Kaleidoskop

Kaleidoskop

Co nejlépe znala, byl les. Les za pozdního odpoledne, les v podvečerním šeru, kdy už se na mechu zvolna usazuje studená rosa, kdy část zvěře zalézá do doupat, schovává se a hnízdí, uondaná z celodenních úprků, pastev a kráčení někam za potravou. Podvečery, kdy v druhé části lesa, probouzel se lovec a jeho lačné oči hladovým kuželem osvítily krajinu. Dravec, hnán touhou se zasytit. Za soumraku se jí bukové větve a větve jehličnanů zdály být více semknuté. Jakoby je temnota podivně sbližovala. A jejich blízkost byla v tu chvíli i její, byla jakousi výzvou či pozváním do jejich řad. Řad lesa, větví, poklidu.

Snad proto tam chodila až navečer, kdy směrem od kopce nesly se už jen hlasy opozdilých sběračů hub a lesních bobulí. Když se smrákalo, les byl sám. Jeho okraje, lemovány jemným oparem mlhy ji fascinovaly. Bělavá krajka jako stopa po ztrácejícím se teplém dni. Pruh horkého vzduchu krajiny prudce zchlazený dechem vycházejícím od kořenů a z korun mohutných stromů. Tou branou ráda vcházela do lesa. Rozhrnovala větve křoví a drobné bučiny, aby se dostala až na místo nedávno objevené skládky. Čert ví, co ji tam lákalo. Lidé tu vynášeli svůj odpad. Věci, které už nechtěli, nepotřebovali, věci malátné, kulhající. Věci bez života. Čtvercovou jámu schovanou uprostřed bukového mlíčí objevila náhodou. Nevěděla, kdo ji tam vyhloubil, ani zda tam už třeba nebyla dříve, a řadu dní ji zřejmě míjela bez povšimnutí. Dnes ale les díky tomu čtvercovému výřezu ztratil klid. A nejen pro ni.

Několik sousedů tlačilo soustředěně vzhůru do kopce unavená vrzající kolečka s nákladem haraburdí.  Vozíky se vším co nepotřebují, vším odloženým a nefunkčním vyrývaly do chodu lesa vzorovanou jizvu. Jáma se plnila. Plechovky od barev, rezavé děravé hrnce, umělohmotná panna, ždímačka, ramena starého lustru, která jakoby objímala bakelitové stínítko rozbité stolní lampy, kostra postele s potrhanou matrací, hromádky pobitých luxfer, prázdný a rozštípnutý šuplík, hřeby, sklo, sklo a střepy. Cinkot sklenic vysypávaných z útrob vozíků jí připadal jako andělské zvonění. Jakoby ji někdo volal a ona věděla, že právě přišel její čas. Čas na střepy, čas tvarů a nalézání. Kusy kachlíků, láhví, obkládačky. Některé pracně dolovala z bláta a nánosu listí, jiné jen sesbírala z okrajů jámy. Dávala si pozor, ať se nepořeže. Keramika, porcelán, ouška hrnečků, všechno křehké, co ji doslova fascinovalo. S kyblíkem byla jak straka, která plní hnízdo blyštivými a pestrými poklady a vrší je na sebe do třpytivé pyramidy. Sklo zelené, modré, rudé, čiré i mléčné – brala ty kousky postupně do rukou a obracela je směrem k nebi, proti světlu, v odlescích házela po stromech hladová prasátka.

Jednou někde ve staré příručce pro skauty četla, že sklem ze dna láhve, tím silným vypouklým dnem, se dá rozdělat oheň stejně jako lupou. Ze zvědavosti to i párkrát zkusila, nad hrstkou suché trávy a roští, ale nikdy se jí jiskru vyloudit nepovedlo. Snad, že v lese trávila většinou jen večery a slunce v západu už bylo slabé, dýchavičné a nedokázalo se do lupy pořádně opřít.

Od toho dne, kdy jí zavolal cinkot, se tam vracela často a nakonec vždy svůj čerstvě ulovený poklad snášela ke kraji lesa. Pod břízu s kmenem ohnutým k zemi tak, že sám tvořil lávku, po které se dalo vystoupat až do její koruny. Byla to její lávka nad strží. Větve břízy modelovaly v koruně jakési improvizované křeslo, trůn pro svou lesní královnu. Chodila tady ráda. Probírala se barevnou nadílkou, úlovkem, který ji nikdy nepřestal udivovat. Skládala jej do obrazců, tvořila. Drobné střepy rozdrtila kamenem na barevné miniaturní střípky, písek, jímž vyplňovala mezery mezi většími kusy podivuhodných mozaik.

Brzy se pod břízou rozprostřela pestrobarevná galerie, plná útržků z různých domácností. Byla tu s ní celá ves. Porcelán od Byrtusů, Kufových z koupelny zbylé kachlíky, vroubkovaná výplň dveří z místní samoobsluhy i slzy z křišťálového lustru staré paní Lyskové. Kdysi ho v jejím obýváku tiše a mlčky obdivovala. Jak se kymácel od stropu a celý zářil v letním poledním slunci. Stavila se tam pro knedlík. Paní Lysková ho uměla ze vsi nejlépe a máma jí tam pro něj vždycky s desetikorunou posílala. Měli ho pak k nedělnímu obědu.

Na podzim a v zimě, zasypaná listím a sněhem, galerie smetiště zavírala. Jinak to místo mohl objevit kdokoli. Byl vítán.

Právě tam, v bezpečí pod břízou dostala jednoho dne ten nápad. Rozbít skleněné střepy na kousky. Vyrobit z nich něco pro její smutnou a životem utahanou mámu. Jako překvapení, jen tak, bez většího důvodu. Vypůjčila si knížku s návodem z knihovny ve škole, sesbírala potřebný materiál a jedno pozdní odpoledne s krabicí pod paží kráčela k tomu místu. Do své galerie pod širým nebem.

Usadila se a vybalila věci z krabice. Místo se proměnilo v malý ateliér, dílnu s nářadím. Z fólie ustřihla obdélník veliký 20x10 cm a namalovala na něj asi 3 cm od sebe 3 čáry. Podle nich složila fólii do trigonu a hrany přelepila lepicí páskou. Hotový trigon vložila do role od toaletního papíru. Podle průměru role vystřihla z černé čtvrtky papíru kolečko a znovu jej přichytila lepicí páskou na jeden konec role. Pak uprostřed kolečka řezákem udělala dírku. Z druhé strany role přes otvor přetáhla potravinovou fólii a prstem ji trochu vmáčkla dovnitř, tak aby se vytvořila malinká kapsička. Do kapsičky pak nasypala nadrcené kousky sklíček, kamínky a flitry. Pak otvor překryla průhledným voskovým papírem, pergamenem a pořádně zafixovala gumičkou. Odstřihla kusy přebytečného papíru a celou ruličku obalila balicím papírem, který ji zbyl z Vánoc. Byly na něm usměvavé tváře Mikulášů. Kus si ho schovala do skříně. Dříve v něm byl zabalený dárek od tety. Drobní Mikulášové v červených čepicích se na něm smáli a pitvořili, papír posetý desítkami obličejíčků. Přišlo ji příhodné použít ho právě tady. Pomocí lepicí pásky ho po celém obvodu pořádně zafixovala.

Kaleidoskop byl hotový. Dívala se přes malou dírku v černém kartonu oproti světlu a pomalu jím točila. Zdálo se jí fascinující, jak to funguje. Jak se rozbité a nepotřebné složí šustivě do krásy abstraktního obrazce. Do pohybu. Do jakési napůl tekoucí palety oživlého štěrkotu, přemísťování. Nemohla se toho nabažit. S uspokojením se usmála.

Bylo hotovo a dnes byl ten den. Vzala kaleidoskop a zabalila jej do krepového papíru, který jí zbyl z výroby masky na karneval. Byl červený a se sestrou ho lepily na povrch klobouku muchomůrky, za kterou se na karnevalu přestrojila. Bylo to už dávno a byl trochu sešlý časem, ale ještě dost dobrý na to, aby posloužil. Oba konce papíru stáhla lněným provázkem. Dárek vypadal jako obří bonbón. Usmála se a sbalila si rozloženou dílnu zpět do papírové krabice. Pak vykročila. Bonbón hrdě položený na víku krabice takto donesla až do domu. Vkročila do předsíně a do rohu odkopla zablácené tenisky. Pomalým krokem, jakoby trochu zaváhala, se přesunula do s předsíní sousedící kuchyně. Máma zrovna klečela u sporáku a cosi vytírala. Temná kaluž rozlité tekutiny se rozpínala a vpíjela do běhounu u kuchyňské linky. Mámino mohutné tělo se naklánělo sem a tam na stranu, ruce přesouvaly napitý hadr po zaneřáděném linoleu. Několikrát jej vyždímala, než si všimla za sebou stojící dcery.

„Kde jsi, holka!?,“ vykřikla. „Když je tě potřeba tady, aby tě člověk po čertech sháněl a málem si vyřval plíce!“, obořila se na rozechvělé děvčátko.

„Byla jsem v lese, mami. Něco jsem ti vyrobila. Podívej!“, zvolala napůl váhavě a napůl radostně dcerka. Třesoucí se rukou, celá v očekávání, podávala mámě dárkový bonbónek.

„Co to zase je?“, vzala matka tázavě balíček do rukou, na chvíli přitom odložíc hadr do kýblu s kalnou vodou. „Nevidíš, že mám co na práci? Že nemám na pitomosti čas?!“, dodala.

„Je to světlo uvnitř tunelu, mami. Světlo pro tebe,“ hleslo děvčátko a rozzářenýma očima sledovalo matku, jak mokrými dlaněmi trhá na kusy červený krepový papír. Na rukou se jí přitom tvořily rudé krvavé skvrny. Sledovala je, jak se zapouští do rýh na máminých kloubech a barví je postupně do růžova. Namočený papír nepředstavitelně pouštěl a na jeho povrchu se objevovaly světlé mapy. Máma jej roztrhla a odhodila stranou.

Z balíčku se konečně vylouplo mikulášské tělo kaleidoskopu. Žena nevěděla, co drží. Výraz překvapení se mísil s výrazem nevole. Byla otrávená, ale zároveň nechtěla dceři příliš ublížit. Líce jí obarvil ruměnec rozpaků a potlačované zlosti, že ji dcera takto vyrušila od práce.

„Co je to!?“, štěkla nakonec směrem k dívce polohlasem.

„To je kaleidoskop,“ proneslo hrdě děvčátko. „Takový malíř světa a pokojů zavřený v ruličce, maminko. Přilož si jej na oko, podívej se do světla a jemně pootoč,“ dalo se hořečnatě vysvětlovat matce a přikládalo jí dárek k oku.

Tělo matky, vzpřímené vztekem, našponované únavou a starostmi se neochotně hlavou přiblížilo k dárku. Oko se nesměle dotklo řasami papírového tubusu a ruce začaly pootáčet barevnou ruličkou. Po chvíli překvapení tvář pozvolna změkla, rysy povolily. Rozpily se, až nakonec ústa roztáhl doširoka uvolněný úsměv. A někde mezi očima a slídou, vstupem do záře v barvy proměněných stínů, bylo najednou vlhko.

„Ty pláčeš, mami?,“ zeptalo se polekaně děvčátko. „Proč? Já, já,… To jsem nechtěla. Nechtěla jsem tě rozplakat,“ zajíkavě koktala dcerka hladíc přitom matku po vrásčité tváři.

Do ticha, které přerušovalo jen jemné šustění přesypávajících se sklíček v útrobách ruličkového zázraku, konečně nahlas pronesla matka: „To je v pořádku, holčičko. Jen jsem netušila, že svět ještě může být tak krásný.“