Perla Života část 8.

Předchozí kapitola

 

„Co tu dělá armáda?“ zajímal se Rawula.

„To bych také rád věděl,“ odtušil Kawula. „Rozhodně tu nejsou na cvičení. Vidíš tu zástavu uprostřed tábora? To jsou elitní bojovníci a nikdy necvičí s obyčejným vojskem. Většinou chrání vůdce, či plní tajné mise.“

Výbuch následován vzedmutým prachem upoutal mužův zrak. Zahleděl se do dáli a pozoroval paniku stolinů. S dalekohledem by to šlo lépe, pomyslel si.

Epicentrum výbuchu šlo špatně odhadnout, ale dle prašného oblaku soudil, že k němu došlo v levé části údolí.

Stolini se zde hemžili jako mravenci v mraveništi. Běhali a spěchali, avšak organizovaně, plnící přesně zadané úkoly. Tlačili malé vozíky plné kamení, či chodili s proutěnými koši na zádech a odnášeli suť z okolí výbuchu.

Příkladné chování při budování štol a podzemních chodeb.

Kawula Derkisin byl zmatený.

Způsob zajištění pitné vody a budování jeskynních systémů, nasvědčovalo tomu, že si zde stolini budují nové město. Avšak přítomnost vojska a hlavně elitních jednotek dokazovala plnou mobilizaci stoliní armády.

Zvuk za lovcovými zády, donutil muže se ohlédnout. Oči hledící několik minut do údolí osvětleného stovkami ohňů, ve tmě neviděli nic. Než se zrak přizpůsobil, stačila se skupina stolinů rozmístit do půlkruhu kolem vetřelce.

Kawula Derkisin beze zbraně a tělo ztuhlé chladem, navíc s nespočetnými podlitinami a pohmožděninami, neměl chuť se vrhat do předem prohraného boje, a proto si pomalu stoupl a zvedl rozevřené dlaně nad hlavu. Dával tím najevo, že není ozbrojen a vzdává se. Doufal, že ho budou chtít nejprve vyslechnout a nezabijí ho hned na místě. Získal by tím čas, potřebný na vymyšlení úniku.

Jeden ze stolinů k němu obezřetně přišel a něco řekl. Lovec nerozuměl, ale nabroušená sekyra před jeho obličejem jasně dokazovala stolinův úmysl. Raději si klekl, jak stolin gesty poroučel. Nyní byli k sobě tváří tvář. Opravdu se podobali trpaslíkům, jak se psalo v knihách. Jen neměli tak veliké nosy a nepěstovali si po kolena dlouhé plnovousy. Paže a nohy jim hráli všemi svaly. Povídačky, že dokáží roztrhnout chlapa vedví, určitě nebyly daleko od pravdy. Dorazil další stolin a nevybíravě spoutal muži ruce za zády. Poté mu přes hlavu přehodil smradlavý pytel a silnými pažemi ho donutil vstát. Vlastně mu spíše pomohl, i když velmi bolestivě, protože s rukama za zády se špatně vstává z kleku. Chytli ho další paže a vedli jej ke stezce.

Kawula Derkisin se orientoval jen podle zvuků. Jak očekával, směřovali dolů do údolí k výslechu. Ani by se nedivil, kdyby se dostal přímo k vůdci stolinů. Na chvíli zastavili. I přes hluk kolem, srozumitelně slyšel rozhovor mezi dvěma stolini. Sice nerozuměl jejich řeči, ale věděl, jak to chodí s domnělými špióny.

Zavedli ho do stanu a nešetrně posadili na židli. Alespoň si myslel, že jde o židli. Byla malá, jako pro dítě, ale kupodivu ho unesla. Ruce mu uvolnili jen, aby mu je mohli připoutat k opěradlům. Nohy mu u kotníků přivázali k nohám židle. Když se stolini ubezpečili, že se z pout vetřelec nedostane, odešli.

Kawula Derkisin se ocitl sám. Společnost mu dělal pouze praskající oheň, který vyhříval stan. Alespoň se mohl konečně ohřát. K naprosté dokonalosti chybělo jen sundat vlhké oblečení a zbavit se pout. Teplo a klid byl i přes nastalou situaci převažujícím faktorem a události posledních hodin si začali vybírat svou daň. Únava vyhrávala nad adrenalinem a lovec si na chvíli zdříml. Chvíli z jeho pohledu. Sotva mu padla hlava, někdo mu nevybíravě strhl pytel z hlavy.

Muž sebou leknutím trhl.

„Kdo si?“ zeptal se drsný hluboký hlas.

Kawula Derkisin zprvu neodpověděl. Snažil se rozkoukat a donutit mysl, aby se probudila.

„Kdo si?“ zopakoval urostlý stolin. Vzrůstově sahal dospělému muži sotva po prsa, za to ramena měl širší než většina mužů co lovec znal. Paže svalnaté jako dřevorubec a silné jako kawulova stehna.

„Kawula Derkisin, lovec pokladů,“ vsadil na upřímnost muž. Jeho jméno bylo známé na celém kontinentu, a proto doufal, že bude jeho následná historka znít důvěryhodně. Vycházel z předpokladu, že se k rase, uzavřené před vnějším světem lépe než samotní trpaslíci, dostala alespoň jedna z legend o něm kolujících.

„Kdo tě poslal?“

Jeho jméno zřejmě stolini neznali. Bude to těžší, než lovec doufal.

„Prosím? Nechápu otázku.“

Rána hřbetem ruky sedla více jak dobře.

Těžší a bolestivější, povzdechnul si muž.

„Pro koho špehuješ?“ přeformuloval svou otázku stolin. Nejspíš žil nějakou dobu mimo podzemní jeskyně. Obecnou mluvu vyslovoval zřetelně ovšem se specifickým přízvukem.

Kawula si nemohl vzpomenout, odkud jej zná.

„Nikdo mě neposlal, pro nikoho nešpehuji. Jsem lovec pokladů.“

Očekávaný úder přišel se zpožděním. O to víc bolel. Muž ucítil v puse krev. Úspěšně ji vyplivl na zem.

„Můžeš mě mlátit jak je libo. Odpověď bude stále stejná. Nikdo mě neposlal, pro nikoho nešpehuji. Jsem lovec pokladů a pátrám po artefaktech. Poslední hledání se nevydařilo dle mých představ. Spadl jsem do podzemní řeky a ta mě vyplavila nedaleko místa, kam chodí vaši stavitelé pro vodu.“

Stolin si ho chvíli prohlížel. Nejspíš zvažoval pravdivost mužových slov. Když došel k závěru, napřáhl.

„Ne!“ zastavil jej další hlas, připomínající spíše trolla, než vzdáleného příbuzného trpaslíka.

Vyslýchající poslušně stáhl ruku k tělu, zmizel z mužova zorného pole a nově ho doslova vyplnil stolin vysoký jako dospělí muž s rameny širokými jako dva vedle sebe stojící lidé. Paže vzbuzovali respekt i beze zbraně.  Kawula měl pocit, že kdyby se stolin rozhodl zatlouct ho do země, nedělo by mu sebevětší problém udělat to holýma rukama.

„Historka je to zajímavá. Jen pár maličkostí mi nesedí. Hlavně bych chtěl vědět, proč tě má hlídka našla, jak skrytě pozoruješ údolí, na místo, abys šel za nejbližším, koho uvidíš a požádal o pomoc?“

„Život mě naučil, že nemám dělat zbrklá rozhodnutí. Proto jsem si chtěl nejprve zjistit co nejvíce informací o dění v údolí, než abych se vrhl po hlavě do neznámého.“

„Chceš říct, že i když jsi byl podchlazený a vyčerpaný, dals přednost průzkumu?“

„Vím, zní to nevěrohodně, ale je to holá pravda. Jak byses zachoval ty? Beze zbraně, uvnitř Krvelačných Hor, potlučený a neschopný se jakkoliv bránit, narazíš na rasu, o které se ví méně než o Stvořitelích. Nejsem z tohoto království, avšak moc dobře vím o rasové válce. A protože jsem byl v mládí voják, dokážu si představit, co vše se může přihodit na hlídce. Věř mi nebo ne, nechtěl jsem riskovat sekyru v hlavě nebo šíp v hrudi od překvapené hlídky. Tím nechci urazit tvé bojovníky, i když mi přijde, že na obranu dělníků při budování nového města, jich tu je nějak moc. Na druhou stranu, v království zuří rasová válka a obezřetnost je na místě.“

„Moc dobře připravená řeč.“

„Pravda, připravil jsem si ji. Hlavně aby má slova dávala smysl. Nejsem hlupák. Nevhodně zvolená jsou jednosměrnou jízdenkou na věčnost a tam já bych nerad zavítal.“

Vůdce přemýšlel.

Jméno Kawula Derkisin mu bylo známé a příběh do sebe krásně zapadal. Až moc krásně. Navíc špeh by byl zcela jistě patřičně vybaven. Kdežto zajatec neměl u sebe nic. K tomu modřiny a podlitiny byly důkazem, že se tu objevil nešťastnou náhodou a jen se štěstím přežil. Problém tedy byl, udržet svou misi v tajnosti. Napovrch se nesmí dostat žádná zpráva o dění v nitru Krvelačných Hor. Jejich rasa neměla ve zvyku zabíjet bezbranné a pro zajatce tu neměli vhodné podmínky pro bezpečné zadržení. Proto neměl jinou volbu, musel muže odstranit.

Lovec došel ke stejnému závěru a než stolin rozhodl, vytáhl eso z rukávu a doufal, že mu dá šanci zvrátit nevyhnutelné.

„Můžu se vyplatit.“

Vůdce zpozorněl.

„Mám vklady v několika obchodech v Alchamu a zanedlouho mám schůzku se svým bankéřem nedaleko přístavního města. Můžu s ním zajet pro mé podíly. Řekněte si v jaké měně a kolik požadujete za moji svobodu.“

„Zajímavá nabídka. Čím dokážeš, že nelžeš.“

„Cenného u sebe nemám nic, avšak mé oblečení je šité na míru u nejuznávanějšího krejčího z těžko dostupné … kůže a boty jsou sázené drahokamy.“

Stolin si zmiňované oblečení prohlédl s novým zájmem. Všímal si drobných detailů. Díky mnoha audiencím v okolních královstvích, se považoval za módních trendů znalý a musel uznat, že zajatcova slova jsou pravdivá (trochu popiš kabátec) nebyla nikde vyspravovaná a nenesla žádné známky ošoupání či vyblednutí kůže díky slunečním paprskům a povětrnostním vlivům. Švy byly rovné a nenavazovány. Boty jej zaujali hned při první prohlídce. V duchu doufal, že muž nemá o moc větší velikost nohou.

„Kolik peněz máš?“ zeptal se nakonec vůdce.

Kawula Derkisin si odpověď promyslel předem. Nynější zaváhání by vzbudilo podezření o pravdivosti částky. Ta musela být dostatečná, aby stála za námahu pro ni někoho poslat a na druhou stranu nesměla být přemrštěná.

„Tři sta padesát hřiven zlata,“ odpověděl hbitě muž. Stolinovi se zaleskly oči radostí, ale ve tváři se snažil být nezaujatý. Dělal, že uvažuje, přitom rozhodnutý byl již v prvním okamžiku.

„Dobrá. Tvé zlato za tvou svobodu.“

Lovci se ulevilo. Utekl hrobníkovi z lopaty na poslední chvíli. Alespoň prozatím.

„Pošlu s tebou jednotku svých nejlepších bojovníků,“ pokračoval stolin. „Ne že bych ti nevěřil,“ ujišťoval ho, „ale tolik zlata si žádá řádnou eskortu.“

Kawula kývl na souhlas. Nic jiného ani udělat nemohl.

„Rozvažte ho,“ rozkázal vůdce. „Odveďte pana Kawulu k ranhojiči, ať se mu podívá na jeho pohmožděniny.  Poté ho ubytujte a doneste jídlo a pití. Odteď je to náš vážený host.“

Strážný u vchodu spěchali uposlechnout rozkaz.

„Ty mu věříš?“ zeptal se stolin, který začal s výslechem, když s vůdcem osaměl.

„Ano věřím. Určitě nám neřek vše, avšak jeho příběh není vymyšlený.“

„Co naše mise? Jestli po propuštění něco prozradí, bude ohrožen její úspěch.“

„Kdyby se pokusil utéct, zabiješ ho. Pokud lže a žádné zlato nemá, zabiješ ho. Když ti zlato předá, zabiješ ho také. V každém případě naše mise zůstane utajená.“

„Rozumím,“ řekl stolin s úsměvem a chystal se odejít.

Vůdce jej zastavil. „Nepodceňuj ho. Jestli mluví pravdu a je Kawula Derkisin, má schopnosti pro přežití, o kterých se může i mě jen zdát.“

„Už teď je z něj chodící mrtvola.“

 

následující kapitola

---