Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nenávist

29. 10. 2013
22
23
2572

Byl bych tisíckrát raději, kdyby nebylo o čem vyprávět. Všechno, čím se zabýváme, je tak nevinné a všední, a přeci je to jen zástěrka, je to zrada, která v okamžiku převrátí onu všednost v životní zlom. Tisíckrát raději bych si zvolil onu všednost... prostě si tenkrát přejít přes řeku po našem kamenném mostě, zabývat se jen a jen nudnými záležitostmi, vyřídit vše potřebné a nepodstatné a stejnou cestou se bez vyrušení vrátit na svůj břeh.

Uprostřed mostu jsem potkal Andrého. To jméno mi blesklo hlavou a já si jako na povel odplivl. Nenávidím to jméno. Nenávidím je vcelku i každé písmeno zvlášť. Nikdy jsem mu neřekl André, byl pro mne vždy Ondřej, ale většinou jsem mu říkal příjmením - Schneider. Nevím, kdo přišel s Andrém, ale mám za to, že se ta líbivá přezdívka zrodila k jeho oslavě úplně sama, tak, jako vše, co se k Schneiderovi vázalo. Nežil proto, aby byl průměrný. Znám Schneidera od první třídy. A nenávidím ho přibližně stejnou dobu.

"André, tohle ti posílá Monika," přitočil se Vlasák ke Schneiderovi s psaníčkem a tvářil se vážně a důležitě. Jak by ne, alespoň na vteřinu patřit do lepší společnosti. Monika byla školní kráska, jen málokdo vzbudil její zájem. Většinou se shovívavě usmívala nejistému, a o to více  rozhýkanému dobývání osmáků. "Až jindy...," odpovídala většinou na návrh mít po škole rande. A teď píše Schneiderovi. Vsadil bych se, že dopis začíná "Ahoj André..."

"Za školu nás pojede reprezentovat...Ondra Schneider," vyhlásil tělocvikář. Bylo to jasné, úplně jasné. Byl nejrychlejší. Skákal nejdál. Hrál košíkovou a volejbal. S klidnou samozřejmostí přijímal fakt, že je daleko přede všemi. Chtěl to tak, a muselo to tak být. "Shneidere, přestaň, přestaň ti povídám...," cedil jsem mezi zuby.

Co jsem měl dělat? Nestačil jsem mu. Na Schneidera se lepili třídní vlezdoprdelisté, tvářili se tvrdě a vědoucně, Schneider je přijímal blahosklonně. Věděl, byl si jistý, že tak to má být, že je správné, když někdo vypráví jakési velké věci, jako by lhostejný k tomu, zda ho Schneider uslyší, ale přitom tak hlasitě, aby ho skutečně slyšel, a po očku pozoruje, jestli na něj jeho řeč dělá dojem. "Hnus!" chtělo se mi vždy vykřiknout.

Přitom Schneider nikdy nepotřeboval nikoho nenávidět. Byl bych dal nevím co, jen abych si vysloužil jeho nenávist. Vše mu samo ustupovalo z cesty. Považoval to za tak samozřejmé, že by prohlásil za idiota toho, kdo by chtěl zpochybnit jeho právo být první a nejlepší. Totiž, on by to slovo nepoužil, Schneider jen zřídka mluvil sprostě. Nemusel. Vím to. Když jsem ve svých snahách o jeho vykolejení z bohorovného klidu došel až do extrému, obešel se také bez nadávek. "Jsi trapnej...," řekl mi klidně a vznešeně přede všemi, kteří patřili jemu a já se až dusil ponížením a bezmocí. "To prase, to vyznačkovaný prase, ten nažehlenej dobytek!" řval jsem uvnitř sebe. Ten jeho věčný klid a jistota, ta jeho přezíravá stručnost a netečnost!  Chtěl jsem jako nic jiného na světě, aby mne nenáviděl, byla by to moje životní meta. Nic, než puberťácké zanícení.

Ta doba je dávno pryč. Často jsem Schneidera potkával, byl pořád stejný. Měl geniální nos na to, co dělá dojem a věděl to. Oblékal se jako nikdo druhý, měl auto, jakým nikdo jiný ve městě nejezdil, přesně v pravý čas si vzal ženu, se kterou nikdo jiný ve městě..., samozřejmě, že Schneider měl všechno jen pro sebe. A z každého jeho pohybu bylo cítit, že to ví. Křičelo to kolem něho. A on sám byl klidný a jistý. I ten jeho syn.... když šli spolu po městě, Schneider se samozřejmostí přijímal nevyřčená uznání kolemjdoucích nad krásným chlapcem. I v tom klukovi se lišil od ostatních, bylo to nádherné dítě, ale když jsme se potkávali, dělal jsem, jako by žádné neexistovalo. Schneidera se to nedotýkalo, věděl své o dojmu, který vyzařoval z něj, otce krásného chlapečka. Nenáviděl jsem ho. On mne ne. Nepotřeboval to.

Potkali jsme se v místě, kde je most nejvyšší. Řeka je tu dost hluboká, na hladině vždy plavou kachny a labutě. Schneider vysadil syna na kamenný ochoz, je dost široký, aby se na něm dalo stát. Přidržoval dítě za boky a cosi mu polohlasem povídal. Chlapec se díval na ptáky, nakláněl se dopředu. Minul jsem je. Schneider si mne nevšímal, byl zaujat synem. Beztak většinou na pozdrav odpovídal netečně, jako když člověk z nutnosti nahodí vypadlý jistič. Šel jsem dál.

Potom se ozval ostrý výkřik: "Péťo!" Byl to Schneider. Otočil jsem se. Schneider se nakláněl přes ochoz, chlapce jsem neviděl. Schneider vzápětí přeskočil ochoz a zmizel. Přeběhl jsem k tomu místu a naklonil se dolů. V řece se zmítalo dítě, o kus dál Schneider. Nedokázal se k synovi ve vodě přiblížit, nikdy neuměl plavat. Věděl jsem to. Už ve škole to byl jediný matný záblesk spravedlnosti. "Schneider neumí plavat,"… to byla nejsladší věta mého mládí. A teď vyčerpaně visel na dřevěném pilíři, o který se rozbíjel proud, zatímco jeho syn se o kus dál topil.

Potom Schneider vzhlédl. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Ale v jeho očích nebyla prosba, byla tam vůle. Jeho vůle mi nakazovala, abych se postaral o záchranu syna. Každý jiný by úpěnlivě prosil, třeba pohledem. Schneider byl vždycky jiný, vždycky. Neprosil, on chtěl. Chtěl, abych udělal to, co si přeje. Tak jsem tomu na mostě rozuměl a zaplavil mne nenávistný vztek.

"Už zase, Schneidere, zase ta tvoje samozřejmost, se kterou očekáváš, že bude každý plnit tvoji vůli. Ty vyznačkovaný prase, ty nažehlenej dobytku, kdyby ses viděl, jak tam visíš na dřevěný kládě, zmáčenej jako slípka, bezmocnej, a ten tvůj zmetek polyká o pár metrů dál vodu. Udělej dojem, prosím tě, udělej zase dojem, ať se z tebe všichni obdivem poserou! Já se z tebe posrat nehodlám, uvidíme, jak si poradíš, Schneidere!" Vztek vystřídala blouznivá radost, ten topící se kluk, to byla má pomsta, nechtěná, nepřipravená, ale děsivě mocná. Schneider se pokusil znovu dostat k synovi, ale ihned se potopil pod hladinu a stěží se dohrabal zpátky na kládu. Dusil se a kašlal vodu. Přesto to zkusil znovu. Dopadlo to stejně. Sledoval jsem ho. Spolu se mnou se dívalo několik dalších lidí, nějaká žena vykřikla: "Tam dole se topí dítě!" O vteřinu později jsem skočil z mostu.

Když se díváte shora, je všechno jasné. Ale s hladinou na úrovni nosu jste slepí a zmatení. Kluka jsem neviděl. Plaval jsem všemi směry, hmatal jsem pod sebou, vztyčoval jsem se nad vodu, jak jen to šlo a rozhlížel se... nic. Křičel jsem na hlavy, nakukující z výšky přes ochoz, ale nikdo mi neodpovídal. Kluk zmizel pod vodou. Bylo pozdě.

Našli ho za tři hodiny, kus za mostem. Nedalo se nic dělat, byl mrtvý. Nebyl jsem u toho, dozvěděl jsem se to od známých. Takhle to nemělo dopadnout, takhle ne. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem stál na mostě a díval se, jak se dítě topí a šíleně se radoval ze Schneiderovy bezmoci. Uvnitř se mi zasekla první sekera. "Tohle ne, tohle jsem nechtěl...," vypadlo ze mne. "To Schneider, ta kurva sebejistá, to kvůli němu!" Ale sekera se zasekla podruhé. Nešlo to zastavit. "'Otcové jedli nezralé hrozny, ale zuby trnuly synům," říká se v Písmu. Bůh to pravidlo zrušil, alespoň se to tam tak píše. Já ho vzkřísil.

Piju, kolik snesu, a ještě mnohem víc. Sekery, které se do mne zatínají, se tím trochu otupí a já se potom bláznivě směju a křičím: "André, André, vezmeš mě do party, moc tě prosím!" Potom se všechno obrátí a začnu křičet: "Ježiši, ale toho kluka ne, toho vraťte, prosím vás, toho kluka ne, toho vraťte!"

A teprve když jsem opilý do bezvědomí, teprve tehdy mám dost síly pomyslet na to, že se mi splnila odvěká touha, můj dávný sen, za který bych kdysi dal všechno na světě ... Schneider mě od smrti svého syna nenávidí.


23 názorů

Bas: Děkuju za komentář. Až jsem z toho dostal žízeň... :))

Bas
25. 12. 2013
Dát tip

fakt lahodna vecicka. jedna z najlepsich veci na internete, co som kedy cital. ked sa o niekom povie, ze "vie pisat", tak si to predstavujem takto. sledujem ta


e.eucrow
25. 11. 2013
Dát tip

dobré.

miestami mozno na mna trochu uvravene, ale situacia je vykreslena dobre, cita sa to fajn. *


K3
24. 11. 2013
Dát tip

Nenávist jde skoro vždy rukou v ruce se závistí a se mstou.

Každá z těch tří vlastností je hrozná, ale když jdou spolu, je to děsivé.

A přesně to se ti podařilo vyjádřit.

Gratuluju.

Tip.


StvN
23. 11. 2013
Dát tip

Dobře napsaný. Umíš to.


Švédsko 1
22. 11. 2013
Dát tip

Naozaj poviedka.

Názov je síce výstižný a obsažný, ale táto priamočiarosť jej „uberá“ z celkovej kvality. Podobne, prvý odstavec sa (mi) javí nepotrebný; zbytočne demaskuje následné. Text by osviežilo rázne in medias res.

Podstatná je však vydarená analýza trvalého psychologického stavu; jeho dlhodobého pôsobenia na človeka, na jeho myslenie, a v konečnom dôsledku i konanie. Aj hodnoverné opisy emočných pohnútok, túžby po pomste za „perzistujúcu fiktívnu urážku“. Výborne je vykreslené i záverečné „vychutnanie si triumfu nad nepriateľom“, ktoré sa stáva dvojsečnou zbraňou; nečakane viac a ukrutne zraňujúcou na strane „hrdinu“. Dobre, že napriek tomu nevzniká jasne načrtnutý jeho charakter, (nemusíme sa s ním „úplne“ identifikovať:-), ale len akýsi koncentrát hlavných čŕt. Aj to však stačí na kvalitné spracovanie témy, (v rámci poviedky); zobrazenia hlbokých vnútorných protirečení, možných veľkých zmien v duchovnom profile „bežného“ človeka.


lucifuk
10. 11. 2013
Dát tip

Fakt som neveril, že sa chlapec  utopí. Ako otcovi troch chlapcov mi behajú zimomriavky po chrbte. Desivé. Ale na druhej strane skvelé. Brrr.


DavidPetrik
05. 11. 2013
Dát tip

@Janina: dalsi do PM za rijen...


Zordon
05. 11. 2013
Dát tip

Zrovna před dvěma dny mi jeden kněz řekl: "pýcha ti dá alespoň dobrý pocit, ale závist je strašná svině, tak zkazí všechno". Myslím, že tento příběh to demonstruje. Dík za to.Možná by si zasloužila více prostoru ta dramatická chvíle ve vodě, po relativne rozvykládaném začátku se všechno semele trochu moc rychle (na můj vkus).


Janina6
01. 11. 2013
Dát tip

Dobré čtení – napínavé, psychologicky uvěřitelné. Věty jako „Uvnitř se mi zasekla první sekera“ jsou prostě výborné. A pointa tak mrazivá, jak si příběh žádá.

V úvodním odstavci se mi zdá poněkud krkolomná formulace „všechno, čím se zabýváme… je jen zástěrka, je to zrada, která… převrátí onu všednost v životní zlom“. V podstatě ve výsledku „všednost převrátí všednost“. Nepřipadá mi, že bys to takhle myslel – že všednost sama je tou zradou. Asi bych místo „je to zrada“ volila třeba takovou formulaci: „Všechno, čím se zabýváme, je tak nevinné a všední, a přeci je to jen zástěrka, za kterou číhá zrada, protože ona všednost se v kterémkoli okamžiku může převrátit v životní zlom.“

I na mě působí odhalení Schneiderova neplavectví jako „deus ex machina“. Chtělo by to říct o něco dříve. Myslím, že do vzpomínek na školní roky, kdy všichni Schneidera otrocky obdivovali, by se dala nějaká zmínka o této jeho „jediné slabině“ propašovat – umím si představit, že stádečko jeho nohsledů by se třeba na školním výletě taky nešlo koupat, ze solidarity, a zrovna tohle by klidně mohlo vypravěče vytočit do extrému, o kterém se zmiňuje…


DavidPetrik: Děkuju za kritiku. Na říjen do PM tedy jo.

DavidPetrik
30. 10. 2013
Dát tip

Rozjezd textu je velmi pasivni, staticky. Skoro me odradil od dalsiho cteni. Kazdy autor ma jiny styl. Pro kratkou povidku na amaterskem literarnim serveru je dulezite zaujmout hned od zacatku. Stacilo by mozna trochu prehodnotit strukturu textu: nabidnout zablesk pribehu, odhalit, proc je situovan na moste.

Analyza vyvoje a duvodu nenavisti je mozna prilis zjevna. Poukazuje na shledani, ze nenavist casto pochazi ze zavisti, ale nenechava prilis prostoru pro ctenarovu fantasii. Mozna az prilis didakticky rysuje rozmery a prvky vztahu a pocitu mezi vypravecem a Shneiderem.

Namet povidky je veskrze trivialni, ale je podan ctive, Kdyz se povidka rozjede nekde kolem sve pule, ctenar je do deje vtazen. Pote, co text opusti meditativni polohu a rozjede pro vypravece klicovou scenu, dynamika uz nevazne, ba naopak.

Text zrucne prohlubuji zajimave obraty (jako "kdyz clovek z nutnosti nahodi vypadly jistic") nebo bezdecne, ale pripadne utrouseny biblicky citat. Jeho nejvetsi devizou je ale subjektivizace, internalizace, promena vypravecova vztahu k objektu jeho nenavisti, kterou katalyzuje prozite trauma. Timhle posunem ctenar od tak vahave zacinajiciho textu dostava podnety k zamysleni.

Pokud autor souhlasi, navrhnul bych text do Povidky mesice za rijen.


Toscana
30. 10. 2013
Dát tip
Drsné, ale pochopitelné - taky jsem pár takových Schneiderů znala, stejně jako asi každý z nás... *t

Toscana
30. 10. 2013
Dát tip
Helgi Brandari - Nenávidím JE!!! (protože nenávidí jméno) :)

DT
30. 10. 2013
Dát tip

Ale jo, dobrý. :)


Děkuji mockrát za komentáře a zvlášť za ty kritické, budou se určitě hodit pro příště. :)

Občas se člověk zadrhne. Jsou tam takový ty chyby t oho, že to není uplně vypilovný. Jsou to dorbnosti, jako třeba  Nenávidím to jméno. Nenávidím je vcelku i každé písmeno zvlášť. Tam má bejt asi jej nebo ho? No a potom opakování slovesa byl, nebo v přítomným čase je. Nějak extra mi to nevadí, jenom to tak prostě je. Takovej jednoduchej text jakože oddychovka, která se mi hodí spíš na jednoduchej humor, nějakou ironii, komentář k politice. Prostě tady to u mě uplně nezabralo.


Lakrov
30. 10. 2013
Dát tip

Úvodní odstavec působí roztápaným dojmem; jeho smysl mi (dle autorova záměru) dochází teprve po dočtení téměř do konce a tuším, že by bylo vhodné ho (první odstavec) nějak upravit, přeformulovat, ale nenapadá mě jak. Postava Andrého a vztah obou protagonistů je popsán s mrazivou důsledností. Příběh, použitý jako kulisa pro vykreslení slova, stojícího v názvu, je jednoduchý, možná skoro schematický. Jediné, co mě v tom příběhu zaráží, je však náhlost a nečekanost (vzhledem k předchozímu výčtu dovedností) odhalení onoho nedostatku. Zmínka či alespoň náznak by dle mého názoru měl být už někde dřív, aby nevypadal jako náhlé východisko z nouze.

 Je to dobrá povídka, pro tebe možná trochu netypická.


Markel
29. 10. 2013
Dát tip

líbilo moc *


umíš, no.


Kočkodan
29. 10. 2013
Dát tip
Jiz velice brzy jsem prestal být smutný, ze to dnes nebude veselé.

Danny
29. 10. 2013
Dát tip
dobře napsáno, četl jsem jedním dechem, silná pointa tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru