Svaly nic nezmůžou

Byl to prostorově výrazný mladík. Do robustního těla zasazená hlava nepůsobila zrovna nejbystřejším dojmem. Vlasy měl střižené nakrátko a jeho oči lhostejně a líně klouzaly od předmětu k předmětu hledajíce záchytný bod. Na krku se mu kýval stříbrný kříž. Seděl co nejdále od učitelského stolu. Ne proto, že by všechno věděl. Ačkoli se velmi snažil, aby splynul s davem, rozměry jeho těla to prostě neumožňovaly. Ať se ho zeptala, na co chtěla, odpovídal jen nepatrnou úklonou hlavy a přimhouřením víček. Nepředstavitelně ji rozčiloval, jako ostatně téměř všichni z té bandy. Třída čítala dvacet žáků, samí kluci, a navíc v těžké pubertě. Učit se tu nedalo – dalo se tu pouze přežívat. Studentům stačily necelé dva měsíce k tomu, aby angličtinářku odhadli. Pochopili, že pokud na sebe nebudou moc upozorňovat, nechá je žít. Snaživě skláněli hlavy nad sešity, do kterých čmárali bůh ví co. Jen on ji pořád sledoval svýma obrovskýma telecíma očima.

To byl zase den. Ráno zaspal a přišel na ájinu pozdě. Vše probíhalo přesně tak, jak očekával. Na jeho příchod reagovala vzteklým trhnutím levého obočí a sešpulila rty do nepříjemného šklebu.“Any apology?“ Nerozuměl jí. Jako téměř vždy, když na něj mluvila anglicky. Tiše se přesunoval do své lavice, ale jako na potvoru zavadil taškou o nohu židle. Ta zaskřípěla a ve třídě to zašumělo.

„Tak tobě nestačí, žes přišel pozdě?! Dobrá, pojď nám teda něco říct o rodině. Je to ostatně maturitní téma.“ Došoural se před katedru a chvíli tam nejistě stál.

„Máš třeba otce, matku...“ Prohlížel si dlaně, jako by z nich chtěl něco vyčíst.

„Tak přece něco řekni, vole!“ ozval se povzbudivý výkřik z druhé řady. Učitelka se pobaveně rozhlédla po třídě - poznámku nijak nekomentovala. Začínal se potit. 

„ Dlouho sem chyběl. Nevěděl sem, že už z toho zkoušíte.“

„Ty bys mi nic neřekl, i kdyby sis to tu odseděl...Už ses naučil alespoň hodiny? Kolikpak máme teď?“

Růžové ručičky dětských hodin svíraly pravý úhel. Mlčel. Jediné, co vnímal, byl její jízlivý úsměv a pak její bota s vysokým podpatkem, který vztekle vrývala do dřevěné podlahy. Ať už je konec.

“Tak za dnešek to jsou hned dvě pětky. Neodpovědět ani na tak banální otázku, to už je vážně k pláči.“

Vytáhla červenou propisku a načmárala dvě nedostatečné do řady už tak dost nepovzbudivých známek. Zbytek hodiny probíhal jako vždy. Učitelka něco žvanila a on se snažil porozumět alespoň něčemu, co do nich hustila. Byla to marná snaha.

Je to banda idiotů. Už asi posté se jim snažila vysvětlit úplně základní gramatické jevy. Kreslila grafy. Používala barevné křídy, kreslila názorné obrázky, nosila výstřižky, chodila s nimi do počítačové učebny. Nechápala, proč stále nic nechápou. Asi mají prostě jiné zájmy.

„Už mě ale nevytáčejte – to si ze mě děláte srandu?!“

Klukovi chvíli trvalo, než pochopil, že mluví na něj. Jen nerad se vzdával svého časopisu, zrovna si prohlížel spoře oděnou slečnu a její motocykl.

„Všechno zavřít.“

Teď už soptila a na krku jí vyskákaly rudé fleky.

„Řada u okna A, u dveří B. Diktuji.“

Ke slovíčkům přidala i pár překladových vět a samozřejmě časový limit. Když konečně zazvonilo, vládla ve třídě pohřební nálada. Co ji to trefilo?

„Co mi to děláš?“ Matka lomila rukama jako v nějakém melodramatu.

„Jak můžeš přinést hned dvě pětky z jedné hodiny? A zadělat hned na další? To bude mít táta radost.“

Nesnažil se obhajovat. Odvlekl se do svého pokoje a praštil sebou na postel. Posraná škola. Trápil se tu už čtvrtý rok a kromě každodenního stresu z ní moc neměl. Nedávno oslavil osmnácté narozeniny, super akce, na které se akorát zpil do němoty a pak brečel kámošovi na rameni.

„Tak ať už mě kurva konečně vyrazej. Vždyť já bych radši kydal hnůj nebo kopal příkopy.“

„Najdeš si babu a bude dobře,“ odtušil kámoš.

Ale kdo by ho chtěl? Holky dneska nestojej o hodný kluky. Natož o blbý. Takhle kdyby mohl dělat to, co vždycky chtěl. Mohl by boxovat a třeba by to i někam dotáh, třeba až za hranice. A bez hlavy. Otec tvrdí, že svaly nic nezmůžou. Ale on nic jinýho prostě nemá.

„Bez maturity seš hovno, nic. Budou s tebou zacházet jako s kusem hadru. To chceš?“ Přehrával si otcův brunátný obličej při posledním výstupu.

„Copak nevidíš, že na to nemám? Učím se pořád dokola ty samý sračky. Zkouším zvýrazňovače, chodím dokolečka, mluvím nahlas a předříkávám to ve spánku. Ráno se budím nasranej a v hlavě prázdno. A ve škole je všem u prdele, jak dlouho sem se učil.“

„Asi se prostě učíš málo!“ zařval, až mu naběhla žíla na krku.

„Co ty o tom víš? Sám si nosil domů pětky. S tím, jak si vlastně dostudoval, ses nikdy nepochlubil, co?“

„Co si to kurva...“.

Facka přiletěla o něco rychleji než předpokládál, ale i tak dokázal hbitě uhnout a otcova těžká pravačka se zarazila o futra.

„Zmiz!!“

Jednou mu to vrátí. Ale pořád ještě cítí jistý respekt. Stejně jako před lety, kdy mu otec školu vybral. Už tehdy, ve svých patnácti letech, věděl, co chce dělat. Ale otec neposlouchal poďobaného puberťáka. Na co taky. Žil jednou pod jeho střechou, z jeho peněz.

„Jakej box? Tím se jako jednou chceš živit? Tím, že si budeš nechávat rozbíjet ksicht?“

„Ale já vím, že v tom budu dobrej, tati.“

„Víš hovno. Škola je základ. Dostuduj a pak si s pánembohem dělej, co chceš.“

Měl se vzepřít už tenkrát. Jít na policajta, tam prej berou každýho. A nebo se prostě vyučit, tam ani nepředpokládají žádný oslnivý studijní výkony. A nebo na sekuriťáka. Byl by poctivej, ne jako někteří. Místo toho všude poslouchá, jak je neschopnej, že to nikam nedotáhne. Už tomu snad ani sám nevěří. Ležel se zavřenýma očima a snažil se zapudit vtíravé myšlenky. Kdyby tak alespoň měl holku.

„Jistě jste zvědaví, jak jste uspěli.“

Ani ne. Můžeš si to strčit víš kam.

„Žádný úspěch to tedy nebyl. Pár lidí to zvládlo na tři, ale převažují čtyřky a pětky. Ale čemu se divit, když jste schopní ve slově výkon napsat měkké i“.

Vyhnul se jejímu pohledu. A pak následovalo obvyklé kázání na téma maturita. Zamyslete se nad sebou, nikdo to za vás neudělá, pokud nezačnete okamžitě makat, nemáte šanci. Bla bla bla.

„Pustíte nás dneska zas dřív na oběd?“

Tlustý kluk z první řady mluvil pomalu a tiše, ale vystihl moment, kdy se nadechovala. Neodpověděla hned. Otočila se k nim zády a chvilku studovala šmouhy na tabuli. Chtěla se rozplakat. Když se otočila, v jejím obličeji se nepohnul jediný sval.

„ Moje trpělivost má své meze, pánové. Nepustím.“

„A proč?“

Nevěřícně na něj zírala. Koutkem oka zahlédla pohyb v zadní části učebny. Studenti využili její nepozornosti a začali si strkat učebnice do tašek. Předposlední lavice byla prázdná. Rázně se otočila, vytáhla z učitelského stolku klíčky a bez slova vysvětlení vyrazila ke dveřím. Zamkla, vytáhla klíče a klidně se vrátila k tabuli.

„Co to proboha děláte?“ Ve třídě to vřelo.

„Jelikož ignorujete vy mě, budu ignorovat já vás. Zůstanete do zvonění a během přestávky uklidíte třídu, židle na lavice. Já si zatím zapíšu vaše úžasné známky, musím to jinak honit na poslední chvíli. Něčemu nerozumíte?“

Usedla za stůl a sklonila hlavu k archu se známkami. Debata ukončena. Když znovu odlepila oči od známek, všimla si, že čtveřice kluků opustila lavice a loudavě se blížila k jejímu stolku. Jejich chůze byla poněkud vratká.

„Zůstaňte v lavicích!“.

„Leda tak hovno. Kde je ten klíč?“

Třída ztichla v očekávání. Obklopili ji.

„Nechte ji kurva na pokoji.“

„Říká kdo?!“

Nikdo mu nevěnoval pozornost, vždyť on byl ten poslední, kdo by ji měl hájit. Vybral si toho tlustýho, vypadal nejvíc vyšinutě, navíc velel celé skupině. Po jeho úderu se zapotácel, z očí zbylo jen bělmo.

„Dobrej knock-out, vole.“

Ostatní kumpáni se poslušně odporoučeli, zas takoví hrdinové to nebyli. Stále seděla za stolem, klíč svírala v dlani. Nevěřícně zírala na studenta, který se ji přede všemi zastal. Věnoval veškerou svou energii oživování kluka na podlaze. Z rozložitých ramen se toho moc vyčíst nedalo, ale za chvíli se k ní otočil a obdařil jí jedním ze svých líných pohledů.

„Sanitka je na cestě. Potřebujou sem dostat nosítka.“

„Ano, ovšem.“

Vzal klíč, odemknul a vyšel ze třídy. Už se nevrátil.