Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

72. SUPERKOULE - "svatba / výročí" - dílo č. 3

05. 09. 2013
2
4
866

Výročí


„Marku,“ oslovila svého muže asi pětatřicetiletá bruneta, dívajíc se do kalendáře,“ zejtra máme výročí.“
„To už zas?“ zavrčel muž sedící u televize.
„Říkáš to, jako bysme to někdy slavili,“ řekla vyčítavě žena.
„Tak to oslavíme,“ slíbil muž, hlavně proto, aby už mlčela a on si mohl vychutnat závěr kriminálky,“ zajdeme třeba na večeři.“
„A co děti?“ namítla žena.
„To pohlídá babka.“
„Maminka nemůže.“
„Ta tvoje maminka už mě pěkně sere.“ Marek oželel happyend, vstal a nervózně lovil cigaretu z krabičky, „já nepamatuju, že by někdy mohla,“ dodal už s cigaretou v ústech.
„Jak to teda uděláme?“ poskočila žena v rozhovoru.
„Budeme doma,“ rozhodl Marek.
„Tak alespoň oheň. Je teplo. Můžeme si něco opéct.“
„Dobrá,“ rezignoval Marek, „tak bude oheň,“souhlasil a opět se posadil do křesla.
Žena se pousmála nad svým malým vítězstvím a kula železo dokud bylo žhavé. „Musíme na to, ale něco koupit.“
„Tak kup.“
„Za co?“
Marek vstal, sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl peněženku. Podal Hance, tak se jeho žena jmenovala, pětistovku a řekl důležitě: „Nemusíš to uvalit celý. A kup pivo a slivku,“ nařídil.
„Zase chlast,“ namítla Hana,“ na co slivku?“
„Na hovno, kurva!“ vyjel zlostně Marek, „prostě jí kup a nepátrej potom.“
Neodporovala. Byla ráda, že přiměla muže alespoň k nějaké změně, a že možná potěší Lukáška s Haničkou. Oba opékání milovali. Však také nic jiného nezažili. Jen opékání, hádky a hádky a opilecké řeči různých strýčků, kteří často navštěvovali tatínka a pili a hulákali, dokud k ránu, totálním vyčerpáním, neusnuli u stolu nebo na záchodové míse, což býval problém. V domě po Markových rodičích, se nacházel pouze jeden záchod. Všichni, kdo chtěli po ránu na záchod, tedy děti a Hana, zůstali odkázaní na hnůj, kde vykonávali své potřeby.
Hanka sehnala vše i slivovici. Koupila buřty, chléb, hořčici, křen a dostatečné množství piva. Nezapomněla ani na džus pro děti. Musela, ale sáhnout do finančních rezerv, o kterých věděla jen ona.
„Proč to kupuješ?“vynadal jí Marek, při pohledu na dvě krabice džusu.
„Pro děti.“
„Drahý je to jako sviňa a prd z toho. Můžou se nachlastat vody se sirupem, ne? Si myslíš, že kradu?“
Hanka měla na jazyku drsnou odpověď, ale mlčela, tak jako pokaždé. 
Páteční odpoledne začalo slibně. Marek si rozdělal pivo. Nanosil dříví a Lukášek mu pomáhal. Nařezali klacky na opékání, potom si posedali okolo ohniště a hovořili. 
Nejvíc brebentila Hanička. Vyprávěla zážitky ze školky.
„Dá si někdo?“ nabízel Marek slivovici, „co Luky? Ochutnáš?“ zeptal se devítiletého syna a bez čekání na odpověď mu nalil půl panáka.
„Nedávej mu to,“ zakazovala Hana.
„Jen ať se tuží. Bude to potřebovat,“ mínil Marek, „šup tam s ním.“
Lukáš se napil, oklepal a obsah úst vyplivl.
„Nechutná ti to, viď?“ zeptala se maminka.
„Ne, je to hnusný,“ přiznal Lukáš.
„Víš hovno, co je dobrýho,“ spražil ho otec a panáka dopil.
Během následující půlhodiny v něm zmizelo půl lahve lahodné pálenky a tři piva k tomu.
„Nepřeháníš to?“ snažila se ho usměrnit Hanka.
„Nestarej se,“ odsekl Marek a vztekle se otočil na Lukáše: „Jak to držíš ten klacek?“ houkl, potom zvýšil hlas ještě víc, „vždyť ti to hoří ty blbe.“ Uštědřil synovi pohlavek, až se Lukášovi spustila krev z nosu.
„To si trošku přepísk ne!“ řekla Hana, vyskočila z dubového pařezu a a běžela k Lukášovi.
„Nech ho! Je to chlap, musí něco vydržet!“
„Není to chlap. Je to ještě dítě!“ V Haně bouchly saze.“ A ty moje děti mlátit nebudeš!“ řekla a odvážila se Markovi vrazit facku, která se jí okamžitě vrátila.
Pod Markovou silou padla do trávy. Lukáš odvážně zakřičel: „Nech mámu bejt.“ Rozeběhl se proti otci a vší silu do něho vrazil. S Markovým mohutným tělem však ani nehnul, vysloužil si pouze ránu hřbetem otcovi dlaně.
Marek potom levicí zdvihl Hanu ze země a znovu jí udeřil. Hana klesla na kolena. Z úst jí vytékal pramínek krve a z očí slzy.
Marek hodil pohledem po Haničce: „Co ty čumíš?! Padej chrápat!“
Hanička se okamžitě rozplakala a utíkala se schoulit do bezpečné náruče svého bratra.
Otec láteřil dál: „A máte utrum. Vyhulíno. Vypadnete z mýho baráku. Nevážili ste si mojí dobroty. Toho, co sem vám dal. Zejtra vás tady nechci vidět.“ Potom kopl klečící Hanu dvakrát do břicha, nasedl do vozu a odjel.
Desáté výročí se nevydařilo. Ostatně jako celé manželství.
„Pojďte děti,“ špitla Hana, „uhasíme ten oheň.“
Marek jel jako šílený. Ze svého starého renaultu vymáčkl sto čtyřicet a krouhal zatáčky jednu za druhou. V jedné, zvláště ostré, vedoucí okolo hřbitova, to nezvládl. Vylétl z dráhy jako Ayrton Senna z okruhu a narazil čelně do jabloně u silnice. 
Nebyl připoutaný a náraz ho vymrštil skrz přední sklo do příkopu, kde zůstal chvíli nehybně ležet. Těžce dýchal. Nad hlavou noční nebe a v hlavě myšlenky na smrt. 
S vypětím všech sil se pokusil vstát. Nedokázal to. Otevřená zlomenina holení kosti a s ní spojená nesnesitelná bolest, mu to nepovolily.
„Pomoc,“ snažil se volat, ale slovo mu uvízlo v krku jako suchý rohlík. Obrátil se obličejem k zemi a zkoušel se doplazit k autu. Na zadním sedadle totiž ležel jeho mobilní telefon. 
Zakřičel znovu a tentokrát se to povedlo. Zvučné pomoc se neslo krajem, ale nebylo nic platné. Široko daleko byl jen hřbitov a tam pomoc nečekala.
Plazil se ještě několik metrů. Dostal se až k autu. Dokonce se mu podařilo otevřít zadní dveře, jenže pak ho silně krvácející zranění udolalo.
Když ho ráno našli, byl mrtvý, bledý jako křída a v ruce svíral telefon. Poslední volané číslo patřilo jeho ženě, jenže ta mu to odmítala zvednout. Vypnula si zvonění, aby telefon nerušil děti a šla spát, zatímco její manžel umíral.

 

 


4 názory

Antonín8
07. 09. 2013
Dát tip

Tak tip dávám.


Antonín8
06. 09. 2013
Dát tip

Tahle povídečka asi tip dostane, ale ještě počkám. Třeba se objeví mnohem lepší dílka.


to je na tip a na psychiatra(


Lakrov
06. 09. 2013
Dát tip

Zpočátku společenské (rodinné) drama, závěr pak připomíná záznam z "černé kroniky". Když se nad tím zpětně zamysím, vidím cosi jako dramatizaci novinového článku. Z tohoto kola soutěže je ovšem tahle miniatura zatím tím nejvýraznějším dílem.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru