Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Jeden den
datum / id09.02.2014 / 439996Vytisknout |
autorFruhling
kategoriePovídky
zobrazeno1809x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Jeden den

 

  A najednou se světlo vytratilo. Kmeny borovic se semknuly v nepropustnou stěnu a nadobro jej odřízly od vesnic a měst, které ještě před chvíli doutnaly na obzoru, pak v křivých průzorech mezi stromy a nakonec už byly znát jen v našedlé linii nebe nad hlavou. Snad jedině někde v dálce, kde se krajnice cesty sbíhaly do nedosažitelného průsečíku, mohl tušit poslední světlý bod uprostřed všeobjímající černi lesa.

  Poslovi se však nechtělo dívat se kupředu. Měl pocit, že toho viděl už příliš. Tolik, že už by nerozlišil salvy dělostřeleckých baterií od tupého kolébání herky, která ho druhý týden unášela nejprve od lidí, jichž měl být poslušen, a následně, aniž by si toho ponejprv všiml, i od jeho úkolu.

  Zběh, jenž býval poslem, měl tedy hlavu sklopenou a zvedal ji jen, když jeho rozjímání přerušil dravec nebo praskot lesa. Pokaždé si však dal pozor, aby byl pohled co nejkratší.

  Ale i v těch krátkých a vynucených obrazechnajednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi bílého.

  Seskočil z koně a zamířil na malou lesní mýtinu, která se v mase lesa rozevřela jako kaverna ve skalním masivu.

  Uprostřed mýtiny ležela nahá dívka. Ještě nedávno by ji považoval za přízrak, ale doba ho dobře naučila, že přeludy neopouštějí chladné lodě kostelů a šero synagog. Jen ticho kolem sněhově bílého těla bylo stejné, jaké znal z kostelních lavic.

 Když nakládal dívku na hřbet herky, vlasy jí spadly dolů a před ním se otevřela hluboká rána v týle. Ježíše museli bodnout třikrát do prsou, dívce stačil jediný úder tupým klackem. Utrhl kus košile a ránu obvázal. Dobře věděl, které z nejhanebnějších míst jejího těla zakrýt.

 

  Muži byli celkem tři a nevypadali ozbrojeni. On měl meč. Ale dřív, než si vybral první cíl, stáli vedle něj. Příliš blízko, aby se mohl rozmáchnout. Troufale se mu posmívali:

  „Vezeš si nevěstu?“

  „Koukejte, jaký svatební čepec jí upletl!“

  „Ale za ostatní oblečení se příliš nevydal!“

  „Půjč nám ji, my ji oblékneme!“

  A když jim šokovaný jejich drzostí neodpovídal, začali vzývat přímo dívku:

  „Ach panno, pojďte s námi!“

  „Copak na něm, panno, vidíte, na takovém němém vandrákovi?“

  Posel konečně sáhl po zbrani, chtěje je ztrestat, ale to už byli muži zase příliš daleko a jen jejich smích je vyprovázel na cestě lesem.

 

  Odpoledne se již muselo chýlit ke konci, když narazil na rozpadající se chalupu. Uprostřed lesa působila nepatřičně. Jen střecha prohnutá jako záda jeho herky pomáhala chatrnému stavení zapadnout mezi křivé kmeny borovic.

  Na volání mu nikdo neodpověděl. Pouze lehké zurčení vody z nedalekého pramene nervózně rozkmitávalo lesní ticho.

  V chalupě byla tma a dusno, nespočet šerých koutů hrozil nebezpečím, ale on byl příliš unavený, aby je prozkoumával. Je nakonec jedno, umře-li dnes zde, nebo zítra jinde.

  Vrátil se ven a sňal tělo dívky z koně. Uvnitř je položil na lavici a zakryl kožešinou. Spíš ze zvyku než aby to mělo konkrétní smysl. Tak tak, že se mu kůže pod prsty nerozpadla.

  Když se ve světnici začal shánět po nějaké nádobě, do které by si venku nabral vodu, ozval se za jeho zády starý hlas:

  „Hledáš něco?“

  Otočil se a spatřil ženu, která se krčila v jednom ze šerých koutů. Nemohla mu sahat výš než po prsa, stála přikrčená a křivá, jako by někdo vzal ženské tělo a mačkal je tak dlouho, až z něj vzniklo toto.

  Když neodpověděl, stará se pomalu přišourala ke kredenci a vyňala z něj lahev průzračné tekutiny.

  „A co ta tvoje, dá si?“ ale stačilo se podívat na tělo přikryté trouchnivějící kožešinou, aby bylo jasno, že dva kalíšky budou stačit.

  „Cesty jsou dnes nebezpečné, zvlášť pro tyhle.“

  Žena rozlila pálenku do kalíšků. Napili se. Pálenka bodavě hřála.

  „Nejbližší kněz je odsud dvě hodiny. Alespoň byl. S tím tvým koněm to zvládnete rychleji,“ řekla. Posel, jehož oči začaly přivykat šeru, si všiml, že nad dveřmi nevisí krucifix. Žena nalila druhou rundu.

  „Kostely a koně,“ řekla, načež si otřela rty rukávem: „Je ale docela možné, že už tam žádný kněz není. Jsou to roky, co jsem nebyla v kostele. V mém věku už nemám tu potřebu trmácet se dvě hodiny za jedním ave maria. Jako mladou mě to vzrušovalo, ta cesta a kněz, který kázal, jako by nás všechny důvěrně znal. Ale tehdy mi ještě nedocházelo, že znát člověka není příliš složité. Sas nebo Švéd, člověk není složitější než obyčejné prase. Už do kostela nechodím. A je to tak lepší. Za koho by se pak ten kněz vlastně modlil?“

  Už už by na to rouhání něco opáčil, když tu se ozval hlasitý šramot následovaný koňským ržáním.

  Posel rychle vstal a chtěl vyběhnout ven. V šeré předsíni však zakopl o krumpáč. Zaklel a svalil se k zemi. Když se konečně vydral z chalupy, viděl tři muže, jak mu odvádějí koně ve směru jeho původní cesty. Do tajemného průsečíku krajnic. Za zády uslyšel známý hlas:

  „To nic, to jsou jen moji syni. Alespoň myslím, že to jsou moji syni,“ řekla žena: „spí tady. Teď půjdou do města a toho koně prodají. Opijí se a nevrátí se dřív, než za dva dny. Jestli chcete, můžete tu oba přespat.“

  Posla popadl vztek. Na muže, na starou babu, která ho svou pálenkou a rouháním připravila o jistotu rychle zakročit. Ale co má teď dělat?  Má proklát tu hnusnou babu, která už ani neví, jestli muži, co u ní přespávají, prošli jejím lůnem? Stál tu uprostřed lesa s mečem vytaseným jako s údem při svatební noci. Ale na lásku už bylo pozdě.

  Vzal krompáč, který se jako připomínka jeho selhání stále válel na podlaze v předsíni, a vyšel zpět na zahradu. Zaťal jej do hlíny. Země prorostlá kořeny kladla tuhý odpor. Nic však nedokázalo vzdorovat vzteku, s nímž opakovaně vydobýval ze země kameny, rozsekané kousky kořenů a hroudy hlíny.

  Když vykopal mělký hrob, všechen hněv byl pryč. Vrátil se do chalupy, zabalil tělo dívky pevně do kožešiny a venku jej uložil do hrobu. Hrob zaházel hlínou.

  Pak si ale s hrůzou uvědomil, že nemá kříž. Chvíli bloumal okolním lesem, ale všechny větve mu připadaly křivé a nehodné dívčina hrobu.

  Když se vrátil na zahradu, u hrobu stála baba. V ruce držela zkrácenou násadu od krompáče. Naposledy vyňal meč z pochvy, vzal od ženy násadu a kolmo ji přiložil na osu meče. Kříž svázal tkanicí, kterou mu podala.

 

  Najednou neměl nic. Meč, koně, jen podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina. Les ještě více ztmavl, tenká linie nebe nad jeho hlavou se vpila do okolní černi.

Nevěděl, kterým směrem jde, jen šel. Ani jej nepřekvapilo, když se před ním znovu rozevřela známá mýtina. Tady na začátku dne našel dívku, kterou pak musel neblaze opustit. Zadíval se nahoru, na nebe, ale nic neviděl.  Mohlo být k půlnoci, přesto bylo stále docela teplo. Zde přespí.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.04.2018 18:10:28Fruhling

Dík za čtení, nejen pod tímhle textem.

21.04.2018 15:55:34Oskar Koblížek

Velmi čtivé. Líbí se mi jak si hraješ se slovy a skládáš je působivě za sebou. Pro mě jako čtenáře tak dáváš místo pro mou fantazii. Klidně bych snesl větší dávku. Paráda.

25.03.2014 13:30:53Tragicus

Jsem trochu postižen kolizí skutečnosti a očekávání, tohle jsem od tebe opravdu nečekal. Jazyk je sice vhodně zvolený vzhledem k ději, námětu, nicméně mi prostě už přijde nějak kýčovitý, včetně, až na vyjímky (měchyřina), z něj emergentních metafor (připomíná mi to tím moji ranou tvorbu, ale je to samozřejmě kvalitou někde jinde...).

Trochu mě vyrušili dva překlepy hned na začátku v krátkém sledu za sebou, ale pak už to bylo myslím ok ("obrazechnajednou", "jen, když").

Ale jinak je to fajn.

25.03.2014 08:48:05Zuzulinka

celkem se mi líbí ten středověký nádech... nevím, představuji si nějaké rytíře, špinavé, utrmácené, páchnoucí potem... a podivně se mi to líbí, i když to nemá žádnou poinu, snad jen tu všední...stejnou, jako když každý den vstaneme a jdeme do práce.... a z ní se navbečer vrátíme, abychom znova ulehli a ráno se to opakovalo

24.03.2014 23:01:11Švédsko 1

Jeden deň v živote, alebo život zhrnutý v jednom dni(?).

Autor, ako (aj) literárny architekt, buduje na jednotlivých obrazoch svojrázny celok. Hoci dej navonok, akoby lokalizovaný do určitého historického obdobia (ako tu už spomínala Vigan), predsa len (na mňa) pôsobí skôr, ako mix hry fantázie, sna a reality. Nie je celkom jasné, či bol (dej) primárne zasadený do prírodnej scenérie, alebo scenéria do deja. V oboch prípadoch je výsledok pôsobivý. Vzniknutá kompozícia plastická, s „príchuťou“ klasických filmových záberov (v diaľke - zužujúce sa,  zbiehajúce sa aleje, cesty...). Atmosféra naozaj pôsobivá, dominuje celému dielu.

Otvorený (prírodný) priestor je tu dôležitý konštituent narácie. Je to priestor pohybu a činu; miesto, kde sa „realizuje“ život svojských aktérov. Zvláštna „dvojpostava“, resp. dvojtvárnosť jednej postavy. Posol – človek nezainteresovaný na správe, ktorú má doručiť. Niekto, nie priamo účastný (tej) konkrétnej udalosti. Na druhej strane, ale zbeh – priamy aktér v tom deji, dobrovoľne z neho unikajúci, zriekajúci sa všetkého, čo s tým súvisí, vystavený riziku „dolapenia“. Akoby rezignujúci sám na seba. Nie je jasné od čoho/koho, prečo, a kam uteká. Chýba mu „koncepcia domova“, a predsa – všetky postavy (napriek, alebo možno práve kvôli vzájomným konfliktom) „súhrne“ - paradoxne pôsobia, ako rodina.

V závere, posla/zbeha privádza kompozícia poviedky kruhovou cestou, dostredivo, na „pôvodné“ miesta. Ako návrat k jeho ľudskej podstate, utlmeným túžbam. Navzájom prepletené - zákonitosti i náhody...

24.03.2014 20:35:52Arnica

Čistě napsaná povídka, z které mám zvláštní pocity. Začítalo se mi do ní těžce a asi bych se do ní nepustila, kdyby nebyla v povídce měsíce. Působí na mě jako popis bezvýchodnosti, prázdnoty. Studeného světa, v kterém se ztrácí význam jakýchkoli dobrých skutků, světa zcela ztraceného... ale pro mě bez přesahu; což je třeba jenom slepotou mého pohledu. Ale tip si určitě zaslouží, málokdo tu umí psát takhle čistě... 

11.03.2014 06:24:10StvN

Pribeh je fajn. Metafory a prirovnani mi vadi. Jinak s tim oznacenim posel/zbeh bych pracoval opatrneji a souhlasim s tim, co napsal narvah na konci. Slo by se vic soustredit na toho zbeha a trochu odhalit co je zac. Ale jinak dobry. 

10.03.2014 22:19:17Fruhling
HB: hm, dik za koment, ukazuje par systematickych chyb, ktere zkusim priste vyrusit.

Reka: dik za zastaveni. Zase si nemyslím, že by ti tri muzi byli az takovy evil, proste jsou a to je vsechno. Obecne jsem chtel dosahnout spis konkretnosti, ale uznavam, ze poetismus prirovnani a metafor zavadi ctenare jinam. Je to takový slovansky zlozvyk.
10.03.2014 11:50:50reka
redaktor prózy

Myslim, ze na par mistech moc tlacis na pilu. Nektere obrazy jsou dobre ("podivný pocit prázdné duše, která se v něm rozpínala jako kapří měchuřina") nekde je metafora pro me uz za hranou, pusobi moc vykonstruovane. Treba tadyto:

"najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet." To uz pusobi skoro jako parodie. Asi bych trochu ubral na prirovnanich, popripade je vyrovnal, takhle jsou nektere celkem bezne, jine strasne poeticke, coz se mi tlouklo. Prijde mi, ze text nabere silu v druhe polovine, kde je takovy cistsi, vic smeruje k pointe a s tim i ubyde te metaforicnosti.

Libi se mi zaver. Vubec mi prijde dobre, jak je cela povidka zacyklena. Na druhou stranu se mi moc nezdaji ti tri synove/vandraci. Myslim, ze ta povidka funguje lip, kdyz jsou v ni veci nejasne a kdyz ctenar neco spatneho spis jen tusi. Ti tri tulaci jsou prilis konkretni darebaci, jestli mi rozumis. Z te nejasne roviny to spadne najednou do nejakeho beckoveho filmu, pro me, coz je skoda.

Asi bych zkusil posilit snovost toho textu. A asi by stalo za to tu prvni cast nejak prepracovat, ten text na me doopravdy zacne pusobit teprve, kdyz vstoupi do chatrce.

10.03.2014 00:32:20Helgi Brandari

Je to takový IQ 140+, květnatý styl, že kolikrát nevím, co si o té větě myslet.... třeba Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou, jako perla na dně žoldnéřského měšce, zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Snad to chápu dobře... perla na dně je vložená věta, takže zbytek by měl dávat smysl... Ale i v těch krátkých a vynucených obrazech se najednou zazářilo cosi, co prořízlo čerň lesa ostřeji než vrahova dýka hraběcí samet. 

Neříkám, že je to špatně, jenom že některé věty se mi četly fakt blbě. Tady si myslím, že přebývá to "se", ale třeba se mýlím a nechápu význam. 

Potom trochu krkolomný odstavec s dívkou a dívčiným týlem, který vzhledem k těm květnatým předchůdcům působí jako základní škola. Dívka dvakrát v jedné větě, pak dívka hned v následující. Dále opakování ji/jí. Např. podle mě není nutné říkat, že ránu jí obvázal, když víme, že rána je její. Vypustil bych tedy jí. A takhle je tam těch nadbytečných slovíček víc. 

Potom vlatně uplně stejný mustr je s ženou - neobratné opakování "ženy" a ženino tělo a pak zas něco s ženou. Vlastně dejavu žena a dívka... dost podobná formulace vět. No, číst se to dá, na IQ+140 styl jsem si také zvykl, ale i tak by to chtělo ještě dost poštelovat a polidštit.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.