Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vůně dobromysli

16. 04. 2015
10
20
1822
Autor
Arnica

Po dlouhé době něco nového... Píšu narovinu: Je to dlouhé, nechtělo se mi to dělit na více pokračování.. Takže komu se nechce číst dlouhé texty, ať ani nezačíná :-) Ale třeba si to čtenáře najde.. (a kdyby nic jiného, děsně mě bavilo to psát :-)

Držela mobil u ucha a dívala se na prašné ulice města. Zrovna před chvílí se rozhodla, že jet za Pavlem by nemělo smysl. 

Šimon pořád mluvil. Představovala si ho, jak stojí někde na louce, s výhledem na starý dům, zpoza hor jdou černé mraky. „Vypadá to na bouřku,“ říkal jí před chvílí a pak popisoval, kolik bouřek už letos bylo a jak při té poslední zasáhl blesk strom v lese kousek od nich. 

Poslouchala ho. A přemýšlela, proč jí volá. Jsou to tak tři roky, kdy se naposledy viděli… a ani si od té dobu příliš nepsali. 

Možná si potřebuje jen chvíli popovídat – s někým, o kom si myslí, že nemá tušení, v jaké je teď situaci… a tak se nemusí bát otázek. Ale ona má tušení… jen se opravdu nebude ptát. 

Anebo chce něco jiného? Protože mluvil dál a dál, o věcech, které nemohly připadat zajímavé ani jemu… prostě jen, aby udržel hovor. 

Chce, aby za ním přijela? napadlo ji. 

„Musí tam teď být opravdu krásně,“ řekla a znovu se zadívala na létem vysušené ulice města. 

„To je, Iško, úžasně!“ Chvíli bylo ticho. 

„Mohla bych se tam za tebou někdy přijet podívat,“ řekla a uvědomila si, že tím „za tebou“ mu dala právě najevo, že i ona ví, že se s Ájou rozešli. 

„Kdykoli budeš chtít,“ odpověděl a znovu bylo ticho. 

Cítila se unavená, snad z vedra, anebo z rozhodnutí, ke kterému dneska dospěla. Nepojede za Pavlem. 

A možná to přesně takhle má být, napadlo ji najednou: Nepojede za Pavlem, pojede za Šimonem. „Tak třeba hned,“ řekla a zasmála se. 

„To jako vážně?“ Slyšela nadšení v jeho hlase a musela se usmát. 

„Jo, proč ne? Stejně, zrovna mi padl plán na třítýdenní výlet, tak... můžu se klidně stavit na víkend za tebou.“ 

 

Slíbil jí, že počká na nádraží. Ale když vystoupila z vlaku, nikde nikdo nebyl. Jenom jedna paní, co vystoupila s ní, ale ta se bez rozhlížení vydala blátivou zkratkou přes pole k domům napravo od železnice. 

Dívala se na maličkou nádražní budovu, dveře bez kliky, na kterých visel pouze jízdní řád. Začínalo pršet a nebylo se pořádně kam schovat. Sáhla do kapsy pro mobil a ten se jí v tom okamžiku v ruce rozezvučel. 

„Iško, už jsi tam? Promiň, chcíplo mi auto, já… Budu tam co nejdřív, běž se, prosím, zatím někam schovat. Kousek od nádraží, směrem jakoby zpátky, odkud jsi přijela, je hospoda. Není to nic moc, ale je tam nekuřácká část, Iško… Dej si něco, já tě zvu. Budu tam. Mrzí mě to.“ 

Dala si džus smíchaný s vodou. V nekuřácké části byla sama, vedle hrála televize a sedělo tam pár štamgastů. Na stolech ležely seprané ubrusy, ve váze uschlá květina, kterou sem spíš přineslo nějaké dítě a zapomnělo ji tu. 

Dopila džus a objednala si čaj. Pak konečně přišel Šimon. Venku lilo, takže měl smáčené vlasy i bundu. „Omlouvám se, Iško, že jsem tě tu nechal tak dlouho čekat.“ 

Jenom se na něj usmála. Když přehodil bundu přes židli a chtěl si k ní přisednout, napadlo ji, že se ani nepřivítali. Mohla vstát a obejmout ho, ale nechala ho sednout. Potřeboval se trochu uklidnit, to viděla. 

„Budeš ještě řídit?“ zeptala se. 

„Ne, auto dneska určitě nepojede.“ 

„V tom případě bychom si spolu mohli dát panáka – na setkání.“ 

Usmál se. „Výborný nápad.“ 

 

Dívala se na něj přes stůl, přes vázu s uschlou květinou. Z vlasů mu kapala voda, v rukou neklidně žmoulal pivní tácek. 

„Co se stalo – myslím s autem?“ 

„Nevím. Prostě chcíplo a dál nejelo. Já tomu nerozumím… Naštěstí Martin, víš, odsud, opravuje auta a byl zrovna doma, tak pro mě přijel, odtáhli jsme to k němu.“ Setřel si kapky deště z obličeje. Vypadal hrozně unaveně. 

Servírka, drobná hnědovláska se špičatým nosem, jim přinesla panáky. 

Šimon objednal hned další. 

„Pro mě ne,“ zastavila ho Iška. 

 

„Jsem moc ráda, že tě zase vidím,“ řekla mu. 

„Já taky, Iško, ani nevíš…“ jen se usmál. „Jak je to vlastně dlouho?“ 

„Tři roky?“ 

„Jo, máš pravdu… to jsi byla za mnou v Brně.“ 

Přišlo jí to neskutečně dávno. Byl tehdy tak spokojený a zamilovaný do Áji. Vodil ji po Brně, s láskou k městu i ke všem lidem. V jeho životě bylo tolik energie, že každá maličkost mohla být výjimečná. 

„Čas letí,“ řekl, když mlčela. 

„To jo. A jak je to dlouho, co jste se přestěhovali tady?“ zeptala se, i když to věděla. 

„Tady? Bude to rok.“ 

Na stole mu přistál další panák. Ale Šimon jako by se bál pít, bez ní. Otáčel skleničku v ruce, nahýbal hladinu. 

„Možná přestává pršet.“ 

„Vážně? Tak to můžem pomalu jít,“ řekl a konečně do sebe alkohol obrátil. „Nevadí ti, že půjdeme pěšky?“ 

„Ani v nejmenším,“ usmála se. 

„Je to docela daleko, ale…“ 

„Nemáme na výběr, ne?“ usmála se znovu. 

 

Po cestě jí ukazoval, kde co je. Neustále mluvil, jako by se bál úplného ticha. A přitom spolu uměli tak hezky mlčet. 

Dívala se na něj. Toužila ho obejmout, zeptat se, co se děje, uvolnit vnitřní napětí, které ho trhalo. Ale nesměla spěchat. Teď by se toho lekl, musí mu dát prostor. Vždyť už se ani neznají, po těch letech. 

I když oni se znali vždycky a vždycky se budou znát, uvědomila si potom. 

Lehce se usmála. A on se na ni tázavě podíval, ale taky s úsměvem na rtech. Je šťastný, že tu mohou být spolu. 

 

„A kde jsi to vlastně měla teď být?“ zeptal se jí. „Říkala jsi, že ti odpadla tří týdenní dovolená.“ 

Přikývla. „Ve Francii.“ 

„To sis nevybrala zrovna přiměřenou náhradu,“ zasmál se. 

„Myslím, že jsem si vybrala mnohem lépe.“ Koukla po něm. „Měla jsem tam jet za Pavlem.“ 

„Aha,“ řekl jen. Přemýšlela, jestli má pokračovat. Ne kvůli sobě – měla v tom jasno a nebála se. Ale kvůli němu – jestli chce poslouchat o rozchodech. „A…“ začal pomalu sám, „to ses rozhodla ty, že nepojedeš, anebo on…?“ 

„Já jsem se rozhodla. Ale je to vzájemné,“ zadívala se do korun stromů před nimi. „Víš, byli jsme spolu přes dva roky. A už když tam odjížděl, věděli jsme oba, že odloučení je dobrý způsob, jak náš vztah ukončit tak nějak nenásilně. Ale právě proto, aby to zůstalo nenásilné, zůstala ve vzduchu ona návštěva, po které se mělo vidět, co dál. Mluvilo se o možnosti, že bych se přestěhovala za ním. Ale ta možnost byla prázdná, byla navržená jenom proto, abychom, právě, nemuseli mluvit o rozchodu. Protože bychom pro něj asi i těžko hledali důvody, víš? Ono nám spolu bylo dobře…“ odmlčela se na chvíli. Ne, až tak jasno v tom nemá. Nebo jinak: Má jasno v pocitech, ale nemá jasno ve slovech, kterými by je mohla vyjádřit. „Ale to odloučení nám skutečně ukázalo, že se nepotřebujeme.“ 

„Jsi děsivě pragmatická,“ řekl. A trochu se od ní jakoby odtáhl. 

„Nejsem, Šimone. Mám Pavla moc ráda, opravdu moc. Ale myslím si, stejně jako si myslí on, Šimone, že pro sebe nejsme ti praví.“ Dívala se na něj. Nejspíš natrefila téma, které moc dobře znal. „Navíc si myslím, Šimone, že on už potkal jinou dívku, anebo ženu. Zmínil se mi párkrát o ní, když jsme si volali. A víš, že holky mají šestý smysl, na tohle… Jenomže jsem věděla, že by mě nepodvedl… Bylo fér dát mu prostor, ne?“ Dívala se na něj upřeněji, než předtím. A uvědomila si, že se zastavili v chůzi. 

„Asi ano.“ 

„Nebylo to tak lehké, jak ti teď říkám. Ale celou dobu jsem věděla, že dělám správnou věc… rozumíš? Brečela jsem, i když jsem brečet nechtěla. A on brečel taky, ale cítila jsem, že je to uvolňující pláč, ne bolestný, rozumíš?“ 

Přikývl. 

„Ale není mi dneska úplně do skoku, jsem unavená, Šimone… Ale šťastná, jenom tak tiše, klidně, ne vesele.“ 

Znovu přikývl. 

„Šimone, víš, že jsme se v té hospodě ani nepřivítali?“ 

Objal ji. „Mám tě rád, Iško,“ řekl a možná tím překvapil i sám sebe. 

 

Odbočili z údolí po cestě do svahu. Stoupali smrkovým lesem, vzduch byl po dešti příjemně zchladlý. Les voněl, na trávě a mechu podél cesty se držely kapky. Šli už zcela tiše. 

 

Šimon byl první člověk, s kterým dokázala takhle mlčet. 

Poznali se na dovolené v Řecku před skoro pěti lety. Ona byla tehdy vnitřně malá holka, bála se trochu lidí a jejich pohledů, nevěřila si a bylo pro ni zcela normální, že jede na dovolenou s rodiči, spořádaně, bez žádných plánů bokem. Šimon byl jen o necelý rok starší než ona, přesto dovolenou platil ze svého – koupil ji svojí mámě, protože se dva roky po rozvodu cítila stále víc sama a on jí chtěl pomoct. Přes léto pracoval v Anglii a původně ty peníze chtěl asi použít jinak… ale když viděl, co s jeho mámou udělaly tři měsíce, kdy byl po maturitě pryč, rozhodl se velkou část investovat do dovolené v mámině vysněném Řecku. 

Všimli si sebe už na letišti, když čekali na autobus, který je rozvážel do hotelů. Napadlo ji, že by bylo hezké, kdyby bydleli někde blízko u sebe, protože se jí líbil způsob, jakým se na ni ten kluk usmál. Jinak ji ale nezaujal. Nebyl její typ – a v tom věku příliš dala na krásu. Ač sama zoufale pochybovala o své vlastní – anebo právě proto, viděla v kráse něco magického. Šimon ale nebyl na první pohled ničím výjimečný, obyčejný kluk, s hezkýma očima, to bylo vše. A proto se ho nebála, proto neměla problém mluvit s ním, stejně tak jako s ním mlčet. 

Jejich mámy si měly docela o čem povídat. A tak je nechali být a šli se projít nad útesy, seděli těsně vedle sebe a dívali se na moře, na tříštící se vlny a zapadající slunce. 

 

Někteří lidé se znají ještě dřív, než se potkají. Věděla to, cítila to. Jak je to možné, tím se příliš nezabývala. Není to důležité. 

Šimon patří k těmto lidem. Co víc – Šimon je jí blíž než kdokoli. 

Seděli tehdy na těch skalách a ona, dívka, která ještě nikdy nelíbala kluka, chytila Šimona za ruku. On jí ruku stiskl, ale dál mlčeli. Vlny se dál lámaly přes kameny a slunce se zdálo těsně nad hladinou obrovské. 

 

„A jsme tady,“ řekl Šimon. Před nimi stál oprýskaný dům, kolem něj byly louky a za ním starý sad. V ohradě se pásly čtyři ovce a dvě kozy. Naproti jim běžel černobílý pes. 

„To je Karper.“ 

Vítal ji, jako by byla stará známá. 

„Nádherné místo, Šimone.“ 

Jen se usmál. Otevřel dveře, nezamčené. „Je to tu maličké, ještě pořád ne úplně zařízené…“ ukázal ji kuchyni, dva malé pokojíky – a ateliér. Tady malovala Ája. Všechno tu bylo tak, jak to ona opustila. Barvy a staré štětce, které už jí nestály za stěhování. Rozházené náčrty, špinavý stojan. 

Šimon se na to chvíli díval, pak se otočil a usmál se na Išku, skoro jako by se jí za sebe omlouval. „Věci ti dám zatím sem, ano?“ ukázal jí na druhý z pokojíků, který sloužil jako obývák. Byl tam starý gauč, křesla, kamna a malá knihovna. „Většinu knížek mám ještě na půdě,“ řekl jí, když si začala prohlížet hřbety knih. „Ale chtěl bych udělat velkou knihovnu, už dávno jsem jí tu vlastně chtěl mít, ale… no, znáš to, člověk má pořád plno času a zároveň nemá žádný…“ 

„Můžem se do toho pustit teď, přes víkend, pokud chceš.“ 

„Uvidíme,“ přikývl. „Ale chci, aby sis to tady užila. Takže pokud bude hezky, půjdeme ven.“ Pak jí ukázal půdu, kde plánují další pokoje. Mluvil v množném čísle, protože si ještě nezvykl na představu, že by tady měl opravdu zůstat sám. 

„A teď se musíš jít seznámit s Jitkou.“ 

Kráva na ni koukala velikýma, hnědýma, skelnýma očima, přivírala je a vypadala velmi pokojně. Měla obří vemeno, s krátkými bílými chlupy. Jinak byla celá hnědočerná. 

„Ještě tu je někde Kočka,“ řekl. Kočka se jmenovala velmi prostě Kočka. 

 

Vrátili se zpátky a Šimon uvařil bylinkový čaj. Začal jí povídat, co se naučil o které květině. „Zítra ti je ukážu, kde rostou. V budoucnu bych chtěl být dědkem bylinkářem,“ usmál se. 

Iška si všimla, že na ledničce je pod magnetem připevněný vzkaz: Jsem s Karperem v lese, lásko. Do tmy jsme zpátky. A. 

Šimon zachytil její pohled. „Jak jsem říkal… nějak není čas na nic, zvláště teď, je toho… moc.“ 

Přikývla. 

Podíval se na vzkaz a nechal ho tam být. „Povídej mi ještě něco o sobě, Iško.“ 

„Co bys rád slyšel?“ 

„Já nevím, cokoli. Tak dlouho jsme se neviděli…“ 

Sedli si na lavičku před domem. Opět vysvitlo slunce, které už chytalo večerní barvu. Chvíli mluvili, ale pak už jenom mlčky pili čaj. 

 

„Už jsi někdy dojila krávu?“ zeptal se, když se večer posunul. 

Zavrtěla hlavou. Vzal ji s sebou, smál se, když jí to nešlo. A pak Jitku hladil a škrábal ji pod krkem a za ušima, jako by byla pes. Kráva zvedala hlavu a přivírala své veliké oči. 

Mohla jít spát na starý gauč. Ale v jeho očích četla nevyřčený návrh… Byl by rád, kdyby mohli usínat vedle sebe. 

„Myslíš si, že už jsme si takhle cizí?“ řekla a smála se, aby tím zakryla, že vnímá jeho strach. 

„Máš pravdu, promiň, já jen…“ taky to uzavřel úsměvem. 

Když zhasli, popřál jí dobrou noc a otočil se zády od ní. Dýchal těžce, trochu křečovitě. Zavřela na chvíli oči, čekala. Pak ho pod peřinou pohladila. 

Otočil se na ni. „Iško, já bych ti nechtěl ublížit…“ 

„Jak bys mi mohl ublížit?“ Ta otázka mohla vyznět dvěma směry… a on se lehce usmál. Ano, jak by jí, takhle zcela bez síly, mohl ublížit? 

„Iško, věřila bys tomu, že se tu po tmě bojím?“ řekl a smál se. Ale v jeho smíchu bylo prázdno. 

„Věřila.“ 

Pak dlouho mlčel, než řekl: „Není tu teď dobrá energie. Prostě není…“ 

„Není,“ souhlasila. Je tu krásně, ale studeno. A chápe ho, že se tu necítí, že se bojí. Ale zároveň, chápala, že neutekl, že nechce utéct. I když mu nakonec stejně asi nic jiného nezbude. Ví to… ale nechce to ještě vědět, ještě potřebuje čas. 

„A co tvoje máma?“ zeptala se najednou. Ani nevěděla, proč si na ni teď vzpomněla. Ale možná proto, že ona bude mít určitě pochopení pro to, že člověk může spadnout. 

„Jo, má se dobře,“ odpověděl. 

„Ona to neví, že?“ 

„Ví, že je Ája pryč, ale…“ nedopověděl. Protože to nechtěl přiznat ani Išce. Že se ztratil, že neví, co dál. Přesto jí volal… snad si myslel, že budou moct navázat tam, kde kdysi skončili – ona dítě, on mladý muž, právě probuzený do života, v plné síle, překypující nadšením a energií. 

Ale teď jsou tady, leží vedle sebe v posteli. A jemu se jeho role rozpadá pod rukama. Nedokáže už dlouho všechno zakrývat smíchem. 

„Měl bys jí zavolat,“ řekla mu. „Ona ti pomůže.“ 

„Ale já… Zvládnu to. Nechci… ji stresovat, víš? Ona si hned všechno bere, vidí to horší… Teď je to náročné, ale až bude jasněji, pak…“ 

Pevně ho objala. A on jí objetí vracel. Cítila jeho emoce, sílu, s kterou v něm proudily… a snažila se přelít do sebe, uklidnit ho trochu. 

 

„Proč jsi mě neprobudil?“ 

„Líbilo se mi, jak vypadáš, když spíš,“ řekl jí. Oči mu znovu svítily, únava na chvíli ustoupila. 

Po snídani se šli projít do lesa. Ukazoval jí krásná místa. A mluvil o Áji. Co kde zažili, co měla ráda, jak se nebyla schopná naučit rozeznat dobromysl. 

Pak leželi v trávě a Iška přemýšlela o snech a o životě. Věděla, že energii, kterou Šimon v sobě tehdy našel, našel díky Áji. Povídal jí o ní, když byli v Řecku. Ještě spolu nechodili, ale láska mezi nimi byla skoro hmatatelná. 

Iška ho poslouchala, sledovala jeho zářící oči… a překvapilo ji, že necítí žárlivost ani závist. Jako by chápala, že měla Šimona potkat právě kvůli těm čtrnácti dnům, které měly změnit její život. Energie, která se probudila v Šimonovi, totiž probudila tu její. Sílu, o které netušila, že v sobě má. 

Když se vrátila domů, už nic nemohlo být stejné. Odbočila na jinou cestu… neustále se jí vracely věty, které Šimon řekl. Svět změnil barvu… začala potkávat jiné lidi a najednou mnohem lépe všemu rozuměla. 

I když to byl teprve začátek cesty, věděla už, že jde. Předtím žila v jakési nejistotě, vzdušném prostoru. Na nic se nemohla spolehnout, v poslední řadě pak na sebe. Uměla se chovat velmi naivně a dětsky, uměla být ale taky zlá, k těm, kteří byli slabší než ona. Pak jí to bylo líto, ale nevěděla, jak se omlouvá. Snažila se tvářit, že má ostré lokty… a přitom cítila lásku i k těm lidem, které chtěla nenávidět. 

„Pamatuješ si, Šimone, jak jsi mi řekl, že svět je přesně takový, jaký ho chceme vidět? Neřekl jsi takový, jaký si ho vytvoříme – protože náš svět netvoříme jen my sami, ale i lidé okolo nás… nejsme pány většiny událostí, které se dějí. Ty se musíme naučit přijímat… Ale co můžeme vždycky, v čem je naše síla – je to, že si můžeme vybrat úhel pohledu.“ 

„Vím.“ 

„Tímhle jsi mi změnil život,“ řekla. A on se rozesmál. Smutně. „Řekla ti to Ája, nemám pravdu?“ 

Přikývl. 

„Není to krása? Co všechno mohou dokázat slova vyřčená s láskou?“ 

„Je,“ řekl. Posadil se, setřásl ze sebe obilky. „Jsem rád, že jsi teď šťastná, Iško.“ 

Uvědomila si, že to chytila za špatný konec. Chtěla mu připomenout, jak krásný pro něj svět byl, ale zůstala z toho věta bez obsahu – a prázdnota, kterou on cítil v těch slovech, se teď dostala mezi ně. Vztáhl si to na sebe – na současnost a své zklamání. Ano, tomuhle věřil – jak hloupý byl? 

Co si myslí o ní? Závidí jí, že ještě věří? Anebo jí lituje? 

Rozhodla se pro tuhle chvíli mlčet. Zůstala ležet v trávě, oči upřené do mraků. Jen periferně viděla, že se zvedl a odcházel. Zůstala ležet, nechtěla hned běžet za ním. Kdyby už chtěl odejít, řekne jí. 

 

Vrátil se za pár minut. „Dáš si maliny?“ zeptal se a otevřel dlaň. 

„Jak dlouho už jsi tady sám?“ 

„Jak tě to teď napadlo?“ 

„Nevím,“ pokrčila rameny. Jsi zvyklý dělit se o maliny, pomyslela si. 

„Bude to dva měsíce. Ale Iško, abys věděla – jak jsi včera říkala, víš, o vašem rozchodu – tak to bylo docela podobné. Věděli jsme už nějakou dobu, že to nemůže fungovat… a proto ten konec, to nebylo nic náhlého, prostě…“ 

Přikývla. 

„Jenom… je to divné. Vážně jsem ten rozchod chtěl, už jsem… nedokázali jsme se už nějak snést, hádali jsme se, bylo to… únavné,“ ušklíbl se, „zoufalé a hloupé, takže… Jenže teď, být tu sám je prostě zvláštní. Nějak mi to úplně nejde, tak dobře, jak jsem doufal, že to půjde.“ 

„Je toho na jednoho člověka moc.“ 

„Ale ne, není, půjde to… Jen prostě, překlenout se přes ten začátek, víš? Proto jsem moc rád, že jsi mohla přijet. Je to příjemné zpestření…“ 

Usmála se. Ale pak řekla to, co si myslela; a co musela říct: „Šimone, promiň mi to, ale pokud bys tu měl zůstat takhle sám, tak si myslím, že to není dobrý nápad.“ 

Nechápavě se na ni podíval. Věděla, jak ho to vytočí, jak mu to ublíží. Ale musela to říct, musel to slyšet. „Proč?“ 

„Protože tu sám nebudeš šťastný, Šimone. To místo je úžasné; ale je Áji. Ona tě sem přivedla, byl to její sen, který jsi přijal. Zamiloval sis ten sen, ale teď… je to pořád její sen, ale bez ní, protože ona ho přestala snít. A ty bys neměl zapomínat na své sny.“ 

„Chci tady žít, Iško, vážně chci.“ 

Přikývla. 

„Protože, Iško, nemůžu přece odejít. Co by bylo se zvířaty? Chápeš? To nejde jen tak, říct si dost a jít…“ Jako to udělala Ája. „A já vím, že to bude těžké, vím to sakra dobře, ale… Nevzdám se tak snadno, rozumíš?“ 

„Můžeš odejít, Šimone, je to jenom na tobě.“ 

„Ale já odsud nechci odejít! Proč mi to říkáš? Proč zrovna ty?“ V očích měl slzy, ale ovládal se. „Iško, prosím tě, prosím tě…“ 

„Můžu tady s tebou zůstat celé ty tři týdny, Šimone, pokud bys chtěl,“ řekla tiše. „Můžu ti pomoct se vším, s čím budeš chtít. A pokud to půjde, ráda ti pomůžu zůstat tu. Jenom jsem chtěla, Šimone, abys věděl, že je to tvoje volba – a že se za ni nemusíš nikomu zodpovídat, jen sám sobě. Vím, že to tu máš rád a že odejít odsud by pro tebe bylo těžké… ale zároveň vidím, že teď jsi tak unavený, že to prostě nemůžeš sám zvládnout. Promiň mi tu upřímnost.“ 

Chvíli mlčel. „Máš pravdu, Iško.“ Sedl si zpátky do trávy. „V poslední době… přijde mi, že se kazí všechno, na co sáhnu. Třeba včera to auto, anebo… padaj mi věci z rukou,“ s unaveným úsměvem zavrtěl hlavou, „co chvíli něco rozbiju, něco se vysype, vylije, něco pokazí… Je to k zbláznění, jako by ten barák prostě nechtěl, aby to bylo lepší. 

Ale to je nesmysl,“ pokračoval po chvilce, „jen jsem z toho stále víc unavený. Doufal jsem, že se to bude lepšit, s časem… ale nějak se to spíš horší.“ 

„Protože sis nedovolil ani na chvilku se zastavit… Což bez toho nejde. Víš to…“ 

„Tady se nemůžeš zastavit, Iško. A pak… myslím, že pokud jde o prožití si svojí bolesti dosyta,“ ušklíbl se. „Tak to jsem si ji užil. Nechtěj vědět.“ 

„Je pláč a pláč, Šimone. Jsou slzy, které pomáhají, ale taky ty, které nepřinesou žádnou úlevu, jen ještě více bolesti…“ 

„Tak mě nauč správně brečet,“ usmál se. A zvedl se z trávy. Styděl se mluvit o pláči – i když o něm zároveň mluvit chtěl. 

„Jde jenom o to, nebránit se mu… nechtít přestat, dokud nepřestane sám. A pak, stejně jako radost, i smutek je lepší prožívat s někým.“ 

„Neumím brečet před někým, fakt ne.“ Řekl, najednou skoro hrdě. 

„Jasně že ne… protože málokdo ti dá prostor, abys svobodně mohl. Pak je to nepříjemné, protože cítíš, že ten druhý neví, co říct… a chce, abys co nejdřív přestal.“ 

Neodpověděl už. 

Iška se zvedla z trávy, rozhodla se, že je na čase odlehčit téma. „Můžeš mi ukázat tu dobromysl?“ 

 

„Vy jste přijela za tím chlapcem ze samoty?“ podívala se na ní prodavačka. 

„Za Šimonem,“ přikývla. 

„Je to hodný kluk.“ 

Iška se jen usmála. 

„On je hodný kluk, ale ta jeho slečna… Znáte ji?“ 

„Ne mnoho.“ 

„No, víte… Teda já nechci pomlouvat, ale… docela se nám ulevilo, víte, když odsud odjela. Taková nepříjemná osoba. Namyšlená, důležitá. Moc krásná holka, to ano, neuvěřitelně krásná… Chlapi po ní koukali – mohli na ní nechat oči. A to se samozřejmě ženským moc nezamlouvalo… Ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod, proč jí neměly rády. Tvářila se, jako by byla něco víc, víte? 

Ale on ne, on je hodný kluk. Škoda ho pro takovou holku. Ale rozumím tomu, láska si nevybírá,“ řekla a kývla. „Ale vy vypadáte mile, slečno.“ 

„Jsem jen jeho kamarádka.“ 

Prodavačka se usmála. „Víte, bude to tu mít těžké. Hodně těžké, hlavně s prací. Dělal nějakou dobu v lese, pomáhal různě. Je šikovný, to ano. Na umělce,“ usmála se. „Ale najít tu trvalou práci.“ 

„Je spisovatel,“ slyšela se říkat. 

„No právě.“ 

„Ale umí žít i v normálním světě, nebojte se o něj.“ 

 

Když se vrátila zpátky, Šimon zrovna dodělával oběd. „Je to dlouhá cesta pěšky do vesnice, co? Moc ti děkuju, že jsi tam zašla.“ 

„Ráda,“ usmála se. 

„Ája to nesnášela.“ 

„Nevím, jestli by mě to taky nezačalo štvát, kdybych to měla chodit denně.“ 

„Trochu jsem připálil maso,“ řekl. Ale pak přece jen pokračoval: „Myslím, že v tomhle jsi jiná, než Ája. Že bys to jinak přijímala…“ 

Na to neměla co říct. Ale vzpomněla si na to, co říkala prodavačka… a odvážila se to zmínit: „Slyšela jsem, že tu lidi Áju moc nemuseli…“ 

„Kde jsi to slyšela?“ zeptal se. Ale nevypadal nijak překvapeně. Samozřejmě, musel to vědět. 

„V obchodě.“ 

Přikývl. „Jo, nemuseli.“ Víc neřekl. 

„Ona je hodně originální člověk,“ řekla Iška, „to není pro každého.“ 

Usmál se. „Ale tohle fakt neuměla. Vycházet s obyčejnými lidmi, nebo – víš, jak to myslím. Ne že bych je chtěl nějak urážet, naopak. Ale Ája, ona se vždycky pohybovala mezi intelektuály a umělci, mohla se chovat výstředně a lidem se to líbilo. Stejně, jako se to líbilo mě,“ usmál se. „Jenže ti lidi tady, ti to nechápu. Samozřejmě, že ne. Proč by měli? Jejich život se skládá z úplně jiných starostí a hodnot. Jsou možná jednodušší, ale to není důvod si jich nevážit, naopak, já je mám rád.“ Podíval se na ni. Tušila, že narazila na místo hlavních sporů s Ájou. 

„Oni tebe taky. Aspoň podle té paní v obchodě.“ 

Usmál se. Lehce smutně. 

„No, ale Ája… nebavilo jí to tu. Protože to bylo jiné, než si vysnila… A ona, byla zvyklá na… jinou zábavu prostě. Vydržela tu vždycky nějaký čas, ale pak potřebovala odjet. Jenže jsme nemohli odjet oba, někdo tu musel být…“ koukl po ní. „Já nechci vypadat, že si pořád stěžuju, protože ona… ona je skvělá, v mnoha ohledech, víš? Ale tohle mě mrzelo. Kolikrát… byla třeba tady, já měl práci. Takže jsem odešel brzo ráno a večer se vracel, unavený… a ona neudělala nic. Teda udělala – malovala. Jenže zvířata nedostala nažrat, kráva nebyla podojená, víš? Ale ona to nevnímala – byla nadšená z toho, co namalovala. Když jsem přišel domů, skočila mi kolem krku, chtěla se milovat…“ zarazil se, koukl po Išce, „jenže já už jsem věděl, na co se mám ptát. A vždycky mě to vytočilo a jí taky – že řeším přízemní věci. Ale hladová zvířata nejsou ani v nejmenším přízemní,“ zvýšil trochu hlas. „Ale to je jedno, Iško. To už je teď všechno jedno.“ 

Docela dlouho mlčel. „Víš, ke konci… já už ji skoro začal nesnášet. Vždycky, když tu byla, tak jsem si říkal, jak je mi líp, když tu není. Ale pak odjela, třeba na tři dny… a byl jsem tu sám a… Jenže už jsem věděl, že je to nevyhnutelné, aby to takhle skončilo. Definitivně. Přesto… I když ona taky… naložila všechny věci do auta, víš, dívala se tu na to… brečela. Objímala mě a že to nezvládne, odjet. Jenže pak odjela.“ 

Talíře s jídlem byly na stole. „Ještě se ale jednou vrátila, po čtrnácti dnech. Iško, jak jsi mluvila o vás dvou, s Pavlem, tak mezi námi… to je úplně jiné v tom, že láska nezmizela, já… Miluju ji strašně moc. A ona to má stejně, vím to. Jenže… prostě spolu nemůžeme být. Nechápu to, nerozumím tomu. Kolikrát jsme s tím zkoušeli něco dělat, kolikrát… ale prostě to mezi námi nefunguje. 

Jenže je hrozně těžké to přijmout, pořád, i když víš, že to tak je. Pořád ji vidím, ať se pohnu kamkoli, pořád na ni myslím. Je všude, v každé věci. A to je ze všeho toho tady nejnesnesitelnější. 

Ne že bych si myslel, že se vrátí. Vím moc dobře, že ne. Ale nedokážu to uzavřít. 

Možná jsem si myslel, že když přijedeš ty… Ne, já nevím, co jsem si myslel. Možná jsem chtěl, abychom byli spolu a abych pár dní mohl zapomenout na všechno. Ale je to ještě horší, ještě víc na ní myslím. Což si nezasloužíš…“ 

„Šimone, já vím, jak ji miluješ. A vím, že ji milovat vždycky budeš. Nežárlím na tu lásku, proč bych měla?“ Po chvilce ticha pokračovala: „Protože, Šimone, to, co k tobě cítím, je úplně jiné povahy. Mám tě ráda, velmi ráda, ale není v tom nic z té divoké, krásné energie, kterou nazýváme láskou.“ 

Usmál se na ni. „Jsem tak rád, Iško, že mi tě osud postavil do cesty.“ 

„Nápodobně.“ 

Chytil ji přes stůl za ruku. „A děkuju ti, že tady jsi, že ses nelekla, že jsi neutekla.“ 

„Jak bych mohla utéct? Copak ty bys utekl?“ 

Usmál se a zavrtěl hlavou. 

 

„Myslím, že nastal čas velkého úklidu.“ 

„Velkého úklidu?“ 

„Jo. Je krásně, takže můžu vyprat peřiny, pak záclony. A k tomu si myslím, že nastal čas uklidit i ateliér a další věci, které tu jsou po Áji,“ řekla opatrně, ale pevně. 

Šimon se na ni podíval, neodpověděl. 

„Nechci po tobě, abys ji vymazal z paměti. Bude krásné, když si tu na ni necháš vzpomínky – fotky, její obrazy… cokoli. Ale myslím si, že takhle, jak to je, to nedělá dobrotu. Sám jsi to včera řekl… A pak, jednou za čas je třeba uklidit – věci, které nepoužíváš, oživit prostor. Víš, že se sem Ája už nevrátí. Schovej její věci, nevyhazuj je. Ale pojďme je někam uklidit, někam, kde nebudou překážet.“ 

„Asi máš pravdu,“ řekl po chvíli ticha. 

„Neboj se toho, uvidíš, bude to lepší.“ 

Přikývl, ale nechtělo se mu začínat. Snad měl strach z emocí, které to v něm může probudit. Ale Iška odhadovala, že to půjde dobře. 

„Já začnu s tím praním,“ koukla po něm. „A ty můžeš, pokud se na to cítíš, začít s ateliérem. Jsi pro?“ 

 

Do večera se prostředí domu velmi proměnilo. A Iška se nepletla – s vyklizením věcí se i uvolnila atmosféra – ta špatná energie, která tu uvízla, energie bolestného rozchodu dvou lidí, kteří se nepřestali milovat. Nalepila se na všechno… a Iška skoro fyzicky cítila, jak teď mizí, jak se ztrácí v hadříku, kterým stírá prach, jak odchází ven, protože nechce být zavřená v krabici s Ájinými věcmi, rozpouští se v čistém letním vzduchu. 

Do ateliéru přesunuli křeslo a starý, krásný stůl, který předtím stál v kůlně. „Tady může být knihovna,“ ukazovala Iška. Šimon umístil na stěnu jeden Ájin nedokončený obraz. 

„Co myslíš, budeš tady moct psát?“ 

Usmál se na ni, chytil ji kolem pasu a dal jí pusu.

 

Večer vytáhl ze sklepa láhev vína. 

„Zasloužíme si trochu příjemného odpočinku, ne? Rád bych ti dal vybrat, jestli si dáš červené nebo bílé, ale mám tu jen červené.“ 

„Červené je perfektní.“ 

„V tom případě bych slečně doporučil Merlot,“ usmál se. „Výborný ročník – loňský.“ 

Nalil víno do skleniček, které předtím pečlivě vyleštil. „Měla jsi pravdu, když se chce člověk dostat z vnitřního zmatku, je dobré začít úklidem vnějšího zmatku… a pokud není dokonalé nic, můžou být aspoň tyhle skleničky.“ Koukl po ní: „Taky na koleji pijete víno úplně ze všeho, co je po ruce?“ 

Přikývla. 

„Ája ale trvala vždycky na skleničce, protože tvrdila, že víno nepije proto, aby se připila, ale proto, že je to víno, že si ho chce vychutnat. Líbilo se mi,“ zarazil se, usmál se. „Ne, líbí se mi, jak umí dělat obyčejné věci neobyčejnými. Není přece mrtvá, nebudu o ní mluvit v minulém čase.“ 

Zvedla skleničku. „Tak na neobyčejné věci.“ 

„A lidi.“ 

 

„Víš, co je na tom pro mě asi nejzvláštnější? Vážně jsem si myslel, že Ája je ta pravá. Jakože v životě poznáš mnoho fajn lidí, můžeš se i mnohokrát zamilovat… Ale s ní to byl úplně jiný cit, neskutečný… a tak jsem si myslel, že ano, že to je ono. To, o čem se píše v románech, to ono, podle čeho poznáš svého pravého partnera.“ 

„Nevím, jestli něco takového existuje, Šimone.“ 

„Já tomu pořád věřím. Je mezi námi něco… něco, co není jen tak. Nebyla to prostě jenom přitažlivost.“ 

„Ano, s tím souhlasím. Možná se mi budeš smát, ale myslím si, že jste se znali už v minulém životě. Že se určitě potkáte znovu – buď v tomhle životě, anebo v tom dalším. Ta energie, která mezi vámi je… cítila jsem ji z tebe, pamatuju si ji… a pořád tu je. Když o Áji mluvíš… Je strašně silná, možná až moc. Nedokážete ji spojit, poslat stejným směrem. Zatím. Až to dokážete, budete úžasný pár. Zatím ale… míříte proti sobě… a proto si tak moc ubližujete.“ 

„Ty věříš na takovéhle věci?“ koukl po ní. 

„Ano. Asi. Nevím… Ale cítím to tak.“ 

Přikývl. „A my dva? My se taky určitě potkali dřív… nebo si to nemyslíš?“ 

Chviličku zaváhala s odpovědí. „Ano, myslím si to.“ 

„Co to podle tebe znamená?“ 

„Nic. Jenom vysvětlení toho, jak se můžeme znát, i když se vlastně neznáme. Nepřijde mi důležité to příliš řešit, zabývat se tím. Jen prostě – vnímat to.“ 

Docela dlouho mlčel. A Iška poznala, že přemýšlí o Áji. Že o ní přemýšlí z tohoto nového pohledu, který mu nabídla. „A myslíš si, že bychom k sobě mohli najít s Ájou cestu ještě v tomhle životě? I když já vím, že jsem říkal, že vím, že to skončilo… Ale lidi se mohou měnit.“ Koukl po ní, jako by se styděl pokračovat. „Teda… že se někdy stane, že se lidé znovu potkají…“ 

„Může se to stát, proč by nemohlo?“ 

Usmál se. Ale Iška poznala, že tomu vlastně nevěří. Že by tomu chtěl věřit, ale že nevěří. „Jen mám teď v hlavě nějak prázdno, co se týče doby mezi tím… Nedokážu si vůbec představit, že budu žít s někým jiným, znovu vytvářet vztah, chápeš, poznávat někoho nového, zvykat si… a vůbec, milovat někoho jiného. Protože… nechtěl bych být s někým prostě jenom proto, abych nebyl sám. Ale zase, nedokážu si vážně přestavit, že budu schopný ještě někoho milovat…“ zarazil se. „Zní to směšně, co?“ 

„Ne, nezní.“ 

„Je to takové prázdno, prostě… Asi to je normální, po rozchodu.“ 

„Ne po každém…“ 

„Bojím se, Iško, že budu sám. Hrozně se toho bojím.“ 

„Protože jsi teď tady sám a je to pro tebe strašně těžké. Ale Šimone, ty nemusíš být sám… ani když nebudeš mít Áju, ani když nebudeš mít jinou přítelkyni. Jenomže ty ses tady uzavřel, nechtěl jsi, aby kdokoli věděl, že potřebuješ pomoct. Proto jsi tu sám.“ 

„Jak jsi věděla, že chci, abys přijela? Jak jsi to mohla vědět, když jsem to ani já nevěděl? Ani vlastně nevím, proč jsem ti volal. Najednou jsem si na tebe vzpomněl, že by se ti líbil ten výhled… a tak jsem ti zavolal.“ 

Neměla, co odpovědět. Protože ona to ve skutečnosti nebyla otázka. 

„Nezasloužím si tě.“ 

„Na tohle jsi přišel jak?“ 

„Nevím. Možná dřív, možná jsem byl… Ale teď jsem, Iško, úplně v prdeli. Nevím, proč by se mnou fajn holka jako ty tady měla být, tahat mě ze sraček, poslouchat moje nářky…“ 

„Přestaň, Šimone. Víš, proč tu jsem, a víš, proč nemůžu být nikde jinde. A tyhle řeči – co ti mám odpovědět? Jsi pro mě jeden z nejdůležitějších lidí na světě, Šimone. Ale ty to víš, tak proč se na to ptáš?“ 

„Promiň.“ 

„Miluju tě, Šimone, ale není to láska, která by něco očekávala. Takže vůči ní nemusíš mít žádné výčitky… Ale to už jsem ti taky říkala. A vím, že to víš. Protože cítíš něco dost podobného. Jsi pro mě něco jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Bez nadsázky, bez patosu.“ 

Neodpovídal. I ta trocha vína mu dala zabrat. 

Chytila ho za ruku. „Pojďme ven, na chvilku. Je nádherná noc.“ 

„Jak se mi to mohlo stát?“ koukl po ní. „Že jsem v takových sračkách, že jsem takový zoufalec? Že se všeho kurva bojím, že mě hned všechno rozhodí?“ 

„Protože jsi přišel o dívku, která ti skrz sebe dávala všechnu tu energii, kterou jsi měl. Teď se musíš naučit brát si ji sám, bez ní. Ta energie je všude kolem, stačí ji vidět. Ale ty jsi viděl jenom skrz Áju.“ 

„Energie… Iško, jsi úplně jiný člověk, než jsi byla. A já nevím, jestli ti ještě rozumím.“ 

„Rozumíš. Mluvil jsi úplně o stejných věcech, jenom jinými slovy, Šimone. Dřív…“ 

„Dřív…“ 

„Pojď ven, Šimone.“ 

 

Vyšli před dům. Na nebi svítily stovky hvězd. „Pamatuješ si, jak jsi mě učil poznávat souhvězdí? Ukážeš mi je zase?“ Ale věděla, že bude těžké ho dneska uklidnit. Jenomže emoce v něm byly v podivné směsi; nemohly ven, cítila to. Možná by mohl pokračovat v sebelítosti, možná by měl na sebe vztek, možná i na ni, možná by vypil další láhev vína a možná by hodně brečel. Ale to by k ničemu nevedlo. Ráno by mu bylo trapně a prázdno, znala to. Potřebuje ho uklidnit… 

„Podej mi ruce, Šimone.“ 

„Proč?“ 

„Podej mi je.“ Chytila je a položila svoje dlaně na jeho. „Zavři na chvíli oči. A vnímej, co vidíš.“ 

„Asi jsem opilý,“ řekl, „točí se mi hlava.“ 

„Tak se dívej na hvězdy… a dýchej pomalu.“ 

„Co to děláš, Iško?“ 

„Pššt.“ 

 

Nikdy předtím nic takového nedělala. Přesto to zabralo. Unavil se; což mohlo být klidně i to víno a vypjaté emoce. Ale uklidnil se, jeho tělo zvláčnělo. „Pojďme spát,“ řekla. 

„Chtěl bych spát tady, venku.“ 

„Dobře,“ usmála se, „dobře, přinesu nám nějakou deku.“ 

 

Když se probudila, Šimon ležel vedle ní, hlavu podepřenou rukou, díval se na ni. „Dobré ráno.“ 

„Ahoj,“ usmála se. 

Pohladil ji po tváři, posunul vlasy za ucho. Pak jí dal lehkou pusu. Neřekl nic. 

 

Seděli v sadu, pod starými švestkami. Dívali se na výhled, který viděl tehdy, když jí volal. A Iška vnímala, jak se v Šimonovi všechno mění… Přemýšlel o budoucnosti, věděla to. A poprvé opravdu přemýšlel o tom, že tohle místo opustí – poprvé si dovolil skutečně tyhle myšlenky. 

Nechala ho dlouho v klidu, dívala se na jeho výraz. Byl klidný. To ji těšilo. 

„Jak jste vlastně přišli k tomuhle místu?“ zeptala se pak, když se jí zdálo, že se jeho myšlenky stočily jinam. 

„To je dlouhý příběh,“ řekl. „Alice,“ poprvé jí řekl tímhle jménem, „trávila kousek odsud tři léta – teda ne celá léta, ale dva, tři týdny… Její kamarádka tu totiž měla prarodiče. Její děda byl hajný… A Ája to tu milovala – anebo možná milovala jejího dědu,“ usmál se. „Říkala, že odsud nikdy nechtěla odjíždět, že jí rodiče museli násilím tahat do auta. Takže když ji poprvé napadlo, že by chtěla žít mimo město, mít farmu, žít v souladu s přírodou,“ ušklíbl se; ale ne výsměšně, spíš tak melancholicky, „okamžitě myslela na tohle místo. Jeli jsme se tu spolu podívat, jen tak se courat po okolí… abych to tu taky poznal… a líbilo se mi tu. Jenže mně by se líbilo kdekoli, kde se líbilo jí.“ Na chviličku se odmlčel. „To je zvláštní – víš, to, co jsi řekla, jestli si pamatuješ. Že jsem žil její sen, ale ona už ten sen žít přestala a já bych měl myslet na svoje sny. Máš pravdu v tom, že bez ní bych tady určitě nebyl, ani na žádném podobném místě. Ne že by mi to bylo cizí, ale jsem si jistý, že by mě to nenapadlo… ne v tomhle věku. Ale když už tady jsem – i když je to její sen, tak jsem tu šťastný. Teda… víš, jak to myslím. Teď zrovna nemám nejlepší období,“ usmál se, „ale celkově to cítím, jakože bych takhle mohl žít. Akorát… A v tom máš taky pravdu – ne sám. Jenže proč bych měl zůstat sám? Ája není jediná holka na světě, i když se někdy chovám, jako by byla. A já nejsem až takový zoufalec, jaký jsem byl včera večer,“ znovu se usmál. „Takže šance najít holku, která by tu se mnou chtěla žít, určitě je. A do té doby, než ji najdu, myslím, že bych to mohl zvládnout. Přemýšlel jsem o tom… a víš, dobré je, že mi zbyly nějaké peníze, jak jsem byl každé léto v Anglii… protože, to možná víš – celé nám to tady zařídil Ájin táta, takže jsem k tomu přišel vážně jak slepý k houslím. Ale samozřejmě, nechci mu nic zůstat dlužný… všechno mu splatím. Ale je dobré, že mám čas, že na mě nespěchá… A tak mě nemusí stresovat tohle – i když jasně, stresuje. Teda, stresovalo. Doufám, že už nebude… že se dokážu smířit s tím, že prostě mám dluhy a nejasný výdělek, že to tak prostě je… a že už nebudu ztrácet čas pochybováním o svých schopnostech to splatit, ale začnu pro to něco dělat. A budu brát jako náklonnost štěstěny to, že nedlužím žádné bance, ale člověku, s kterým se dá mluvit…“ 

„To zní jako rozhodnutí.“ 

„Jo, je to rozhodnutí. Napadlo mě taky, že bych mohl požádat pár přátel – třeba by mi někdo přišel pomoct. Víš, vždycky na čas. Než se to rozjede, než najdu třeba někoho, kdo by mi mohl pomáhat stabilněji… A taky – začnu na sobě makat, co se týče získávání zkušeností. Možná byla pitomost a naivita jít sem zcela bez zkušeností, ale za ten rok člověk něco pobral…“ 

Přikývla. 

„Díky, Iško, fakt díky. Cítím se hrozně dobře.“ 

„To je mi odměnou,“ usmála se. A byla by ráda, kdyby mu jeho nadšení vydrželo. Protože si uvědomila, že si přeje, aby tu zůstal, aby to dokázal. Že ta energie, která se v něm zvedla, je dobrá, poměrně klidná, že to není vlna, která do večera zmizí… 

 

V dalších dnech se všechno neslo v úplně jiném duchu. Dny jako by se prodloužily, stíhali plno věcí, toulali se po okolí, sbírali houby a Šimon ji učil poznávat kytky – teda těch pár, kterými si byl jistý. Ostatní trhal a nosil si je domů, kde měl starou obrázkovou knihu. 

„Dokonce začínám mít chuť zase psát,“ řekl jí. „I když ještě je to nekonkrétní… cítím tu vnitřní potřebu, která je stále silnější a silnější, ale ještě se neobjevilo jasně téma, příběh… Ale tohle miluju, ten pocit. Říkal jsem ti to, ne? Když mi bylo tak patnáct, šestnáct, sedmnáct… no prostě na střední škole, tak jsem přes den většinou neměl vůbec čas na psaní. Ale ta potřeba psát byla tak silná, že jsem byl pak schopný psát až do rána. Máma se o mě bála, protože jsem pak usínal ve škole a většinou jsem padl i odpoledne, když jsem nikam jinam nešel. Ale odpoledne, to nešlo psát… Ve městě je pořád hluk; v noci taky, ale jiný. Takový… uklidňující? Měl jsem rád, jak hrkaly tramvaje.“ 

Četla od něj pár věcí. Jeho povídky z onoho náctiletého věku, který teď vzpomínal, ji tehdy nadchly. Na nic si nehrály, byly silné, postavené na emotivně silných příbězích. Měl vhled do lidí; a určitě stále má. I když jiného charakteru – člověk je jinak citlivý, když je mu šestnáct. A dneska už by psal určitě jinak, protože by mu jeho tehdejší věci přišly přehnaně vypjaté. 

Jeho pozdější povídky, když už chodil s Ájou, se hodně proměnily. V začátku v nich ještě bylo mnoho upřímnosti a radosti ze života, která mu nešla úplně vyjádřit – ale protože Iška byla sotva polapená tou vlnou, milovala to – dokonale mu rozuměla a cítila se mu blízko. 

Pak se ale něco změnilo. Asi chtěl být větším umělcem… a umělec, od slova umělý… Přestalo ji to bavit. Hrál se slovy; vybíral si sice pořád dobré příběhy, pořád uměl psát o zajímavých věcech, ale celkově se jeho dílka jakoby vyprázdnila. 

Ale měl s nimi větší úspěch než s tím, co psal předtím. 

Ovšem po té, co odešli z Brna sem, psát přestal. Neměl kdy. A hlavně, myslela si, uviděl život jinak – zase správně. Pocítil prázdnotu vlastní tvorby… ale neuměl se s ní vyrovnat. Nevěděl, co dál. 

„Těším se na to, co napíšeš.“ 

„Neříkejme hop…“ ale pak se rozesmál. „Ne, proč by člověk nemohl říct hop už ve chvíli, kdy se rozhodne skočit? To přísloví je pěkná blbost. Když člověk neřekne hop, nedodá si tak odvahu ke skoku, může se stát, že zůstane na té straně potoka, která se mu nelíbí… napořád, protože se bojí říct hop, že by pak nepřeskočil.“ 

Smála se. Takhle se jí opravdu líbil. 

„Takže jo, dám ti to přečíst, protože to napíšu brzo a bude to sakra dobré, Iško. Protože už je na čase začít psát sakra dobře – už jsem dospělý chlap, ne?“ 

 

„Iško, mluvil jsem dneska s Davidem, jedním klukem z vesnice – dělali jsme spolu loni v lese. A mám od něj dvě dobré zprávy: zaprvé, vypadá to, že by pro mě mohli mít trvalejší práci a za druhé: dneska je dole zábava, máme přijít. Protože věř mi, to musíš vidět.“ 

Když scházeli dolů a ona na sobě měla sukni a čisté tílko, cítila se zvláštně. Za tak krátkou dobu se jí tohle místo stalo ostrovem, že skoro zapomněla, že existuje nějaký okolní svět. Ale užívala si to – horký podvečer, voňavý, Šimona vedle sebe. 

„Mluvila jsi s Pavlem od té doby, co jsi tady?“ zeptal se ji, trochu nečekaně. Ale hned si uvědomila, že právě míjí místo, kde mu o Pavlovi povídala naposled. 

„Volala jsem si s ním,“ přikývla. 

„A jak mu je? A tobě? Protože se staráš tak moc o mě… a já jsem se vůbec nestaral o tebe, Iško.“ 

Usmála se. „Já jsem v pořádku, Šimone, díky.“ A když na ni dál upíral oči, rozesmála se. „Jsem v pořádku, věř mi. A Pavel taky. Když jsme spolu teď mluvili, bylo to mnohem uvolněnější než před tím – protože jsme konečně nemuseli nic skrývat, nic zkoušet předstírat… chápeš… 

A cítila jsem, jak je mu dobře. I jeho radost z toho, že spolu můžeme mluvit…“ 

„A jaký je to vlastně člověk? Protože když jsi s ním začala chodit… tak jsem si pak už ani moc nepsali. Jenom si pamatuju, že jsi byla hodně zamilovaná.“ 

„To byla. Poprvé v životě takto – i když asi úplně jinak, než jsi byl ty do Áji. Ale já jsem předtím byla zamilovaná vždycky nějak nesprávně, do někoho, kdo to neopětoval… a s Pavlem jsem poprvé zažila tu jízdu, když se láska spojí, když se dva lidé milují ve stejný čas. Byla to nádhera.“ 

„Proč si myslíš, že to nevydrželo?“ 

„Nevím. Asi jsme se naučili, co jsme se od sebe naučit měli,“ pokrčila rameny. Bylo pro ni zvláštní to takhle říkat. Protože to na jednu stranu opravdu takhle brala, na druhou si uvědomovala, jak uměle to může znít. „A každého nás asi jinde čeká někdo jiný, já nevím. Ale prostě to začalo mizet… ne že by se mezi nás dostalo hodně negativního, ale spíš se náš vztah rozpojoval. Jestli rozumíš… byli jsme spolu, ale každý sám. Neměli jsme už co sdílet? Já nevím… Možná jsem to opravdu rozhodla příliš pragmaticky… Ale prostě jsem to takhle cítila; a Pavel, Pavel je teď šťastný. Neumím to vysvětlit… ale…“ znovu pokrčila rameny. 

„Iško, už jsem se tě ptal, ale asi jsi mi nedala odpověď… anebo jsem byl ve stavu, kdy jsem ji nevnímal,“ usmál se. „Ale: Kdo jsi? Víš, jsi mi strašně blízká, ale zároveň cizí. Vidíš do mě… ale já nevidím do tebe.“ 

Dívala se na něj. Měl pravdu. Celou dobu, co s ním byla, musela velmi dobře hlídat svou vnitřní energii, svůj vlastní klid, aby mu mohla pomoct. Byla sama sebou, ale vlastně nebyla. Protože v ní nebylo mnoho emocí – a emoce jsou to, co propůjčuje lidem tvář. Příliš klidný člověk má velkou moc, ale zůstává cizím. Rozuměla mu. „Dneska večer mě poznáš,“ řekla. Chytila ho za ruku a rozběhla se po cestě lemované stromy. „Dneska večer budeš ty, kdo mě povede… až budeme tančit!“ 

 

„Každý se mě na tebe ptá,“ křičel na ni přes hudbu. „Všichni si myslí, že jsi moje nová holka, moje nová farmářka.“ 

Usmála se. 

„Je to zvláštní, nemyslíš? Když řeknu, že jsi moje nejlepší a nejúžasnější kamarádka, nikdo tomu nevěří a hloupě se usmívají. Jakože přátelství mezi mužem a ženou nemůže existovat. 

A přitom… stačí tomu věřit a ono se to začne dít.“ 

Pak si k ní sedl, naklonil se a pošeptal jí do ucha: „Miluju tě, Iško.“ 

„Taky tě miluju.“ 

„Jdem tančit?“ 

 

Zmizel jí někde v davu a tak si šla sednout na bar, objednat si něco nealkoholického, na zahnání žízně. 

„To jsi ty, ta kouzelnice?“ 

Překvapeně se otočila. Vedle ní si přisedl na krátko ostříhaný čtyřicátník. „Martin,“ podal jí ruku. 

Představila se. „Proč kouzelnice?“ 

„Před čtrnácti dny byl ten kluk na dně – a dneska tady baví lidi na potkání.“ 

„Jenom potřeboval čas.“ 

„Hovno čas,“ zavrtěl hlavou. „Šlo to s ním od desíti k pěti. Už s náma ani pořádně nemluvil, vyhýbal se lidem. A když jsem pro něj jel, před těmi čtrnácti dny, když mu zdechlo to auto – to jsi zrovna přijela, ne? Tak to už jsem si říkal, hochu, ty jsi dobře v řiti.“ Koukl po ní. „Ale nejste to, partneři, ne?“ 

Zavrtěla hlavou. „To fakt nejsme.“

„Lidi si myslí, že jste. Ale když jsem vás pozoroval, tak jsem měl pocit, že nemůžete být.“ 

Rozesmála se. 

„Co?“ 

„Máš pravdu, nemůžeme být.“ 

„Jsi na holky?“ 

Iška smíchy málem spadla ze židle. Ale pak zvážněla, podívala se na něj a řekla: „Ano.“ 

„Fakt? To jo, to bych neřekl. Ale jo, dává to smysl!“ Objednal jim panáka, z radosti, že to dokázal poznat. „Ale to je super, to spolu budeme mít společné téma – protože já jsem taky na holky.“

 

„Zítra už si nikdo nebude myslet, že jsme pár,“ řekla se smíchem. 

„Jak to?“ 

„Všichni si budou šuškat, že máš lesbickou kamarádku.“ 

„Cože?“ 

„Jen tak. Martin – víš, ten, co ti opravoval auto – zeptal se, tak jsem mu řekla, že jo. Byla to sranda.“ 

„Uvidíš, co to tady mezi lidmi spustí,“ ušklíbl se. „Ale aspoň nám dají pokoj.“ 

Nevypadal ani vzdáleně, že by mu to přišlo vtipné. Což vysálo veselost i z Išky. Napila se džusu… A najednou cítila, že dva panáky s Martinem už byly příliš. 

Proč mu to vůbec řekla, co ji to napadlo? A jak to, že neměla problém se takto okamžitě přijmout, odpovídat mu na otázky? Jedna smyšlenka za druhou… „Je to zvláštní, jak snadné je vyvářet falešné příběhy,“ řekla. 

Nerozuměl, tak se jenom usmál. 

„Myslím, jak snadno se dá vytvořit nějaká role a začít ji žít… A tolik lidí to dělá, ani o tom neví… hrajem v práci jednu roli, v rodině druhou, s partnerem třetí… čtvrtou s kamarády… a hrajem i sami na sebe, za strachu z pravdy…“ Ze strachu z pravdy.

Díval se na ni a mlčel. 

„Mnoho her se ale hraje jen tak, pro zábavu, jako právě já… Ale proč vlastně? Copak mě někdy bavilo hrát hry?“ Ne, nebylo to pro zábavu, to najednou věděla. Samotnou ji překvapilo, kam ji její úvahy dovedly. Ale už to nemohla vrátit zpátky. 

Miluje ho už víc, než by měla? 

Pitomý alkohol, hlučná hudba. Přecenila svoje možnosti, podcenila únavu, která po tom všem musela přijít. 

„Co se děje?“ chytil ji. „Proč pláčeš?“ Ale pak, snad si vzpomněl, jen ji objal, neptal se dál. 

Když se malinko uklidnila, vyvedl ji ven. Svítily hvězdy a foukal příjemný teplý vítr. Cítila, jak jí osušuje slzy. 

„Šimone, já myslím, že je asi čas, abych odsud odjela.“ 

„Pokud chceš…“ řekl tiše. 

„Měla bych.“ 

Neodpověděl. 

 

„Stále chceš odjet?“ zeptal se jí ráno. 

Nevěděla. Cítila se rozhozená a unavená, ale jinak než včera. A nechtělo se jí vůbec nikam odjíždět; jenom si pamatovala, co ji včera rozhodilo. Nechce se do něj zamilovat tímto způsobem, nechce. I když, proč ne? 

Dívala se na něj. Proč si to chce zakázat? 

Ale vnitřní hlas, který ji od zamilovanosti do něj zrazoval, byl velmi silný. 

„Doufám, Iško, že když odjedeš, že to nebude znamenat, že tě neuvidím příští tři roky.“ 

„Neboj,“ usmála se. 

„Kdybys fakt chtěla jet domů ještě dneska, zavezu tě na vlak, jede v půl druhé. Ten má dobré návazné spoje.“ 

Přikývla. 

 

Šla se projít sama do lesa, vstřebávala všechny prožité emoce. Asi proto nechtěla včera opustit tenhle ostrov – vytvořila si na něm prostředí, které bylo plné její energie. Ale tušila, že když ho opustí, opustí jí i síla. 

Odjet, anebo ještě zůstat? přemýšlela. Co bude lepší pro něj? A pro ni? 

Když teď odjede, nejspíš se jí bude pár dní, týdnů stýskat. Ale s tím umí pracovat, toho se nebojí. Ale on? Je už připravený na to zůstat tu sám? Neztratí se zase jeho síla? Pomohla mu… ale jak dalece? 

Jenže stejně bude muset někdy odejít. A možná tohle byl signál, který ji měl upozornit, že je tu přes čas. 

 

Když se vracela zpátky, uviděla, že před domem stojí ještě další auto. 

A aniž by věděla, čí může být, okamžitě ji napadlo, že přijela Ája. 

 

„Á, tady je,“ slyšela Šimonův hlas. „Iško, s Ájou jste se vlastně ještě nepotkaly.“ 

Podaly si ruce. A Ája ji objala, zcela samozřejmě. Dala jí pusu na tvář. „Ráda tě poznávám, konečně.“ 

„Já taky.“ Neklid a strach se okamžitě rozplynuly. Ája měla obrovské kouzlo – a Iška dokonale rozuměla Šimonovi, i všem ostatním lidem. Zářila. Zářila silně, impulzivně. Byla z těch lidí – buď, anebo. Nemohla zůstat lhostejná, nepovšimnutá. 

„Udělali jste tady spolu kus práce,“ řekla, když si všimla všech změn. Ale rozhodně nevypadala dotčeně. „Jsem ráda, že tu jsi,“ otočila se na Išku. „Že tu není Šimon sám, protože… Vím, jak by mi bylo, kdybych tu byla sama já.“ Podívala se po něm. A Iška pochopila, že ho Ája přesvědčovala, ať odsud odjedou oba. Ale on nechtěl. 

Šimon neřekl nic, ani z jeho tváře se nedalo vyčíst, co si myslí. 

„Aspoň mám kde trávit léto,“ pokrčila rameny Iška. 

„Jasně, je tu nádherně!“ vykřikla Ája. „Šla bych se projít, co vy dva?“ 

Šimon se usmál. „Já určitě.“ 

Iška na chvilku zaváhala. Ale pak v Ájiných očích přečetla, že se je skutečně zvána, že to nebyla Ájina snaha mít s Šimonem chvilku o samotě. 

Toulali se pak po lese a po loukách a Ája pořád mluvila a mluvila, hlasitě se smála… a její smích rozezníval i je. 

„Váleli jste sudy?“ zeptala se, když vyšli na louku v prudkém svahu. „Ne? No tak to musíme, to byla tradice.“ 

„Tvoje tradice,“ usmál se Šimon. „Protože mě je z toho vždycky špatně.“ 

„To mě bude taky,“ řekla Iška. Ale něco v Ájině nadšení bylo tak nakažlivého, že si lehla do trávy a začala se kutálet dolů. 

Svět se s ní pak točil; ale kupodivu jí to nebylo nepříjemné jako normálně. Roztáhla ruce, dlaněmi ke slunci. A věděla, že je. Že je šťastná. 

 

Když se ale vraceli zpátky, Ája se najednou ztišila, zvážněla. A Iška pochopila, že nepřijela jen tak na návštěvu, že má přece jen Šimonovi co říct. 

„Připravím oběd,“ řekla proto, jen co si vyzula boty. „Vlastně… spíš už obědovečeři.“ 

Ája se na ni s úsměvem podívala. A zastavila Šimona, když chtěl Išce nabídnout pomoc. „Já už musím za chvilku jet, tak si se mnou prosím ještě na chvíli sedni.“ 

 

Dveře do kuchyně nešly zavřít, a tak Iška slyšela každé slovo, které vedle řekli. Ale nepřipadala si, že by poslouchala něco, co by neměla. Oba mluvili nahlas, beze snahy o soukromí. 

„Šimone, jsem moc ráda, že jsem tě tu našla v takhle dobré náladě… Já, víš, hodně jsem na tebe myslela, jak ti tu je. Bála jsem se o tebe, trochu… a vyčítala jsem si, že jsem tě tu nechala…“ 

„Nemáš proč.“ 

„Ale jo, vždyť víš… Šimone, chtěla jsem ti ale ještě něco navrhnout – a prosím neber si to nějak zle. Vím, že jsi o nic takového nežádal ani nestál, ale stejně, víš… Zkoušela jsem se trochu ptát – vlastně spíš táta… A našli jsme lidi, kteří by to tu byli ochotní koupit, takhle, se vším všudy, Šimone… Což,“ pokračovala rychle, „ti neříkám proto, že bych tě chtěla do něčeho nutit, nebo… že by snad táta změnil názor. Pokud ses tady už našel, pokud tu chceš zůstat, budu jenom ráda, ale minule, víš, když jsem odjížděla… však víš.“ Odmlčela se. Bála se jeho reakce. 

I Iška se bála; uvědomila si, že přestala krájet cibuli, že poslouchá. Což nechtěla – a rychle se vrátila k činnosti. Přesto ho jasně slyšela, když překvapivě klidně odpověděl: „Díky. Budu o tom přemýšlet.“ A po chvíli dodal: „Spěchají?“ 

Odpovědí bylo ticho, takže Ája nejspíš jen zavrtěla hlavou. 

„Dobře… ozvu se ti, jo? Já… potřebuju si to promyslet. Teda… já už jsem nad tím samozřejmě přemýšlel, ale… chápeš, tohle je nová možnost, která tu předtím nebyla.“ 

„Jasně, však máš čas, Šimone, je to na tobě.“ 

„Díky, Áji… Dík, žes na mě myslela.“ 

„Ty na mě snad ne?“ zasmála se. 

 

Jak je možné, že tihle dva lidé spolu nemohou být? 

Ale možná jen spolu nemohou být tady, napadlo ji. Kvůli snu, který nefungoval v realitě a který tak otevřel jejich slabá místa, dal prostor strachu. 

 

„Slyšela’s, co mi Ája nabídla?“ zeptal se jí, když už skoro usínali. O tom, že by Iška měla odjet, už nepadlo ani slovo… vlastně si na to sotva vzpomněla, když Ája nasedala do auta. Mohla říct: Počkej, já pojedu taky. Podívala se na Šimona – který, zdálo se, myslel na to samé, a vypadalo to, že se toho bojí. Takže se jen usmála… 

„Promiň… slyšela.“ 

„Však to nebylo nic, co bys slyšet nemohla, Iško, naopak… Co si myslíš?“ 

„To je zcela na tobě.“ 

„Já vím. Ale co si myslíš?“ 

„Teď vážně nevím. Před čtrnácti dny bych ti řekla – koukej, vysvobození, ber a neváhej. Ale teď? Nevím, vážně nevím.“ 

Přikývl. „Je to divné. Zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že jsem se konečně rozhodl, že konečně opravdu vím a těším se na to – že tu zůstanu, víš? Protože předtím… jsem taky chtěl zůstat, ale hrozně jsem se toho bál… No a teď, těším se… ale přitom, když to řekla…“ 

„V tom případě, myslím, máš odpověď.“ 

„Asi…“ řekl po chvíli. „Ale dejme tomu ještě čas.“ Koukl po ní. „Jsem rád, že jsi tu zůstala, Iško. Fakt rád.“ 

Usmála se. 

 

Uplynuly tři dny – klidné, bez otázek, bez hlubších hovorů. Nádherné tři dny – zajeli se okoupat do zatopeného lomu, upekli si ostružinovou buchtu, na půdu donesli sušit další bylinky. 

Šimon začal psát, takže hodně času trávil ve svém psacím pokoji, v bývalém ateliéru. Iška si četla, nebo se jen tak toulala po okolí. 

 

Až třetí den večer pochopila, že se rozhodl. „Myslím, že dneska bychom si mohli dát víno, co ty na to? Ája nám sem přivezla nějakou zásoby od táty,“ usmál se. „Takže tentokrát si budeš moct zvolit i něco lepšího, než výběr z hroznů ze zdejší Jednoty.“ 

Vyleštil skleničky, nalil do nich Chardonnay. 

„Nepůjdem si sednout ven?“ 

 

„Co myslíš,“ zeptal se, „jak jsem se rozhodl?“ 

Dívala se na něj, do lesku jeho očí. „Myslím, že ses rozhodl odsud odejít,“ řekla tiše. 

„Máš mě dobře přečteného…“ přivřel víčka. „Jsem srab? Anebo nejsem?“ 

„Nejsi.“ 

„Já nevím. Ale vím… vím jistě, že chci pryč. To vím.“ 

„To je dobře. Že už víš.“ 

„Ale je to… víš, uvnitř, v sobě, mám jasno. Přesto… se nějak bojím, říct to nahlas. Ne tobě, samozřejmě, ale ostatním.“ 

„Nebudou tě mít za zbabělce. A i kdyby… důležité je, jak se vnímáš sám.“ 

„To právě nevím. Asi jsem se zklamal, trochu… nebo možná docela dost. Ale taky… jsem po sobě chtěl asi něco, co prostě nebylo v mých možnostech, chápeš?“ 

„Jo.“ 

„Anebo je to prostě výmluva, ale…“ 

„Nepřemýšlej nad tím, nemá to cenu. Rozhodl ses, tak si stůj za svým rozhodnutím. Víš, proč ses pro něj rozhodl, tak si to nech do sebe prostoupit, přijmi to… a už se tím nezabývej, ať si každý myslí, co chce.“ 

„Tak jo,“ usmál se. Pak se na ni podíval. „Ale je to divné. Chci to, opravdu to chci. Jen… úplně mě to svírá. 

Iško, jak jsi mluvila o pláči… Nikdy mě nenapadlo o něm takhle přemýšlet, ale… teď mám pocit, že chci brečet. Nevím, ne že bych musel… prostě… chci. A že je to i důležité, abych odsud mohl opravdu odejít, víš, beze zbytků něčeho uvnitř…“ Podíval se na ni, pak se zasmál: „Akorát vůbec nevím, jestli to půjde.“ 

Napila se vína. Cítila, že Šimon začíná být opět silnější než ona. 

„Je krásné umět odejít bez stop hořkosti, bez nedořešených křivd. Protože, Šimone, tohle místo je nádherné a ten rok, který jsi tady prožil, na ten nikdy nezapomeneš. A když dokážeš odejít spokojený, budeš se tu moct kdykoli vrátit. Ať skutečně, nebo jen v představách, ale… Znáš to? Prostě zavřeš oči a jsi na jiném místě… ale ne smutně, ne nostalgicky, z toho, že tam nemůžeš být – ale jako bys tam opravdu byl, naplňuje tě to stejnou radostí. Znáš to?“ 

„Znám,“ řekl. 

„Takže víš, že i když odsud odejdeš, stejně tu pořád budeš.“ 

„Ano…“ 

Pak dlouho jen seděli a mlčeli, dokud jim nezačalo být chladno. „Jsem docela rád, že tu nebudu přes další zimu. Než jsem se naučil zatápět… to bys nechtěla vidět, Iško.“ 

„Jdem spát?“ koukla po něm. 

„Ne, ještě ne… teda, jestli nejsi příliš unavená.“ 

Zavrtěla hlavou. 

„Co se s tebou dělo tehdy večer, na té zábavě?“ 

„Únava?“ řekla. Ale pak se rozhodla říct mu pravdu. „A taky… uvědomila jsem si, že tě miluju jinak, než jsem tě milovala předtím.“ 

„Napadlo mě to…“ 

Usmála se. „Šimone, láska je nádherná věc – pořád. Jsem ráda, že tě miluju. Jen jsem z toho v tu chvíli měla trochu strach. Teď už… nemám.“ A uvědomila si, že je to naprostá pravda. 

„A ještě jednu otázku, Iško… tehdy, v noci, když mi bylo tak zle… co jsi to udělala?“ 

„To kdybych věděla,“ usmála se. „Prostě mě to napadlo…“ 

„Iško, co myslíš, mohla bys za mnou přijet i do Brna? I když už tam nebudu mít krávu? Ale pořád tam budu mít Karpera, ten stojí za návštěvu, ne? Myslím, že tě miluje.“ 

Rozesmála se. 

 

„Je to zvláštní pocit… cítím se… osvobozený,“ zašeptal, když už skoro spali. „Že konečně přichází konec… a bude prostor pro nový začátek. 

Ale je mi smutno,“ dodal po chvilce. 

 

Když vstala, zjistila, že je v posteli sama. Vyšla ven a viděla ho, jak sedí nahoře na louce. Došla k němu, posadila se vedle něj. Usmíval se, i když měl oči zarudlé od pláče. „Východy slunce jsou odsud ty nejkrásnější.“ 

„To jsou.“ 

„Mluvil jsem s mámou, Iško. A měla jsi pravdu, je to krásný pocit – moct jí všechno říct, tak jak to je. Protože ona to stejně věděla, poznala to. Ale myslím, že taky věděla, že bych od ní pomoc neuměl přijmout, asi… Že čekala a doufala, věřila mi. Anebo věřila Bohu.“ 

Chytil ji za ruku a díval se na koruny stromů na protějším svahu. Z očí mu volně tekly slzy, ale byl šťastný.

 

Tráva, v které seděli, byla téměř suchá. Rosa skoro nepadla – takže se nejspíš za chvíli zatáhne a přijde déšť. 

Je nádherné, jak svět je, cítila Iška. Dny se střídají, počasí si hraje… bez přičinění a navzdory všemu. I když jsou některé dny nekonečné a jiné zoufale krátké… jsou všechny stejné. Pro někoho může být tenhle den nejsmutnější v životě, pro jiného ten nejšťastnější. A nezávisle na tom: stejně bude pršet. Do hodiny, možná dřív… 

Přiběhl k nim Karper, vecpal se mezi ně a snažil se olíznout jim tváře. 


20 názorů

Arnica
13. 09. 2017
Dát tip

Co napsat víc než děkuji a těší mě :-)


patrio
12. 09. 2017
Dát tip

Přestože je todle téma jak sepraná košile, tak mě to tolik zaujalo, že když jsem se odlepil, zjistil jsem, že mi ujely 3 autobusy a 4. nestíhám :) (no co, doma je stejnak nuda). Postavy jsou pěkně uvěřitelné. Líbilo se mi jak má Šimon strach zatěžovat někoho svými problémy, ale zárověň podvědomě tuší, že sám to nezvládne a Iška je ta správná osoba, která mu pomuže ráda.Výborná je část o emocionální kontrole Išky a reakce Šimona otázkou "kdo vlastně jsi". Je toho mnohem víc, nebudu tu přepisovat tvoje dílo :)

Co se týče délky. Myslím si, že je to přesně takové jaké to má být. Popravdě bych řekl, že škrtání by mohlo usmrtit ňějakou důležitou myšlenku, nebo vložený cit. Když jsem to četl, hluché místa jsem tam necítil. To, jestli někoho odradí délka, je prostě jeho blbost a nevim jak čte normální knihy.

No, ale je to jen názor laika, co to nebere jako rozborku pistole. :)

/*


Gora
12. 11. 2015
Dát tip

Moc se mi líbí část o vytváření si rolí a žití jimi...celé čtivé.../T.


Arnica
19. 05. 2015
Dát tip

Děkuji vám všem za přečtení a komentáře. Ukecanost je dle vás všech největší problém celého textu (tomu, že ho někdo vůbec nemohl číst, rozumím :) ..Zkusím si dát příště delší odstup a více škrtat. Snad se mi povede umírnit ukacenost a zároveň udržet text živý (pro mě). Pořád píšu hlavně proto, že mě to za prvé baví a za druhé nalézám skrz psaní odpovědi, projasňuju emoce, které mnohdy jinak vyjádřit neumím. Což je samozřejmě velmi těžce přenositelné a navíc jsem při psaní natolik pohlcená svým vlastním citem a potřebou ho prožít, že nevidím, jak se opakuju. Pokud bych chtěla opravdu psát, budu s tím muset něco dělat… Děkuju vám :-)


Janina6
17. 05. 2015
Dát tip

Ano, něco na té povídce je... Přečetla jsem ji celou, přestože mi brzy bylo jasné, že to není můj oblíbený žánr. Měla mě vlastně nudit, ale nenudila. Ten vztahový trojúhelník má v sobě dostatek napětí, aby byl čtenář zvědavý.

Jinak, nic proti přemýšlení a rozebírání vztahů, citů a pocitů - nemělo by ale převážit nad dějem, navíc spoustu věcí si čtenář právě z toho děje a jednání postav má domyslet sám. Jakási vševědoucnost hlavní hrdinky mě místy až rozčilovala: on se usměje, a ona úplně přesně ví, co tím myslí („A on se na ni tázavě podíval, ale taky s úsměvem na rtech. Je šťastný, že tu mohou být spolu.“) Mimochodem, těch úsměvů tam je! Až to bije do očí. Chvíli jsem to dokonce počítala, ale pak jsem to vzdala. Třeba Šimonův monolog, kde vypráví o svých začátcích s Ájou, je třikrát přerušen vloženou větou, z nichž dvě jsou „usmál se“ a třetí „znovu se usmál“...

Vadí mi některé věty, které znějí jako jakési poučky, neumím si představit, že by to v reálu někdo v mluveném hovoru opravdu vyslovil: „...to, co k tobě cítím, je úplně jiné povahy. Mám tě ráda, velmi ráda, ale není v tom nic z té krásné energie, kterou nazýváme láskou.“ „Je krásné umět odejít bez stop hořkosti, bez nedořešených křivd.“ Místy se mi zdá, jako by ses už motala v kruhu: „Vždyť už se ani neznají, po těch letech. I když oni se znali vždycky a vždycky se budou znát...“ Tady už vlastně necítím skutečný obsah a zní mi to jako fráze. A tato zauzlovaná formulace mě nerozčílila, ale rozesmála: „I když já vím, že jsem říkal, že vím, že to skončilo...“

Takže, lidově řečeno, místy bych zkrátila nadbytečné řeči :-) Myslím, že mnohé situace by stačilo nechat doznít (v tichu), není třeba všechno shrnout a polopatě vysvětlit. Nejde o vědeckou práci.


MartinaR
17. 05. 2015
Dát tip

Mně se právě líbí, že tam ten sex není.


Fruhling
16. 05. 2015
Dát tip

Na to, že mě texty, v nichž si intelektuálové foukají citová bebička, vytáčí, jsem to přečetl s poměrně velkým zájmem.

Hodně připomínek už padlo, takže budu jen opakovat: líbí se mi soustředěnost na tři postavy, obzvláště mě potěšily jejich uvěřitelné motivace a charakterové posuny. V textu mě taky těší příjemné paradoxy: obnovení usedlosti vede k touze ji opustit, Ajá působí namyšleně právě proto, že je naprosto bezprostřední apod. Jsou to všechno subtilnější a chytřejší variace ústředního motivu lidí, kteří se milují, ale nemůžou spolu být. Nebo spolu jsou, ale mají se jen rádi. A tak.

Střední část je ale hrozivě upovídána a kalovrátkovitá. Všimni si, že postavy se nejlépe prokreslují v momentech, kdy nepronášejí hluboké životní pravdy, ale něco podnikají: jdou nakoupit (velmi příjemná pasáž, která otevírá i trochu sociálního zázemí, které pomáha postavy usadit do světa), uklidí pokoj, otěvřou víno apod. Tyhle činnosti textu vrací dynamiku. Ne řeči o tom, jaké jsou druhy pláče a že je pláče třeba.

Reka má zajímavy podně t s těmi "..." vlastně, když to zmínil, tak mi to začalo vadit taky. A stejně jako Zdenda jsem čekal alespoň trochu pichu. Ale to je asi můj problém.


reka
15. 05. 2015
Dát tip

Dobře napsaná červená knihovna. Já tenhle typ textu moc nemusím, ale je to dobrý. Těší mě, že je to vybudované na třech postavách, které působí životně, docela si pod nimi dokážu představit konkrétní lidi, i když bych je teda v hospodě potkat nechtěl.

Myslím, že by se to dalo pokrátit, občas je to v té sebelítosti takové kolovrátkové. A v dialozích by stálo za to vybudovat trochu víc osobitosti u obou postav. Teď, jak to je, mi promluvy Šimona a Išky dost splývají, ty dva se od sebe nedají moc odlišit. S tím ještě souvisí, že já osobně bych asi šetřil s "..." Já vím, jak to myslíš, že ty postavy nedoříkají věty, což v normálních promluvách děláme celkem často. Ale na papíře pak ty postavy působí podle mě až moc rozervaně. Navíc když to dělaj oba a pořád.


Arnica
10. 05. 2015
Dát tip

Díky za přečtení, velmi! A za dlouhý komentář!

Kde začít? Dobře, už vím :-) Ehm, býlími (opraveno).. ráda bych si našla nějakou výmluvu.. třeba že mi skřítci zamíchali písmena na klávesnici nebo něco podobného.. ale pravda je taková, že občas dělám v češtině šílené chyby, za které jsem se styděla už ve třetí třídě a stydím se za ně doteď.

Díky za upozornění, stejně jako ty „hřeby“!

Okoupat? Na tohle jsem musela použít google, abych pochopila, co je špatně. Už teda (asi) vím… ale jsem Ostravák, promiňte mi.

A to se rovnou dostávám ke sprostým slovům (jsem Ostravák, promiňte mi :). Jo, možná tam nesedí, nevím. Nepřemýšlela jsem nad tím, protože tohle dělám, když jsem rozhozená.. jak jsem jinak slušná holka, tak když nejsem ve své kůži, to pak lítají výrazy, že na to sama koukám s otevřenou pusou. Takže mi to nepřijde až tak násilné a nepřirozené.. ale chápu, že to tak může působit.

Škrtat by se určitě dalo, nejsi první a určitě ani poslední, kdo si to myslí.. nedokázala jsem nechat povídku uležet; vznikla rychle a rychle jsem jí chtěla sdílet. A přitom proč? ..ale prostě to tak bylo. Ale zase mám aspoň reakce na „surový“ stav a můžu se z nich poučit, vrátit se k ní znovu, anebo je vzít na vědomí při příštím psaní.

A co se týče děje… díky za Tvůj pohled. Je opravdu zajímavé vidět, jak působí. A nechme to tak, líbí se mi Tvoje verze! .)


K3
09. 05. 2015
Dát tip
Přečetl jsem to na jeden zátah a dalo to, zabrat. No, myslím si, že by se dalo ještě dost škrtat. Prostředek je nekonečně dlouhý, místy až zdlouhavý, začínal unavovat, musel jsem se přemáhat. Příchodem Áji se to znovu oživilo. Ke konci jsem si říkal, jestli Ája nechce usedlost prodat kvůli němu, Šimonovi, aby si ho vzala k sobě. Trochu jsem se toho bál, ale takhle je to lepší. Ale vážně, chtělo by to proškrtat. Příliš moc se Šimon jen lituje a Išku, jako by si pozval jenom jako tu vrbu, aby se mohl vybrečet. Přitom ona, Iška, měla stejný problém a brala ho úplně jinak. Ona je v tom příběhu silnější osobnost. On se chová jako slaboch. "Jenže ti lidi tady, ti to nechápou." Úplně by stačilo napsat: "Lidi tady to nechápou." A tak by se dalo proškrtávat a získalo by to větší spád. Hřeby /hřbety / knih. býlími !!! chlupy. Tvrdé výrazy jako prdel, sračky, kurva, se do jinak poklidného textu vůbec nehodí. Jako kdyby tam v tu chvíli byl někdo úplně jiný. To přímo bije do očí. /Měl vhled do lidí./ Nevím, jestli se to mezi mladými říká. Je to takové prznění češtiny. Líp by vyznělo /byl empatický/ nebo jednoduše /uměl se vcítit do druhých/ aj. Okoupat /?/ To je něco podobného, zní to jako hudba z Marsu... Jinak se mi to ale líbilo. Nevím co dělala Iška ve chvíli, kdy se dívali na hvězdy. Jestli ho políbila nebo něco mnohem odvážnějšího, ale to je nejkrásnější okamžik v povídce. Doslova nabitý erotikou. On tu erotiku nejspíš každý čekal. A je fakt, že Šimon ji v tu chvíli potřeboval jako sůl a ona po ní toužila. Ale ten náznak je v tu chvíli výstižnější, než nějaké sáhodlouhé popisování milování se. Teď si vezmi, kdyby to bylo takhle ve zkratkách v náznacích napsané celé. To by byla jedna báseň... Jinak se mi dlouhé texty líbí a sám je píšu. Chce to jenom čas a soustředění se na čtení. Bohužel spoustu čtenářů délka odradí, ale to je jejich chyba. Piš dál. Tip.

Arnica
07. 05. 2015
Dát tip

Děkuju a souhlasím :)


Arnica
18. 04. 2015
Dát tip

Děkuji Ti, Tillio! Děkuji Ti za rady a poznatky ohledně čtivosti, protože to je věc, kterou já „zevnitř“ asi vůbec nedokážu vnímat; anebo nad ní, ještě hůř, ani nepřemýšlím. A o to cennější je pro mě vědět, komu co nesedí, co kde drhne…

S tím, o čem to je… je pro mě zajímavé vidět, jak to vnímáš. Ano, jsem ještě „bez závazků“.. ale už se necítím jako mladá holka, která pokukuje do všech strach a vybírá si, čeho by si zobla… Ale v textu to asi je, když to tam cítíš.

Pro mě je to o lásce, nikoli však jen o emoci, ale o energii lásky a její síle… kterou jsem měla možnost poznat v poslední době, v posledním roce… ale možná je to nepřenosné; anebo naopak v tom není nic zajímavého… jenom pro mě, protože jsem „právě v dění“.

Takže už bych neřekla, že je to o křižovatkách a váhání na nich, ale o intuitivní cestě… která má celkem jasný směr.

Ale děkuji Ti velmi za Tvůj vnější a jiný pohled! 


Tilia *
18. 04. 2015
Dát tip

Hm, už jsem zalehla, ale v posteli mi naskakuje: tahle povídka není jen o miluji - nemiluji - jak miluji - je o tom, jak poznat správné rozhodnutí. Křižovatky -- a jak si na nich správně vybrat cestu dál? A zrání rozhodnutí...Tohle ohmatávání v sobě, to už dlouho trénuješ, a je to znát. A to je také velké téma věku, o kterém píšeš. Věk otevřené volby, "bez závazků" - ovšem k závazkům ty volby mohou vést a budoucnost hodně určit. Takže opatrné ohmatávání a zkoumání na křižovatkách je fakt na místě.


Tilia *
17. 04. 2015
Dát tip

No fakt zraješ! Pořád Tě zajímají vztahy, pořád miluje-nemiluje, ale už se s tím textem čtenář mnohem víc potká, zarezonuje. Jednak jsou postavy už víc vykresleny až během příběhu, událostmi, nejen již naservírovanými přívlastky "je takový a takový...proto ho miluju/nemiluju". Vždycky jsem si říkala, jestlipak sis toho všimla, že próza, která vtáhne a dobře se čte, se čte dobře právě proto, že aktéry poznáváme až z událostí, z děje, ne tak, že nám autor  nebo hlavní hrdina nakupí , naservíruje, přívlastky. Že by Ti posloužil nějaký kurz tvůrčího psaní, kde se to určitě probírá. Ale už to teď sama zařazuješ, ten závěr je super, poslední odstavec se mi líbí asi nejvíc z celého textu, opravdu radost mi udělala věta  :Tráva, v které seděli, byla téměř suchá. Rosa skoro nepadla – takže se nejspíš za chvíli zatáhne a přijde déšť.

 takové zařazuj víc, takové jsou potřeba. Zdánlivě netýkající se toho, o čem píšeš, ale navozují pocit skutečna, uvěřitelna. Rozptylují ten příliš na hlavní linku soustředěný paprsek - do širšího obrazu. Dalším krokem tímhle směrem by asi bylo třeba dát si ten čas a tu práci - a opravdu popsat třeba ty chvíle, kdy se Šimonovi rozbilo auto. Vykreslit událost, ne o ní zpětně hovořit. To taky možná cítí Zdenda, když píše "míň plkání". 

A taky Ti myslím prospívá netříštit pozornost na příliš mnoho postav, to potom svádí k tomu přívlastkování. Tady máš jen tři a tím pádem je poznáváme i dějem.

Ve Tvém psaní obecně poznávám svět mladé holky, která citlivě a upřímně zkoumá, kým vlastně je a jak se to proměňuje - a může si vybírat. Nemá omezenou volbu - ví, že je hezká a druhým milá - hledá tedy to nejvhodnější pro sebe, aby sebe neztratila a druhým neublížila. Zkoumá se. Tahle pozice a tohle téma je vlastně nekonečně zajímavé. Pro nás, co jsme v tom věku něco měli hodně jinak - třeba s tou neomezenou volbou :-)

 


Arnica
17. 04. 2015
Dát tip

Děkuji za přečtení a vyjádření dojmů :)

Pro Zdendu: Četla jsem si při psaní Lady Fackingham.. ale asi to do mě málo prostoupilo.. Anebo to do mě často prostupuje...? a pak už není třeba psát :)

 

Pro Ostricha: Souhlasím, není důležité, kudy vede cesta, hlavně když je na ní člověk rád :-) Dřív jsem hodně přemýšlela, dneska víc vnímám citem.. za pár let to může být úplně jinak.. kdo ví? Ale baví mě to :-)


Ostrich
17. 04. 2015
Dát tip

Přečetl jsem to celé, nic jsem nevynechal, jen tu práci, úkoly, které  jsem měl aspoň trochu  semlít ve vzácné krátké chvíli, kdy děti spí, tu jsem tedy vynechal... ale měl jsem ze čtení radost a na vynechávané si skoro ani nevzpomněl. 

Zraješ.

Minulým životům říkám jednoduše - podobnost. Nebo třeba memodruhy. Osobní mysl se vyvíjí jednak podle biologické základny a jednak podle toho, s čím se v okolí potká - a jak se "rozhodne", uvozovky tam píšu pro to, že to rozhodnutí nebývá vědomé....hledal bych teď nejradši příklady od dětí, ale to bych psal už moc dlouho. Tak vznikají podobnosti - a nepodobnosti. Ovšem vypadá to mysticky, když člověk potká někoho, kdo třeba v něčem přemýšlí podobně. Jako kdyby se podobní lidé sobě už kdysi přizpůsobili. Tak vzniká "posun příčiny do minulosti", Jung kdesi píše krásně o tom, jak byl v Africe a přímo hmatatelně se potkal se situací "racionalizace emoce vytvářením minulosti"...jak mu někdo z kmene říkal při jakémsi pozorování východu slunce na magickém místě cosi jako "ještě můj praděda věděl, jak to bůh myslel, ale my už to nevíme, neumíme s ním mluvit"...ale to je zase nadlouho.

Pro běžný život je to většinou dost jedno, jak si co člověk vysvětlí,  potřebujeme hlavně najít co nejlepší východiska z osobních krizových situací. Je jedno, jestli věříme, že do dřívek vstoupí vrtěním bůh ohně, nebo jestli chápeme tření jako zdroj tepla - v obou případech se dá zapálit oheň. 

Tak ať ti hoří :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru