1.                  Zpráva v cyrilici (stepní pahorkatina na hranicích Ruska a Francie)

Soumar byl po třech dnech cesty vyčerpaný. Když na vrcholu průsmyku zastavil, skácel se i s Marií na hřbetě. I ona byla zesláblá. Nedokázala ani zpod nezodpovědného zvířete vytáhnout nohu.

„Tak zahynu tady, v cizí zemi,“ pomyslela si trpce.

Přemýšlela dál: „Nikdy by mě nenapadlo, že mě grafologie přivede až k takovému dobrodružnému konci. Maminka vždycky říkávala, „buď ráda, že zůstaneš s těmi svými čmáranicemi zavřená v Národním muzeu. Hrozí ti jenom, že si podvrtneš nohu na schodech, až budeš pospíchat na metro!“

Jak se mýlila! Marie se pokoušela obhlídnout okolí, ale vyprahlost hrdla ji otupila i zrak. Pak ji zaujal nedaleký, neobvykle ostrý výstupek. Natáhla ruku, aby z něho odhrábla kousek hlíny. Spatřila: …

„To není možné!“ vydechla. Na oblém kousku vypálené hlíny bylo cyrilské písmeno hj. Skoro dva tisíce kilometrů od Velkomoravské říše! Rázem ji opustila únava. Odkopla mulu a zuřivě, přesto však s vědeckou pečlivostí, odhrabala celý keramický předmět. Byla to rozbitá nádoba lidu nálevkovitých hrnců. Mezi střepy se válely zažloutlé útržky pergamenu. Kolem objevila několik dalších papírků.

Ve vědeckém zápalu přeslechla hluk helikoptéry. Teprve když na vykopávky padl stín, otočila se. Za ní stál Řadolík s odjištěným samopalem v pohotovostní poloze. Odpudivě se usmíval, když poznamenal:

„Ulehčila jsi nám práci!“

Jednou rukou ji spoutal a pomocí kopanců přesunul k helikoptéře.

Na ponuré základně zloduchů ji mučil několik dní téměř bez přestávky. Jenom dvakrát fyzické utrpení přerušil. Nemohl si totiž odpustit vědecký triumf. Citoval Marii obsah svitku. Byla to informace pro čínského císaře o Velkomoravské říši. Dobře informovaná osoba, jejíž totožnost nám zůstane pravděpodobně navždy skryta, konkrétně popisovala vývoj v Odběřicích v době Moravské okupace:

… Odběř si spekulacemi na devizovém trhu nahospodařil pěkné jmění. Využil toho, že v oběhu byly souběžně původní keltské mince duhovky, plátěné šátečky Čechů a Velkomoravské sventopluky. Z nekvalitní slitiny vyráběl falešné duhovky a směňoval je za plnohodnotné sventopluky i plátýnka, kterými platili Češi. Centrální keltská banka se v té době nacházela na pobřeží Atlantického oceánu a neměla dostatek mocenských prostředků, aby penězokaze postihla. Vyslaný bankovní inspektor se nikdy nevrátil.

2.                  Moravská okupace (východní Čechy, 888-894 našeho letopočtu)

Ocitáme se o 1.118 roků dříve v minulosti. V dáli hraje citera rozložený septakord. Zvuk strun nejprve sílí, po chvíli slábne. Pohlížíme na sinavé prostory osady, utopené v mlžném oparu. Uprostřed okrouhlé zástavby zemnic vidíme pomník Kručimysla Pastevce. Kručimysl byl bratrem Přemysla Oráče. Zabýval se chovem dobytka. Zatímco Přemysl měl sklony k panovačnosti, řešil Kručimysl problémy spíše věcně bez okázalosti a přílišné ideologizace. Zavedl do zemědělství řadu zlepšovacích návrhů. Když Přemysl takzvaný Oráč bezcharakterním způsobem uchvátil moc na Vyšehradě, ujal se Kručimysl na rodném statku i rostlinné výroby a pod jeho metodickým vedením dosáhl celý kraj nebývalého rozkvětu. Od této doby se kraji začalo říkat Zahrada Čech. Příslušníci slovanské pospolitosti mu z vděčnosti stavěli pohanské pomníky a do březové kůry zaznamenávali úhledným předstaroslověnským písmem legendy o jeho životě.

Přemysl na bratrovy populistické úspěchy žárlil. Využil prostředků radou starších mu svěřených a přikázal bratra oslepit, ohlušit, vykastrovat, trepanovat mu lebku, utít mu na každé končetině tři prsty, vytlouci mu polovinu zubů, ucpat jednu srdeční komoru a vyjmout několik obratlů. Navíc musely být všechny jeho modly spáleny nebo použity do základů Přemyslových megalomanských sídel na Pankráci a na Hradčanech. Poté byl handicapovaný Kručimysl bičem vyšlehán do zcela pusté krajiny na východě země, kde zemřel nedaleko kolové brány ostravského hradiště. Ani Kosmas ve své kronice se nesměl o mnohem oblíbenějším Přemyslově bratrovi zmínit. O to se už postarala důkladná přemyslovská byrokracie.

V 9. století se na místě dnešních Odběřic nacházely dvě rybářské chatrče, ale stejně jako dnes, ležely v pralese na hranicích Čech a Moravy. V roce 890 po smrti knížete Bořivoje se rozhodli agresívní Moravané, že využijí oslabení centrální vlády a obsadí Čechy. Bylo to v období takzvané 1. Velkomoravské říše. Svatoplukovy hordy vyrazily a za několik dní se prosekaly pralesem od Dyjsko-vrateckého úvalu do úvalu Dolnomoravského a následně přes Hornomoravský úval až k Odběřicím.

Vzpomínka na Přemyslovu arogantní a neefektivní vládu byla ještě přinejmenším v odlehlých pralesních oblastech silná, takže ochota bránit česiké knížectví nebyla velká. Obranu osady řídil sám stařešina Odběř. Protože obrana strategické pěšiny byla důležitá, dorazily mu posily v podobě federálních jednotek. Jednotlivé kmeny poslaly:  Lučané - samostatný pěší prapor, Děčané – třetího kmenového kouzelníka,  Ljutomerici - kuchařské družstvo, Lemuzi - dva nejlepší lučištníky,  Doudlebi - rotu týlového zabezpečení, Pšované - eškadronu lehkého jezdectva, Zličané - rotu těžké vozby a konečně Čechové (tehdy žili pouze v okolí Prahy) - spojovací družstvo pro kouřové, ohňové a  tamtamové signály a návrh smlouvy o bezcelní zóně.

Posily do federální armády slíbili poslat i Ljubirici (z oblasti dnešního Liberce). Tento kmen však patřil svým vlasteneckým duchem i ekonomickou úrovní k podprůměrným reprezentantům západního Slovanstva. Poslali na odběřickou frontu jednotku pomalého nasazení. V době, kdy o tři měsíce později moravští expanzionisté  prorazili poslední čáru české obrany mezi nynější likérkou v Plzni a pozdějším pivovarem v Krušovicích, dosáhla ljubirická  jednotka teprve jižního okraje Jablonce nad Nisou.

Obrana Odběřic nebyla úspěšná, a proto Moravané osadu obsadili. Okupační správa okamžitě uvrhla muže do koncentračních a ženy do intimních táborů. Když nejslabší muži zemřeli hlady, byli zbylí odvedeni na stavbu odbočky jantarové stezky na trase Nitra-Velehrad-Praha-Rujana. Kolikrát musela být nenáviděná dálnice prokleta a zkropena potem a slzami českých zajatců, o tom by jistě mohl vyprávět nejeden dubový pražec, který na ní dosud leží!

Po celou dobu zajetí byli Odběřané vystaveni morálnímu i fyzickému útlaku. Všichni se museli přihlásit k cyrilometodějskému pojetí křesťanství. Kdo odmítl, byl upálen nad Metodějovým hrobem. Popela bylo použito jako hnojiva při pěstování sladovnického ječmene na Hané.

Povýšenečtí Moravané také okamžitě zahájili jazykovou převýchovu. V táboře bylo zakázáno používat nespisovnou češtinu. Zvláště trpěli spojaři z jednotky Čechů z okolí Prahy. Jejich dialekt byl přímo nenáviděn. Konce moravské okupace se z nich nedočkal nikdo živý. Každé ráno byl nástup a velitel tábora, přezdívaný Krutý pysk, chodil podél prořídlých řad ubohých trestanců a ptal se: "Chceš dnes pracovat pro Velkomoravskou říši?"

Když někdo odpověděl "chci" a ne správně moravsky "chcu", byl potrestán dvaceti ranami jalovcovou holí a dnem zostřené práce navíc.

Děti do tří let byly umístěny na převýchovu do čistých moravských rodin. Pro všechny obyvatele byla okamžitě zavedena povinnost psát velice nepraktickým písmem, které vynalezli o 30 let dříve byzantští agenti Cyril a Metoděj. Den příchodu věrozvěstů se slavil pověstným průvodem alegorických vozů s okázalým ponižováním jinověrců.

Česká sídla byla přejmenována. Například Odběřice ležely téměř na hranici Čech. Aby obyvatelé zapomněli, že jsou na hranicích Čech a takzvané Staré Moravy, změnil se oficiální název Odběřic na Středovice. Praha se stala Novým Brnem, Česká Lípa Moravskou Lípou, Cheb Moravínem, Polabí Novou Hanou, Hradec Králové Svatoplukovicemi a Vltava Bílou Bečvou. Snad nejhůře dopadli obyvatelé hradiště Kladno. Moravské gardy je násilím donutily k přesídlení z hradiště v dnešních Kročehlavech do bažinatého kraje nedaleko pozdějšího Libušína. Jejich sídlo muselo napříště nést zahanbující název Záporno.

Zakázány byly české lidové písně a tance. Učitelé ze škol v Kouřimi a na Levém (nyní Moravském) Hradci byli příliš ideologicky spjati s bývalým režimem, a proto byli shozeni s Vyšehradské skály do proudu řeky. Většina se jich ovšem zachytila v nízkém porostu a vykonali velký kus práce v odboji, když natloukli několika frockům z Podskalí do hlavy lidovou tvořivost.

Je pochopitelné, že takovému tlaku se volný svaz českých kmenů začal bránit. Sotvaže Bořivojovi synové Vratislav a Spytihněv trochu povyrostli, založili na Třebechovicku – Podorebsku  partyzánskou skupinu jménem „Vítězný Přemysl“. Na tom je vidět, že povědomí o nepěkné Přemyslově povaze v Polabí už v té době upadlo v zapomnění.

Podobných skupin bylo více a společně se obrátily o pomoc na tehdejší záštitu svobody a demokracie ve střední Evropě, na Franskou říši. Císař Arnulf jim ochotně v zájmu západní civilizace a feudalismu s lidskout váří poskytl pomoc. Společnými silami byla nenáviděná moravská okupace roku 894 svržena. V bažinách poblíž dnešního Mělníka byla mezi císařem a českým knížetem uzavřena smlouva o vzájemné pomoci a spolupráci. Na základě této smlouvy byly uhrazeny náklady osvobození konfiskací majetku Moravanů, Slezanů, zrádců a kolaborantů.

Stařešina Odběř přivítal velitele osvobozenecké armády knížete Spytihněva dary: solí a mladou otrokyní. Současně předložil knížeti písemné prohlášení. Sepsal je pro něj židovský písař moravského vojska. Zfalšovaným podpisem v něm moravský vládce Svatopluk stvrzoval, že Odběř se choval k Moravanům velice opovržlivě, odmítal veškerou spolupráci, všemožně okupantům škodil a že jen díky včasnému osvobození  Odběřic unikl popravě.

České kníže druhého dne za rozbřesku poděkovalo svým spoluobčanům za statečnost a odpustilo osadě daň z příjmu právnických osob na deset let. Toto gesto bylo ctností z nouze, protože v osadě zbyly kromě samotného Odběře jenom tři děti a žádné právnické osoby.

3. Útěk

Jen vědomí o dalekosáhlém významu Odběřického svitku dalo Marii sílu přežít. Celou noc jemnými otřesy uvolňovala z kamenné zdi obrovskou skobu, k níž byla připoutána. Nakonec ji ze zdi uvolnila. Teprve v prvních paprscích vycházejícího slunce si všimla, že mnohem jednodušší by bývalo bylo rovnou vyháknout pouta ze skoby.

Když Řadolík přišel, aby se jí při snídani posmíval, těžkými železnými pouty ho umlátila k smrti. Po patnácti ranách padl zkrvavený a s úšklebkem hnusáka na odulých rtech do promočené slámy na podlaze kobky. Zemřel tak, jak žil, bídně. Marie mu věnovala jenom několik minut vzpomínek na to nejhorší, co v životě zažila, protože zaslechla šustot uniforem stráží. Ukryla se za masívními mřížovými vraty do cely, počkala, až hloupí strážci vlezou dovnitř, vyklouzla ven a zavřela je tam. Na ovládacím panelu vedle dveří nastavila sesunutí stropu až úplně k podlaze a několika skoky vyběhla na střechu citadely. Vskočila do nastartovaného letadla, během startu vyházela volnou rukou všechny čtyři členy Řadolíkovy osobní gardy a  odletěla přes oceán do sídla společnosti historických nauk.

Genderově správně uspořádané vedení společnosti sestávalo ze čtyř vědeckých pracovnic ženského a tří pracovníků mužského pohlaví. Ti všichni už seděli nedočkavě kolem masívního bohatě vyřezávaného dubového stolu z doby Ludvíka XIV., když Marie vpadla nemytá a nečesaná tak, jak přistála na letišti, do budoáru.

„Mám šokující objev,“ vykřikla, když se se všemi přivítala rukoudáním. Japonci se mírně uklonila a Rusku třikrát políbila na obě strany lící:

„Přemysl byl zrádce.“

Předseda vědecké rady propukl pláč. Následně přerývaně vysvětlil, že je tajným vedoucím příznivců Kručimysla a že už více než 1.200 let bojují za jeho rehabilitaci. Když nedávno Řadolík zavraždil oba zbývající tajné členy, vypadalo to, že je všechno ztraceno. Teď je Marie zachránila a vše se v dobré obrátí.

Náhle zapadající slunce vrhlo světlo přímo na Mariinu tvář. Předseda strnul a vytáhl z náprsní kapsy ilustrované vydání Bible kralické:

„To není možné,“ dodal, když nalistoval stránku s podobenkou Panny Marie, „tradovalo se to sice v naší sektě po celá staletí, ale teď to vidím na vlastní oči, vždyť ty jsi …“, předseda nedořekl a raději ukázal obrázek dobrodružce Marii.

Ano, naše Marie byla přímým potomkem utajené dcery Panny Marie, utajeného druhého dítěte božího.