Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Pan psychiatr Cyril Höschl lže v Hyde Parku
datum / id13.01.2014 / 438777Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaPolitické
upřesnění kategoriePolitické, Filosofické
zobrazeno2171x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Pan psychiatr Cyril Höschl lže v Hyde Parku

Pan psychiatr Cyril Höschl lže v Hyde Parku

Imago je figura šestá. Záleží v tom, že se místo odpůrce jaký skutečně je, podvrhne jakýsi světu nepodobný hastroš, načež se tento hastroš polemicky vyvrací. Například polemizuje se s něčím, co potíraný odpůrce nikdy neměl na mysli a nikdy v tom smyslu neřekl; dokazuje se mu, že je pitomec a že se mýlí, na jakýchsi tezích, které jsou opravdu pitomé a mylné, ale nejsou jeho. (Karel Čapek: Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky)

0.

V sobotu 4. 5. 2013 byl hostem Hyde Parku pan psychiatr Cyril Höschl1. A došlo tam k něčemu zcela mimořádnému: 1. Pan psychiatr tam byl konfrontován s myšlenkou Thomase Szasze, že lidé, které psychiatři označují za „schizofreniky“, ve skutečnosti netrpí žádnou chorobou 2. Pan psychiatr otázku neodmítl, ani se z ní nevykroutil, ale ODPOVĚDĚL na ni, tzn., zazněl argument. Proč je to mimořádné? Protože čeští psychiatři o Thomasi Szaszovi nemluví; já aspoň nevím o českém psychiatrovi, který by se někdy pokusil Szaszovy argumenty vyvrátit. A nejenže se Szaszem nepolemizují; oni- naprosto bez přehánění- odmítají zmínit jeho jméno. Slovo Szasz je tabu! Obzvláště patrné je to právě u pana psychiatra Cyrila Höschla, který se vyjadřuje k lecčemu, a který na svém webu archivuje nebo katalogizuje více než tisíc svých textů. Nicméně když tam zadáte do vyhledávače „Szasz“, nevyjede vám ani jeden odkaz…2

Čeští psychiatři se prostě konfrontaci se Szaszem vyhýbají. (ani v Hyde Parku nezačal pan psychiatr hovořit o Szaszovi sám od sebe) Takže vyjádření pana psychiatra Höschla k Thomasi Szaszovi je skutečně významná událost: konečně jsme se dozvěděli, co si čeští psychiatři o Szaszovi myslí. (upozorňuju, že Szasz poprvé publikoval své pro psychiatry nepřijatelné názory v roce 1960!)

Respektive ne, co si myslí- protože do hlavy nikomu nevidíme-, ale jak zareagují, jakou strategii zvolí, když jsou konfrontování se Szaszem a se vším, co představuje.

Jakou strategii tedy pan psychiatr zvolil? Strategii psychiatry hojně používanou a dosud stoprocentně úspěšnou (alespoň v Česku) – začal lhát. Aby Szasze vykreslil jako blbečka a aspoň v televizním studiu před desítkami tisíc věci neznalých diváků nad Szaszem triumfoval, začal vykládat- aniž by hnul brvou-, že Szasz tvrdil něco, co nikdy netvrdil, že hlásal absurdní názory, které ve skutečnosti nikdy nezastával.

V tomto textu se tedy budu zabývat skutečností, že přední český psychiatr lže v televizi o největším kritikovi svého oboru. Část 1. začíná přepisem hydeparkové diskuze o Szaszovi (s jakýmsi „intrem“ a „outrem“, aby byl zřejmý kontext moderátorovy otázky a jeho reakce na odpověď pana psychiatra), potom ukážu, co z toho co pan psychiatr řekl, není pravda. (upozorňuju, že předmětem mé kritiky jsou pouze ty ze lží pana psychiatra, které se týkají Szasze) V části 2. se čtenář dozví, co fakt, že pan psychiatr Höschl takto lže nebo nemluví pravdu ZNAMENÁ- co to nutně vypovídá o panu psychiatrovi a o české psychiatrii.

1.

Daniel Stach: (čte otázku) Jak poznat kdo je psychopat a kdo není. Co je normální a co už je za hranicí (…)

Cyril Höschl: …pokud jde o (…) hranici mezi normou a patologií, to je nesmírně těžká otázka a my na ni máme jednoduché odpovědi jenom v tzv. velké psychiatrii, tam kde jde o jasně devi definované choroby, jako psychózy, kde se vyskytují kvalitativní poruchy vědomí, vnímání, myšlení, bludy, halucinace, deliria, tak tam jasně víme, jaká je hranice mezi normou- protože v normě se tyto fenomény nevyskytují až na naprosté výjimky- a patologií. U takových poruch jako je deprese nebo úzkost tak tam zase dohodou volíme jako kritérium to, že patologická ta porucha začíná bejt ve chvíli, kdy vám- kromě toho, že splňujete nějaká diagnostická kritéria-, kdy vám brání v buď v osobním životě, v práci, v zaměstnání nebo v koníčcích a ve volném čase. Ve chvíli kdy nejste schopen figurovat a fungovat v těchto oblastech tak jako předtím, tak to stojí za zamyšlení a tam je ta hranice překročena. U toho kdo je psychopat a kdo není, je to opravdu věc názoru. 

D. S.: Platí tedy to, co říká například Thomas Szasz, newyorkský psychiatr, který říká: „Schizofrenici jsou schizofreniky, protože jsou v menšině“?

C. H.:To určitě neplatí a obávám se, že tenhleten prostor je poměrně malej k tomu, abychom zvládli polemiku s Thomasem Szaszem, ale to je postava velice rozporuplná, protože se snaží relativizovat duševní poruchy do takové míry, která je pro většinu lidí postižených vážnými duševními poruchami nepřijatelná.

 Kdo má problém s tím to pochopit, nechť si představí svou matku s Alzheimerovou demencí, nebo babičku, která už nepoznává ani vlastní děti, neví, co měla k obědu, neví kolikátého je, je naprosto dezorientovaná, kdybyste ji pustili do města, tak zabloudí a ztratí se, a tvrdit, že to není žádná nemoc, nýbrž že jsou jenom nadměrné požadavky okolí, je sice hezké sofisma, ale je to naprostý nesmysl.

D. S.: A hranice té normálnosti; když teď odstoupíme od tohoto konkrétního, jak vy jste sám řekl kontroverzního, psychiatra nebo psychologa… atd.

0) Nejprve k otázce. Ač jsem od Szasze přečetl mnohé, s myšlenkou „schizofrenici jsou schizofreniky, protože jsou v menšině“ jsem se nesetkal, nebo mi aspoň neutkvěla v paměti. V jeho manifestu3, ani na anglické wikipedii4, taková věta není. To neznamená, že takovou myšlenku nikdy nevyslovil nebo nenapsal, protože ta myšlenka NENÍ v rozporu se Szaszovými argumenty; je skutečně možné, že někde v jeho obrovském díle (37 knih, tisíc textů, rozhovory, veřejná vystoupení) taková věta je. Přesto je otázka pana moderátora výsledek ŠPATNÉ novinářské práce.

Předně, pokud je panem Stachem citovaná myšlenka skutečně Szaszova, tak je to jeho MÁLO ZNÁMÁ myšlenka. Není v jeho manifestu ani na anglické wikipedii ani na anglických wikicitátech a jiných webech obsahujících Szaszova moudra a aforismy- vůbec netuším, odkud pan Stach tu myšlenku vyhrabal a proč si vybral zrovna ji.

Mnohem důležitější je ale to, že panem Stachem citovaná myšlenka (ať už je Szaszova anebo ne) není argument ale AFORISMUS. Mezi argumentem a aforismem je obrovský rozdíl, protože účel argumentu je dokázat že něco je pravda (nebo že něco je správné), kdežto účel aforismu je vtipně poukázat na nějaký aspekt skutečnosti. Aforismus NEMÁ BÝT argument a může si dovolit vtipnost i na úkor přesnosti.

Pokud chtěl Daniel Stach konfrontovat představitele mainstreamové psychiatrie se Szaszovým pohledem na věc, jistě k tomu měl použít ZNÁMÝ Szászův ARGUMENT a nikoliv jeho MÁLO ZNÁMÝ AFORISMUS.

Jaké jsou Szaszovy DOBŘE ZNÁMÉ argumenty? (tedy mezi intelektuály dobře známé) Szasz především tvrdil, že psychiatři zacházejí s lidmi jako s nekompetentními (především je „v jejich vlastním zájmu“ vězní a „v jejich vlastním zájmu“ jim vpravují proti jejich vůli do těla „léky“) ANIŽ BY PŘEDTÍM DOKÁZALI, že skutečně nekompetentní jsou!! To je ten nejdůležitější ARGUMENT.5

Dále Szasz ukázal, že psychiatři používají výraz „duševní nemoc“ metaforicky, že působením „duševní nemoci“ „vysvětlují“ nemorální a nenormální lidské chování nebo životní styl a ne sníženou VÝKONNOST člověka.6

Všechno co musel pan Stach udělat (pokud chtěl pana psychiatra konfrontovat s jeho kritikem), je vyhledat Szaszův web, kliknout na odkaz na Szaszův manifest a přečíst si ho. Pokud by chtěl být pečlivý, mohl by si přidat ještě heslo Thomas Szasz na anglické wikipedii. (kde mj. stojí, že Szasz nepovažuje duševní nemoci za skutečné nemoci, jako jsou např. rakovina nebo Alzheimerova choroba.) Ale to bychom asi od čété chtěli moc. Ostatně Daniel Stach nehoráznou odpověď pana psychiatra nijak nezpochybnil, z čehož usuzuju, že Szaszovy argumenty VŮBEC NEZNÁ. Čili je docela přirozené, že se ani neumí zeptat.

1) Teď k odpovědi pana psychiatra. Předně si všimněme, že vůbec neodpovídá na otázku; nevysvětluje, proč není pravda, že „schizofrenici jsou schizofreniky, protože jsou v menšině“. Místo toho zaznívá argument, kterým pan psychiatr dokazuje, že celé Szaszovo dílo (které pan psychiatr podle všeho velmi dobře zná) je pomýlené a tudíž není třeba se žádnou konkrétní Szaszovou myšlenkou- třeba tou o schizofrenicích- zabývat. Pan psychiatr argumentuje takto: Thomas Szasz tvrdí, že lidé s Alzheimerovou chorobou nejsou nemocní, což je zřejmý nesmysl, protože každému je jasné, že takový člověk- následuje výčet hendikepů- je nemocný.

Argument pana psychiatra je dokonalý příklad Čapkova imaga, protože Szasz NIKDY NETVRDIL, že lidé s Alzheimerovou chorobou (nebo s demencí jakékoliv etiologie) nejsou nemocní.

 Ve skutečnosti říkal neustále PRAVÝ OPAK- že lidé s demencí JSOU nemocní-, protože velmi mnoho hovořil a psal o rozdílech mezi chorobami mozku (jako jsou roztroušená skleróza, Parkinsonova nemoc, Alzheimerova choroba, epilepsie) a metaforickými „duševními nemocemi“ („schizofrenie“, „deprese“). Szasz neustále vysvětloval rozdíl mezi skutečnými (tělesnými) chorobami a metaforickými „duševními nemocemi“. A právě to, že psychiatři neustále, znovu a znovu, bez jakéhokoliv důkazu opakují, že „duševní nemoci“ jsou choroby mozku, Szasze přimělo opakovat znovu a znovu, čím se choroby mozku- např. Alzheimerova choroba (A. ch.)- od metaforických „duševních nemocí“ LIŠÍ. Tudíž dichotomie: A. ch. x „schizofrenie“ nebo: jiná podobná mozková choroba x „schizofrenie“ „deprese“ je snad v každém jeho delším textu.

Jak už jsem uvedl, je tato dichotomie i na wikipedii. Je i v interview pro časopis Reason,  jediném Szaszově textu, který jsem tady na Písmáku publikoval jako „Rozhovor s Thomasem Szaszem“. Když zadáte na googlu „thomas szasz alzheimer“, neobjeví se nic o tom, že podle Szasze A. ch. není nemoc. Naopak; odkazy nás informují o tom, že Szasz nepovažuje duševní nemoci za skutečné nemoci- jako je např. A. ch.

Ve skutečnosti je myšlenka „duševní nemoci nejsou skutečné nemoci jako je např. A. ch.“ v Szaszově díle tak všudypřítomná, že si lze jen velmi obtížně představit, že by argument pana psychiatra byl něčím jiným než vědomou lží.

Jak už jsem uvedl, jedná se o lež typu imago. Každý, kdo Szaszovo dílo aspoň trochu zná (a každý, kdo umí obsluhovat google) ví nebo se zakrátko dozví, že lež pana psychiatra odpovídá definici imaga- potíranému odpůrci se přisuzují názory, které nikdy nezastával. Ale aby imago mělo šťávu, je ještě nutné, aby přisuzované názory byly dokonale nesmyslné. Jaký by mělo smysl lživě přisuzovat potíranému odpůrci nějaké názory, kdyby ho nezesměšňovaly? Také tuto druhou podmínku splňuje imago pana psychiatra dokonale. Skutečně- těžko si lze vymyslet ještě absurdnější konstrukci než je ta, kterou pan psychiatr odvážně vkládá do úst svému nepřítomnému protivníkovi- že lidé s Alzheimerovou chorobou NEJSOU NEMOCNÍ. Jaký fanatik- nebo dle Čapka hastroš- by mohl hlásat něco takového? Pan psychiatr ovšem s „hastrošizací“ Szasze tímto neskončil. Co podle hastroše Szasze tedy JE demence, když ne symptom choroby? Jsou to jenom nadměrné požadavky okolí

Pan psychiatr tedy provedl šestou figuru opravdu virtuózně. Což není nic zarážejícího, psychiatři lžou pořád, psychiatrie je na lžích postavena, je to- jak napsal Szasz- The Science of Lies. Důležité je, že není nic nesnadného přesvědčit se, že v tomto konkrétním případě- když hovořil o Szaszovi- pan psychiatr zalhal. Koneckonců se stačí podívat na wikipedii. A teď se zamysleme- pokud pan psychiatr Höschl takhle suverénně lže o svém kritikovi, jak můžeme vědět, že stejně suverénně nelže i o jiných věcech?

2) Teď k ostatním výrokům pana psychiatra.  

2.1) obávám se, že tenhleten prostor je poměrně malej k tomu, abychom zvládli polemiku s Thomasem Szaszem

- Tak do konce Hyde Parku zbývalo 26 minut. Na polemiku s kýmkoliv je to jistě málo, ale moderátor nechtěl po panu psychiatrovi, aby s někým „polemizoval“; chtěl, aby pan psychiatr argumenty podpořil psychiatrickou hypotézu, že lidé, které psychiatři označují za schizofreniky, jsou skutečně nemocní- což Szasz zpochybňoval. Kterak pan psychiatr svou argumentaci pojal, jsem ukázal v 1). Mimochodem není možné vést polemiku, když protivník jaksi není přítomen.

Poukazování na nedostatek času je podlý rétorický trik. Pan psychiatr tím sděluje „kdybych jen měl dost času, tak bych toho Szasze rozcupoval“. Pan psychiatr by ale nic takového nemohl udělat- opakuju, že nevím o žádném jeho textu, ve kterém by Szaszovy argumenty vyvracel. Navíc 26 minut opravdu není krátká doba na to, vysvětlit proč je něčí argumentace chybná- pokud toho jste schopni.

2.2) to je postava velice rozporuplná

- Szasz není postava rozporuplná, ale naopak velmi konzistentní. Sugerovat nějakou Szaszovu „rozporuplnost“ je opět podlý rétorický trik- pan psychiatr sděluje, že v Szaszově pozici jsou rozpory, že ji nemá promyšlenou- což není pravda a žádný takový „rozpor“ ani neuvádí. Názor, který pan psychiatr připisuje Szaszovi- že lidé s A. ch. nejsou nemocní- přece není nijak „rozporuplný“; je absurdní.

2.3) protože se snaží relativizovat duševní poruchy

- Tak Szasz nic nerelativizuje. Szasz tvrdil, že tělesné nemoci a „duševní nemoci“ patří do dvou různých kategorií. Když tvrdím, že entita „duševní nemoc“ nepatří do kategorie „choroby“ ale do kategorie „chování“ nebo „prožitky zdravých lidí“, znamená to nutně, že tím tu entitu nějak zlehčuju, beru na lehkou váhu? (něco takového pan psychiatr pravděpodobně myslel tou „relativizací“) Když říkám o lidech, kterým zemřel někdo blízký nebo kterým se nedaří dosáhnout toho, po čem touží nebo kteří mají pocit, že stárnou a „ujíždí jim vlak“, atd., že nejsou nemocní, znamená to snad, že zlehčuju jejich utrpení? Samozřejmě že ne- „nejste nemocný“ zde neznamená „myslím si, že netrpíte“, ale „vaše utrpení není zapříčiněno chorobou“. A naopak- vyplývá z psychiatrova „jste nemocný“ nutně, že je upřímně přesvědčen o opravdovosti a závažnosti vašeho utrpení? Samozřejmě že ne- copak je psychiatr nezaujatý posuzovatel? Copak psychiatr není zainteresován na výsledku „vyšetření“? „Jste nemocný“ je jakési psychiatrovo „sezame otevři“; magická formule, která psychiatrovi umožňuje přístup k penězům daňových poplatníků.

Ještě k té „relativizaci“: Jak už víme, pan psychiatr nehovořil o „skutečném Szaszovi“ ale o „hastrošovi Szaszovi“. Nicméně i panem psychiatrem vyprodukovaný „hastroš Szasz“ nic nerelativizuje. „Hastroš Szasz“ tvrdí, že A. ch. není nemoc- proč něčemu takovému říkat zrovna „relativizace“?

2.4) protože se snaží relativizovat duševní poruchy do takové míry, která je pro většinu lidí postižených vážnými duševními poruchami nepřijatelná.

- To je další lež. Pan psychiatr tvrdí, že Szasz útočí na psychiatrické pacienty, a že to těm pacientům vadí. Szasz nic takového nedělal. Szasz útočil na PSYCHIATRY a obviňoval je, že svým „pacientům“ ubližují, že je VĚZNÍ A MUČÍ a že jim LŽOU- to jsou ty dobře známé Szaszovy výrazy: force and fraud; combination of brutal force and subtle indoctrination; crime againts humanity… Všechno útoky proti psychiatrickým zločincům, ne proti psychiatrickým „pacientům“, které Szasz považoval za oběti psychiatrického násilí a podvodu (byť zdůrazňoval, že si za svůj osud také mohou- kdyby byli společensky úspěšní, psychiatři by je nemohli věznit a mučit). Dále, nevím o tom, že by existovali nějací psychiatričtí pacienti, kterým Szaszovy názory vadí; naopak většina lidí z psychiatric survivors movements se pravděpodobně bude odvolávat právě na Szasze.

Takže pan psychiatr tentokrát tele-diváky „špatně informoval“ o PŘEDMĚTU Szaszovy kritiky. Taková lež je pro pana psychiatra výhodná ze dvou důvodů: Předně 1) tím, že zalže, že Szasz kritizoval pacienty, odvede pozornost od toho, že Szasz kritizoval psychiatry. Přece jenom- proč lidem prozrazovat, že na psychiatrii je něco, s čím lze nesouhlasit… A navíc 2) takovou lží udělá ze Szasze- neúnavného bojovníka za právo VŠECH LIDÍ svobodně se rozhodnout pro psychiatrickou „léčbu“ anebo ji svobodně odmítnout- jakéhosi NEPŘÍTELE psychiatrických „pacientů“, a ze sebe- neúnavného bojovníka za právo psychiatrů svévolně věznit a mučit kohokoliv, kdo je jim protivný- jakéhosi jejich DOBRODINCE.  Touto lží- tímto perverzním zkreslením skutečnosti- tedy pan psychiatr jak ponížil Szasze, tak současně vyvýšil sám sebe a ostatní psychiatry.

1.1

 Teď trochu odbočím od předmětu této úvahy, kterým je lhaní pana psychiatra Höschla o Thomasi Szaszovi. Uvedl jsem, že Szasz běžně používal A. ch. jako příklad choroby mozku, když vysvětloval rozdíl mezi skutečnými chorobami mozku a metaforickými „duševními nemocemi“. Jak argumentoval?

Szasz tvrdil  že klinickou diagnózou A. ch. a „klinickou diagnózou“ „schizofrenie“ míníme dvě naprosto rozdílné věci. Diagnóza A. ch. je učiněna na základě toho, že vyšetřovaný NEMŮŽE dělat to, co by dělat MOHL. „Diagnóza“ „schizofrenie“ je učiněna na základě toho, že „vyšetřovaný“ NEDĚLÁ to, co by (podle psychiatra) dělat MĚL. (anebo DĚLÁ to, co by podle psychiatra dělat NEMĚL) Jako „symptomy schizofrenie“ prostě psychiatr označuje NEMORÁLNÍ a NENORMÁLNÍ lidské CHOVÁNÍ.

Rozdíl mezi A. ch. a „schizofrenií“ je prostě rozdíl mezi dvěma významy slova „psychopatologie“. „Psychopatologií“ psychiatři a lékaři míní buď: 1. To, že je pacientova mysl ovlivněna chorobným procesem, anebo 2. To, že obsah „pacientovy“ mysli neschvalují, považují ho za (morálně) špatný (tedy nikoliv medicínsky), že ho morálně odsuzují.7 Psychopatologií v 1. významu je stav mysli dementního člověka. Psychopatologií v 2. významu je stav mysli „schizofrenika“.

Psychiatři se samozřejmě takovýmito „sofismaty“ vůbec nezabývají. ZABÝVAJÍ se ale (ať už záměrně nebo ne) pravým opakem- dělají všechno proto, aby tyto dva naprosto rozdílné významy slova „psychopatologie“ NEBYLY ROZLIŠOVÁNY a aby slovo psychopatologie mělo jen JEDEN význam a to tento: „psychopatologie je to, co psychiatři odhalí jako psychopatologii a je způsobena chorobou mozku“. Psychiatr tedy používá JEDEN výraz- „psychopatologie“, jak tehdy, když hovoří o tom, že něčí mysl je ovlivněna chorobným procesem TAK I TEHDY, když hovoří o tom, že něčí mysl se mu prostě nelíbí. Tak dochází k žádoucímu šíření představy, že když je psychopatologie něco, co je podmíněno chorobným procesem, je podmíněna chorobným procesem I TA „psychopatologie“, která se nestala psychopatologií na základě patologického nálezu ale na základě hlasování psychiatrů…

Szasz dále poukazoval na to, že schizofrenie není v učebnicích patologie. (na rozdíl od A. ch.) Když symptomy schizofrenie jsou nemorální a nenormální chování, a když neexistuje histopatologický nález ani tělesná abnormalita spojovaná se „schizofrenií“, tak ČÍM je vlastně samotná existence nějaké „choroby schizofrenie“ podložena? Čím je podloženo přesvědčení psychiatra, že něčí nemorální a nenormální chování je „symptom schizofrenie“ a ne prostě nemorální a nenormální chování?

Psychiatr má jen dvě možnosti: 1) Trvat na tom, že tam nějaká dosud neobjevená patologie prostě MUSÍ být, anebo 2) Připustit, že tam žádná patologie být nemusí.

V případě 1) je jediným argumentem pro existenci „choroby schizofrenie“ slepá víra. V případě 2) je „choroba schizofrenie“ přiznaná metafora.  

2.

Teď ale zpět k předmětu tohoto textu. Do televizního studia přišel vysoce postavený psychiatr a lhal tam- proč vlastně psát o něčem takovém? Protože by si lidé měli uvědomit, že psychiatři nejsou žádní intelektuálně poctiví odborníci nezaujatě se pídící po pravdě; že mají své zájmy- existenční i existenciální; že chtějí zvětšit svou moc a vliv a prestiž nebo alespoň nechtějí o současnou moc, vliv a prestiž přijít. To samo o sobě není samozřejmě nic špatného: všichni se snažíme prosadit své zájmy; usilovat o štěstí- pursuit of happines- je naše přirozené právo. Jde o to, že zájem člověka, který se při jeho prosazování uchyluje ke lži, nebude nejspíš tak úplně legitimní.

 Protože proč člověk lže? Kvůli ZISKU. Musíme se tedy ptát: Co je to za zisk, že nemůže být získán bez lhaní? Odpovědí je, že se pravděpodobně bude jednat: 1. O něco pro lháře velmi důležitého (mějme na paměti, že každý lhář podstupuje riziko, že bude jako lhář odhalen, což není nikdy příjemné) a 2. O něco ŠPATNÉHO- tedy o něco s čím by obelhávaní nesouhlasili, kdyby o tom byli pravdivě informováni (protože proč jim potom neříct pravdu). Jinými slovy: Kdo lže, velmi pravděpodobně páchá zlo. (a ještě jinými slovy: Kdo lže, ten krade)

Proto poukázat na to, že psychiatři prostě lidem LŽOU, je možná nejlepší argument proti psychiatrii- anebo pokud není nejlepší, tak je nejjednodušší. Pokud psychiatr lže veřejnosti, tak se tím vlastně PŘIZNÁVÁ, že si myslí, že lidé- kdyby byli pravdivě informováni- by nesouhlasili s něčím, s čím teď souhlasí.

2.1

Tolik k raison d'être tohoto textu. Zatím jsem ovšem pouze dokázal (v 1.), že pan psychiatr NEMLUVIL PRAVDU. V této části uvedu důvody, proč jsem přesvědčen, že pan psychiatr nejenže nemluvil pravdu, ale skutečně LHAL.

Rozdíl mezi „nemluvit pravdu“ a „lhát“ spočívá v tom, že člověk „nemluví pravdu“ tehdy, pokud JE PŘESVĚDČEN, že to co říká, JE PRAVDA, a „lže“ tehdy, pokud JE PŘESVĚDČEN, že to co říká, NENÍ PRAVDA. Z tohoto důvodu nemůžeme nikdy skutečně DOKÁZAT, že X LHAL, protože prostě nevidíme druhým lidem do svědomí. Přesto se většinou dokážeme rozhodnout, zda něčí nepravdivý výrok je lež anebo ne- tedy zda nepravdivost výroku je důsledkem úmyslu anebo omylu. Jak to děláme?

Předně 1) zkoumáme řečníkovu MOTIVACI. Většinou nepovažujeme nepravdivou informaci za lež, pokud nám není jasné, co by tím dotyčný získal. Takže: Co pan psychiatr získal svým nepravdivým výrokem? Dostal se z nepříjemné situace, zesměšnil svého kritika, zachoval autoritu psychiatrie- a mohl o nenáviděném Szaszovi, který mu kazí hru na doktora, říct, že jeho názory jsou naprosté nesmysly. Takže motivace by tu byla.

Dále 2) zkoumáme vztah mezi předpokládaným PŘESVĚDČENÍM řečníka a jeho VÝROKEM. Připomínám, že jediný rozdíl mezi nepravdou a lží je v přesvědčení řečníka. Takže předpokládáme určitý stav mysli (přesvědčení 1) pro variantu „nepravda“ a určitý stav mysli (přesvědčení 2) pro variantu „lež“. Je třeba zjistit jediné: které variantě odpovídá výrok? Takže se ptáme: Pokud by si X myslel TOHLE (přesvědčení 1), řekl by to, co skutečně řekl? A pokud tam cítíme nesoulad, vyzkoušíme druhou z variant, zda „nesedí“ víc. Navíc se můžeme ptát SAMI SEBE: Kdybych si myslel tohle (přesvědčení 1), řekl bych to, co X řekl?

Pokud je výrok zcela v souladu s předpokládaným přesvědčením „nepravda“, je pravděpodobné, že řečník nelhal. (takové rozlišování je možné, protože když člověk lže, jistě volí jiná slova, než když je přesvědčen, že říká pravdu) A obráceně: Čím větší je rozpor mezi předpokládaným přesvědčením „nepravda“ a výrokem, tím je pravděpodobnější, že řečník lhal.

Takže se ptám: Pokud by byl pan psychiatr upřímně přesvědčen, že Thomas Szasz hlásal, že demence není symptom choroby, řekl by to, co skutečně řekl?

1) Začal by poukázáním na nedostatek času? (obávám se, že tenhleten prostor je poměrně malej k tomu, abychom zvládli polemiku s Thomasem Szaszem) Kdyby si opravdu myslel, že Szasz tvrdil, že A. ch. není nemoc, hovořil by o nedostatku prostoru? Když jste přesvědčeni, že názory vašeho protivníka jsou absurdní, budete tvrdit, že na jejich vyvracení potřebujete více prostoru? A je třeba mnoho prostoru na vyvrácení něčeho takového? Pan psychiatr to ve skutečnosti zvládl VELMI rychle…

2) Řekl by, že Szasz je „rozporuplná postava“? (to je postava velice rozporuplná) Pokud by byl upřímně přesvědčen, že Szasz hlásal, že dementní lidé nejsou nemocní (jenom jejich okolí po nich nadměrně mnoho požaduje), použil by tato slova? Co je na hlásání takto absurdních názorů „rozporuplného“? Neřekl by spíš, že to je směšná postava nebo obskurní, bizarní…?

3) Řekl by, že Szasz „relativizuje duševní poruchy“? (protože se snaží relativizovat duševní poruchy) Zamysleme se: Pokud pan psychiatr nelhal, musel být UPŘÍMNĚ PŘESVĚDČEN že Szasz 1. považoval A. ch. nebo demenci za „duševní nemoc“ a 2. tvrdil, že to není žádná nemoc (nýbrž jenom nadměrné požadavky okolí) (Čtenář už ví, že Szasz 1. nikdy netvrdil, že demence není symptom choroby a 2. vůbec nezařazoval A. ch. nebo demenci mezi „duševní nemoci“ a tudíž jeho kritika „duševních nemocí“ se týkala A. ch. přesně tolik, jako se týkala rakoviny. Čtenář též ví, co musí psychiatři udělat, před tím, než zařadí demenci mezi „duševní nemoci“- ignorovat rozdíl mezi dvěma naprosto rozdílnými významy slova „psychopatologie“ (viz. 1.1.))

A teď zvažme: Kdyby byl pan psychiatr o tomto upřímně přesvědčen, nevykreslil by Szasze spíš jako POPÍRAČE existence nějakých obecně přijímaných, nekontroverzních skutečností- handicapovaných lidí nebo lézí v mozku? Vždyť podle pana psychiatra Szasz tvrdil, že A. ch. není žádná nemoc- čili MUSEL popírat handicap a tvrdit, že ti lidi jsou ve skutečnosti zdraví, a o histopatologickém nálezu MUSEL tvrdit, že nic nezpůsobuje nebo že neexistuje. Proč tomu říkat „relativizace“? Cítíme, že to „nesedí“- o někom kdo tvrdí, že dementní lidé vůbec nejsou nemocní, bychom neřekli, že demenci „relativizuje“. Demence se ani dost dobře relativizovat nedá- zkuste nějak obhájit tvrzení, že takový člověk není nemocný. Ale skutečné „duševní nemoci“, které byly předmětem Szazovy kritiky- „schizofrenie“, „deprese“- se takto „relativizovat“ dají a Szasz skutečně tvrdil, že „schizofrenici“ nebo „depresivní“ jsou zdraví, což naznačuje, že pan psychiatr ve skutečnosti věděl, že Szaszova kritika se A. ch. netýká a rozhodl se takto zalhat- označit za předmět Szaszovy kritiky ne „duševní nemoc“ ale skutečnou nemoc- aby Szasze zesměšnil. Protože jinak by to byla podivná náhoda… 

Čili: Kdyby pan psychiatr věřil, že Szasz tvrdil, že A. ch. není nemoc, nepoužil by spontánně výraz „relativizace“- protože popírání není žádná „relativizace“. To, že takový výraz použil, naznačuje, že znal Szaszovu kritiku „schizofrenie“ a „deprese“ a rozhodl se lhát. Není ale možné, že pan psychiatr byl obeznámen se Szaszovou kritikou „duševních nemocí“ a mylně se domníval, že se týká také A. ch.? To je nutno zvážit: Dejme tomu, že se pan psychiatr nějak dozvěděl, že nějaký americký psychiatr- Szasz- tvrdí, že A. ch. není nemoc, že lidé, kteří ji mají vlastně vůbec nejsou nemocní; dejme tomu, že necítil potřebu si tuto dost neuvěřitelnou informaci ověřit- že tomu prostě uvěřil; dejme tomu, že pan psychiatr Höschl nemá problém šířit via TV neuvěřitelné informace, které si nikdy neověřoval- lze ale uvěřit tomu, že by v takovém případě divákům neřekl VŮBEC NIC o tom, kterak se tedy Szasz vypořádal s existencí histopatologického nálezu?

4) Nezačal by vůbec úplně jinak? Kdyby pan psychiatr opravdu věřil tomu, co o Szaszovi řekl, neopověděl by JINAK, „neprodal“ by víc absurditu údajných Szaszových názorů? Nezačal by rovnou: „Podívejte se, Szasz je směšná figurka hlásající absurdní názory- vždyť on tvrdil, že Alzheimerova choroba není nemoc! Jeho názory nemůžete brát vážně, nezáleží na tom, co říká o schizofrenicích.“ Kdyby skutečně věřil tomu, co o Szaszovi řekl, nevysmál by se mu víc, nebral by ho míň vážně?

5) Řekl by, že údajný Szaszův názor je „hezké sofisma“? (tvrdit, že to není žádná nemoc, nýbrž že jsou jenom nadměrné požadavky okolí, je sice hezké sofisma, ale je to naprostý nesmysl.) Je opravdu názor, že dementní lidé nejsou nemocní, jenom na ně má okolí přehnané nároky, hezké sofisma? Co je na tom proboha sofistikovaného?

Tento rozpor mezi přisuzovaným názorem a jeho hodnocením naznačuje, že pan psychiatr ve skutečnosti ZNAL Szaszovy argumenty (které jsou jak hluboké, tak důsledně domyšlené; sice ne sofistické, ale sofistikované rozhodně) a rozhodl se provést imago- docela správně hovořit o Szaszově kritice „duševních nemocí“ a potom zalhat, že se týká A.ch., a tím ji dokonale zesměšnit.

Jiné vysvětlení je těžko představitelné. Ten kdo chce věřit, že pan psychiatr nelhal, musí věřit také tomu, že pan psychiatr skutečně považoval názor, že lidé s demencí nejsou vůbec nemocní, za „relativizaci“ demence, a za jakési „sofisma“. Musíme si položit otázku: Označil bych JÁ- ať už spontánně nebo po zralé úvaze- názor, že dementní lidé nejsou nemocní (jenom na ně jejich okolí má přehnané nároky), za hezké sofisma? Pokud NE, ptejme se: Proč tak učinil pan psychiatr Höschl?

Můžeme se ovšem ptát i jinak: Je možné, že by si pan psychiatr Höschl vůbec MOHL MYSLET, že Thomas Szasz hlásal, že demence není symptom choroby?

6) Odkud se to pan psychiatr dozvěděl? Szasz nikdy nic takového netvrdil a nevím o tom, že by mu někdo- kromě pana psychiatra Höschla- takový názor přisuzoval. Mějme na paměti, že Szasz byl docela známou osobností ve Spojených státech, a že to byl insider- psychiatr, a to docela vysoce postavený. Američtí psychiatři se mu tudíž dost dobře „nemohli vyhnout“ a museli s ním, chtě nechtě, diskutovat. Psychiatři z USA se od těch českých nijak neliší- také to nejsou žádní „intelektuálně poctiví odborníci“ a do diskuzí se Szaszem vstupovali se zřejmým záměrem neztratit nic ze své moci, vlivu a prestiže- o nějakou „pravdu“ jim zřetelně nešlo. Lži určitého stupně nehoráznosti ale nemohli efektivně použít- právě proto, že Szasz byl známou osobností. Třebaže je tedy psychiatrická argumentace proti Szaszovi intelektuálně nepoctivá,8 „argument“ pana psychiatra Höschla tam nenajdeme- žádný americký nebo anglický psychiatr by se prostě NEODVÁŽIL takto zalhat. Čili: Odkud se pan psychiatr něco takového mohl dozvědět? Asi odnikud. Takže na to přišel sám… A my se musíme ptát znovu: Na základě čeho?

7) Dejme tomu, že se to pan psychiatr odněkud dozvěděl- je možné, že by si to neověřil? Získat informace je dnes snadné- máme internet a google. Pokud si tedy někdo něco neověří, je to proto, že nepociťuje potřebu to udělat. Pan psychiatr Höschl se tedy nějak dozvěděl, že Szasz tvrdil, že dementní lidé nejsou nemocí a NEPOCÍTIL POTŘEBU si to ověřit. (Nebo snad pan psychiatr neumí používat google?)

Proč by si to ale měl ověřovat? Protože neuvěřitelně znějící fakta si ověřujeme- neuvěříme něčemu JEN proto, že jsme to někde četli nebo že nám to někdo řekl. Prostě schéma: Pan psychiatr získá nepravděpodobně znějící informaci- uvěří tomu- neověří si to- předkládá to televizním divákům jako jakýsi nesporný FAKT, působí dost nepravděpodobně.

Je ale ona informace skutečně tak neuvěřitelná? Je. Uvědomme si, o čem se bavíme: Kdosi tvrdí, že dementní lidé nejsou nemocní, jenom na ně jejich okolí má přehnané nároky. To je tak absurdní názor, že si lze jen obtížně představit, že by ho mohl VŮBEC NĚKDO obhajovat. Teď pokud se pan psychiatr toto o Szaszovi dozvěděl, jistě se také o Szaszovi dozvěděl přinejmenším to, že je psychiatr- tedy že má lékařské vzdělání. (Z toho, co pan psychiatr předvedl ve studiu, nijak nevyplývá, že by pan psychiatr nevěděl KDO Szasz je) Je ale možné jen tak uvěřit tomu, že by LÉKAŘ tvrdil něco takového?

Máme věřit tomu, že by pan psychiatr nevyhledal důvěryhodný zdroj informací o Szaszovi a neověřil si to? (Tím spíš, že údajný Szaszův názor se týkal A. ch.- čili medicíny, oboru, který pan psychiatr vystudoval.)

8) Dejme tomu, že se to pan psychiatr odněkud dozvěděl, uvěřil tomu a neověřil si to. Je ale možné, že by v takovém případě pan psychiatr Höschl takovou neuvěřitelnou neověřenou informaci takto autoritativně šířil? (navíc bez zřejmého důvodu- moderátor se pana psychiatra přece neptal na to, co si Szasz myslí o demenci) Vždyť pan psychiatr neřekl ve studiu nic o tom, že by se Szaszovým dílem nebyl dostatečně obeznámen- naopak: hovořil o něm velmi zasvěceně.

9) A úplně na konce: Je vůbec možné, aby pan psychiatr Höschl neznal TAKOVÝM ZPŮSOBEM Szaszovo dílo? Tento argument je svým způsobem nejslabší, protože- na rozdíl od všech předešlých- nemůže působit příliš přesvědčivě na čtenáře, který neví, jak významnou osobností Szasz je. A v Česku zná Szasze málokdo- bohužel.

Szasz je v dějinách psychiatrie VELMI výraznou osobností. Proč? Protože Szasz zpochybnil základní předpoklad legitimnosti psychiatrie- víru, že „duše“, „já“ či „osobnost“ může onemocnět (nebo jinými slovy- víru, že existují choroby mozku, které způsobí POUZE to, že se „osobnost“, „duše“ či „já“ změní k horšímu), a že psychiatři dokážou rozpoznat čí „osobnost“ („já“, „duše“) je „nahlodána neviditelným chorobným procesem“9 a čí „osobnost“ („já“, „duše“) je neviditelným chorobným procesem nedotčena- tím, že jasně řekl, že „duševní nemoc“ je prostě poetické, metaforické označení pro nemorální a nenormální chování. „Duševně nemocný“ je ten, kdo nedělá to, co by podle psychiatra MĚL dělat.

Základní myšlenky psychiatrie jsou pochybné a vždy se lidem zdály jaksi podezřelé- už to, že psychiatři mají a vždy měli tendenci svou pseudovědu obhajovat, svědčí o tom, že tam je něco kontroverzního-, ale až Szasz jasně ukázal, že MOC psychiatrů je nelegitimní a že STATUS vědy má psychiatrie neprávem- a učinil to skvěle, čímž získal značnou prestiž mezi intelektuály po celém světě.

Takže Szasz je ZNÁMÝ. Ale nejen to- Szaszovo dílo je VÝZNAMNÉ pro každého psychiatra prostě proto, že je to nejen první, ale i NEJVÝZNAMNĚJŠÍ kritika myšlenkových základů psychiatrie. (nebo dokonce kritika JEDINÁ) Pokud je psychiatr čestný člověk, neměl by Szaszovo dílo prostudovat už jen proto, aby se ujistil, zda to co dělá- JEHO ŽIVOT- v ohni Szaszovy kritiky obstojí? Málokdo chce žít v pochybnostech, že profese, kterou si zvolil, je škodlivá nebo nesmyslná. To, že renomovaný filosof hlásá, že psychiatři jsou zločinci a že psychiatrie je pseudověda, by mělo v psychiatrovi takovou pochybnost vyvolat. Aby se jí zbavil, musí psychiatr udělat jediné- vypořádat se se Szaszovými argumenty. Pokud tedy pan psychiatr Höschl přisuzuje Szaszovi názory, které nikdy nezastával, znamená to, že NEZNÁ Szaszovo dílo- a tudíž že nikdy nepocítil potřebu Szaszovo dílo poznat-, nebo to znamená, že Szaszovo dílo ZNÁ, neumí si poradit se Szaszovými argumenty a lže? 

2.2

Všechno tedy svědčí pro to, že pan psychiatr Höschl LHAL. Pro variantu „nepravda“ nesvědčí nic. Otázkou ovšem zůstává, proč by pan psychiatr riskoval, že jeho nehorázná lež bude odhalena- ať už moderátorem nebo někým jiným-, vždyť si přece mohl vymyslet něco jiného: označit Szaszovy názory za obsolentní, „překonané vývojem neurovědy“, nebo označit Szasze za antipsychiatra a potom vyvracet názory antipsychiatrů- což je v Česku zcela běžné. Lež pana psychiatra je prostě neočekávaně křiklavá; pokud je pan psychiatr lhář, proč zbytečně riskuje?

Jde o to, že risk je zisk. Pan psychiatr mohl lhát nenápadně- za cenu toho, že by Szasze moc nezesměšnil a za cenu toho, že by se ve studiu mohla rozvinout VELMI nepříjemná debata. Anebo mohl zariskovat a zalhat nehorázně- a Szasze dokonale zesměšnit a UKONČIT DEBATU o existenci duševních nemocí. Právě to rychlé ukončení diskuze může být ten ZISK, pro který panu psychiatrovi stálo za to riskovat.

Velmi slastným ziskem mohla být i možnost prohlásit v televizním studiu, že Szaszovy názory jsou „naprosté nesmysly“. A ani tento zisk nemohl být dosažen obvyklým označením Szasze za antipsychiatra- názory antipsychiatrů jsou sice nevědecké a působí směšně, nejsou ale ANI ZDALEKA tak absurdní jako názory hastroše Szasze- koneckonců je v nich zrnko pravdy.

Navíc riskoval pan psychiatr opravdu tak moc? Jak moc je pravděpodobné, že by se Daniel Stach pana psychiatra zeptal: „A v které ze svých knih Szasz píše, že demence není nemoc“? Kdybychom žili ve světě, kde by byly Szaszovy názory tak rozšířené a správně chápané, že by jim rozuměli i moderátoři ze státní televize, psychiatrie by už dávno neexistovala. Dále: Kdo z českých intelektuálů (lékařů, právníků, psychologů, filosofů) se důkladně zabývá Szaszovým dílem? O nikom nevím. Vlastně vím o jediné v Česku známé osobnosti občas zmiňující Szaszovo jméno, a to je MUDr. Jan Hnízdil- ten ho ale ani neumí správně vyslovit. (čte to „Šaš“) Čili nezdá se, že by pan psychiatr riskoval až tak přehnaně- obzvláště vezmeme-li v potaz, co všechno svou lží získal.

To co pan psychiatr ve studiu říkal- ať už lhal anebo nelhal- měl dobře promyšlené; nejednalo se o žádnou improvizaci. To, že se jednalo o lež- o jakési předem připravené schéma pro „případ Szasz“- naznačuje už ten prostý fakt, že to vůbec řekl, že začal najednou povídat, co si Szasz myslí o demenci- moderátor se ho na to přece vůbec neptal, ptal se ho na „schizofrenii“.

Schéma lži pana psychiatra je prosté: 1. Szasz tvrdil, že duševní nemoci nejsou skutečné nemoci 2. Demence je duševní nemoc a je to zjevně skutečná nemoc 3. Szasz neměl pravdu. Jinými slovy jde o to hovořit docela správně o Szaszově kritice „schizofrenie“ a „deprese“ tak, aby to vypadalo, že se týkala demence. Je to docela rafinované, protože demence formálně JE „duševní nemoc“, protože je v oficiálním seznamu psychiatrických nemocí- tedy „duševních nemocí“-, pod písmenem F v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Čtenář už ví, že je tam proto, že ji tam někdo zařadil- ne proto, že by tam logicky patřila. Mezi „duševní nemoci“ demence nepatří kvůli histopatologickému nálezu a především proto, že diagnózu „demence“ získá člověk proto, že NEMŮŽE dělat něco, co by dělat MOHL, a ne proto, že NEDĚLÁ něco, co by dělat MĚL.

Pan psychiatr Höschl se spoléhal na to, že tento zásadní rozdíl mezi demencí a „schizofrenii“ (nebo prostě mezi demencí a „duševní nemocí“) lidé neznají- a samozřejmě na to, že vůbec neví co Szasz říkal nebo neříkal.

2.3

Pan psychiatr Höschl ve studiu buď lhal, nebo nelhal. Ptejme se: Pokud lhal (a všechno svědčí o tom, že ano), co z toho vyplývá? Ale ptejme se i: Pokud NELHAL (třebaže nemáme důvod si to myslet), co z toho vyplývá? Protože neexistuje třetí alternativa, získáme takto dva scénáře, z nichž JEDEN je nutně pravdivý.

Pokud pan psychiatr lhal, znamená to jistě, že je LHÁŘ. Jenže proč pan psychiatr lže? Jaký má z toho UŽITEK? Napsal jsem, jaké STATKY pan psychiatr svou lží získal (ukončení nepříjemné debaty, zachování autority psychiatrie, ponížení protivníka). Jenže proč by pan psychiatr měl chtít něco takového? Motivace pana psychiatra není žádná záhada hlavolamu; stačí, když si uvědomíme, že je proti existenčnímu a existenciálnímu zájmu každého psychiatra, aby se mezi lidmi rozšířili pochybnosti o legitimnosti psychiatrických násilných intervencí nebo o existenci neviditelných duševních nemocí.

Takové pochybnosti vznikají v populaci „samy od sebe“- prostě proto, že psychiatrie JE pochybná10. „Virulentní forma“ těchto pochybností je dílo Thomase Szasze s jehož argumenty si psychiatři neumí poradit.

Zájmem každého psychiatra je, aby lidé psychiatrii věřili, aby o ní nepochybovali. Pokud se nějaká pochybnost objeví, je třeba ji rychle rozptýlit. A pokud je taková pochybnost spjata se jménem Szasz, je už situace kritická a je možné udělat COKOLIV, co nebezpečnou situaci zažehná- třeba i nehorázně zalhat.

Zvažme ještě variantu, že pan psychiatr nelhal. Co z toho vyplývá? Znamená to, že pan psychiatr NEZNÁ dílo největšího kritika psychiatrie a přesto nemá problém autoritativně ho hodnotit. Člověk, který se autoritativně vyjadřuje k věcem, o kterých nic neví, NENÍ DŮVĚRYHODNÝ. Odborník, který nezná dílo největšího kritika svého oboru, NENÍ AUTORITOU.

Osnova: 0. Čeští psychiatři o Thomasi Szaszovi 1. Pan psychiatr Höschl o Thomasi Szaszovi 1.1 Thomas Szasz o Alzheimerově chorobě 2. Já o panu psychiatrovi Höschlovi

1) http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/4.5.2013/

2) http://www.hoschl.cz/

3) http://w.szasz.com/manifesto.html

4) http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Szasz

5) Individuals charged with criminal, civil, or interpersonal offenses ought never to be treated as incompetent solely on the basis of the opinion of mental health experts. Tedy: S člověkem by nemělo být zacházeno jako s nekompetentním jenom proto, že to o něm nějaký psychiatr říká. (Ze Szaszova manifestu)

6) The word "disease" denotes a demonstrable biological process that affects the bodies of living organisms (plants, animals, and humans). The term "mental illness" refers to the undesirable thoughts, feelings, and behaviors of persons. Classifying thoughts, feelings, and behaviors as diseases is a logical and semantic error. Tedy: Chorobou míníme biologický proces, který sužuje organismy (rostliny, zvířata, lidi). Jako "duševní nemoc" označujeme nežádoucí lidské myšlenky, pocity a chování. Zařazování myšlenek, pocitů a chování mezi choroby je logická chyba. (Ze Szaszova manifestu)

7) Např. takto pan psychiatr Höschl v Událostech, komentářích vysvětloval, proč je Anders Breivik nemocný: (…) náznaky jsou v tom, že se cítí být povolán k tomu rozhodovat, kdo bude žít, kdo zemře, že má tady tedy zvláštní poslání, které si sám takhle realizoval (…) například to, jak on sám sebe chápe, jak se vnímá, jak je citově naprosto inertní k tomu, co se stalo. Von to zřejmě ani nijak jako neprožívá jako tragédii, on to považuje za jaksi logický důsledek svého správného plánu a to je na tom už chorobné (…)

viz můj text „Pan psychiatr Cyril Höschl“ o Andersi Breivikovi“ dostupný zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=400536

8) Jak američtí psychiatři v diskuzi se Szaszem argumentovali nebo „argumentovali“ je téma na samostatný text. Koho zajímá, co si američtí psychiatři myslí o Szaszovi ať si přečte třeba tuto polemiku mezi szasziánem Schalerem a psychiatry z roku 2012: http://www.cato-unbound.org/2012/08/06/jeffrey-schaler/strategies-psychiatric-coercion

9) Malá ochutnávka této zábavné psychiatrické teologie: (…) neviditelný chorobný proces, jenž nahlodává osobnost pacienta, tu více v té oblasti, tu více v jiné oblasti, ale který v konečném důsledku vede k vychudnutí různých osobnostních kvalit, změní až k nepoznání původního člověka a způsobí výrazné ochuzení jeho života. (Helena Kučerová: Schizofrenie v kazuistikách)

10) O čemž píšu v textu „Szásziánštění Yngvara Brenny“ dostupném zde http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=414709 Pan Brenna sledoval, kterak psychiatři „vyšetřují“ Anderse Breivika a dospěl ke stejným závěrům jako Szasz.

13. 1. 2014

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.01.2014 19:22:26Matěj Dovala

To StnV:

Však jste taky velmi zlobil.

15.01.2014 21:09:57sveřep

Výborný rozbor, jdu si gůglit pana Szasze

14.01.2014 07:03:45aleš-novák
ale to přeci platí i v jiných oborech: kdo říká nepříjemnou pravdu nebo se příliš odklání od středního proudu, je ostrakizován (Klaus, Hájek dnes, Pražský výběr v 80. letech, třeba...).

Článek je moc dlouhý na to, aby získal větší publikum na tomhle "neodborném" serveru...
13.01.2014 20:42:32Tangens_Omega36

Tak jsem to celé přečetl, text mi dal docela zabrat, přece jen je velmi odborný a fundovaný, takže je nutné (chvílemi až příliš) o něm hodně přemýšlet. Šlo by to jistě stručněji, ale chápu autorův enormní zájem o téma, tak přivru oko. ;-)

Ono to tak funguje všude - "odborníci" či různí lidé, co mají "patent na rozum" vždy sázeli na to, že jejich čtenáři, posluchači..., prostě ovečky, jsou nezasvěcení, nevzdělaní, nemají ani výrazný inteligenční potenciál a hlavně jsou vděční za každé slovo, které jim něco sděluje.

Podle mne (a myslím, že nejen mne) ještě daleko více než psychiatři záměrně lžou třeba politici, právníci i jiní vědci - např. fyzikové, astronomové apod., to je zase obor, který mám hodně nastudovaný já.

Mystifikace, mlžení, účelové překrucování skutečností a jiné nekalé praktiky diskuze, to je to, co dnes (spíše již dlouho) letí. Sice o Szaszovi toho vím taky hodně málo, i o psychiatrii jako takové, ale stačily mi ukázky v této úvaze. Pojednání o Brejvikovi jsem si kdysi rovněž četl. Já už se na zprávy či diskuzní pořady radši ani nedívám, protože mne to hrozně zvedá ze židle - ať už je to na jakékoliv téma. Každý si může plácat cokoli, i když k tomu nemá sebemenší kompetence. A lidi tomu věří, nebo třeba i nevěří, ale je jim to jedno. Jsou už tak otupělí, že necítí potřebu se tomu nějak vzepřít. Bohužel. :-(

Skvělá ukázka toho, jaký vliv mají média a "oficiální" vědecké doktríny. A jak v médiích můžou působit s prominutím i cvičené opice.

Díky za další povedený (a místy i zábavný a vtipný) článek, i když to byla fuška. :-)

 

13.01.2014 20:04:31StvN
redaktor prózy

Cist tenhle text je za trest. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.