátněl, a tak se Luděk raději sebral a šel.
Cestou domů se stavil u zubaře. Sakra. Taky dovolená. To musí všichni někde lyžovat, když má malý český důchodce takové starosti??? V duchu si vyjmenoval seznam těch, kteří za to mohou, a odebral se do železářství, aby si koupil kleště. „Co umí kovář, to svedu taky. A bude pokoj. Já Vám ukážu!“