Půlnoc prachem prahnoucí

 

 

 

 Další básnická sbírka Hany Karoliny Kobulejové, Půlnoci v orchidejích, začíná prologem, kde je citován Salman Rushdie. „…Protože jsem příliš vyrostl, takže kvůli zachování tajemství a zdravého rozumu jsem musel omezit své návštěvy dětí půlnoci na naši soukromou,tichou hodinu – komunikoval jsem s nimi o každé půlnoci, a pouze o půlnoci, během té hodiny vymezené zázrakům a nacházející se jaksi za hranicemi času…“ (Děti půlnoci, 1981).
Knížka volně navazuje na autorčiny předchozí sbírky, které měly v názvu nějakou tu rostlinu s časovým upřesněním (Noc u tamaryšku, Ráno s magnólií, Momenty nad lekníny, Úplňky z jasmínů a Novoluní podél lilií).
 Mottem autorky se v jejím novém počinu stalo pojetí básně: „V básních se prolíná to, co je na světě a vše mimo něj, aby vznikl třetí mezivět, do kterého můžeme vstoupit kdykoli a odkudkoli.“
Hana Karolina tentokrát v řádcích svých básní – a především v mezerách mezi těmito řádky – cestuje po celém světě – a přitom se snaží vydat do různých koutů své duše. Dopouští se toho vlastně již pošesté – a někomu může připadat, že se už jen opakuje.
 Dodnes ovšem neznáme zdaleka všechny taje naší zeměkoule, třebaže na ní patrně není místo, jež by nějakým způsobem nebylo zasaženo lidskou civilizací.
Stejně tak básnířka tuší, že právě v sobě, někde ve svém nitru, má co objevovat. Noří se do sebe s lehkostí, aby odhalila to, co ji žene, i co ji poutá, co ji nadnáší, i co sráží, co ji oprošťuje, a co tíží, co ji nutí točit se v kruhu – i co jí umožňuje jít dál.
 Vydala se na cesty, které sice nepřekročí čtyři stěny, v nichž se při tvorbě nacházela, které ovšem současně nemají hranice. Stačí se začíst do veršů básní: Himálajské ženství, Fjordy přemítání, Úlomek ze Saturnova prstence, Když se dělí Gondwana, Z orchidejových poupat či Závoj z korálových útesů.
   Pokud se autorka ve svých dílech k něčemu vrací, jsou to pocity. Má zde motiv světla, dechu, snění, bdění, vzplanutí. Užívá symboly času a všech čtyřech živlů – ohně, vody, vzduchu a země.
 Jako příklady mohou sloužit básně: Za odstíny novu, Vzklíčení nostalgie, Mrknutí lepších emocí, Tři odstíny aury, Dech araukárií, Korzo v odlescích, Za oceány bdění, Kraje za krajem svitu, V meandrech mžení, Pád do bezčasí, Červánky nad nádechy, Niternost vzplanutí či Plavba nad šepoty.
 Autorka slovy svých básní maluje a črtá. Nanáší barvy touhy, hledání, naděje. Vrací se k přírodě – a přírodní motivy prolíná s motivy niternými. Propojuje svět venkovní se světem vnitřním, aby po tezi světa vnějšího přišla antiteze v podobě světa individuálního – a výsledkem střetu těchto dvou světů se stává jakýsi svět nový, kam mohou vstoupit všichni ti, kteří budou chtít a budou toho schopni. Toto je vlastně zachyceno ve výše uvedeném mottu.
 Knížku doplnila autorka vlastními černobílými symbolickými kresbami, které jakoby byly volným přechodem jejích slov. Obraz se přelévá do písma, písmo do obrazu.
 Zkusme si tedy vyhradit chvíli a navštivme svět, kde není chronologický čas a jehož děje se paralelně prolínají. Možná se nám podaří i něco, v co bychom při otevření knížky nedoufali. Objevíme sami sebe.

 

 

Ukázky z tvorby:

 

 Stěny stenu

 

Záleží jen na nás
jestli se opřeme
o stín zdí
se grafitem melancholií
nebo zdali je obejdeme

 

Město neopakovatelnosti

 

 Když se dívám do vínku
objevím světlo

 za nímž mezerou se protáhnu
a chodím mezi domy příběhů
které byly

nebo budou postaveny
na stráních procítěných chvil

 

 Zátoka uvědomění

 

 Jako bych rostla
na místě

 kde sráží se pevnina a oceán
protože jsem se narodila

s rodokmenem peřejí
a dospívám při příboji
s každou vlnou
jež zhoupne mé vědomí

 Himálajské ženství

 

 Lavina občas proplétá
mé kroky těkající po skalách

kudy k volnosti

mám vést svou nespoutanost
kterou jsem spoutaná

 Růst piniových zátiší

 

 Zčásti ožiji na vzduchu
a nechám se nést

do volných sfér
které dosud čekají

na výraz povrchu
aby nebylo tam prázdno
až přijdu s celým já

 

Půlnoci v orchidejích, Hana Karolina Kobulejová, Plot, Praha 2014, ISBN: 978-80-7428-247-8 (63 s.)

 P. S.

 Rád reaguji na básně básní, dovolím si zde tedy reakci, k níž mě autorčina tvorba inspirovala:

 

 Měsíc se budil
asi špatné spaní
možná mu do snu spadla kometa
Moře pak v hrudi
cítí dotek dlaní
pláž vzala krosnu
Pegas odlétá

 Červánky k ránu
rozmazaly snění
lehce se pata o zeď otřela
slyšela hranu
Múza, která mění
toho, jenž chvátá
světem protřelá

 

 Dopadly tóny na klávesy ticha
něco je jinak, duše nepospíchá
jenom zkouší znít

 Prý je již pozdě, pozdě honit bycha
příliv již spí – a odliv těžce vzdychá
lačný po žízni

 

 

---