Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHormon štěstí
Autor
Bohouš Krejza
Běžím. Tlačím tělo proti větru a nutím ho zvedat ztěžklý nohy. V uších mi zní Bruce Springsteen. Je důležitý vybrat si na běh vhodnou muziku. Něco, co tě udrží v tempu - nic moc zběsilýho, nebo naopak utahanýho. Jen vydržet počáteční peklo. Pak už to pošlape samo.
Před očima se mi dělaj mžitky. Každý projíždějící auto jako by mě vrátilo o pár metrů zpátky. Špatně se mi dejchá, na plicích mám těžkej kámen a v boku zabodnutý kudly. Popadám druhej dech a čekám až se v mým znaveným mozečku konečně uvolní hormon štěstí, endorfin. Říká se, že štěstí musíme jít naproti… já radši běžím.
Po dvou kilometrech silničního utrpení konečně vbíhám do parku, kde hodlám běhat další hodinu. Celej okruh parku má tak čtyři kiláky. Počítám, že si ho dám nejmíň třikrát.
První kolo pořád bolí. I přes puštěnou muziku slyším, jak funím. Druhý už je lepší. Přestává mě píchat v boku a srovnávám dech. Nohy se zdaj bejt čím dál lehčí. Cesta, utopená ve stínech stromů, už není můj nepřítel - je vstupenkou do jiný dimenze. Vypínám muziku a zaposlouchávám se do zpěvu ptáků.
Vítej, štěstí, a vstup do mýho těla!
***
„Kdes byl?“ ptá se Renata, jako by to nevěděla. Její vystouplá hrudní kost je posetá kapkama potu. Vařila rizoto. Svojí porci už snědla.
„Běhat,“ říkám a mizím do sprchy. Polykám páru a je mi nádherně.
„Jídlo máš na stole,“ volá na mě, „jdu se projít.“
Je naštvaná, ale mně to nevadí. Nevadí mi nic. Vycházím ze sprchy a utírám se. Tělo se ne a ne přestat potit. Čelo mám hned celý orosený a čistý triko se mi lepí na záda. Dívám se z okna na tlustou ženskou, jak se rozvaluje naproti na balkoně, a pomyslím si: Jak takhle může žít? Proč se sebou něco neudělá?
Před obědem si udělám padesát kliků a sto sedů lehů. Sedám si za stůl a házím do sebe talíř rizota. Zapíjím to neperlivou minerálkou a rozhodnu se jít ven.
Procházím řadou paneláků a vyšlapuju prudkej kopec směrem do města. Ke konci tempo zrychluju. Ani se nezadejchám. Na náměstí si oplachuju obličej v kašně a mířím si to přes řeku k parku, kam chodívám běhat.
Když přecházím most, zadívám se na řeku, kde se veslaři snažej zdolat jarní proud. Svaly se jim napínaj k prasknutí a žíly na krku přeplňujou krví. Představuju si, jak jim z mozku stříká endorfin, a moje tělo se dává automaticky do pohybu.
Dvakrát obíhám park. Pak si sedám na břeh a mávám na veslaře, na mý endorfinový brášky. Kalná voda se mění ve zlatou strouhu a opelichaný rackové v pestrobarevný pávy.
***
„Ty si zase běhal?“ ptá se Renata a já kroutím hlavou.
„Vždyť si celej zpocenej.“
„Venku je vedro.“
„Já tam byla taky.“
„Mám výkonnější potní žlázy,“ uzavírám konverzaci a mizím do sprchy.
***
Je osm hodin a venku pořád světlo. Není to hřích sedět doma?
„Nepůjdeme se projít?“ ptám se Renaty.
„Budou dávat nějakou kriminálku,“ ona na to.
„Ale venku je hezky a zejtra budu zase zavřenej v kanclu.“
„A nedáme si radši lahvinku vína?“
„Tak jo,“ vzdychnu, „skočím pro ni do sklepa.“
„Ale v lednici máme bílý.“
„Já bych radši červený. Je tam ten jihoafrickej Cabernet.“
„Tak jo.“
Sbíhám sedm pater a ve sklepě dělám padesát kliků. Beru láhev svatomartineckýho vína a schody co nejrychlejš vybíhám.
„Kam ten spěch?“ směje se soused, kterej zrovna vychází z výtahu.
„Když jde o víno, není čas na otálení,“ snažím se vtipkovat a taky srovnat dech.
„Tak to vás chápu!“
Vracím úsměv a otvírám dveře od bytu.
„To už seš tady?“ diví se Renata.
„Vyšel mi výtah,“ říkám, kouknu na láhev a plácnu se do čela: „Já jsem ale idiot!“
„Co?“
„Vzal jsem jiný víno!“
„To je jedno, ne?“
„To není, hned jsem tady.“
Poslední dvě patra zdolávám na jedný noze. Příjemně se mi motá hlava. Jako by se celej panelák vznášel. Jdu do kuchyně a dopíjím minerálku.
„My máme vlastně ten dobrej Tramínek z Modrýho sklepa, co?“ volám na Renatu, když nahlížím do lednice.
„Jo.“
„Tak možná bych si nakonec přeci jenom dal to bílý.“
Tentokrát se plácá do čela Renata.
***
Nemůžu usnout. Pokaždý, když se otočím na bok a zavřu oči, se mi nesnesitelně rozbuší srdce. Obracím se zpátky na záda, zhluboka dejchám a petflaškou s chlazenou minerálkou si přejíždím hrudník. Bohužel to vzbudilo Renatu.
„Ty už si se zase přetáhnul?“ ptá se a dívá se na mobil, kolik je hodin.
„Ne. Jenom nemůžu usnout.“
„Protože si zase moc běhal.“
„Ne, to bude asi tím vínem.“
„Jen nepovídej. Nesmíš se takhle přepínat.“
„No jo.“
„Slib mi to.“
„Slibuju.“
„Tak si pojď lehnout ke mně,“ nabízí se a nadzvedává svojí deku.
„Jsem utahanej,“ já na to a obracím se na pravej bok, přičemž mi hrudní koš naplňuje další nával.
***
V pět mi zvoní budík. Rychle ho zamačkávám. Chvíli ležím na zádech a zkouším se probrat. Času moc není. Potichu vstávám, abych nevzbudil Renatu, a vycházím z ložnice. V koupelně sundávám ze šňůry tričko a trenky, v předsíni si obouvám tenisky a opatrně otvírám dveře.
Vtom Renata vykukuje z ložnice. Mne si oči a hlasitě zívá.
„To už jdeš? Vždyť je ještě tma. Kolik je?“
„…“
„Ty jdeš běhat?“
Nemá cenu lhát, a tak dál mlčím.
„Ty si se už vážně zbláznil!“
„A proč?“ divím se. Kdyby tak jednou šla běhat se mnou, možná by pochopila!
„Jednou tě klepne.“
„Spíš by mě kleplo, kdybych nic nedělal.“
„Jenže ty to přeháníš.“
„No to je skvělý,“ křičím a vztekle házím klíče na zem, „já se ti prostě nezavděčím. Když jsem chodíval do hospody, to bylo keců, a teď mi vyčítáš zase tohle! …a víš co? Ty si totiž na mně vždycky něco najdeš!“
Shejbám se pro klíče, ale Renata je rychlejší.
„Vrať mi je!“
„Ne,“ kroutí hlavou, až jí dlouhý zrzavý vlasy padaj do obličeje. V tý bílý halence vypadá jako duch. Zlej duch, co mi chce ukrást štěstí. Sápu se po ní a zkouším jí vyrvat klíče z ruky. Křičí a škrábe mě do tváře. Svírám její bílý kostnatý ramena a tisknu ji na stěnu. Ozývá se rána. Na zemi leží zarámovaná fotka a konečně i klíče. Beru je, přičemž se říznu o střep. Mezi kouskama skla posetejma kapkama krve se na mě z fotky usmívá zamilovanej pár. Renata se chvěje a očí se jí lesknou bezmocným vztekem.
„Jestli vyjdeš z těch dveří...“
Než stačí dokončit větu, ty dveře za sebou vší silou zabouchávám, rychle sbíhám schody a vyrážím ven.
***
Běžím. Zvedám svý ztěžklý nohy a před očima se mi dělají mžitky. Ještě pár metrů, ještě pár minut a konečně to přijde. V dálce se objevuje záře. Zrychluju tempo a natahuju před sebe ruce. Chci štěstí uchopit, ale světlo uhasíná. Pohlcuje mě tma. Padám do černý díry. Cejtím chlad a bolest na temeni hlavy. Vidím rozmazaný obrysy postav. Snažím se je od sebe odehnat, ale jsou čím dál blíž.
„Co je vám?“ ptá se jedna z postav.
„Zavolejte někdo záchranku!“ křičí druhá.
„Je mi dobře,“ slyším se říkat.
Pomalu vstávám. Dva chlapi a jedna ženská se na mě nevěřícně dívaj.
„Skutečně mi je dobře,“ opakuju, „jen jsem zakopnul.“
„Vždyť jste omdlel a krvácíte!“ opáčí děda v šedivý bekovce.
„Ne ne, jen zakopnul,“ trvám na svým, „ale teď už musím běžet. Za chvíli odjíždím do práce.“
Sídlo firmy, pro kterou pracuju, se nachází na kraji Prahy. Mezi polema, který náš areál lemujou, je cesta vedoucí do lesa… ideální trasa na běh… les voní borovicema, nikde žádný strmý stoupání… dneska si zase vymyslím nejmíň jednu obchodní schůzku, abych tam moh jít běhat... před očima se mi opět dělaj mžitky, na plicích mám těžkej kámen a v boku zabodnutý kudly. Běžím?
31 názorů
Já teda nevím, ale při běhu mám taky potíže se začátkem. Pak se to rozjede a je to lepší. A endorfiny přijdou na řadu až tak za půl hodiny. Tady myslím přece nešlo o to, že je to člověk, co běhá závodně a má promakanou techniku. Je to člověk, co dřív chodil do hospody a jednou se rozhodl, že začne běhat, ne? Tak ho může píchat v boku, než chytne druhý dech a bejt mu blbě. Coby ne. Běhá s muzikou v uších, protože mu to dělá dobře a neřeší, jestli má špatnej rytmus běhu nebo dechu.
Je tam naznačeno plno postranních cestiček a všechny mi přišly opravdový, jen je rozvést. Ale proč. Člověk si je domyslí. Jako ta tlustá ženská naproti nebo odcizení od partnerky.
Mně se ta povídka líbila VELMI.
Je to divný. Nečte se mi to dobře. Renata hraje vyloženě druhé housle, čili prakticky zbytečná postava. Ani sis nedal práci ji nějak oživit.
DavidPetrik
14. 04. 2014Tempo a rytmus textu jsou odrazem jeho nametu: radky ubihaji sveze, ale po chvili prilis monotonne. Misto behu v krajine tak text pripomina rozcvicku na bezicim pasu. Coz je skoda, protoze namet je to nejen zajimavy, ale i realny - fyziologicka i psychologicka zavislost na fyzicke aktivite je lekarske literature znama.
Text by tak mohl byt sondou do zivota takto zavislych lidi. Misto toho je ale pouhou crtou. Nevyviji se, neposkytuje ruzne druhy pohledu, predstavuje jeden rozmer - rozmer bezce posedleho behanim. Tim se text redukuje na anekdotu.
Doporucil bych budto text osekat na zabavnou miniaturu anebo na zajimavem nametu vystavet - jak podobna zavislost urcuje zivot nejenom s partnerem, ale i s ostatnimi.
Taky hodně běhám, souhlasím s rekou, že je to trochu odtržený od reality, ale chápu to jako uměleckou licenci a dobře jsem se bavil.
Sám jsem závodně běhal, 3,5,1O,15,2O, i více kilometrů. Také jsem při tréninku běhal přes léto v průměru 25 km denně. Ale že bych byl závislý na běhu? To tedy ne. Vždycky jsem měl spoustu jiných zájmů.
Je možné, že tvůj hrdina jen tak běhal pro radost a ne a ne se unavit. To potom měl běhat rychleji a nebo rovnou závodit, aby se unavil.
Závislost mi nesedí. Jako kdyby utíkal pryč. Před svým životem. Leda, že právě to, byl Tvůj záměr. Potom snad.
Běhal jsem také několikrát při hudbě a nikdy mi při běhání nesedla. Takže ani to nepřijímám.
jak mam tvy texty rad, tak mi tohle pripada prvoplanovy a moc vyhroceny, bez pointy a cehokoli zajimavyho.
jak mam tvy texty rad, tak mi tohle pripada prvoplanovy a moc vyhroceny, bez pointy a cehokoli zajimavyho.
Fajn, zařazuji povídku do soutěže (pozor, až do příštího kola, teď probíhá teprve Povídka měsíce února).
Bohouš Krejza
07. 03. 2014Endorfiny až po tolika kilometrech? Ještě si je člověk může vyrábět i jinak. :-)
Protože to, co ty popisuješ, je už závislost. Jak to člověka popadne, je zle a v konečném důsledku je úplně jedno na čem závislý je. A doplatí na to nejen on.
Máš to moc pěkně napsaný a tu posedlost jsi dle mého skromného názoru vykreslil přesvědčivě.
Bohouš Krejza
07. 03. 2014Bohouš Krejza
07. 03. 2014Nevím, komu posílal Tangens to avízo kvůli Povídce měsíce, mně nedošlo, ale když už jsem náhodou tady, zeptám se, souhlasíš s nominací do soutěže?
Jinak mně se četlo dobře. Nikdy jsem nechodila běhat, takže nemám srovnání s vlastními zážitky, jako třeba reka, z tohoto hlediska nemůžu hodnotit "uvěřitelnost". Uvěřitelně je tady pro mě vykreslená určitá posedlost, vidím v tom memento o překročení hranice, kdy se ze sportujícího nadšence stavá spíš zoufalec, snažící se pohybem nahradit něco, co mu v životě chybí.
Bohouší, dík za odpověď. Já jsem i pochopil, že ta tvoje povídka měla mít obecný dopad, byla o závislosti jako takové. Bohužel ta obecnější rovina pro mě může fungovat, jen když uvěřím konkrétní, a to mi dělalo problémy. Uznávám, že tohle vnímám dost specificky, a tady jsem se s tvým hrdinou (a asi ani s tebou) nepotkal, a každý to může mít jinak. Když si představuju závislost na běhání, tak mě napadají spíš lidi jako jeden známý (viz i jeho stránky, www.klacky.cz, ať mu udělám nějakou reklamu), který běhá ultramaratony a který by asi nemohl být bez běhání, na druhou stranu mu nevadí proflákat celý den nulovým sportem nebo se večer zpít v hospodě a další den se poflakovat. Ten tvůj hrdina na mě působil tak nějak... naivně.
Ale to je jedno, a vůbec, jsem zbytečně hnidopich. Tak úspěch s běháním! (A někdy to zkus bez sluchátek, fakt to stojí za to, zvlášť, pokud běháš v přírodě:).)
Pěkně napsaný. Zvláště pro mne důchodce, který sotva leze... Je to povzbuzující, fakt!
Bohouš Krejza
06. 03. 2014Mňa behanie samotné nikdy nebavilo (chýba mi tam motivácia vo forme bedmintonového košíka alebo volejbalovej lopty), občas som si zabehať práve kvôli uvedenému v zátvorke musel.
No a včera som si po prečítaní tej poviedky skoro fakt vybehol. Akurát, že keby som to spravil, pôsobil by som ako hlavný hrdina, predsa len, čítal som to cca o polnoci :D
Závislost... Když člověk běhá rok (možná i pět) pravidelně, a je dostatečně nevybaven věkem, pořád si ještě myslí, že by jednou mohl vyhrát nějaký závod, takže je závislý spíš na výsledku onoho (tréninkového) úsilí, než na jeho samotném průběhu. Najde si své vzory, taky co je a není přínosné pro výslednou formu, určí správnou životosprávu, zjistí, co jsou to endorfiny... Internet to všechno ví. Když někdo běhá o dvacet let déle než je na světě internet, je pro něj hodnotou (protože žádné ocenění už očekávat nemůže) už jen sám běh, možná každý pohyb. Počítá, kolik schodů vyběhne na eskalátoru, než dojede do konce, zdolává schodiště budov -- když se nikdo nedívá, tak klusem -- stejně jako leckteré pěší vzálenosti. Stále si ještě nepřipadá jako cvok. Ale když mu i tuhle možnost, sílu běhat někdo vezme, pak mu dojde, co je to závislost. Ačkoli nekouřil, nebral drogy a vlastně ani tak moc nepil.
A o takovém běžci nejspíš Bohoušova povídka je -- ne o mladém nadějném sportovci, ale o stárnoucím beznadějném závislákovi; beznadějném, protože ta síla se prostě jednou ztratí. Leda že by ho přejel kombajn při přespolním běhu :-)
Běhej, dokud můžeš!
Bohouš Krejza
05. 03. 2014Zdravím, děkuju všem za přečtení. Pro Reku: psal jsem spíše o přehnané posedlosti jako takové… nadneseně a schválně přehnaně… ne jako běžecký manuál: ).. sám jsem na běhání tedy také závislý….(na něčem asi musíme být)…. ale nemám žádný řád.. běhám kdekoli a kdykoli.. a neuběhnu ani krok bez hudby… samozřejmě ne tak do extrému jako náš hrdina.. ale občas mi z toho hrabe : )))
Dobré. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Apocalypto, kdy hlavní hrdina spí a zdá se mu, že indián, kterého potkal v lese, doširoka otevírá pusu a křičí: "Run!"
Run
Tohle se mi zdá těžce nerealistický, a to znám týpky, kteří běhají hodně, fakt hodně. Sám jsem léta běhal denně, vstával jsem například brzo ráno před školou, abych si ještě mohl jít zaběhat. Ale takováhle závislost... ne, funguje to jinak. Endorfiny hrají podle mě docela malou roli. Minimální. Spíš jsou důležité jiné věci: pocit úspěchu (běhání na čas, běhání se soupeři), rytmu dne, smysluplně vyplněného času. Týpek, který rád běhá, by nezačal jen tak běhat zničehonic uprostřed dne, jde o to, že by to mělo být součástí řádu, a tohle není. Vybíhání schodů s vínem, to je kravina - asi by je vyběhl, ale sotva by to považoval za něco zajímavého, aby si to třeba několikrát zopakoval, je to spíš taková blbůstka. Popis toho prvního běhu v parku je taky divný, takhle vytrvalostní běh nefunguje, aspoň u mě ne, když ti je blbě už na začátku (bodání apod.), tak existují nějaké triky, jak se to dá odstranit, ale většinou jde spíš o to si je nepřivodit (většinou takový problémy mají lidi míň zkušený s běháním, souvisí to s rytmem dýcháním nebo se špatnou stravou před během), endorfiny ti tu bolest ani omylem neodplaví.
Nevím, působí to na mě, jako bys popisoval život na Měsíci.
(A běhání za zvuku hudby? Nikdy! Rozhazuje to rytmus pohybu.)
Marcela.K.
05. 03. 2014Mně to přijde docela smutný...když si musí hormon štěstí vyrábět sám takto.
Samozřejmě nic proti běhání, ale jinak je ta atmosfera soužití těch dvou, kdy on od ní vlastně utíká dost tristní...
...a tak mě napadá, že třeba ta tlustá ženská na protějším balkonu na tom je líp. Třeba čeká, až přijde její tlustej manžel z práce a budou si spolu povídat, smát se...milovat ....
K několika (k málo) použitým slovům nebo slovní spojením mám výhrady (např. ...vyšlapuju prudkej kopec...), ale není to nic podsatného. Podstatné je, že ta povídka má spád, doslova běží a je podařeným záznamem závislosti (o níž lecos vím) a dopadu té závoslosti na to, jak je "postižený" vnímán okolím.
Běhej, dokud můžeš. Na to ostatní je času dost, napadá mě po dočtení (a není to jen o atletice) :-)