Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DEVĚT ŽIVOTŮ

16. 12. 2013
6
14
2393
Autor
Bosora

Jedna ze souboru povídek - Duchové jsou mezi námi

„Kočičko!“ hledali celý den. „Mourku, kdepak jsi?!“ volali. „Čičííí!!“
Po kocourovi jako by se země slehla. Prohledali už všechno, ale nikde ho nenašli.

„To není možné…“ povídala Renáta se slzami v očích. „Přece se nemohl propadnout do země.“
Tomáš ji pohladil po rameni. „Asi se zatoulal. To dospělí kocouři někdy dělají.“
„Já vím. Ale…“
„Určitě se brzy vrátí, uvidíš,“ skočil jí do řeči.
Přestala o tom mluvit, ale obešla ještě jednou dům, aby se přesvědčila, že nikde není. Mourek byl kocourek jejich dcery Adélky. Byla velmi šikovná. Moc krásně kreslila, proto ji přihlásili do výtvarného kroužku. V devíti letech se zúčastnila projektu „Kreslení v přírodě“. Děti byly ubytovány v horské chatě, která během jejich pobytu vyhořela. Mezi těmi, které neštěstí nepřežili, byla i Adélka.

Renáta skončila v péči psychiatrů. Po návratu z léčebny jí moc pomohlo, že po jejich milované Adélce zbyl Mourek.
Adélka si kočičku moc přála.
„Až budeš větší, kočičku ti pořídíme,“ slíbili jí rodiče, když jí byly čtyři roky.
„Už jsem dost velká, mami?“ zeptala se těsně před pátými narozeninami. „Přála bych si k narozeninám koťátko,“ dívala se na ni tak prosebně, že Renáta nedokázala odmítnout.
„Já…myslím, že už bychom koťátko pořídit mohli. Viď, tatínku?“ mrkla jedním okem směrem k Tomášovi.
„No, já bych taky řekl,“ usmíval se. „Ale koťátko není hračka, Adélko,“ řekl přísně.
„Je to živý tvor a musíš se o ně dobře starat. Musíš mu dávat mlíčko…“
„Budu! Budu se o ně starat!“ volala radostně. „Vím, jak se mám starat o koťátko!“ nepřestávala samou radostí křičet. „Janička ze školky má doma taky koťátko a povídaly jsme si o tom!“

„Dnes máš narozeniny, Adélko,“ usmívala se Renáta o několik dní později. „Co bys řekla tomu, že bychom zajeli pro dárek?“ Adélka věděla, že přišel ten správný den. Samou radostí vykřikla: „Jo! Pojedeme pro Mourka!“
„Ty už máš vymyšlené dokonce i jméno?“ divili se Renáta i Tomáš současně.
„Ano.“ Adélka se tvářila důležitě. „Prozradila jsem ho i Janičce ve školce,“ dodala vážně.
Rychle připravila malý košíček, který s tátou nedávno koupili pro jejího mazlíčka.
„Abych měla koťátko v čem odnést domů, víš, mami?“ povídala Renátě, když jí košík ukazovala.

„No jo! To je pravda! Na to bych úplně zapomněla,“ smála se a kroutila hlavou.
„Ještě že tě máme, Adélko. Ty myslíš úplně na všechno.“
Přijeli k paní, jejíž kočce Madlence se nedávno narodila koťátka. Tomáš návštěvu předem domluvil.
„Madlenka je moc pěkné jméno pro kočičku,“ řekla Adélka.
Koťátek bylo pět.
„To je ale náhoda,“ povídala Renáta. „Pět koťátek a páté narozeniny.“
„Tak, Adélko, můžeš si vybrat, které chceš, když máš ty narozeniny,“ řekla ta milá paní s úsměvem.
Adélka poklekla a jedno z koťátek se k ní okamžitě rozběhlo. Bylo celé černé, jen na čele mělo bílou skvrnu. Vypadalo to, jako by to byla malá mapka.
Lísalo se k ní a olizovalo jí ruku. Byla blahem bez sebe. Renáta se nemohla nabažit pohledu na její šťastnou tvářičku.
„Myslím, Adélko, že tohle koťátko je to pravé,“ řekl Tomáš. „Protože si tě samo vybralo.“
„Pojď ke mně, Mourečku můj malinkatej,“ řekla Adélka a uložila koťátko do košíku.

Kotě rostlo jako z vody. Adélka se o ně pečlivě starala.
„Mamíí!“ přiběhla mnohokrát s Mourkem v náruči. „Mourek vylezl na strom a spadl dolů!“ volala nešťastně. Jindy zase vyšplhal na okno terasy…
„Neboj se, Adélko,“ vysvětlovala jí Renáta. „Kočka má devět životů. Většinou se jí nic nestane.“
Adélka to nechápala: „Ale…to už je asi osmý…“ plakala, když se to stalo poněkolikáté.

Byl pochmurný podzimní den. Renáta seděla v houpacím křesle na terase, zabalená v teplé dece, popíjela mátový čaj a rozhlížela se po okolí. Myslela při tom na Adélku, vzpomínala.
Se ztrátou svého dítěte se matka nevyrovná nikdy, ale z nejhoršího už byla venku.
Taky stále ještě doufala, že Mourek najde cestu domů a že se vrátí.
Náhle zahlédla malou postavu. Kráčela od nedaleké silnice směrem k ní a usmívala se. V náručí nesla Mourka.
„Adélko?!“ naskočila jí husí kůže a celá se roztřásla. Vstala, odhodila deku a udělala dva kroky vpřed. Podlomila se jí kolena.
„To přeci není možné!“ přes slzami zamlžené oči nic neviděla. Otřela si je. Adélka už stála skoro u terasy.
„Našla jsem Mourka, mami.“ Řekla potichu. „Neboj se o nás.“ Pohladila při tom kocoura po hřbetě.
„Měl poslední, devátý život. Teď už budeme pořád spolu.“

„Je mi to moc líto…“ řekl soused, když ještě toho večera zazvonil u jejich domu.
„Našel jsem vašeho Mourka.“
Nedávno se potkali na ulici. Tomáš se mu svěřil, že hledají
kocoura. Že je Renáta moc nešťastná, že se Mourek ztratil.
„Přejelo ho auto,“ pokračoval. „Ale ten řidič za to nemohl,“ dodal rychle.
„Mourek, mu vběhl pod kola. Viděl jsem to.“
Tomáš nechápavě sledoval svou ženu, jak odchází do domu a usmívá se. Jen řekla: „Neboj se, Tomáši. Jsou spolu a je jim dobře.“
O setkání s Adélkou a Mourkem mu vyprávěla později.


14 názorů

StvN
23. 01. 2014
Dát tip

Ja nemam rad tohle kdyz se zacne ztratou kocoura, nato jsme nekde na detskem tabore a nato uplne jina postava konci v lecebne. Z toho je pro me videt, ze nevis co delas, proc to delas, jak to chces delat. 


Tragicus
21. 01. 2014
Dát tip

Opravdu, reka to vystihl moc dobře. Opravdu škoda té poslední části, jinak to až tak hrozně pateticky nevyznívá. -Paradoxně ten úsměv Renaty je nejpatetičtější část povídky.


Bosora
14. 01. 2014
Dát tip

reko, děkuji moc za návštěvu i za komentík. Moc si toho cením. Díky:-))

Fruhlingu, tobě taky díky. Moc!!:-))

 


Fruhling
13. 01. 2014
Dát tip

Musím teda uznale smeknout pred rekou, kterémui styl nevyčaroval před očima rudou mlhu a nšel dost pozitivních věcí, s nimiž bych taky souhlasil. Ještě bych asi přidal, že nezklouzneš k vatovosti a přílišnému kupení scén, ačkoliv struktura příběhu by k tomu slabšího autora asi vybízela.

Nakonec se asi znovu můžeme ptát, nakolik  příběh sám o osbě může být "patetický" či "nasládlý" a nakolik je to jen určitá neměnná instance, kterou obarví až forma. Číst a psát a vnímat.


reka
13. 01. 2014
Dát tip

Bosoro, pro mě to má kouzlo. Líbí se mi, že vyprávíš o Adélce skrz kocoura. Díky tomu to nepůsobí na mě jako primitivní útok na city, je to rafinovanější. Je tam i odvaha vyprávět celý příběh nelineárně, což není vůbec lehké, ale celkem to zvládáš (trochu mě jen rozhodila scéna s mrtvou Adélkou a kočkou a sousedem a kočkou, tam je ta paralelnost zbytečná a moc dovysvětlující). Nápad s devíti životy je docela otřepaný, ale líbí se mi, jak se k němu staví Adélka, tam to působí neotřele.

 

Bohužel, docela dost ten text je (pro mě) shozený stylem. Působí strašně... formálně, nevypsaně. Není osobitý, je to něco, co bych asi našel ve školních slohovkách. Nechápej mě špatně, ne že by to mělo být květnaté a poetické, to vůbec, ale mělo by to být nějak osobité, teď to působí jak z reportáže o fabrice na výrobu nýtů. Tohle asi chce čas, cvičit, a číst.


Janina6
31. 12. 2013
Dát tip

Díky, zařazuji povídku do soutěže.

To s tím tipem se už vysvětlilo, někdo mi (prý neúmyslně) poslal odkaz, který to naskočení tipu způsobil.


Bosora
30. 12. 2013
Dát tip

Janino, s nominací do soutěže Povídka měsíce souhlasím a děkuji.

Jinak taky děkuji za tvůj názor. Cením si ho. Díky.

 


Janina6
30. 12. 2013
Dát tip

Nechápu, proč tady přibyl tip ode mě, když jsem povídku ještě ani nečetla, natož abych ji tipovala. Technické záhady Písmáka? Každopádně tip jsem nedala.

No a teď, když jsem povídku dočetla, tip bych nedala určitě. Lakrov píše o sladkobolném a patetickém závěru, mně to připadne sladkobolné a patetické celé. Průhledný a laciný útok na city. Určitě se najdou čtenáři, kteří se dají dojmout a zaslzí, ale to nebudou takoví, kteří hledají literární kvalitu.


Janina6
30. 12. 2013
Dát tip

Ahoj, petr.ix by chtěl tuhle povídku nominovat do soutěže Povídka měsíce, souhlasíš s účastí?


Bosora
17. 12. 2013
Dát tip

Vydala ji  - epika.cz, ale zatím tam ještě není, bude v nejbližší době:-))

Měj se moc hezky:-))


Lakrov
16. 12. 2013
Dát tip

Kde se ta tištěná podoba dá koupit?


Bosora
16. 12. 2013
Dát tip

Ano, Lakrove, byl to záměr. Tyhle povídky vyšly jako kniha v tištěné podobě a jsou na ně poměrně hodně kladné ohlasy. Zmínka o smrti dítěte je myslím tak akorát...nemyslím si, že je potřeba se více rozepisovat...

Díky moc za návštěvu:-)))Přeji ti krásné vánoce a pohodové dny:-))


Lakrov
16. 12. 2013
Dát tip

Vzpomínám si, že tahle povídka už tu jednou byla. Tohle je možná její upravené vydání -- tak přesně si ji z minula nepamatuji --, ale náladou myslím zůstává stejná, a tak budou možná stejné i mé připomínky: Zmínka o smrti dítěte mi přijde až příliš strohá. Sladkobolný konec zas možná trochu patetický, ale to byl asi autorův záměr.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru