Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Osud
datum / id11.04.2015 / 454311Vytisknout |
autorpatricia w.
kategoriePovídky
témaRomantické
upřesnění kategorieMysteriózní
sbírkaPovídky,
zobrazeno527x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

De ja vu, nebo je všechno v životě jenom náhoda ? Život může být i horor :)

Osud

Předvánoční shon a spěch. Ulice plné lidí Také obchody plné lidí. Tlačenice, strkání a nervozita, podbarvená  zpěvem nekonečných  koled, cinkáním rolniček a reklamními slogany.  Únava a bolavé nohy, uchozené až po kolena, třeštící hlava, vůně rumu, skořice, svařeného vína a kávy. Těším se domů, do své samoty, tepla, klidu a pohodlí. Po nevydařeném vztahu a krutém ortelu lékařů, že nikdy nebudu mít dítě, jsem se ve své samotě zabydlela a je mi v ní dobře.

Nakupuju poslední drobné dárky a něco málo k večeři. Tašky nejsou moc těžké, můžu jít. Zapínám si kabát a nahmátnu po kabelce. Je pryč! Peníze, kreditky, občanka, klíče, mobil! Znechucená a otrávená z vyhlídek na zítřejší běhání a vyřizování, beru tašky a vycházím ze supermarketu. Po kapsách počítám drobné na autobus. Nestačí  mi ani na polovinu cesty. Odevzdaně si povzdechnu  a pomalu kráčím ozářenou ulicí. Nastal soumrak a první hvězdy, jako malé lucerničky, něžně svítí na nevinném nebi. Sníh příjemně chrupe pod nohama a mrazík štípe do nosu. Zhluboka se nadechnu a rovnám si myšlenky.  Moje kroky se samovolně stáčí k autobusovému nádraží. Pojedu, co to dá a zbytek dojdu pěšky.  Nebo snad tam bude někdo známý a půjčí mi potřebný zbytek mincí, ujišťuju se nahlas. Jsem nezvykle klidná.  Asi tou únavou, říkám si. Nebo tou vánoční  atmosférou ? Dívám se na zářivé komety a rampouchy nad hlavou a zpívám si starou oblíbenou koledu. Už bych měla být u nádraží. Jdu známou zkratkou. Měla jsem odbočit doleva, kam to jdu?! Musím se kus vrátit, zlobím se na sebe. Tohle je přece směr na výpadovku z města. Že bych se pokusila něco stopnout ? Mihne se mi unavenou hlavou. Kdo by mě chtěl přepadnout před vánočními svátky? A kdyby, okradená už jsem, zasměju se sarkasticky do nastávající tmy.  Ne! Okřiknu se a otáčím se k nádraží. Nebudu pokoušet osud a chovat se nezodpovědně !  Rozhodně vykročím a mimovolně se ohlédnu zpátky. Na rohu stojí žena a mává na mě. Kde se tam vzala ? Má dlouhé rovné světlé  vlasy do pasu a dlouhý černý kabát až na zem. Co  asi tak může chtít ? Zbytečně mě to zdrží ! Aby mi tak ještě ujel autobus, brblám si. Skláním hlavu před osvícením z rychle projíždějícího auta, přecházím ulici a …..žena  tam není.  Kruci! Chci přejít zpět a něco mě donutí se otočit. Zase tam stojí ! A mává na mě. Tak už toho mám dost. Jdu pryč. Jestli něco chce, ať zavolá, nebo jde ona za mnou.  Dívám se na hodinky a přidám do kroku. Autobus ! Další jede  za hodinu a já už toho mám dnes až nad hlavu. Těším se na silnou horkou kávu a pěkný film v televizi. Obcházím rozkopaný chodník a kousek před sebou vidím opět tu ženu. Nechápu, jak se tam tak rychle ocitla.  Něco mi naznačuje a mává. Ne. Ona mi hrozí ! Ukazuje na výpadovku z města a jde tím směrem. Otáčí se po mě a opět rázně ukáže, ať jdu za ní. Polévá mě studený pot i horko zároveň. Začíná mi být divně od žaludku.  Rozhlížím se ztemnělou ulicí, spoře osvětlenou blikajícími  vánočními  výzdobami. Lampy pouličního osvětlení  pohasly a podivné ticho zvoní v uších. Kde jsou všichni ti lidé, co mě míjeli, nebo šli stejným směrem ? Kde jsou všichni ? Já se snad bojím!!!  Zasměju  se nahlas tomu nesmyslu a chci pokračovat svou cestou k nádraží. Najednou cítím, jakoby mě někdo uchopil za rameno a prudce se mnou trhnul.  Neznámá žena stojí na druhé straně chodníku a upřeně se na mě dívá. Natahuje ke mně ruku. Zadívám se na ni a uvědomím si, jak podivně vypadá. Bledý obličej, povlávající dlouhé vlasy a ten příšerný kabát….cítím něco tajemného a nepřirozeného.  Oklepe mě zima. Jako uhranutá jdu k ní. Dává se do běhu. Běžím také, ale nestačím jí. Najednou mi zmizí před očima a já zadýchaná stojím na opuštěné vozovce za městem. V hlavě mi  buší kladiva a srdce vyhrožuje, že vyskočí z hrudi. Nechápu nic. Necítím strach. Spíše podivný klid. Čekám. Něco se stane. Vím to.  Nelámu si hlavu tím, kam zmizela ta neznámá žena. Zhluboka dýchám a čekám. Ostrý večerní vzduch mi roztahuje plíce a osvěží tváře. Zvedám hlavu k nebi, na kterém září miliony hvězd a zahlédnu jednu, jak zvolna padá k zemi. Pomyslím si, ať to zvládnu ! Ale co ?! A náhle mnou projede blesk poznání. Ta jedna snad tisícina sekundy stačila k tomu, aby mi promítla mé podvědomí do thrilleru. De ja vu . Tady jsem přece už jednou byla ! TO už se jednou stalo !

 Nestačím se nad tím dál zamýšlet, protože sled událostí byl rychlý, dramatický a vyčerpávající. Kolem mě projíždí auto. Sotva stačím uskočit víc ke krajnici. Jede příliš rychle ! Na namrzlé vozovce dělá „hodiny“, naráží na svodidla, odráží se jako pingpongový míček, na druhou stranu vozovky a zpět a čelně vráží do jediného sloupu, který tam stojí zlověstně,  jakoby na to právě čekal !  Ledový závan vzduchu otřásl celým mým tělem a zvedl vlasy na zátylku. Podlomila se mi kolena a cítím sucho v krku. Asi omdlím ! Svist gum po vozovce, tupý náraz a řinkot skla doznívá v ponurém tichu a já slyším pouze tlukot vlastního srdce. Nevěřícně zírám na blikající světla bílého vozu a známou  postavu ženy v černém kabátě, stojící u něho. Netrpělivým gestem mě zve, ať jdu blíž. Polykám a promnu si oči.  Vím, co uvidím a děsí mě to. Když se opět podívám k havarovanému autu, nikdo tam není. Vím, že tam nikdo nebyl.

 Konečně se odhodlám, sbírám zbytky sil a odvahy a prudce trhnu klikou dveří. Odepínám bezpečnostní pásy, beru ženu pod ramena a vytahuju ji z auta. Pokládám ji na zmrzlou zem a dlouhé blond vlasy odhrnuju z obličeje. Velké modré oči se dívají do dálky, ze které není návratu. Na tváři má šťastný úsměv. Vím, že je to zbytečné, přesto jí rozepínám dlouhý černý kabát až k pasu a snažím se zjistit dech a tep. Poplašný zvonek v mé hlavě cinká. Neztrácej čas ! Slyším tichý hlas a přísahala bych, že můj to není.  Rychle přistupuju k autu a zvedám hlavu muže za volantem. Krutě pořezaný obličej je celý od krve. Bezpečnostní pás mi nejde odepnout. Naučeným pohybem muži zakláním hlavu a podsunuju bradu. Začínám panikařit. Bude to stačit ?! Opravdu žije ?! Začíná chroptět a sténat. Žije!  Hledám mobil, abych mohla zavolat záchranku. Musím se podívat do kapes, do přihrádek, napadá mě a dívám se přímo na něj, ležící na prázdném sedadle. A v tom momentě si uvědomuju, že něco není v pořádku. Jako rána do hlavy, mě osvítí poznání. DÍTĚ !!! Zazní do pochmurného tichého večera výkřik. Můj výkřik. Nahnu se k zadním sedadlům, z dětské sedačky vytahuju malou holčičku s blonďatými vlásky, která vypadá, jakoby spala. Bože ! Co je ? Co mám dělat ? V panice křičím k nebi. A zase slyším ten známý tichý hlas ve své hlavě. Zapadl jí jazyk. Nedýchá. Pospěš si. Trojí hmat a dva krátké vdechy, jemná masáž srdíčka a maličká otevírá své velké modré oči a vážně se na mě dívá. Přes slzy uvolnění nevidím. Klepu se po celém těle a začínám vzlykat.  Koktám do mobilu a v náruči svírám vyděšenou holčičku. Ječivý zvuk přijíždějícího vozu záchranné služby rozřízne chlad  temného večera. Odmítám pustit dítě a kácím se k zemi. Zachytávají mě silné paže a v poslední sekundě vědomí slyším tlumené hlasy. Probírám se ve voze záchranky a začínám zvracet. Ležte klidně, paní, jste v šoku, slyším rázný hlas lékaře. Dítě ! A ten muž ? Dítě je v pořádku a je tady s vámi. Ležte klidně a neunavujte se mluvením. 

V nemocnici si mě i holčičku nechávají na pozorování přes noc. Nebráním se. Sama bych doma, bez sedativ asi nespala. Holčičku mám u sebe na pokoji nadstandardní péče. Odmítla jsem ji nechat na dětském oddělení samotnou. Vydávám se za její tetu a maličká se mě drží, jako klíště. Ráno vyřizuju příslušné doklady a formality.  Musím se přiznat. Neznám ani její jméno ! Večer se mě nikdo na nic neptal. Vzhledem k prožitému šoku, jsem stejně nebyla schopna adekvátně odpovídat na cokoliv.

Nerada předávám holčičku do náruče sestry z kojeneckého ústavu. Sociální pracovnice mi strká k podpisu nějaké papíry a já se smutně dívám na zavřené dveře. Ne! Všechno ve mně křičí. Holčička je MOJE ! Není. Odpovídá rozum v mé hlavě a já polykám slzy.  Po svém propuštění z nemocnice jdu do lékárny pro léky na uklidnění a vzápětí se vracím zpět na oddělení  ARO. Dívám se na ležícího muže se znetvořeným obličejem a spoustou hadiček a trubiček, vedoucích do jeho mladého bezvládného těla. Pravidelný a tichý zvuk dýchacího přístroje, spolu s tikotem přístrojů zní, jako umíráček.  Muž Je v hlubokém bezvědomí, s velmi vážným a těžkým poraněním  hlavy.  Příštích 12 hodin bude kritických, operace proběhla dobře, ale…..poslouchám slova lékaře a v hlavě mi běží film prožitých minut hrůzy a nervového vypětí. Vděčí vám za život, paní, tedy, pokud se probere z komatu.  Můžete přijít zase zítra……nashledanou……  

Příští dny byly smutné a nepříjemné samým papírováním a vyřizováním. Naštěstí domů jsem se dostala bez problémů. Náhradní klíč si schovávám  do starého květináče u vchodu. Pod vánočními ozdobami by ho sotva někdo hledal. Návštěva policejního oddělení, jako svědka dopravní nehody a zároveň  k nahlášení ztráty dokladů a peněženky, blokace karet v bance, nové  klíče…..nastavované hodiny v zaměstnání za ty kolegyně, mající rodinu a děti……Ani se mi nechce péct cukroví. A měla bych, jako každoročně podělit rodinu, se kterou trávím vánoční svátky. Nečinně chodím sem a tam, všechno mi padá z rukou. Volali z policie, že se moje peněženka našla pohozená u bankomatu a o kousek dál i celá kabelka. Jenom mobil schází. Byl to starý šunt. Pod stromeček dostanu nový. Kreditní karty jsou v pořádku, PIN si nikam neukládám, ani nepíšu a těch pár drobných peněz mi líto není. Na charitu dávám víc. No vidíš, utěšuje mě starší sestra a hladí po vlasech. Všechno dobře dopadlo ! Všechno ?! Křičí moje nitro a nechce se svěřovat. Ještě by si myslela, že jsem se pomátla ze šoku a nutila tabletku sedativa. Svoje prožitky si musím nechat pro sebe. Nikdo by mi nevěřil.  Nechám se přemluvit ke společnému  pečení cukroví a moje nálada se zlepšuje.

 Vánoce proběhly v klidu a pohodě, beze změn, jako každý rok. Pookřála jsem a dostala nápad. Zajdu do kojeneckého ústavu, snad mi dovolí navštívit tu krásnou malou holčičku, které jsem zachránila život. Aspoň na chvilku se pomazlit, říkám si něžně a cítím tu nádhernou vůni a jemnost jejích vlásků a vidím ta obrovská modrá kukadla. A také zajdu do nemocnice, zeptat se, jestli se zlepšil zdravotní stav mladého neznámého muže. Neustále na něho myslím. Tato tragedie mě hluboce zasáhla.

Začátkem nového roku mě kontaktovali příbuzní zesnulé mladé ženy a děkovali za pomoc a účast při záchraně jejího muže i dcerušky. Zúčastnila jsem se malého pohřebního obřadu v úzkém rodinném kruhu a mohla tak opět vidět „svou“ holčičku, kterou si vyzvedli v kojeneckém ústavu. Za pár dní poté mi volali příbuzní zraněného muže, abych se k nim dostavila k projednání žádosti o pomoc při řešení určité vážné záležitosti. Dost mě to překvapilo. Nechtěla jsem nijak zasahovat do jejich života a nechtěla jsem, aby se příbuzní cítili být mými dlužníky. Naopak, chtěla jsem co nejdříve na celou příhodu zapomenout a v klidu spát celou noc bez sedativ. Netušila jsem, co mě čeká. Odjížděla jsem s nepříjemnými pocity, plna napětí. Mé překvapení však bylo ještě  mnohem větší  a nenadálá radost a pocit štěstí nedostižný. Obě rodiny truchlily nad bolestnou ztrátou mladé ženy, řešily své osobní a pracovní problémy a mladší bratr zraněného muže, se svou ženou, odjížděli pracovně do zahraničí na nasmlouvaný  dlouhodobý pobyt. Malou holčičku nechtěli nechat v kojeneckém ústavu.  Prarodiče se o tak malé dítě z různých důvodů odmítali starat. Zvažovali náhradní pěstounskou péči a při rozhovoru se mnou zjistili mou profesi, sociální obor se širokým spektrem profesní činnosti  a také se na mou osobu tak trochu informovali. Chovali ke mě důvěru i sympatie. Vyptávali se na mou rodinu, můj život a nabídli mi možnost pěstounky jejich malé příbuzné, po dobu, než se zdravotní stav jejího otce zlepší natolik, že o ni bude moci pečovat sám. Po krátkém váhání jsem souhlasila s tím, že spolu zůstaneme v úzkém kontaktu s oběma rodinami. Vzhledem k mé profesi a pracovním známostem a dobrým konexím, celý proces papírování byl během pár dní hotov a já jsem si malou Natálku přivezla domů. Byla jsem šťastná, jako v nejkrásnějším snu. Být matkou je nejkrásnější profese v životě každé ženy ! Společné dny mi ubíhaly jako v pohádce. Když mi poprvé řekla – mama – byla to nejkrásnější chvíle mého života a také nejbolestnější. Stále jsem se musela vnitřně připravovat na den, kdy Natálka ode mě odejde. Nikdy nedopustím, aby odešla z mého života nadobro !  Naše vztahy s příbuznými byly vynikající a často jsme spolu navštěvovali jejího tatínka v nemocnici. Byl stále v kómatu a jeho zdravotní stav se nijak nelepšil. Diagnóza zněla nesmlouvavě krutě  -  coma vigile. Tento stav může trvat několik měsíců i let. Musíte doufat a věřit. Nic jiného se nedá dělat, účastný pohled primáře na oddělení ARO a klapnutí dveří.

Doufat a věřit ! To jistě budeme, pomyslela jsem si rozhodně, ale také něco dělat! Chodila jsem  za svým známým neznámým mužem každý den pravidelně v době, kdy malá Natálka spala a měla jsem zajištěné hlídání.  Od vyprávění jeho příbuzných jsem ho znala již téměř dokonale. Pomalu jsem mladého muže vracela do života. Byl mladší, než já a podle  fotek i dost pohledný. Snad i proto jsem za ním chodila ? A tajně doufala ? To vás napadá ? Ano, jistě, i to byl jeden z důvodů. Ve svých 35 letech jsem vypadala dobře a stále doufala v lásku a pěkný vztah s mužem. Jmenoval se Jiří a já jsem si často rozněžněle opakovala jeho jméno a představovala si, jaké to bude, až se probere z bezvědomí a podívá se na mě.  Prosezené hodiny u jeho postele se čtením jeho oblíbených knih, poslechem jeho oblíbené hudby a vyprávěním jeho příhod z dětství, vykazovaly kladné výsledky. K tomu hlazení, doteky a masáže, polohování……občas jsem sebou vzala i Natálku, aby slyšel její  hlásek a často jsem mu o ní povídala. Střídali jsme se s příbuznými u jeho lůžka, jak jen to šlo.

Poprvé mi stiskl ruku jednoho  deštivého odpoledne začátkem května. První jarní  déšť vnášel do nehostinného nemocničního pokoje svěží vůni a příjemné osvěžení. Podřimovala jsem v křesle vedle jeho lůžka.  Cítila jsem směs nepopsatelné radosti, štěstí, obav i strachu z neznáma. Z toho, co nás všechny čeká, sobeckého smutku z loučení s milovanou Natálkou.  Když na mě poprvé pohlédl svýma černýma neproniknutelnýma očima, až mě zamrazilo. Byla jsem připravena na všechno, ale jeho slova mi vyrazila dech ! Představoval jsem si tě jinou, zašeptal unaveně a opět zavřel oči. Nepatrně se usmál.

Další dny však byly pro mě zlým snem. Něco se stalo s jeho myšlením a do života se vracel velice těžko a pomalu. Nic si nepamatoval, pouze ty poslední okamžiky před havárií a po ní. Viděl mě stát u cesty, když mě míjeli v autě, slyšel můj hlas krátce po nehodě a vnímal moje doteky. Nepamatoval si svoji ženu a nepoznával ji na fotografiích, nepoznával své příbuzné a rodiče, které to velice zraňovalo a nechtěli to chápat. Byl silně závislý na mé osobě. Pomoc psychologa jsme potřebovali všichni. Krátce po propuštění z nemocnice jsme ho odvezli do rehabilitačního ústavu. Byl upoután na invalidní vozík. Každá naše návštěva u něho byl horor !  Stal se agresivní a nedůtklivý. Nikomu nic nevěřil. O svou malou dcerku nejevil žádný zájem a odmítal s námi komunikovat. Jeho tělesný stav se však kupodivu a k naší společné radosti lepšil rychle a lékaři nás ubezpečovali, že brzy bude chodit. Jeho psychika se však neustále zhoršovala.  Byly okamžiky, kdy jsem se ho i bála. Jeho kdysi pohlednou tvář hyzdily ošklivé a hluboké jizvy, výraz očí postrádal příčetnosti a neustále se vztekal. Křičel a házel po mě vším, co měl po ruce. Odejdi. Nenávidím tě. Už se nikdy nevracej. Nechoď za mnou. Natálku můžeš mít v péči do její plnoletosti, podepíšu ti, co budeš chtít. A teď vypadni a už za mnou nelez ! Jeho mrazivá krutá slova  bodala do mého bolavého srdce. Vztahy s jeho příbuznými byly také na bodě mrazu. Všichni jsme pociťovali nesmírnou únavu.  Pocit frustrace byl natolik silný, že jsem se rozhodla na několik týdnů odjet s Natálkou na dovolenou.

Bylo nádherné babí léto. Teplé slunečné dny byly balzámem na mou citlivou duši a rozbolavělé nitro. Odjela jsem s Natálkou, která už pěkně chodila a vesele brebentila, do jednoho horského penzionu. Chodila jsem s ní na procházky po lese, sbírala jsem houby, kterých v lese kolem rostlo, jako nasetých a sušila je na pokoji. Hrály jsme si na dětském hřišti a pískovišti u penzionu  s ostatními dětmi, koupaly se v bazénu. Já jsem relaxovala a užívala si klidu a pohody. Nemusela jsem vařit a o nic se starat. Nikdo mi nepsal, ani nevolal. Absolutní svoboda.  Pohádka !

Pohádky končí šťastně. Stejně tato měla překvapivý, krásný a pohádkový konec.

Zamilovala jsem se. Muž mých snů a nesplněných tužeb je starší, než já o pár let. Vysoký a prošedivělý vdovec. Opuštěný a sám. Obě jeho děti pracují v cizině a do Česka jezdí jenom zřídka. Je to vnímavý a citlivý muž. Kultivovaný a vzdělaný, se smyslem pro humor a miluje  děti. Natálku si oblíbil okamžitě a ona jeho.  Když mu Natálka spontánně  poprvé řekla - táto, měli jsme slzy v očích oba.

Jednoho večera, po dobré večeři a pár deci silného vína jsem mu vypověděla celý svůj jímavý a neuvěřitelný příběh. Poslouchal mě velice pozorně a po chvilce mlčení mi vážně řekl  - miluji tě a nikdy se tě nevzdám. Chci zbytek svého života strávit s tebou a s Natálkou, bude – li to možné.

Tatínek Natálky opravdu začal chodit a zlepšila se i jeho psychika natolik, že mi jednou sám zavolal a v klidu oznámil, že odjíždí za svým bratrem do Dánska  a zvažuje tam delší pobyt. Kdybych cokoliv potřebovala a strádala finančně, ať kdykoliv zavolám. Popřál mi mnoho štěstí a blahopřál ke sňatku, poptal se na Natálku a poslal pusu.

A pohádka  pokračuje. Žijeme spolu s manželem a Natálkou v mém domku, já opět chodím do práce, Natálka do školy a můj manžel je aktivní důchodce. Stará se o dům, zahradu a doma překládá odbornou literaturu do angličtiny.
 

Každý rok, ve stejnou dobu, chodíme s kyticí žlutých růží k malému pomníčku u cesty a já tiše poděkuju té tajemné ženě za štěstí, které přinesla do mého života. Vím, že jednou přijde den, kdy budu muset říct Natálce o její mamince. Ten den je ještě daleko. Užívám si plnými doušky ty dny přítomné. Vztahy obou rodin se mnou se opět zlepšily, často se navštěvujeme, sblížili se také s mými příbuznými. Natálčin tatínek se zcela zotavil z prožitého traumatu a má za sebou plastické operace obličeje. Pravidelně volá a píše z Dánska, kde žije se svou přítelkyní.  Natálka má tři babičky a je rozmazlovaná a milovaná. Je prostě naše.

Čas opravdu léčí a uzdravuje. Dává naději na nový život.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.04.2015 16:52:10patricia w.

je to celé pěkná slátanina :( děkuji, že jsi to četl a dočetl až do konce, prostě se to nepovedlo, ale mě se líp píše v přítomném čase, jakože to vyprávím,  na ty houby kašlu, prostě jich rostlo hodně......jako máku, jako nasetých, jakoby  je někdo nasadil..... ? asi jsem chtěla dokreslit dojem pohodové dovolené :)

možná zbytečně dlouhé a prolínající se dva náměty, tou bouračkou to mělo končit, asi, snad, co já vím :)

16.04.2015 14:39:17Lakrov
redaktor prózy

Úvodní odstavec, obsahující oposlouchaná slovní spojení ...nevydařený vztah... a ...krutý ortel lékařů...  mě málem odradil. Dál mi to pak připadá napsané tak nevyrovnaně; asi do půlky je text veden v násilně drženém přítomném čase, což je pro mě sice nepříjemné čtení, ale uznávám, že to umocňuje napětí a dodává to celému příběhu nádech jakési zastřenosti, tajemna. Druhá polovina, v níž se mluvnické časy střídají běžným způsobem, na mě působí dost popisným, místy snad až nudným dojmem. Připadá mi, jako bys napsáním té první poloviny už vybyl(a) své literární ambice (nebo trpělivost) a dál už se jen snažíš dovés ten příběh (mimochodem celkem zajímavý) ke konci. Dočítám trochu zrychleně, ale přesto mi neunikla nepřesnost v téhle větě: ...sbírala jsem houby, kterých v lese kolem rostly, jako naseté ...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.