Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽeny
Autor
Giwdul
V pátek jsem navštívil večírek uspořádaný Sárou, kolegyní z úřadu práce, na kterém již třetím rokem pracuji. Ptám se lidí na jejich klasifikaci a dosažené úspěchy. Kromě Alexe, což je beztak idiot nehodný dalších slov, přišli vlastně všichni, včetně šéfové. Je to asi čtyřicetiletá žena, která se usilovně snaží vypadat na dvacet, snad ale nemusím vysvětlovat, že se jí to vůbec nedaří a vypadá minimálně na padesát.
Sedl jsem si do křesla se záměrem v tichosti popíjet celý večer víno a s nikým se příliš nevybavovat. Naneštěstí byla přítomna také ženská, která to na mě přednedávnem zkoušela. Během polední pauzy mě přepadla u záchodů a chtěla mě políbit. Odstrčil jsem ji od sebe a vysvětlil jí, že mám přítelkyni, kterou miluji, jednoho dne bych si ji rád vzal, měl s ní děti a tak dále. Jak se ale mělo dnes ukázat, nepřipadalo jí to tehdy dostatečně výmluvné. Sebevědomě nakráčela ke křeslu, ve kterém jsem se zatím stačil uvelebit, a sedla si na jeho opěradlo.
„Tak co, Jime, bavíš se?“ řekla
„Ani ne, Viktorie.“
„Ale, ale, snad se tady nenudíš? Nemáš si s nikým co říct?“
Podíval jsem se na ni a nevěděl, jestli ji mám litovat, nebo se smát tomu, jak zoufale se na mě snaží zapůsobit. Celou plochu svraštělého obličeje měla zamazanou šmínkami, husté kudrnaté vlasy měla ve snaze co nejvíce se přiblížit dnešní módě načechrané vlasovým gelem a několik kudrlin jí křečovitě přepadávalo do obličeje. Oblečená byla do směšné červené sukně a divné červenomodré halenky. Vypadala docela jako jedna z prostitutek, na které můžete narazit ve čtvrti, kde bydlím.
„Proč nic neříkáš?“ řekla a šťouchla mě laškovně do ramene.
Znechuceně jsem se odtáhl a napil se vína. „Nechci nic říkat.“
„Proč ne?“
„Protože už mě sere, jak se mě neustále snažíš uhnat.“
Podíval jsem se na ni. Její oči zaplnil nepopsatelný údiv.
„Už jednou jsem ti řekl ne, ale ty do mě stejně hučíš dál… Podívej se na sebe a podívej se na mě. Seš tak o deset let starší, vypadáš jako kurva, která postrádá klientelu, a chováš se jako nějaká holka od vedle. Chápu, že ženský tvýho věku to nemají zrovna lehký a zkoušejí, co se dá, ale tohle už je přece jen trochu moc, nemyslíš?“
Byl jsem s tím, co jsem řekl, nadmíru spokojen a okamžitě mě napadlo, že by to mohla ocenit také ona. To se ale nestalo. Dala mi facku a chrstla mi do ksichtu višňový likér, nebo co to pila za sračku. Všichni na nás zírali.
Rozběhla se ke dveřím, za nimiž byla chodba a tam koupelna. Sára se na mě vyčítavě podívala a jako správná hostitelka šla za ní. Kdosi mezitím vypnul hudbu, takže bylo ticho, které se nikdo neodvažoval narušit.
Když se společně vrátily, Viktorie se na mě úkosem dívala a popotahovala. Všude po ksichtu měla rozmazanou řasenku. Sedly si na gauč na druhé straně místnosti a Sára ji utěšovala.
Než jsem se nadál, stála vedle mě šéfová. Byla dost nasupená. Ruce měla překřížené na prsou, jednou nohou byla vykročená do strany, vše nasvědčovalo tomu, že mě čeká dost nepříjemný rozhovor.
„Cos jí udělal?“ řekla.
Pokrčil jsem rameny. „Co?“
„Ptám se tě, cos jí udělal,“ zvýšila hlas.
„Nic,“ rozhodil jsem rukama. „Nevím o ničem.“
„Řekl mi, že vypadám jako kurva!“ vykřikla Viktorie a zuřivými pohyby rukou se dožadovala spravedlnosti.
Šéfová si mě změřila pohledem, který žádal okamžité vysvětlení.
„No dobře, dobře, je to pravda,“ zablekotal jsem. „Ale říkala si o to sama.“
„Jak říkala sama?“ zaječela Viktorie.
Začínalo mi docházet, že s touto strategií nemám šanci uspět. Všechny ty rašple trpí jednou společnou chorobou: stárnutím. A to jim dává nade mnou převahu. Nemohl jsem dopustit, aby si připadaly staré a odmítnuté.
„Uvědomuji si, že jsem k tobě měl být ohleduplnější a ne vše jsem si zjevně správně vyložil,“ řekl jsem klidně a celou dobu se díval té flundře přímo do očí. „Nicméně mi popravdě řekni: měla jsi o mě někdy zájem jako o muže? Pokud ne, tak se ti omlouvám.“
Ačkoli bylo v pokoji dost slabé osvětlení a ona měla na obličeji snad tunu mejkapu, neuniklo mi, že celá zrudla studem. Vytřeštila na mě oči a nervózně podupávala nohou.
„A i kdybych měla, tak tě to opravňuje k takovým řečem?“ řekla nakonec roztřeseným hlasem.
Mlčel jsem.
Nevěděla, co s tím. Dívala se střídavě na Sáru, na šéfovou a na některé další kolegyně, a patrně doufala, že to za ni některá z nich vyřeší. K její smůle si ale šla šéfová se zřejmým nezájmem sednout zpátky do svého křesla a Sára přesvědčeně vstala a diplomaticky promluvila k ostatním: „Co kdybychom na to zapomněli? James to určitě nemyslel špatně. Možná neřekl pěkné věci, ale už se za ně omluvil, takže…“
Už jsem si začínal myslet, že mám aspoň částečně vyhráno, když tu Viktorie pobouřeně rozhodila rukama a vykřikla: „To snad ne!“
Vymrštila se z gauče a udělala tři zmatené kroky do středu místnosti. Výhružně vztyčila ukazováček a začala jím pohybovat jako dirigent taktovkou. S ironickou uštěpačností opakovala Sářina slova. Potom se jedovatě podívala na mě a natáhla ruku, jako by mě chtěla zastřelit.
„Možná. Možná ses mi líbil. A co? Co ti dává právo říkat mi, že vypadám jak děvka a že jsem stará? Nic! Nic ti nedává takový právo!“
Mluvila překotně, a zatímco se ke mně přibližovala, celá se třásla a dokonce několikrát klopýtla.
„Můžu snad přece ještě dát chlapovi najevo, že se mi líbí. Nebo ne?“
Svůj patetický apel už nesměřovala pouze ke mně, ale ke všem ostatním ženám, z jejichž zamyšlených výrazů se dalo snadno vyčíst, že se znovu přidávají na její stranu.
„Nebo už jsme snad všechny tak starý, že se nemůžeme na chlapa ani podívat? Už jsme jako úplně odepsaný a to, že se chceme cítit dobře, se trestá výsměchem?“
Byla už skoro u mě. Máchala rukama a prodlužovala kroky.
Zastavila se a dala ruce v bok.
„Co mi na to řekneš, no co?“
Položil jsem sklenici s vínem na zem a přehodil si nohu přes nohu.
„Mám přítelkyni, vědělas o tom, hned na začátku jsem ti o tom řekl.“
Mávla teatrálně rukou. „Pche. Přítelkyni. To sis určitě jenom vymyslel, jenom aby ses mě zbavil.“
„Zaprvé, nevymyslel jsem si to a zadruhé, i kdybych si to vymyslel, dal jsem ti poměrně výmluvně najevo, že o tebe nestojím.“
Nevěděla co říct, takže samozřejmě řekla to první, co jí její kravský mozek nabídnul: „Jsi hajzl!“
„Dobře, tak jsem hajzl… A ty jsi stará hysterická kráva,“ dodal jsem druhým dechem.
Vstal jsem a omylem kopnul nohou do sklenice s vínem, které se vzápětí vylilo na koberec. To dodalo mému odchodu nechtěně komický ráz. Zarazil jsem se, zmateně zatěkal očima po místnosti a prohlásil: „Všechny do jedné jste starý krávy! Už nestojíte ani za hovno, smiřte se s tím. Snažíte se oblíkat a chovat jako mladý rajdy a pak se divíte, že se vám každej akorát směje. Starejte se o děcka a o manžely a neserte se tam, kde už to pro vás není. To je moje rada.“
Pak jsem hrdě vykročil ke dveřím. Bylo více než zřejmé, že na úřadu práce jsem skončil. I kdyby si šéfová nenašla důvod, proč mě vyhodit, odešel bych sám. Druhého dne, když jsem za ní šel s výpovědí, mi však došlo, že se teď budu muset na úřadu práce nahlásit jako nezaměstnaný. To znamená, že budu ty rašple pravděpodobně nadále potkávat. Není nic horšího, než říct ženě, že je stará. Může být tlustá, hnusná, může to být děvka, ale říct jí, že je stará, to je jako ji rovnou zabít. A já jsem ji zabil, všechny jsem je zabil, takže nemůže být nejmenších pochyb o tom, že se teď pokusí zabít ony mě. Nezbývá mi proto nic jiného, než se odstěhovat, v co nejbližší době se odstěhovat někam hodně daleko. Pokud možno na nějakou jinou planetu, nejlépe tam, kde nejsou žádný ženský.
20 názorů
ceder_john
24. 05. 2015Skoda, ze je hrdina takovy picus. Jinak by to mohlo byt i fajn. Neuspesnej chlap si hraje na borce, ktery muze soudit vsechny kolem sebe.
Promenlivynick
18. 05. 2015dojde li člověk k odvaze , může to být i pomocí povídky , která zdánlivě o odvaze není.
Pointa je fajn, paradox s úřadem práce je dobře vymyšlený. Zbytek mě moc nebavil. Všichni (včetně nepřítomného Alexe) jsou idioti, kurvy, krávy, a mezi sračkami a ksichty už jaksi nezbývá prostor pro nějakou gradaci. Všechno je od začátku dané a jen se ve variacích opakuje. Možná by ta silná česká slůvka vynikla v nějakém kontrastu - třeba, kdyby hlavní hrdina – vypravěč se v myšlenkách vyjadřoval elegantně, a tu dřevorubeckou mluvu používal jen ve vypjatých okamžicích dialogu. Jenže on přemýšlí, mluví i koná stejně neohrabaně, takže tu vlastně není ani jedna postava, která by se z toho stereotypu všeobecné pitomosti vymykala. Chybí mi nějaký vývoj, kontrast nebo překvapení.
Mimochodem, nesouhlasím s Fruhlingem, že převrhnutí skleničky vína na koberec dodá (jakékoli) scéně na vtipnosti. Naopak, je to už natolik opotřebovaná rekvizita, že jen zvýrazní nudu.
Ještě „technická připomínka“ k velikosti místnosti, kde se slavilo. Podle popisu jsem si představovala nějakou větší kancelář – píšeš, že od gauče do středu to byly tři kroky. Od toho středu ale Viktorie pokračuje v chůzi k Johnovi, přičemž stačí „několikrát klopýtnout“, a to teprve „byla už skoro u mě“ a „prodlužovala kroky“... To už se nám prostor zvětšil tak na taneční sál, ne?
„Ptám se lidí na jejich klasifikaci“ místo „kvalifikaci“ je překlep, nebo vtip?
Pominu Alexe. Kladně hodnotím rychlost. Pointa je ponkud vykonstruovaná. Rozhovor není natolik závažný, ale musel být tak dlouhý. A pointa? Co u můžou jako nezaměstnanému udělat? Udají ho, že nespolupracuje? Seberou mu dávky?
Pracoval jsi někdy na pracáku? Byl jsi někdy nezaměstnaný?
Předně. Díky moc za kritiku. Ona ta povídka je součástí daleko většího celku, spíše novely, toto je vlastně určitý fragment, který jsem se pokusil semknout v povídce, takže některé motivace atd. budou zřejmě působit zvláštně nebo nedopracovaně (s tím souvisí i cizojazyčná jména, která mají v novele nosný důvod a mně vůbec nedošlo, že v této podobě by mohla působit rušivě).
Co se týče přítelkyně, tak máš samozřejmě pravdu. Mělo to být myšleno spíše jako ironie (chci si ji vzít, mít s ní děti a tak dále, blablabla), ale je mi jasné, že v této podobě to z textu nemusí úplně jasně vyznít. Chtěl se zkrátka z té situace vykecat, tak si vymyslel přítelkyni.
K Houellebecqovi. Je to zvláštní, protože jeden můj kamarád tuto povídku nedávno výslovně přirovnal k úvodní scéně Rozšíření bitevního pole. Musím říct, že to mě nenapadlo :)
Každopádně díky moc za čtení.
Ok, ta nečeská jména asi moc smysl nemají. ostatně ani nevím,. jak v Británii/USA fungují úřady práce, jestli to v těhle Mekkách kapitalismu nejsou jen prázdné budovy,v nichž straší staří duchové sociálních demokratů.
Líbí se mi soustředěnost textu. Pointa je dobrá, protože z příběhu dělá něco s větším časovým rozsahem - není to jen anekdota jednoho večera. Je to vlastně dosti chytré a stejně jako překopnutí skleničky s vínem tomu dodává vtipnost.
Uniká mi nicméně motivace hrdiny jít na takový večírek, a ostrost vtipu odpovídá spíš Houellebecqovskému sociopatovi než někomu, kdo má přítelkyni a touží s ní mít dět.
Musím uznat, že závěřečná poenta mě nezaskočila ale ani neurazila. Občas bych upravil formu a některá slova uplně vypustil. S vulgarismi je dobré více šetřit, aby pak mohly krásně v textu zazářit.
Výběr postav chválím a mě osobně ta nečeská jména přisla k chuti. Povídka slušně rozčleněná a docela mě text držel v pozoru. Co mi asi nejvíce vadilo byla taková zvláštní ambice přízpůsobit text novodobému Beatnicko-dekantnímu stylu a dle mého názoru nebyla uplně naplněna.
Ale jinak to bylo hezké počteníčko :)
Nostalgia_For_Infinity
28. 04. 2015Myslíš jako nějaký Al-ex machina? :D No situace mi tam přijde poněkud nezvratná...
aleš-novák
27. 04. 2015spoléhal jsem na Alexe, že na konci vstoupí do děje a zvrátí situaci...
Líbí se mi hlavně ten závěr s tím jak se sám na tom úřadě bude muset hlásit.
Jinak coby ten největší amatér nemám moc co kritizovat, akorát by mi v česky psaném textu přišla přirozenější česká jména a na začátku je pár souvětí co mi přijdou příliš dlouhá.