Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kaleidoskop

06. 02. 2014
19
35
3502
Autor
Zuzulinka

... poslední dobou je mi tak nějak úzko v hrudním koši...

Kaleidoskop

Co nejlépe znala, byl les. Les za pozdního odpoledne, les v podvečerním šeru, kdy už se na mechu zvolna usazuje studená rosa, kdy část zvěře zalézá do doupat, schovává se a hnízdí, uondaná z celodenních úprků, pastev a kráčení někam za potravou. Podvečery, kdy v druhé části lesa, probouzel se lovec a jeho lačné oči hladovým kuželem osvítily krajinu. Dravec, hnán touhou se zasytit. Za soumraku se jí bukové větve a větve jehličnanů zdály být více semknuté. Jakoby je temnota podivně sbližovala. A jejich blízkost byla v tu chvíli i její, byla jakousi výzvou či pozváním do jejich řad. Řad lesa, větví, poklidu.

Snad proto tam chodila až navečer, kdy směrem od kopce nesly se už jen hlasy opozdilých sběračů hub a lesních bobulí. Když se smrákalo, les byl sám. Jeho okraje, lemovány jemným oparem mlhy ji fascinovaly. Bělavá krajka jako stopa po ztrácejícím se teplém dni. Pruh horkého vzduchu krajiny prudce zchlazený dechem vycházejícím od kořenů a z korun mohutných stromů. Tou branou ráda vcházela do lesa. Rozhrnovala větve křoví a drobné bučiny, aby se dostala až na místo nedávno objevené skládky. Čert ví, co ji tam lákalo. Lidé tu vynášeli svůj odpad. Věci, které už nechtěli, nepotřebovali, věci malátné, kulhající. Věci bez života. Čtvercovou jámu schovanou uprostřed bukového mlíčí objevila náhodou. Nevěděla, kdo ji tam vyhloubil, ani zda tam už třeba nebyla dříve, a řadu dní ji zřejmě míjela bez povšimnutí. Dnes ale les díky tomu čtvercovému výřezu ztratil klid. A nejen pro ni.

Několik sousedů tlačilo soustředěně vzhůru do kopce unavená vrzající kolečka s nákladem haraburdí.  Vozíky se vším co nepotřebují, vším odloženým a nefunkčním vyrývaly do chodu lesa vzorovanou jizvu. Jáma se plnila. Plechovky od barev, rezavé děravé hrnce, umělohmotná panna, ždímačka, ramena starého lustru, která jakoby objímala bakelitové stínítko rozbité stolní lampy, kostra postele s potrhanou matrací, hromádky pobitých luxfer, prázdný a rozštípnutý šuplík, hřeby, sklo, sklo a střepy. Cinkot sklenic vysypávaných z útrob vozíků jí připadal jako andělské zvonění. Jakoby ji někdo volal a ona věděla, že právě přišel její čas. Čas na střepy, čas tvarů a nalézání. Kusy kachlíků, láhví, obkládačky. Některé pracně dolovala z bláta a nánosu listí, jiné jen sesbírala z okrajů jámy. Dávala si pozor, ať se nepořeže. Keramika, porcelán, ouška hrnečků, všechno křehké, co ji doslova fascinovalo. S kyblíkem byla jak straka, která plní hnízdo blyštivými a pestrými poklady a vrší je na sebe do třpytivé pyramidy. Sklo zelené, modré, rudé, čiré i mléčné – brala ty kousky postupně do rukou a obracela je směrem k nebi, proti světlu, v odlescích házela po stromech hladová prasátka.

Jednou někde ve staré příručce pro skauty četla, že sklem ze dna láhve, tím silným vypouklým dnem, se dá rozdělat oheň stejně jako lupou. Ze zvědavosti to i párkrát zkusila, nad hrstkou suché trávy a roští, ale nikdy se jí jiskru vyloudit nepovedlo. Snad, že v lese trávila většinou jen večery a slunce v západu už bylo slabé, dýchavičné a nedokázalo se do lupy pořádně opřít.

Od toho dne, kdy jí zavolal cinkot, se tam vracela často a nakonec vždy svůj čerstvě ulovený poklad snášela ke kraji lesa. Pod břízu s kmenem ohnutým k zemi tak, že sám tvořil lávku, po které se dalo vystoupat až do její koruny. Byla to její lávka nad strží. Větve břízy modelovaly v koruně jakési improvizované křeslo, trůn pro svou lesní královnu. Chodila tady ráda. Probírala se barevnou nadílkou, úlovkem, který ji nikdy nepřestal udivovat. Skládala jej do obrazců, tvořila. Drobné střepy rozdrtila kamenem na barevné miniaturní střípky, písek, jímž vyplňovala mezery mezi většími kusy podivuhodných mozaik.

Brzy se pod břízou rozprostřela pestrobarevná galerie, plná útržků z různých domácností. Byla tu s ní celá ves. Porcelán od Byrtusů, Kufových z koupelny zbylé kachlíky, vroubkovaná výplň dveří z místní samoobsluhy i slzy z křišťálového lustru staré paní Lyskové. Kdysi ho v jejím obýváku tiše a mlčky obdivovala. Jak se kymácel od stropu a celý zářil v letním poledním slunci. Stavila se tam pro knedlík. Paní Lysková ho uměla ze vsi nejlépe a máma jí tam pro něj vždycky s desetikorunou posílala. Měli ho pak k nedělnímu obědu.

Na podzim a v zimě, zasypaná listím a sněhem, galerie smetiště zavírala. Jinak to místo mohl objevit kdokoli. Byl vítán.

Právě tam, v bezpečí pod břízou dostala jednoho dne ten nápad. Rozbít skleněné střepy na kousky. Vyrobit z nich něco pro její smutnou a životem utahanou mámu. Jako překvapení, jen tak, bez většího důvodu. Vypůjčila si knížku s návodem z knihovny ve škole, sesbírala potřebný materiál a jedno pozdní odpoledne s krabicí pod paží kráčela k tomu místu. Do své galerie pod širým nebem.

Usadila se a vybalila věci z krabice. Místo se proměnilo v malý ateliér, dílnu s nářadím. Z fólie ustřihla obdélník veliký 20x10 cm a namalovala na něj asi 3 cm od sebe 3 čáry. Podle nich složila fólii do trigonu a hrany přelepila lepicí páskou. Hotový trigon vložila do role od toaletního papíru. Podle průměru role vystřihla z černé čtvrtky papíru kolečko a znovu jej přichytila lepicí páskou na jeden konec role. Pak uprostřed kolečka řezákem udělala dírku. Z druhé strany role přes otvor přetáhla potravinovou fólii a prstem ji trochu vmáčkla dovnitř, tak aby se vytvořila malinká kapsička. Do kapsičky pak nasypala nadrcené kousky sklíček, kamínky a flitry. Pak otvor překryla průhledným voskovým papírem, pergamenem a pořádně zafixovala gumičkou. Odstřihla kusy přebytečného papíru a celou ruličku obalila balicím papírem, který ji zbyl z Vánoc. Byly na něm usměvavé tváře Mikulášů. Kus si ho schovala do skříně. Dříve v něm byl zabalený dárek od tety. Drobní Mikulášové v červených čepicích se na něm smáli a pitvořili, papír posetý desítkami obličejíčků. Přišlo ji příhodné použít ho právě tady. Pomocí lepicí pásky ho po celém obvodu pořádně zafixovala.

Kaleidoskop byl hotový. Dívala se přes malou dírku v černém kartonu oproti světlu a pomalu jím točila. Zdálo se jí fascinující, jak to funguje. Jak se rozbité a nepotřebné složí šustivě do krásy abstraktního obrazce. Do pohybu. Do jakési napůl tekoucí palety oživlého štěrkotu, přemísťování. Nemohla se toho nabažit. S uspokojením se usmála.

Bylo hotovo a dnes byl ten den. Vzala kaleidoskop a zabalila jej do krepového papíru, který jí zbyl z výroby masky na karneval. Byl červený a se sestrou ho lepily na povrch klobouku muchomůrky, za kterou se na karnevalu přestrojila. Bylo to už dávno a byl trochu sešlý časem, ale ještě dost dobrý na to, aby posloužil. Oba konce papíru stáhla lněným provázkem. Dárek vypadal jako obří bonbón. Usmála se a sbalila si rozloženou dílnu zpět do papírové krabice. Pak vykročila. Bonbón hrdě položený na víku krabice takto donesla až do domu. Vkročila do předsíně a do rohu odkopla zablácené tenisky. Pomalým krokem, jakoby trochu zaváhala, se přesunula do s předsíní sousedící kuchyně. Máma zrovna klečela u sporáku a cosi vytírala. Temná kaluž rozlité tekutiny se rozpínala a vpíjela do běhounu u kuchyňské linky. Mámino mohutné tělo se naklánělo sem a tam na stranu, ruce přesouvaly napitý hadr po zaneřáděném linoleu. Několikrát jej vyždímala, než si všimla za sebou stojící dcery.

„Kde jsi, holka!?,“ vykřikla. „Když je tě potřeba tady, aby tě člověk po čertech sháněl a málem si vyřval plíce!“, obořila se na rozechvělé děvčátko.

„Byla jsem v lese, mami. Něco jsem ti vyrobila. Podívej!“, zvolala napůl váhavě a napůl radostně dcerka. Třesoucí se rukou, celá v očekávání, podávala mámě dárkový bonbónek.

„Co to zase je?“, vzala matka tázavě balíček do rukou, na chvíli přitom odložíc hadr do kýblu s kalnou vodou. „Nevidíš, že mám co na práci? Že nemám na pitomosti čas?!“, dodala.

„Je to světlo uvnitř tunelu, mami. Světlo pro tebe,“ hleslo děvčátko a rozzářenýma očima sledovalo matku, jak mokrými dlaněmi trhá na kusy červený krepový papír. Na rukou se jí přitom tvořily rudé krvavé skvrny. Sledovala je, jak se zapouští do rýh na máminých kloubech a barví je postupně do růžova. Namočený papír nepředstavitelně pouštěl a na jeho povrchu se objevovaly světlé mapy. Máma jej roztrhla a odhodila stranou.

Z balíčku se konečně vylouplo mikulášské tělo kaleidoskopu. Žena nevěděla, co drží. Výraz překvapení se mísil s výrazem nevole. Byla otrávená, ale zároveň nechtěla dceři příliš ublížit. Líce jí obarvil ruměnec rozpaků a potlačované zlosti, že ji dcera takto vyrušila od práce.

„Co je to!?“, štěkla nakonec směrem k dívce polohlasem.

„To je kaleidoskop,“ proneslo hrdě děvčátko. „Takový malíř světa a pokojů zavřený v ruličce, maminko. Přilož si jej na oko, podívej se do světla a jemně pootoč,“ dalo se hořečnatě vysvětlovat matce a přikládalo jí dárek k oku.

Tělo matky, vzpřímené vztekem, našponované únavou a starostmi se neochotně hlavou přiblížilo k dárku. Oko se nesměle dotklo řasami papírového tubusu a ruce začaly pootáčet barevnou ruličkou. Po chvíli překvapení tvář pozvolna změkla, rysy povolily. Rozpily se, až nakonec ústa roztáhl doširoka uvolněný úsměv. A někde mezi očima a slídou, vstupem do záře v barvy proměněných stínů, bylo najednou vlhko.

„Ty pláčeš, mami?,“ zeptalo se polekaně děvčátko. „Proč? Já, já,… To jsem nechtěla. Nechtěla jsem tě rozplakat,“ zajíkavě koktala dcerka hladíc přitom matku po vrásčité tváři.

Do ticha, které přerušovalo jen jemné šustění přesypávajících se sklíček v útrobách ruličkového zázraku, konečně nahlas pronesla matka: „To je v pořádku, holčičko. Jen jsem netušila, že svět ještě může být tak krásný.“


35 názorů

Tragicus
25. 03. 2014
Dát tip

Skoro mi přijde, že takové dílo si kritiku nezaslouží, nebo že ji snad až nesnese, nicméně je to svou milostí hrozně přesládlé, konec mne pak už málem poslal do hyperglykemického kómatu. Bez urážky, jen to prostě není pro mě.

A nějaké chybky (např. "Podvečery, kdy v druhé části lesa, probouzel" - druhá čárka je navíc), občas rušili už tak na pozornost celkem náročné metafory.


Arnica
24. 03. 2014
Dát tip

Hezky napsaná povídka, která pohladí. Možná je tam na mě poetičnosti až moc, ale znám přesně ty nálady, v kterých se takové povídky píšou. Líbí se mi konec, protože už jsem se taky bála, že bude smutný.. Nepřijde mi ani tak důležité, jestli je reálný.. protože podle mě tam patří.  Stejně tak by se dalo namítnou, že se holčička vyjadřuje příliš dospěle; ale některé děti takové jsou. 

Dávám tip a děkuji za příjemné počtení. 


Zuzulinka
21. 03. 2014
Dát tip

OK, v pohodě StvN... nic se neděje...


StvN
21. 03. 2014
Dát tip

Neobratne a pomerne tezkopadne napsane. Po nekolika odstavcich kde se statecne snazis o jakysi poeticky popis, se stale nic nedeje, kupodivu nejvetsi prispivatel k deji je zver, ktera si sla lehnout, jsem to vzdal. Asi by bylo hodne tezke sem tam zminit, ze existuje nejaka postava, ktera z nejakeho duvodu a s nejakym cilem provadi nejakou cinnost? Mam stejny problem jako helgi. Je to ubijejici. 


Zuzulinka
19. 03. 2014
Dát tip

OK, jen mě trochu popíchlo konstatování, že o něčem nepřemýšlím...


Zuzu, zas příště. Uvedl jsem jeden příklad - větu se vzduchem, protože ta byla nejviditelnější. Některé jiné věci se vypisují hůř, protože to není v jedné větě. Další příklady momentálně z hlavy nedám - to bych to musel číst znovu. Takže jestli budeš v příští povídce měsíce, zase to přečtu a zase uvedu příklad, anebo ho neuvedu a naopak pochválím.


Zuzulinka
19. 03. 2014
Dát tip

Buď konkrétní Helgi, pokud něco vytýkáš, já to ráda přepracuji... jako tu větu s tím vzduchem,  která byla opravdu blbost...

A jinak se měj pěkně....


Zuzu: No jistě, pokud tu lidi pozvedává, že popisy opakuješ a hlavně se bijou, dokonce i v jediné větě, pak se to samozřejmě vyplatí, mít to tam. Lidem se líbí leccos, ale neznamená to, že je to správně. Z mého pohledu, alespoň tohle by si měl autor pohlídat, takhle to totiž vypadá, že neví, co píše, a to potom některé čtenáře nepozvedává, ale přímo nadzvedává :-). To jen dávám návod, jak se zalíbit i minoritní skupině, co ty popisy jen nepřeskáče a přemýšlí o nich.


Zuzulinka
10. 03. 2014
Dát tip

díky za názory nově příchodím, tu osobnost příběhu jsem tam chtěla, je tam úmyslně, patří ke mně...

nad zbytkem se zamyslím

Helgi Brandari ... ta ubíjecnost je věcí názoru, co Tebe ubíjí, mnohé jiné pozvedává

Vigane...ano přesně, naivita, to sedí a měla tam být, měl to být dětský naivní pohled a jak vidím, tak se z větší části povedl


A ještě jsem zapomněl... najdi si, kdy se píše jakoby a kdy jako by.


No. Když si člověk vezme jednu větu, tak je to pěkné, ale nesmí si to dávat celé dohromady a nesmí u čtení přemýšlet. Jednotlivé popisy se opakují, jako třeba nepotřebné věci, často jsou zbytečné, točí se v kruzích, a pozor, i totální nesmysly...

Pruh vzduchu prudce zchlazený svěžím a o pár stupňů chladnějším dechem vycházejícím od kořenů a z korun mohutných stromů.

Takže... a) jak může být něco prudce zchlazeno, něčím o pár stupňů chladnějším. b) zdvojuješ popisy... zchlazeno chladnějším

 

Další chybou je nadbytek slov, jako třeba  větve jehličnanů zdály být více semknuté. Tím se dostávám k další chybě a to je opakování slovesa být. Byl je pomalu všude.

Dostat se přes ty ubíjející popisy je fakt očistec. strašně z nich bolí mozek...


Zuzulinka
25. 02. 2014
Dát tip

nemyslím si, co čtenář, to názor totiž, ty jsi první s tímto pohledem:), mimochodem velmi cenným pro mě... a mladá jsem byla před 20 lety, smích:)

Z.


Janina6
24. 02. 2014
Dát tip

Já ti věřím, žes byla tehdy malá holka a teď jsi mladá žena, jen prostě o ní vyprávíš způsobem, který jako by to stáří naznačoval.

No, možná je to stářím čtenářky :-)


Zuzulinka
24. 02. 2014
Dát tip

Díky za zastávku Janino...podle Tvého rozboru jsem již od dětství stará ženská, anebo teď? protože v dětství bych tohle zřejmě nenapsala, ale žila jsem to. Každopádně se tomu tady směju:) Ano, opravdu uvažuji sto let do zadu, jako bych se zasekla v dobách, které už dávno minuly. Ale když mě se do té moderny prostě nechce, ani za mák a nikdy nechtělo...

Ale jak už jsem výše zmínila, text je velmi osobní, moje máma byla přesně taková, nachlup. Takže její reakce je víc než autentická, ačkoli se jeví jinak, je. jen ten dárek byl jiný a bylo jich podstatně víc, za celé mé dětství.

Beru si to k srdci, všechny rady, postupně se na to podívám a přepracuji detaily...jen teď nějak nestíhám, ani žít.

 

Milý den:)


Janina6
24. 02. 2014
Dát tip

Některé pasáže, hlavně popisy „lesního království“, jsou velice pěkné a poetické. Uvěřitelná pro mě ale není psychologie postav. Celou první polovinu příběhu  jsem byla přesvědčená, že jde o nějakou starou ženu, tak trochu podivínku. Odpovídá tomu jak její chování (prochází se pravidelně sama lesem, skoro jako by samotu vyhledávala, velmi moudře přemýšlí o všem, co ji obklopuje, neustále se jí vybavují vzpomínky na zážitky z minulosti atd.), tak i velmi volné, pomalé tempo vyprávění. Takže zjištění, že má jít vlastně o malou holčičku, mě dost zarazilo.

Matka je hodně rozzlobená už ve chvíli, když děvče přijde domů, křičí na ni, takže věta o „potlačované zlosti“ mi příliš nesedí. Scéna, kdy trhá mokrýma rukama papír a ten jí je barví do ruda, velmi pěkně graduje, ale dává tušit spíš nějakou netrpělivou odmítavou reakci, než „zázračný obrat“, k jakému dojde. Dokážu si představit spíš to, že dárek odloží, aniž si ho prohlédne, a možná teprve časem, až se uklidní, pochopí, že děvče zklamala... i tady by byla otevřená cesta k happy-endu, jen by mi nepřipadl tak umělý.

Pozor na srdcervoucí klišé typu „světlo uvnitř tunelu“, to už dneska přijme jen málokdo. Pasáž, kdy děvče vyrábí kaleidoskop, mi svou detailností připomněla školní hodinu slohu, když jsme probírali tzv. „popis pracovního postupu“. V jinak poetickém textu je to trochu pěst na oko. Pozor na opakování stejných výrazů, jako třeba „pořádně zafixovala“ ve zmíněném popisu. Jinak mě občas „uhodil do oka“ kontrast mezi knižními výrazy, jako jsou přechodníky, a hovorovými tvary, když se sešly v jedné větě: „odložíc hadr do kýblu“, nebo třeba „lidé tu vynášeli odpad“, „chodila tady ráda“ – správně sem. „Hořečnatě“ bude asi překlep. Některé pasáže mi připadají opravdu zdlouhavé a zbytečně detailní (bombón donesla až do domu, vkročila do předsíně, vyzula tenisky, pomalu se přesunula do s předsíní sousedící kuchyně... – tady bych navíc doporučila upravit slovosled, aby ses vyhnula „do s předsíní sousedící“).

Přes tyhle drobnosti ráda přidávám tip.


Zuzulinka
09. 02. 2014
Dát tip

Lustr upraven, díky za cenné podněty, slovo "uondaný" tam s dovolením nechám, protože se mi děně líbí...

Jinak já jsem matce vyráběla něco furt a sousedkám taky. Sousedky mi za to dávaly bombóny anebo lízátka, matka mě za to hubovala... Milovala jsem ji.

Na PM, klidně, pokud mslíš, že to na to má...Já jsem v těchhle věcech dost neobjektivní.

A díky za tu vzpomínku, nejkrásnější "kritika" jakou jsem kdy mohla dostat, přesně pro tohle jsem to vlastně napsala...:)

 


K3
08. 02. 2014
Dát tip

Jako kluci jsme jezdili o prázdninách pravidelně do Svoru, u Nového Boru. Ve Svoru byla sklárna. Za sklárnou smetiště plné střepů, zrcadlovek do brýlí, čoček, těžítek, rozbitých váz... Chodívali jsme se tam přehrabovat. Všechny výchozí cesty ze Svoru byly posety drobnými, barevnými střípky. Sbírali jsme je.

Možná jsme se tam setkali..., prostřednictvím téhle povídky.


K3
08. 02. 2014
Dát tip

Moc hezká povídka.

Mě to právě zaujalo citlivým tématem, láska, matka a dítě. To z povídky přímo vyzařuje.

Poetické. Nejcennější je sám nápad s kaleidoskopem, jako ručně vyrobeným dárkem pro mámu. Kdo něco takového v dnešní uspěchané době dokáže? Právě to je největší projev citu a lásky.Každý by radši skočil do prvního marketu, pro něco...

Ani se mi to nezdá příliš upovídané. Naopak, mně se zdá, tady na písmáku, že se někdy moc spěchá se čtení i s psaním. Vždyď přeci popis výroby kaleidoskopu a jak se k jeho výrobě dopracovala, není upovídanost.

Vše se mi ale také nelíbí:

Hned první věta, není dle mě, nejšťastnější. Měla by víc zaujmout. Na tom hodně záleží.

Slovo, uondaná, působí proti ostatnímu textu necitlivě.

Listru? Asi lustru.

To jsou ale drobnosti. Jinak na mě to zapůsobilo jako pohlazení. Připomělo mi to povídky Bradburyho.

T.

Navrhnul bych do PM, jestli souhlasíš.

 


Sebastiana
08. 02. 2014
Dát tip

Krásné, početla jsem si.*


Lakrov
07. 02. 2014
Dát tip

> ...návod ... je popsán přesně podle vyhledaného...

Jo, ja na webu takový. My měli doma krasohled se zrcátky, z toho plyne má technická omezenost, která ovšem na kráse tvého textu nic nemění a ani to nebylo cílem :-)


srozumeni
06. 02. 2014
Dát tip
Zezacaatku se mi to take zdalo moc rozvlacne,ale nelituji,ze jsem vydrzela. Naopak. A ta atmosfera usinajiciho lesa na me dychla. Vsak dnesni slunicko nas vytahlo na prochazku do lesa v praci,s klienty...Uz,aby bylo jaro a leto...*****

Zuzulinka
06. 02. 2014
Dát tip

lakrov...návod na výrobu kaleidoskopu je popsán přesně podle vyhledaného návodu...takže pokud v něm páni inženýři udělali chybu...myslím si ale, že do kaleidoskopu zrcátek není potřeba, dokonce stačí dopředu dát duhovou kuličku bez sklíček a ono to krásně funguje, obrázky se skládají samy...

k závěru, chápu, ano, vlastně je to tak trochu naschvál takhle "vygradováno"... asi proto, že jedinou emocí, kterou moje máma zvládala spolehlivě byl hněv :)

díky za zastávku a čas


Lakrov
06. 02. 2014
Dát tip

Z technického hlediska tam (mně) chybí zrcátka. Zřejmě je ale zastoupila (lesklá?) folie. Květnaté, košaté věty úvodních odstavců by mohly uspěchaného čtenáře odradit. Mně se ty dětské vzpomínky, nápady pokusy motivované smetištěm (taky jsme ho za vsí měli) naopak moc líbí; možná i víc než ten trochu patetický(?) závěr.


Josephina
06. 02. 2014
Dát tip

s lesem a kaleidoskopem souzním *


Zuzulinka
06. 02. 2014
Dát tip

netoužím po úspěchu...je to velmi osobní příběh a tím, že teď hodně čtu Balbána a Frieda a jsem úplně uchácena jejich pitváním čehokoli a absolutně mě to nese... tak se to asi dost promítlo...díky za zastávku Prosecký... próza není moje doména, přesto to muselo ven a sem jen už tak z nostalgie


Prosecký
06. 02. 2014
Dát tip

Pravda, že chce-li tady někdo více zaujmout, musí volit citlivá témata (smrt, láska, matka a dítě, zoufalství, zločin). Sebelépe napsaný prozaický text bez obecně (zejména ženami) přijímaných témat neuspěje.


Prosecký
06. 02. 2014
Dát tip

Hmm, krasohled. Dělaly jsme si jako odrostlejší děti z těch přesypávajících se sklíček legraci:

"To je ale veliká krása!"

Ten na sklonku se na to díváme jinak.

Samozřejmě že je to upovídané, ale to mlže být i Zuzulinčin (ne každému sedící) styl.

Objektivně vzato si to tip zaslouží.


dlouhý nos
06. 02. 2014
Dát tip

za ten závěr .... T***


over
06. 02. 2014
Dát tip

počteníčko...*


Zuzulinka
05. 02. 2014
Dát tip

ten úvéod tam je oprávněnně... má tam vnést světlo...díky za zastávku:)


Marcela.K.
04. 02. 2014
Dát tip

Bála jsem se, že je ta máma unavená moc...tolik, že nedokáže přijmout ten báječný dárek. Dík za takový závěr. Dává naději...*

Úvod je možná zbytečně rozvleklý, i když rozumím tomu  proč, je možné, že některé čtenáře odradí. Ale pro takové asi nepíšeš ;-)


Oldjerry
04. 02. 2014
Dát tip

Je to šíleně ukecaný, ale ten závěr je báječnej!! *


Alegna
04. 02. 2014
Dát tip

krásné*


meralda s.
04. 02. 2014
Dát tip
Co dodat..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru