Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Vlákna
datum / id07.01.2014 / 438500Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno1260x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Každý si může tento příběh vyložit trochu jinak...ale to je dobře. Doufám, že se bude líbit i přes svou "podivnost". Budu vděčný za každý názor.

Vlákna

Brzdy skřípaly, a já čekal u dveří. Byl to nepříjemný zvuk, který se mi zarýval až do mozku. Konečně vlak zastavil, hluk ustal a mohl jsem vystoupit.

Pod botami zapraskal sníh. Otočil jsem se a zavřel dveře. Průvodčí nikde, asi se mu nechtělo do zimy. Vlak se rozjel a já jej sledoval se zvláštním pocitem. Vagóny nebyly osvětlené, ačkoliv se už stmívalo. Podivil jsem se, že mi to nepřišlo zvláštní už předtím. Sledoval jsem vlak do té doby, než zmizel v zatáčce směrem na Bílinu.

Z modrého, pozvolna tmavnoucího nebe, se snášela jedna vločka za druhou. Ve svitu lamp s tmavě modrým pozadím oblohy to vypadalo téměř pohádkově. Stále jsem stál na nástupišti.

Perón pokračoval ještě o sto metrů dál, než jsem stál, jen už nebylo zastřešený a v desetimetrových rozestupech na něm byly rozmístěné lampy. Jedna, ta uprostřed, nesvítila. Působilo to rušivě. Duchcovské nádraží vypadalo opuštěně. Ale to vlastně již několik posledních let. Však je také od samotného města vzdálené skoro celý kilometr. Nyní jsem však pocítil silnou sklíčenost, podivný vnitřní smutek a všímal jsem si okolí víc než kdy dřív. V nádražní budově se nesvítilo, přitom bylo teprve šest hodin odpoledne. Vločky dál padaly neslyšně a disciplinovaně. Vítr nefoukal a tak nebylo slyšet vůbec nic.

Pořád jsem ještě stál na jednom místě. Cosi mě zdržovalo. Vnitřní neklid nebo snad předtucha? To ticho není normální. Vedle nádraží je hlavní silnice do Teplic a přímo z nástupiště dohlédnete přímo do malé vesnice s názvem Lahošť. Ta však byla ponořená do tmy a silnice zůstávala nezvykle prázdná. Stalo se něco? Mrkl jsem na hodinky. Čtvrt na sedm. Měl bych jít, nebo tu zůstanu na věky. Zamířil jsem ke schodišti. Sotva se má pravá noha dotkla prvního schodu, rozsvítila se ta jediná dosud nesvítící lampa. Proč?

Proč se nad tím vůbec pozastavuju? Sešel jsem z nástupiště po schodech dolů a mířil tam, kam již mnohokrát - domů. Po pravé ruce byla již zmíněná hlavní silnice do Teplic, po levé ruce mi dělal společnost les. Listnaté stromy zůstávaly nahé, bez listí. Modrá obloha ztmavla ještě více. Sněžilo však hustěji a chvilku mi připadalo, že cítím, jak pod nohama roste vrstva sněhu. Přepadla mě další zvláštní myšlenka. Měl jsem s sebou batoh? Nedokázal jsem si vzpomenout, jestli ano nebo ne. Pocit zmatenosti sílil. Odkud jsem se vracel? Musel jsem se zasmát sám sobě. Blbnu, blázním, stává se ze mě člověk zralý pro blázinec.

Ticho, tmavo a ten zvláštní les vedle mně. Vždycky se mi takový zdál - zvláštní a neobvyklý. Je to jen krátký úsek cesty, ale jako dítě jsem slyšel příběhy o tom, že mezi válkami tu maskovaní muži přepadávali ženy a znásilňovali je. Na obličejích prý nosili plynové masky a nikdy je nechytli. Sice jsem nečekal, že by nyní ze tmy vyskočili, ale něco bylo jinak než obvykle. Cesta byla dobře osvětlena, jenže světlo pronikalo do lesa jen na pár metrů. V určitém bodě pak nastávala hranice mezi tím viditelným a tím, co je ve tmě. V tom tichu jsem slyšel nějaké zapraskání a potom zvuk, jako když vám pod botou křupne sníh. Bedlivě jsem hleděl mezi stromy a snažil se spatřit pachatele těch zvuků. Nic. Oči mě možná šálily, protože jsem často nedokázal rozeznat, co je stín, a co si jen na stín hraje. Měl jsem chuť začít utíkat. Jenže nohy neposlechly, a já šel dál pomalým tempem. Jako by nějaká vyšší síla chtěla, abych si dál prohlížel tmu mezi stromy. Zpoza kmene se vynořila pára. Něčí dech, blesklo mi hlavou, a srdce mi začalo tepat rychleji. Vběhl jsem do lesa a mířil k tomu stromu. Nikde nikdo. Otočil jsem se kolem dokola a očima hledal, co najít se nedá. Strach si se mnou hraje, řekl jsem si a vrátil se na cestu. Tam jsem ho zahlédl. Muže, chlapa, podivného strašáka. Stál na druhé straně silnice u stromu a šklebil se jako blázen. Potrhané hadry na sobě mi připomněly zimu. V tomhle přeci musí strašně trpět. Má roztrhanou košili i kalhoty. Víc mě však zaujaly jeho ruce. Měl v každé zabodnutý háček - velký, pořádný, řekl bych, že i určený pro řeznické účely - a z toho háčku byla k nebi natažená vlákna. Ne provázek, ne lano - vlákna. V rukou, v loktech, v ramenou, v kolenech - tam všude měl ten nešťastník zabodnuté ocelové háky, z nichž byly natažené směrem vzhůru....vodící vlákna. Až k nebi - až k nebi - až k nebi....Dost! Okřikl jsem se. Hlavou mi pulsovaly ta tři slova a já byl až vyděšený, co se to se mnou děje. Muž se nahlas zachechtal a pak zmizel ve tmě, kdesi za stromem. Všiml jsem si těch pár kroků, co udělal, než zmizel. Vypadalo to, jako když jde loutka. Proto ta vlákna. Až k nebi - až k nebi - až k nebi.

 

Cítil jsem, že něco začíná. Ten chlap se usmál jak šílenec a přitom má tělo propíchané háky. Uvnitř jsem hořel strachem a nejistotou. Zvenku mi stále dělalo problém se hýbat. Jako bych se sám nemohl rozhodnout, zda chci běžet nebo jen pomalu jít. Z lesa se ozvalo několikanásobné zakníkání. Nelidské, hrozivé a hluboké. Teď už jsem se rozběhl. Běh trval pět minut. Dorazil jsem ke kolejím. Připadalo mi, že jsem daleko nedoběhl. Otočil jsem se za sebe a neviděl nikoho. Obloha už získala jasně černý odstín a přestalo sněžit. Pohádkový nádech krajiny zmizel a mně obklopovala hnusná zima. Teprve nyní jsem jí pořádně cítil. Opravdu jsem neměl s sebou batoh? Jestli ne, tak kde mám klíče od domu?

Za kolejemi je fotbalové hřiště, tenisový areál, motorest a pak se cesta z kopce vydává do nitra Duchcova. Došel jsem k místu, kde terén začne klesat. Celou Teplickou ulici máte jako na podnose a vidíte až tři sta metrů před sebe. Po ulici se promenádovalo možná sto lidí. Chodili ze strany na stranu, zvláštním způsobem. Všichni měli „svá“ vlákna sahající až k nebi. Mířili ke mně. Musel jsem zpět a jít jinou cestou. Jenže za kolejemi na mě čekali další lidé. Chtěli mě. Nevím proč a nevím k čemu.

„Nechte mě být!“ křičel jsem - až k nebi - až k nebi - až k nebi.

Teď už jsem neměl jenom strach, teď jsem byl hrozně naštvanej. Rozhodl jsem se za kolejemi zabočit doprava a doběhnout k mámě, která bydlela v nedalekém domě. Rozběhl jsem se a doufal, že uhnou. Neuhnul ani jeden z nich. Desítky bláznů. Ženy, muži i děti. Všichni s háky v různých částech těla. Řvali cosi nesrozumitelně a pohybovali se jak loutky z podřadného divadla. Když neuhnuli, musel jsem ještě přidat na rychlosti a doslova je prorazit. Povedlo se. Staršího chlápka v modré bundě jsem roztočil, až se mu vlákna zamotala a on zůstal viset v podivné figuře. Běžel jsem po vedlejší silnici vedoucí do části města, kde bydleli ti „šťastnější“. Rodinné domy a klid. Ohlédl jsem se. Ano, pronásledovali mě. Jenže já jsem volný, nejsem ničí loutka, můžu utíkat neomezeně. Klidně až do nebe - až do ....hajzlu! Co to má znamenat? Kde mám ty klíče?

Chtěl jsem brečet. Běh byl ale to hlavní.  Vše musí dopadnout dobře. Hlavou mi proletěly otázky typu - co se tu stalo? Jaký je důvod toho všeho? A proč jsem tak zmatený? Už se mi chtělo říci, že ty otázky směřují...až k nebi, ale překonal jsem to.

Pak se stalo to, čeho jsem se obával. Naproti mně se zjevily další loutky. Mnoho loutek. Lekl jsem se tak, že jsem uklouzl a spadl na zasněženou silnici. Rychle se zvednout a vypadnout, blesklo mi hlavou a rychle jsem utíkal směrem - nikam. Prostě pryč odtud. Je jedno kam, ale tam, kde nejsou oni. Jenže oni vyběhli odevšad. Z lesa, z nedalekých domů, z hřiště. Další a další. Však na mě čekali. Vlákna byla viditelná. Leskla se ve svitu lamp a ztrácela se vysoko nad zemí. Obklíčili mě.

Ruce napřažené před sebe, zvedající nepřirozeně kolena a tvářící se jak zrůdy. Nebylo úniku. Nakonec vás vždycky dostanou. Koho je víc, ten vyhrává. Sami nezmůžete nic. Zastavili se dva metry ode mne. Cítil jsem jejich dechy. Horké a smrduté.

Z nebe -z nebe....ano - z nebe se snesla nová vlákna. Na koncích měla ty hrozivé háky s ostrými špičkami. Každé vlákno si vzala jedna z loutek a přiblížila se ke mně ještě víc.

„Nechte mě být!“ řval jsem nejhlasitěji, jak to šlo. Zbytečné a marné.

Vzpíral jsem se, mlátil kolem sebe, ale silné ruce mě chytly a držely. V očích těch lidí jsem viděl zlomyslnost. Jako by říkali: „Tak a teď budeš jedním z nás!“ Bože, jak já nechtěl. Roztrhali mi oblečení na místech, kam chtěli zabodnout háky. Pak se tak stalo. Bolest jakou jsem cítil, byla dříve pro mě nepředstavitelná. Kovové hroty háků se zakously pod kůži a na dalším místě zas vylezly ven. Krev tekla a oni se smáli. Pálilo to. Nejen bolavě fyzicky. Ale hlavně duševně. Prohrál jsem svobodu. Dílo bylo dokonáno. Pustili mě a odcházeli pryč. Prostě učinili, co museli a měli volno. Já jsem poprvé pocítil, jaké je to být v moci vláken, co sahají až k nebi - až k nebi - až k nebi.

 

Zvláštní. Loutkař, voditel - nebo kdo to byl - se mnou poprvé pohnul. Jako malé dítě jsem vykonal první kroky. Zvláštní. Ani to nebolí. Myslel jsem, že ty háky mě budou tahat, ale necítím žádnou bolest.

Pravá noha, levá noha, ruce...pěkně pochodovat vpřed. Zatáhl mě víc za pravé koleno a loket, takže asi mám zabočit. Míjím další lidi/loutky. Už je nezajímám. Ani se na mně nepodívají. Nemají proč. Jsem teď nezajímavý, nevyčnívám, neliším se. Jsem jako ostatní. Jsem loutka.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.02.2014 20:52:13StvN

Tezkopadne. 

13.02.2014 22:44:55Supermartonátor

Děkuji ti...vážím si toho, že jsi to pečlivě pročetla a dala mi kvalitní zpětnou vazbu.

 

Je pravda že nad touhle povídkou jsem příliš nepřemýšlel, vznila během jednoho dne kdy mne popadl docela psací amok:-) no a jde to znát:-) A ani mi nejde příliš o horrorovost...nechtěl jsem to příliš vyumělkovávat..prostě popisovat jako bych tam byl. Ale máš pravdu, že s těmi "stál sem"..."pětiminutový běh" to fakt přeháním. Nemělo by to tam být. No a opakování slov je tradiční problém.

Ještě jednou díky za přečtení a tvůj čas.

13.02.2014 10:26:58Janina6

Klasické hororové schéma, ale to by nevadilo. Bohužel je tu ještě dost co vylepšovat na úrovni vyjadřování a stylu. Místy mi to připomíná školní slohovku. Přesto, že děj je plný děsivých scén, spád tady brzdí „obyčejné“, stereotypní řazení informací typu „stál jsem, pořád jsem stál, šel jsem, zastavil jsem se, rozběhl jsem se, napadla mě zvláštní myšlenka, napadla mě další zvláštní myšlenka“. Abys rozuměl – čtenář tyhle informace samozřejmě má dostat, ale ne takhle doslovně. To, že někoho napadla zvláštní myšlenka, se dá do textu zakomponovat daleko elegantněji, než to tahle polopatě říct.  

Dál bych doporučila vyvarovat se některých detailů, jako jsou třeba přesné geografické a číselné údaje, které by se hodily do průvodce nebo reportáže, ale hororovému líčení rozhodně ubírají na atmosféře: „Perón pokračoval ještě o sto metrů dál... a v desetimetrových rozestupech na něm byly rozmístěné lampy“, „po pravé ruce byla již zmíněná hlavní silnice do Teplic“, „vidíte až tři sta metrů před sebe“. V místě, kde hrdina prchá před něčím děsivým, působí věta „Běh trval pět minut“ až komicky. Už ho vidím, jak si to stopuje.

Pozor na opakování stejných výrazů blízko sebe (někde je to samozřejmě v pořádku, tam, kde má opakování zvýšit naléhavost – třeba dvojí věta „Zvláštní.“ v závěru, ale třeba v úvodní části je slovo „zvláštní“ použito pětkrát, a to už vypadá spíš na slabou slovní zásobu vypravěče). Podobně „a já jej sledoval... sledoval jsem vlak...“, „Stále jsem stál... než jsem stál...“, „Neuhnul ani jeden... Když neuhnuli, musel jsem...“). I sloveso „být“ má spoustu synonym („Vedle nádraží JE hlavní silnice“).

Některé formulace působí neobratně, třeba: nastávala hranice, zpoza kmene se vynořila pára, potrhané hadry na sobě mi připomněly zimu (na sobě je neměl vypravěč, takže buď „na něm“, nebo „které měl na sobě“), cítil jsem jejich dechy, Koho je víc, ten vyhrává. Elegantní metafora „Kovové hroty háků se zakously pod kůži“ je vzápětí shozena hovorovým „zas vylezly ven“. Výraz „zakníkání“ mi nejde dohromady s hlubokým hlasem. „Háček – velký, pořádný... pro řeznické účely“ prostě není háček, ale hák. To zní asi jako dvoumetrový chlapeček. Takže – mazlit se s češtinou, hledat a volit si výrazy s rozmyslem, to bych doporučila.

11.02.2014 11:36:05Supermartonátor

V pořádku...děkuji za zájem a že jsi nad dílem přemýšlel.

11.02.2014 06:57:01Fruhling
Ja vim, ten koment byl taky primer. Ber to tak, ze jsem se chtel jen dopatrat okamziku, ktery dovoluje vypraveci vypravet vyse sepsany příběh.
10.02.2014 23:47:06Supermartonátor

On neumřel...je z něj loutka:-)

navíc...je to spíš jen taková metafora..nereálný příběh

10.02.2014 23:46:57Supermartonátor

On neumřel...je z něj loutka:-)

navíc...je to spíš jen taková metafora..nereálný příběh

10.02.2014 22:41:20Fruhling
Jenze to je ten problem: jak nekdo muze popsat svoji smrt?
10.02.2014 22:38:02Supermartonátor

K3: velice děkuji. Vše co tam vidíš...tam je. Myslel jsem to celkově..obecně...prostě kdo vybožuje z "normy" je prostě automaticky divnej...a ti "normální" z něho chtějí udělat také normálního:-)

 

Fruhling: Děkuji. Občas používám divné věty...pořád to slýchám, ale já si prostě nemůžu pomoci:-)

No není loutkou, ale nakonec ji z něho udělají...násilně.

10.02.2014 21:32:30Fruhling

Asi je dobře, že píšeš v krátkých osekaných větách, text sice ztrácí literárnost, ale taky se tím předchází nezvldnutým souvětím. Přesto se ti do textu připletou nějaké divnověty typu:

"Potrhané hadry na sobě mi připomněly zimu."

Mimochodem, přide mi divné, že loutka píše o své prpoměně, jako by se jednalo o něco traumatizujícího: tak to asi není úplně loutkou, ne?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.