Zapálím si kradenou svíčku

    Kamil zapaluje svíčku a říká mi, že je krade na hřbitově. Má pokaždé pocit, říká mi nadšeně, jakoby jej ti nebožtíci, co jim tu svíčku vezme, nějakou dobu ještě pronásledovali. Kroutím hlavou, abych nemusel nic říkat, a Kamil pokračuje.

    Včera se probudil uprostřed noci a viděl nad sebou sehnutou šedivou postavu, než našel sirky a rozžal svíčku na nočním stolku, byla pryč. Myslí, že to byla jeho babička, protože ještě nějakou dobu kolem sebe cítil tu povědomou zatuchlinu z babiččiny šatní skříně.

    A šel jsi pak normálně znovu spát? Ptám se. Kamil se ušklíbne a říká, že do rána pálil jednu svíčku od druhé a oka nezamhouřil, musel přemýšlet. Nakonec ho prý napadlo, že mu babička přišla vyčinit, ať už nekrade svíčky ze hřbitova, kde ona má odpočívat a ne slyšet výčitky na svého vnuka od poškozených nebožtíků. Ale on na nic takového nepřistoupí, vydírání neuznává, říká mi. Zkušeně hlídá dlaní plamen svíčky a opatrně sestupuje do temnoty pod námi.

    Nadhoď ještě něco, ať se dole bojíme víc, než už se bojíme teď, odrazuji ho. Kamilovi se zaleskne v očích a vykládá dál.

    Předloni opravovali před domem silnici, a když radlice buldozeru rýpnula do svahu, začaly se odevšad sypat kosti. Zastavilo to práce na šest měsíců. Kamil celé dny vysedával před oknem a sledoval odkrytí všech šesti set padesáti staroslovanských hrobů. Fascinovalo jej, že tam s ním celou dobu byli nebožtíci z dávných dob. Pořád na ně nedokázal přestat myslet, a tak  za ním všichni postupně přišli ve snech. Promlouval s nimi a bál se jich. Lidé to bývali většinou hrdí, drsní a upřímní. Takže mu dávali zřetelně najevo svou nevoli z vyrušení.

    Kde jsi tehdy bydlel? Ptám se. Prý ať se nebojím, tady to nebylo, usmál se na mě. Sešli jsme schodiště a pokračovali úzkou chodbou. Svíčka zamrkala a téměř zhasla, naštěstí ale jen prskla a hořela dál. Ukázal jsem Kamilovi kudy a rázně jsme vykročili do tmy.

    Ještě si vzpomíná, zahlaholil a otáčel se ke mně tváří, abych ho tady lépe slyšel. Když prý usíná, občas zaslechne slabé šeptání. Někdy to zní jako víc hlasů, jak se překřikují nebo úsečně debatují, jindy si zmateně mumlají pro sebe. Otřásl jsem se a opravdu nevím, jestli to bylo zimou nebo strachy.

Možná by bylo lepší, kdybychom už těch tvých příběhů nechali, navrhuji. Kamil se na mě s pochopením zadívá, posvítí mi svíčkou do očí a říká, ať teda spustím pro změnu já.

    Rozhlížím se, stojíme na konci chodby, před námi je místnůstka bez oken s velkou dřevěnou komodou v rohu.

    Kamile, máme štěstí, ještě je tady. V horní zásuvce je pár lahví vína, to si všechno vezmi až na tohle. Ukazuji na zažloutlou vinětu. A tam dole.. Kamil se pověsil na kování a chtěl zásuvku otevřít.

    Ne, neotvírej to, křičím na něj. Tady to víno mu pošli domů, on je pozná, sám tu vinětu nalepil, sám to víno pro mě připravil. Napiš mu mým jménem, že jej moc pozdravuji a že na něj čekám, protože vím, že mě otrávil on. Tam dole ležím já, on mě sem schoval. Budu mít konečně klid, děkuji, že to pro mě chceš udělat. Už tě víc nebudu obtěžovat. Sfouknul jsem svíčku.

    Když Kamil knot zase zapálil, pobral lahví, co unesl. Nezapomněl hlavně tu se zažloutlou vinětou a sám se beze slov vracel nahoru.