Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mám různé podoby

Výběr: StvN
05. 12. 2013
18
23
3085
Autor
Cheth

 

Poprvé smrt Petra překvapila tím, jaké podoby může mít, v jedenácti letech. Umírající lidi si z nějakého důvodu představoval vždy v dešti, při silné bouřce, ve tmě nebo alespoň mlze. Obrázky v jeho hlavě byly černobílé. Vůbec mu k takovému okamžiku neseděly vlčí máky, klasy vlnící se ve větru a vzdálené zvuky traktoru. Bylo léto a venkovská silnice mezi poli vytvářela kýčovitý obraz prázdnin. Asfaltka rozpraskala díky vysokým teplotám a roztékala se. Do černých stružek ze silnice se mísila červená krev staršího muže. Ležel uprostřed roztříštěného skla a zbytků vraku, nehybný a klidný. Skoro vypadal, že se opaluje. Kolem hlavy se mu utvořila velká krvavá louže, zasahovala až do půli silnice a na jejím levém kraji zvolna stékala mezi pšenici. Ptáci spokojeně zpívali a muž se nehýbal. Slunce šimralo na tváři a muž slepě koukal k obloze. Zatímco traktor v dálce sklidil jeden pruh obilí, muž vykrvácel.

Pokud pil Petr sám a hodně, občas se mu vracely vzpomínky na dětství. Nikdy ne veselé. Vždy se považoval za smolaře. I to léto, těžko říct, v kolikátém to bylo roce. Většina spolužáků odjela k prarodičům na venkov, ale jen on tam našel mrtvolu. Asi týden byl pak ve třídě za hrdinu, než se zájem dětí přesunul jinam.

Zvedl ruku a barmanka před něj naučeným pohybem postavila další skleničku. Prohlížel si svůj obraz v lahvi Hennessy, umístěné na polici přes pult. V odrazu měl vypouklou hlavu a obrovské uši.

„Petře.“ V oslovení nebyla otázka, ale konstatování. Přesto, když se otočil po hlase, jeho majitelku nepoznával. Jakási štíhlá dívka stála ve stínu, jednu ruku měla položenou na baru a druhou sotva neznatelně kývla na pozdrav.

„Ahoj. My se ….“ Než dokončil otázku, žena vyšla ze tmy a přistoupila k němu. Nevěděl, jestli postřehla úlek, který se mu mihl v očích, nebo se rozhodla ho jednoduše přejít. Julie byla jeho spolužačka na vysoké. Měla zrzavé vlasy, zelené oči a na obličeji spršku pih. Když se smála, připomínala mu jednu francouzskou herečku, říkal jí to a ona se pokaždé rozesmála ještě víc. Nikdy pořádně nevěděl, co si o ní má myslet. Ani když spolu začali krátce chodit, ani ve chvílích, kdy ji držel za ruku nebo později v náručí. Julie byla kamarádská, něžná, chytrá a měla v sobě něco, co mu odmítala říct.

Teď proti němu stála a jediné, co na ní poznával, byly kočičí oči. Stále stejně zelené, jen řasy, zpod kterých se Julie uměla koukat tak, až to Petra rozpalovalo do běla, chyběly. Stejně jako obočí, jako vlasy. Hlavu měla pokrytou černým šátkem, který ji těsně obtahoval lebku. Žádné cavyky navíc, žádné falešné hry. Ne, ani vlásek. Stopy po dřívějším půvabu v obličeji objevit neodkázal. Roztomilé pihy zmizely a místo nich se po tvářích roztékala bílá kůže, navoskovaná a napuchlá, místy se propadala a tvořila malé důlky. Kdyby na něj Julie nepromluvila a nepřerušila trapné ticho, měl by pocit, že si před něj stoupla smrt samotná.

„Páni Petře, dlouho jsme se neviděli. Bude to tak deset let.“

„Devět.“ Byl překvapený, jak bezstarostný tón Julie nasadila.

„Co…co pořád děláš?“

„Ale. Tak a tak. Znáš to, “ zasmála se a trochu pokrčila nos, jako to dělávala stará Julie. Petr nevěděl, jak reagovat. Má se s ní normálně bavit, má se zeptat?

„ Pořád zpíváš? Hraješ ? Vždycky jsme s klukama říkali, že ty to jednou někam dotáhneš. Asi jako jediná z ročníku.“ Rozhodl se ignorovat smrtku a poslouchat jen Juliin hlas, který se nezměnil.

„Ale jo, něco jsem odzpívala, nahrála. Ale uměla jsem si přiznat, že zas až takovej talent nemám. Byla za tím spíš dřina než nadání. Ale skutečně slavná jsem začala bejt až poslední měsíce. Konečně jsem byla jednou někde hvězda. Měl jsi vidět, jak se na mě chodily dívat celý skupinky doktorů a skloňovali moje jméno ve všech pádech. Akorát, takhle jsem si to úplně nepředstavovala.“ Julie se svěřovala naprosto uvolněně, prstem obkružovala okraj skleničky a vůbec vypadala ze setkání potěšená.

„Panebože, to mě moc mrzí.“ Petr se za to nenáviděl, ale nejradši by od Julie a jejího příběhu rychle odešel.

„Někdo má zlato v hrdle a já zase hada na plicích. Říkám tomu had, člověk by si prý měl pojmenovat nemoc tak, aby si jí uvědomil a představil jako nějakou fyzickou bytost. Aspoň to říkali na terapii.“

„Julie, já nevím, jak…“

„Přestaň se tvářit soustrastně. Oba víme, jak vypadám a co mi je.Dobrý. A teď mi řekni, jak se máš ty.“

Petr se snažil mluvit o sobě, o své práci. Zároveň nedokázal z hlavy vytěsnit myšlenky na Julii. Kromě účinné lítosti mu někde vzadu stále opakoval tichý hlásek : Jsi rád, že ses s ní rozešel, viď? Teď už je cizí, nemusíš to řešit….  Nesnášel se za svou slabost. Když ho Julie ujistila, že alkohol a chemoterapie se nevylučují, objednal další pití. A potom další. Nad ránem se zeptal : „Nechtěla bys jít ke mně? Bydlím kousek.“ Byla to lež. Ve skutečnosti vůbec netoužil se Julie byť jen dotknout. Nechtěl si kazit paměť, jak vypadalo její tělo, když se s ní miloval před lety. Něco v jejím výrazu mu ale napovědělo, že tohle je jediná pomoc, kterou od něj hrdá Julie dokáže přijmout.

„Od rozchodu jsem na tebe často myslel.“

Zatímco pomalu kráčeli nocí, byl Petr rád, že na ulici jsou sami. Nechtěl, aby ho kdokoli viděl, jak si za ruku vede domů tu zuboženou bytost. Julie se občas zastavila, zachvěla a rozkašlala.

„Máš tady balkon? Skočila bych si zakouřit.“ Rozhlížela se po prostorném bytě.

„Ty kouříš? Vždyť ses cigaret vždycky štítila.“

„Od chvíle, co mi diagnostikovali hada na plicích, tak jo. Za trest a za ten paradox. Tak ukážeš mi ten balkon?“

Petr věděl, co mezitím musí udělat. Sundat fotky sebe a své přítelkyně z ledničky, v koupelně schovat dámské krémy a rozestlat postel.

Když na ní pokládal voskově žluté, vrásčité tělo Julie, sám sebe se ptal, proč to udělal. I ve tmě cítil, že vedle něj je jen kostra potažená kůží. Pohladil rukou umrlčí lebku, na které místy rašily ostrůvky krátkých štětin.

„Petře,…“ zašeptala Julie.

Když se probudil, začínalo neznatelně svítat a Julie ležela na zádech vedle něj. Bledé světlo jí dopadalo v úzkém pruhu na obličej. Rysy v něm se zdály špičatější a protáhlejší, než si pamatoval z předešlého večera. Julie měla víčka pevně semknutá, bez řas to vypadalo, že má celé oči potažené jedním kusem kůže. Dýchala téměř neznatelně a mělce, s každým nádechem vdechovala smrt a vydechovala život. Had uvnitř její hrudi se náhle zasmál. Petr počkal, až se přestane zmítat kašlem a kapesníkem jí opatrně otřel kousky slin a krve kolem úst. Zdálo se, že záchvat Julii vůbec nevzbudil.

Ráno už vedle něj nebyla. Postel byla prázdná a v kuchyni vzkaz napsaný na zbytku mastného papíru : Tak zase za deset let!

„Devět.“ Petrův hlas zněl v prázdném bytě nezvykle silně.

Na pohřeb Julii nešel.


23 názorů

Jeff Logos
24. 05. 2018
Dát tip

nemám s tím problém


Cheth
13. 06. 2017
Dát tip

sorráč no, ale jasně, že si zaš******, neboj.


careful
07. 10. 2016
Dát tip

Zas nějaké osamělo-existenční drama...rakovina ... ani nevím, jestli souložili...nuda


Benji
11. 04. 2014
Dát tip

Při prvním čtení super. Při druhém už to trochu drhlo. Nechci opakovat, co psali jiní, ale kdybys předělala začátek a ostatní natáhla, tak by to bylo ještě lepší. Píšeš moc pěkně a byla by škoda pouštět nedodělané texty.

Tip každopádně.


Cheth
01. 03. 2014
Dát tip

Dík, dneska mě to zrovna potěšilo :-)


verulinda
01. 03. 2014
Dát tip

Cheth, ženo, studentko z Prague - píšeš parádně *


Lakrov
24. 01. 2014
Dát tip

> ...snad nad ničím podobným už nikdy nebudu muset uvažovat...

To ti přeju. Je to totiž daleko víc, než napsat nějakou -- byť dobrou -- povídku.


Cheth
24. 01. 2014
Dát tip

Děkuju všem. Fakt.

Pořád jsem tak nějak nevěděla, jak s povídkou naložit ( viz. úvod a zbytek, uznávám). No, psala jsem ji v mezičase čekání na výsledek dobrý/špatný, když jsem si nahmatala bulku. Člověka pak napadaj různý věci. Ale dobrý a snad nad ničím podobným už nikdy nebudu muset uvažovat.

Cheth .-)


StvN
23. 01. 2014
Dát tip

Hodne povedene. Velke cteni. Blahopreji. 


Tragicus
23. 01. 2014
Dát tip

Ano, úvodní scéna je super, a ano, nenavazuje dostatečně ke zbytku povídky. Chápu, že to má být "jiná podoba", nicméně nějaká spojitost by tam být mohla (víc než společného pozorovatele), takto je to asi jako výrok "není jabko jako hruška"...

Ale jinak velmi dobré.


reka
23. 01. 2014
Dát tip

Dobrý. Moc.

 

Narozdíl od jiných mám problém s prvním odstavcem. Je velmi dobrý sám o sobě, ale nesedne ke zbytku povídky. Je k ní zcela paralelní, vypovídá totéž, co setkání s Julií, na mnohem koncentrovanější rovině, takže celý příběh s Julií je pak navíc, už nic nového nepoví. V delším textu by se paralela mezi dvěma obrazy mohla rozvinout, na takhle krátkém se ty dva momenty tlučou. Jeden z nich je navíc.

Celé setkání s Julií se mi líbí. Je to malinko klišovité a předvídatelné, naštěstí píšeš slušně, takže to nesklouzne do sentimentu nebo do nudy, závěr je působivý, aspoň na mě to zabralo.


mik_vlk_10
15. 01. 2014
Dát tip

líbí...

 

tip


Fruhling
13. 01. 2014
Dát tip

Úvodní obraz je ovšem dokonalý: "Zatímco traktor v dálce sklidil jeden pruh obilí, muž vykrvácel. " Ach, život.

Líbí se mi vnitřní ovažování Petra: směs lítosti, hanby a melancholie, stud za to, že ssi vede po ulici Julie - a zároveń i vědomí tohoto. To je podle mě hodně silné.

Julie naproti tomu působí přeci jen o poznání  schematičtěji.

Zamrzí, že text se vzhledem k úvodnímu obrazu víc nesemkne, i když jakýsi krvavý náznak tam je.

 

Za mě tip.

 


Lakrov
13. 01. 2014
Dát tip

Zatím jen tip. Komentář až v rámci soutěže, ať nepředbíhám (a neovlivňuji :-) ).


K3
09. 01. 2014
Dát tip

Je to horor.

Připomělo mi to jednu klasickou hororovou povídku, ve které smrt měla svoje "tělo", ale oblečené v černý hábit a byly z ní vidět jen oční důlky. Brr.

Tip.

 

 


Cheth
04. 01. 2014
Dát tip

Se zařazením souhlasím a omlouvám se, že nereaguju na vaše výtky / pochvaly ( za oboje moc děkuju), ale byla jsem mimo...povinnosti...určitě znáte . Doženu příští týden....


Janina6
30. 12. 2013
Dát tip

Ahoj, petr.ix by chtěl tuhle povídku nominovat do soutěže Povídka měsíce, souhlasíš s účastí?


Janina6
11. 12. 2013
Dát tip

Dobře napsané. Líbí se mi obzvlášť ta úvodní část, vzpomínka na setkání se smrtí v dětství. S Julií je to už celkem dost předvídatelné, nepřekvapující. Text ke konci plyne už jen jakoby setrvačností, nenese nic nového. Vyzní „do ztracena“. Vzhledem k tématu to možná ani jinak nešlo.

Pár drobných připomínek k jazykové stránce textu:

„Do černých stružek ze silnice se mísila červená krev...“ Pokud by ty stružky stékaly někam mimo cestu, mělo by asi smysl říct, že jsou „ze silnice“. Ale podle toho, co píšeš předtím, to byl prostě rozteklý asfalt přímo na cestě, kde ležel i muž. Takže bych ta dvě slova vynechala.

„těžko říct, v kolikátém to bylo roce“ – na začátku uvádíš přesný údaj, že mu bylo 11.

„bílá kůže, navoskovaná a napuchlá“ – nějak si neumím představit, proč by měla být navoskovaná. Nemělo to být spíš přirovnání, něco na způsob „jako navoskovaná“ nebo „voskově bledá“?

„a vůbec vypadala ze setkání potěšená“ – jednak trochu křečovitá formulace (vypadala potěšená), jednak se mi to zdá zbytečně doslovné. Když se usmívá a mluví uvolněně, čtenář to potěšení určitě vycítí.

„Nechtěla bys jít ke mně? Bydlím kousek.“ Byla to lež. – Myslím, že slovo „lež“ se sem nehodí - žádnou lež neřekl. První věta je otázka, druhá, že bydlí nedaleko, je nejspíš pravdivá. (Lež by byla, kdyby řekl třeba „Moc rád bych tě pozval k sobě.“) Chtělo by to přeformulovat.

Dvojí opakování výrazu „neznatelně“ (začínalo neznatelně svítat... Dýchala téměř neznatelně). Nejsou sice moc blízko sebe, ale to slovo je dost výrazné, takže utkví. Doporučuju jedno nahradit jiným výrazem.

„otřel kousky slin a krve“ – obojí je tekuté, „kousky“ si představíme spíš jako něco pevného.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru