Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Andělská ohavnost VIII

01. 11. 2013
1
1
695
Autor
Piscis

Měla jsem už několik dní podivný pocit. Nevěděla jsem, co se mnou je. Z ničeho nic jsem byla slabá, špatně se mi dýchalo a točil se se mnou celý svět. Bylo to tak náhlé, že jsem netušila, kdy a kde to na mě zase přijde a ani co dělat, aby mě to přešlo. Naivně jsem si myslela, že to zase zmizí, stejně jako se to objevilo, jenže ono ne. Spíš naopak.

Jednou se mi to přihodilo i v práci. Byl už večer a já jen tak tak dokončila procedůru s jednou zákaznicí. Vypadala jsem asi dost zle, protože mě odvezla rovnou domů a když viděla, že nejsem schopna ani vystoupit z auta, jely jsme na pohotovost. Mladý doktor, který vypadal docela studovaně a chytře, mi vyšetřil kdeco, vyptal se taky na hromadu věcí a tvářil se zamyšleně.

„A nemám třeba jenom málo kyslíku, když se mi tak špatně dýchá?“ snažila jsem se sama tipovat, co mi chybí.

„Ne, to máte v pořádku, krev je nasycená z 98%.“

„A dusíku? Jedna moje kamarádka často omdlévala a měla ho prý málo…“ začala jsem zase.

„Toho máte taky dost.“ odpověděl stroze.

Dál už mě nenapadalo nic. Všechny výsledky  byly v normě.

Doktor dál studoval cosi v počítači. „Vy jste tu byla před třemi lety s trombózou, že?“ zeptal se po chvíli.

„Nebyla.“

Kouknul na mě a pak zase do počítače: „Jmenujete se Natálie Chadabová, ne?“

„To ano.“

Otočil monitor směrem ke mně. „Je tohle Vaše rodné číslo?“ ukázal na políčko pod mým jménem.

„Ano, je moje.“

„No tak tady vidíte, že jste u nás s tou trombózou byla.“ Prstem málem probodl obrazovku, ale musela jsem přiznat, že to tam opravdu bylo napsané.

„Ale já jsem nikdy žádnou trombózu neměla, to bych přece musela vědět.“

Podíval se na mě a já si připadala jako ve filmu, kde se někoho snaží dostat do blázince a tvrdí mu, že se staly věci, které se ve skutečnosti nikdy nestaly. Ale točila se mi hlava a bylo mi zle, tak jsem to neřešila. Neměla jsem chuť se dohadovat a byla jsem docela ráda, že doktor nakonec navrhl, ať zůstanu v nemocnici. Poté, co jsem podepsala vše potřebné, sestra mi dala košili a župan, navlékla mi na krk kapsičku s jakýmsi přístrojem a elektrody z něj vycházející mi připnula na hrudník.

            V noci se mi udělalo totálně špatně. Probudila jsem se celá zpocená s pocitem, že se potřebuju víc nadechnout, ale i když jsem se nadechla jak nejvíc to šlo, pocit nezmizel a stále jsem si připadala jaksi „nedodýchnutá“. Odhodlala jsem se dobelhat za sestrou, která když mě viděla, hned mě chytila pod paží a vlekla mě zpátky do pokoje.

„Máte vedle postele takové tlačítko, to jste nemusela chodit, ještě Vás tady někde budeme sbírat…“ povídala mi během té krátké cesty vyčítavě. Já nebyla schopna jí na to cokoli odpovědět, ale v duchu jsem si říkala, jak to mám asi vědět, když jsem v nemocnici ležela naposledy tak před 15 lety. Soustředila jsem se hlavně na to, abych se dostala zpátky do postele a neomdlela. „Dojdu pro pana doktora“ zašeptala, aby nevzbudila ostatní, nechala mě sedět na posteli a odběhla. Ruce i nohy se mi klepaly jako při zimnici. Nemohla jsem to zastavit a svalům nějak přikázat, aby se přestaly třást. Doktor na mě během vyšetřování pořád mluvil a ujišťoval se, že vím, kde jsem, jaké je datum a jaký čas. Zase jsem si připadala spíš jako na psychiatrii než jako na interně. „Píchněte jí Apaurin, 5 miligramů.“ otočil se potom na sestru a odkráčel z pokoje.

Druhý den jsem téměř nemohla chodit. Byla jsem slabá a svaly na nohách jsem měla v jakési neustálé a dost bolestivé křeči. Dopoledne mě vozili po všemožných vyšetřeních a odpoledne se zastavila Keiko. Jen jsem jí dala klíče od bytu, aby mi mohla přinést nějaké věci. Neměla jsem energii si s ní povídat. Ležela jsem tam jako hadrová panenka a v duchu si strašně přála, aby už odešla, protože mě strašně vyčerpávalo jen vnímat, co mi říká. Ani s ostatními na pokoji jsem si příliš nepovídala, pořád jsem pospávala, ale spánek mi nepřinášel úlevu a navíc byl přerušován hlasitým naříkáním nějaké babičky, která ležela vedle v pokoji.

V noci jsem se opět probudila zpocená a s potřebou víc se nadechnout. Ležela jsem dál se zavřenýma očima. Vzpomněla jsem si na včerejší noc, kdy mi doktor říkal, že v tomto stavu mám naopak dýchat méně a co nejklidněji, protože jsem naopak moc „předýchaná“ – nevím jak přesně to nazval. Ruce se mi kroutili v křečích každá na jinou stranu, takže zmáčknout tlačítko na sestru jsem nemohla. Otevřela jsem oči. Protože v pokoji byla dost tma, chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že asi 30 cm před mým obličejem něco je. Byl to strop! A právě v tom okamžiku, kdy jsem ho rozpoznala, mi zalehly uši a jako kdybych se propadala do hluboké vody, spadla jsem zpátky na postel a vyděšeně jsem zírala před sebe.

Ráno, sotva mě probudila sestra s teploměrem, zmocnil se mě obrovský strach aniž bych vůbec věděla, čeho se bojím. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Poté, co vešly uklízečky, úzkost se ještě stupňovala. Při každém sebeobyčejnějším zvuku jsem málem strachy vyletěla z postele a zároveň jsem se nemohla hnout. Ležela jsem se zavřenýma očima, naprosto ochromená strachy a jen moje nitro sebou škubalo sem a tam, když někdo promluvil, otevřel dveře, pustil vodu nebo jen prošel po pokoji. Všechny ty obyčejné věci mě děsily. Snažila jsem se v duchu samu sebe uklidnit, všechny ty zvuky si logicky zdůvodnit a pořád dokola jsem si opakovala, že jsem v pohodě a v klidu, dokud jsem se opravdu trochu nezklidnila.

Dny ubíhaly. Cítila jsem se hůř a hůř, poslušně jsem absolvovala vše, co doktoři chtěli. Aniž bych se komukoli zmínila o svých úzkostech, předepsali mi prášky na uklidnění, které mě ale bohužel toho ochromujícího strachu nezbavily ani ho nijak nezmírnily. Přicházel sám, nenadále jako nezvaný host a odcházel si také sám až když se mu zachtělo. Občas se mi silou vůle podařilo ho odehnat, ale často se vrátil během několika minut zpátky v plné síle a naprosto paralyzující každý můj sval.

Některou z následujících nocí jsem se opět probudila v podivném stavu, ovšem tentokrát ne ve své posteli. Když jsem procitla, seděla jsem na kraji postele právě té staré paní, co celé dny naříkala. Nikdy předtím, jsem ji neviděla, ale přesto jsem věděla, že je to ona. Překvapilo mě, že nespí. Upřeně se na mě dívala. „Pomoz mi.“ zašeptala a s velkým úsilím se snažila posadit se. Zmáčkla jsem tlačítko na posteli a část pod hlavou se začala zvedat. „Takhle to bude jednodušší.“ usmála jsem se na ni. Dívaly jsme se jedna na druhou beze slov, možná i bez myšlenek. Náhle jsem zatoužila ji obejmout. Nepřemýšlela jsem nad tím, co si o mně pomyslí a sevřela jsem ji v náručí. Byla tak křehká a slabá! Cítila jsem se s ní nesmírně příjemně a vůbec jsem ji nechtěla pustit. Potom, když najednou ztěžkla, položila jsem ji opatrně zpátky a postel jsem vrátila do původní polohy, aby se jí spalo pohodlněji. Bylo mi tak krásně! Potichu jsem se vrátila do svého pokoje a zalehla jsem, i když se mi vůbec nechtělo spát. Naopak! Chtělo se mi tančit!

 

Při snídani mou radostnou náladu vystřídal strach a výčitky svědomí, protože mezi ostatními se šeptalo, že ta stará paní vedle z pokoje během noci zemřela. Neměla jsem se čeho bát. I přesto jsem přesvědčovala samu sebe všemožnými logickými argumenty, že moje návštěva ji před smrtí spíš uklidnila, ale něco ve mně mi neustále podstrkovalo myšlenku, že to já za to můžu a že jsem zodpovědná za její smrt. Zmatek ve mně neustával ani když mě odpoledne přišla navštívit Keiko. Měla jsem dost sil na to, abych s ní šla ven a bylo moc příjemné cítit zas na tvářích lehký větřík a sluníčko. Seděly jsme na lavičce mezi stromy, obě mlčky – já se bála, že by mě považovala za blázna, kdybych jí vyprávěla, co se se mnou děje a ona, ačkoli zřejmě tušila, že mě něco tíží, nechtěla vyzvídat. Jemně jsem jí položila hlavu na rameno a z očí mi začaly téct slzy. „Zase bude dobře, neboj se…..zvykneš si…“ snažila se mě utěšit zatímco mi odhrnovala z tváře vlasy, které tam neposlušný vítr přifoukl vzápětí zpátky.

Poté, co Keiko odešla, bloumala jsem jen tak po nemocnici, protože jsem neměla náladu potkat se s návštěvami ostatních na pokoji. Přemýšlela jsem nad tím, co mi Keiko říkala, hlavně nad tím jejím „zvykneš si…“. Co tím asi tak myslela? Na co si zvyknu? Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem se jí nezeptala hned. Ale nějak mi to v tu chvíli nedošlo. Stála jsem zrovna u výtahu, když mě z mých spletitých myšlenek vyrušil něčí pozdrav. Byla to Amanda. Přestože bílá uniforma jí neskutečně slušela, vypadala příšerně vyčerpaně a pohuble. Chvíli jsme si povídaly, spíš ze zdvořilosti než z nějakého opravdového zájmu, co já tam dělám a že ona má v práci fofr. A potom, když už jsem téměř vystupovala z výtahu, nadhodila, že se za mnou někdy zastaví na pokoji. Tedy pokud bude mít chvilku času. Považovala jsem to za takové „někdy“, co lidi ze slušnosti slíbí, ale nikdy k němu nedojde.  Jenže ona asi o dva dny později opravdu přišla.

Ostatní zrovna byli někde na procházce nebo na kafi a já si povídala s Keiko, když Amanda vstoupila do pokoje.

„Ahoj.“ pozdravila a než jsme stihly cokoli říct dodala: „Asi jdu nevhod, že?“

„Ne, v pohodě, já už stejně půjdu.“ zareagovala Keiko okamžitě. Potom mi dala pusu. „Drž se, ještě si zavoláme.“ „Ty se taky měj Amando.“ rozloučila se s ní chladně a odešla.

Amanda vypadala ustaraně. Možná ne ustaraně, spíš utrápeně. Nějak jsem nevěděla, co říct, tak jsem začala obvyklým: „Jak se máš?“

Amanda jakoby to ani neslyšela. „Takže ty a Keiko teď….“ nedokázala pokračovat dál.

„Vlastně ani nevím…“ pokrčila jsem rameny.

Pak bylo ticho. Tíživé a trapné. Horečnatě jsem přemýšlela, co říct, ale v hlavě jsem jako naschvál měla prázdno a vhodná slova se někde zatoulala. Náhle se na mě Amanda upřeně zadívala a vyklopila: „Dávej si pozor.“ A chvatně se zvedala k odchodu. Rychle jsem ji chytla  za ruku: „Počkej přece, vždyť jsi teď přišla! Na co si mám dát pozor?“

„Prostě buď opatrná.“

„Před čím mě varuješ?“

„Měla by ses ptát spíš před kým…“

„A před kým teda?“

Amanda neodpovídala. Jen sklopila oči a když se na mě znovu podívala, měla v nich spoustu bolesti. Vypadalo to, že mi už už poví, co má na mysli, ale potom se zarazila. „Už opravdu půjdu.“

Znovu jsem ji zadržela: „No tak… Když už jsi to nakousla, tak to dopověz.“

Jak se mi snažila vykroutit, poodhrnul se jí rukáv a já spatřila něco, čím se asi nechtěla chlubit. Na předloktí měla spoustu tenkých více či méně zahojených ran, jednu vedle druhé, pěkně vedle sebe, řekla bych až úhledně uspořádané. Překvapeně jsem vydechla: „Amando….“ hlas se mi zlomil a nebyla jsem schopna říct cokoli dalšího.

„Tohle jsi neměla.“ zašeptala. Vytrhla mi ruku a utekla z pokoje pryč.


1 názor

Alissa
04. 12. 2013
Dát tip

A zase hltám část za částí :-) Díky za zajímavé počtení a jsem zvědavá, kam ještě se příběh rozvine. Měj se hezky :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru