Facebook

Jednou se mý dva kolegové bavili o Facebooku a divili se, že tam ještě nejsem. Řek jsem jim, že mi to připadá úchylný. Hned mi oponovali, že na tom není nic špatnýho. Podle nich je to naopak velice užitečná věc. Člověk zůstává ve  spojení se svejma kamarádama, může se zviditelnit a narazit na lidi, se kterejma třeba už dávno ztratil spojení.

To poslední mě zaujalo…

Ještě ten den jsem se přihlásil (radši pod cizím jménem a bez fotky). Po chvíli pátrání jsem pak našel svojí bejvalou spolužačku ze střední. Na svým profilu měla spoustu fotek. Pár jsem si jich vytisknul a odešel na záchod onanovat.

Nevím, kdy jsem naposledy ucejtil takový vzrušení. Donedávna jsem se dokázal ukojit jen při pohledu na brutální bukkaké, pissing, fisting, hlubokej orál, holky s ptákama, ale všechno se jednou okouká. Bál jsem se, že můj ocas nadobro odumře. Když jsem si ale leštil kládu nad fotkou, kde ta čubka sedí se svým manželem, nebo přítelem, nebo kdo to vlastně byl, a objímají se, připadal jsem si jako dokonalej šmírák … ty její dlouhý nohy!... nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem na střední při vzpomínce na ni ejakuloval.

Začal jsem na Facebooku vyhledávat svý starý známý ve velkým. Listoval jsem svojí pamětí jako v pornografickým časopise a nemoh se toho nabažit. Všechny ty nány pak radostně přijímaly mý žádosti o přátelství, aniž by věděly, kdo vlastně jsem. Všechny ty omšelý fotekčy z dovolenejch, rodinnejch oslav, večírků… jak podobný si ty jejich živůtky byly!… úsměvy, objetí, štěstí, a já přitom všem dál vesele onanoval, až jsem si sedřel kůži na předkožce.

Dneska ráno jsem tam konečně narazil na Petru. Chodil jsem s ní, než jsem se oženil. Po dvou letech mi dala kopčaky. Když ztratíte skutečnou lásku, jste dezorientovaný a neuvěritelně zranitelný, a tak se ze všech sil snažíte chytnout záchrannýho kruhu. V mým případě to bylo manželství. Se svojí nynější manželkou jsem se seznámil šest nebo sedm neděl před naší svatbou, a nutno podotknout, že jsem byl po celou tu dobu dost pod parou. Zapíjel jsem žal nad ztrátou Petry, přičemž ho strkal do ženský, o který jsem vůbec nic nevěděl. Když jsem konečně vystřízlivěl, bylo pozdě. Na pravým prsteníčku se mi třpytil zlatej obojek a ona byla ve třetím měsíci. Vím, že by se s tím mohlo něco udělat, ale já nejsem ten typ, co by dokázal přesvědčit ženskou, jejíž biologický hodiny nemilosrdně tikají, jít na potrat.

Ale zpátky k Petře…

… od jednoho známýho jsem se dozvěděl, že je vdaná a jmenuje se Kubíčková. Nechápu, co na svým manželovi může vidět! Vždycky mi tvrdila, že nesnáší hezouny. Na jejím profilu ho má skoro na každý fotce. Dívám se na toho bronzovýho slizouna, jak vystavuje svůj ebenovekj chrup a drží Petru majetnicky kolem ramen, a obrací se mi žaludek. Rychle projíždím její fotogalerii, dokud konečně nenarazím na momentku, kde není on. Petra tam stojí po kolena v moři nahoře bez. Vždycky byla tak trochu exhibicionistka. Rozhlížím se po kanceláři, jestli někdo není u tiskárny, rychle klikám na print a běžím si pro ten poklad.

Sedám si na záchod a vyhrnuju košili až na hrudník, aby na ni neskončilo zbloudilé sperma, přičemž se vyvaluje mý obludný chlupatý panďero. Fotku držím levou rukou a pravačkou si ho hladím. Dívám se Petře do jejích nádhernejch smaragdově zelenejch očí a ne a ne se dostavit erekce. Pohled upírám na její prsa, který jsem tak rád hladil, mačkal a lízal, ale pořád nic. Zrychluju pohyb pravačkou. Oděrky na penisu se ještě nezhojily, a tak místo vzrušení pociťuju palčivou bolest. Snažím se tam dolů podívat, ale pupek mi v tom zabraňuje.

Po pár minutách to vzdávám. Sedím tam celej udejchanej, cejtím čpavej pot, kterej ze mě vychází, a ona se mi směje do očí, opálená, vyzývavá, připravená na to vlítnout s tím svým modelem ze solárka. Muchlám fotku a vztekle ji házím do záchodu. Snažím se spláchnout a sleduju, jak voda stoupá. Popadá mě panika. Rychle si vyhrnuju rukáv a zabořuju ruku do mísy. Vytahuju fotku s cárama použitýho hajzlpapíru. Potichu zaúpím a všechno to házím do koše. Pak si pečlivě myju ruce. Snažím se na sebe nedívat, ale zrcadlo je příliš hypnotický. Pohled na mě se nedá nazvat jinak než žalostnej.

Potichu vycházím ze záchodu, beru si bundu a jdu ven. Když míjím svý kolegy, cejtím jejich pohledy. Určitě jim připadám rozrušenej. Venku si zapaluju a zkouším se uklidnit. Přichází kolega Radim a žádá mě o cigaretu.

„Měl by sis vypnout internet,“ říká, když mu připaluju.
Když na to nereaguji, pokračuje:
„Máš tam nějakou nahatou kočku.“
„To je Petra,“ slyším se říkat.
„To je sice hezký,“ opáčí Radim, „ale dnes má přijít Iveta.“
„No a?“ já na to, ale jako kdyby za mě mluvil někdo jinej. Jako kdybych tam vůbec nebyl. Jsem na pláži s Petrou, klečím na ní a vší silou tisknu ten její dlouhej hubenej krk, dokud nevydechne naposled. Z levýho koutku jí teče hnědá slina a pravý oko má zalitý krví.
„Iveta nám chce zakázat Facebook. Chápeš to? Dřeme tady jako idioti a vona, která si přijde jednou za tejden…“
Radim vztekle potáhne. Jsem zpátky v realitě, ale ruce mám pořád zkroucený do tvaru Petřina hrdla. Dívám se na Radimův vyzáblej obličej. Z držky mu neustále páchne, ale to na facebooku nikdo nepozná. Na svým profilu má dvěstěpadesát přátel. Jeho vyretušovaná profilová fotka budí dojem, že se jedná o udržovanýho sympatickýho čtyřicátníka. Tahle seschlá troska má v aktivitách thajskej box a lezení po skalách, poslouchá moderní muziku a zajímá se o literaturu a ekologii. Ruce konečně povolujou. Pokládám dlaň na jeho zátylek a pravou rukou mu vší silou típu nedopalek o jeho uhrovitý čelo. Kupodivu ze sebe nevydává ani hlásku. Pusu má otevřenou, oči vytřeštěný. S tou tečkou uprostřed čela vypadá jako Ind.

Vracím se do kanceláře, zatímco on tam stále stojí. Sedám si za počítač. Než zruším svůj účet na facebooku, píšu Petře vzkaz: Seš mrtvá, ty děvko. Mezitím se objevuje Radim. Běží na záchod, aniž by se na mě podíval. Využívám toho a rychle odcházím.

V tu chvíli jsem přesvědčenej, že se do práce už nevrátím. Jsem taky pevně rozhodnutej odejít od svý ženy.
Nasávám do plic studenej vzduch. Procházím podél řady kamionů, kolem kterejch poletujou ysokozdvižný vozejky. Vypadají jako včely. Celej areál kanceláří a skladů vypadá jako obří úl. V uších mi začíná bzučet, zatímco mě nohy nesou k metru.
Jako bych to zase nebyl já.
Nasedám, dívám se na lidi kolem a přemejšlím, kolik kdo má přátel na Facebooku.

Vidím se otevírat dveře bytovky, kde bydlíme, vcházet do vejtahu a nakonec do našeho malýho bytečku, kde moje manželka vaří večeři. Sleduju, jak vařečkou míchá bublající omáčku.

„Dal jsem výpověď a odcházím od tebe,“ chce se mi říct, ale místo toho slyším svůj hlas, mdlej a ochablej jako můj úd, ptát se:
„Co to vaříš?“
Neslyší mě. Neví o mně. Dívám se na ni a ze všech sil se snažím ovládnout. Moje ruce škrtí pomyslnej krk a tělo klesá na židli. Vtom přichází náš čtyřletej syn a zdraví mě. Obracím obličej jeho směrem. Když mě uvidí, přestane se smát. Stojí ve dveřích bledej, s otevřenou pusou a očima vytřeštěnýma, stejně jako je měl dneska Radim, když jsem ho ocejchoval cigaretou. Manželka mě konečně zaregistruje. Běží ke mně a ruku mi pokládá na rameno. Necejtím ji.
„Ježiši Kriste, co ti je?“ ptá se, skoro křičí.
Nejsem s to cokoliv říct. Otvírám pusu, ale nic z nich nevychází. Marně se pokouším o úsměv, zatímco náš syn potichu brečí.