Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Stopař
datum / id16.08.2015 / 458522Vytisknout |
autorpatricia w.
kategoriePovídky
upřesnění kategorieNáhoda, nebo osud?
sbírkaPovídky,
zobrazeno445x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

ŽIVOT PÍŠE PŘÍBĚHY

Stopař

Stalo se to kdysi dávno. Téměř před 35 lety, kdy ještě tráva byla zelená vírou v lepší svět, akáty tak krásně voněly a kdy nebe bylo modré nadějemi. Svět kolem voněl mládím a řeky byly čisté, jako svědomí lidí. To jsou ale kecy! Takhle nějak se vzpomíná v domově důchodců.

No dobře. Stalo se to tedy v době, kdy ženy a dívky nenosily podprsenky, a Česko nebylo jenom Českem, ale ČSSR a po cestách se proháněla autíčka zvaná „Trabant“ a v lepším případě „Embéčko“.

Takové jedno šťastné autíčko vlastnila i naše šťastná rodina, která si na něho trpělivě počkala několik měsíců a potom poctivě vystála frontu. Není divu, že takové autíčko bylo ctěným a milovaným členem rodiny. Mělo svoje jméno, svá práva a bylo náležitě rozmazlováno. Které auto tohle dnes může zodpovědně prohlásit?!

Naše autíčko „Emílek“ vozilo všechno a všechny radostně v každém počasí a kamkoliv dojelo bez nehody. Jenom někdy zlobilo. A zlobilo–li, zlobilo hodně. Prostě nejelo. Trucovalo.

Bylo horké a suché léto. Slunce připomínalo rozžhavená kamna, nebe modře zářilo, večery byly voňavé a teplé. Já se vznášela štěstím. Vychutnávala jsem si plnými doušky poslední prázdniny. Mých krásných 18 let ladilo se stejně krásným maturitním vysvědčením a čerstvým řidičákem, který mě opravňoval  k řízení autíčka po zbytek prázdnin. Jezdila jsem ráda a ochotně všude, kam rodina potřebovala, ale nejraději k babičce, pár kilometrů za město, do malé podhorské vesničky, malebné svým klidem a pohodou. U babičky jsem trávila všechny svoje prázdniny, nebo aspoň jejich podstatnou část. Cesta vedla asi 5 kilometrů lesem a mezi poli ztěžklých zlatých klasů, čekajících na žně. Ohnivě červené kalichy vlčích máků zdobily příkopy. Milovala jsem tu jízdu a vesele si pobrukovala známou melodii z autorádia. Chraplák Dalibora Jandy mě unášel do krásného snění….. První pusa v hrozném lijáku ….Dlouhé cesty z letních bijáků …… Kde jsi? Voňavý větřík přinášel otevřeným okýnkem sladkobolné vzpomínky na první lásky i rozverné myšlenky.

Za zatáčkou, před vjezdem do lesa stojí mužská postava a ledabyle na mě mávne. Můj první stopař, raduju se nevinně. Tenkrát taková kriminalita nebyla a lidi byli lidmi. Měli k sobě blíž a stopem se jezdilo hodně a často. Zastavuju a chlupatá paže otevírá dvířka auta. Batoh háže na zadní sedadlo, za ní se souká dovnitř a snaží se poskládat na sedadlo, vysoká statná postava. Nohy vmačkává pod přístrojovou desku a hlavou div neprorazí střechu. Široký úsměv ukazuje zuby, jako z nejlepšího porcelánu a ohníčky v černých neproniknutelných očích zapalují jiskřičky v mém nitru. „Sandokan!“ Vypustím dlouho zadržovaný dech a konečně se mi podaří nastartovat a zařadit. Autíčko poskočí a jede.

Den se setkal s večerem a nebe zrůžovělo. I já jsem zrůžověla. Skousávám si ret a říkám si v duchu…sakra… sakra… sakra….. mohla jsem se na cestu trochu lépe obléknout! Vytáhané ušmudlané tričko s modrým proužkem mi padá z jednoho ramene a kraťounké odrbané šortky odhalují nohy prakticky až k pasu. Ukoptěné tenisky na bosých nohou a dlouhé vlasy nedbale sepnuté ve volném culíku mi asi moc elegance nepřidají. Samozřejmě, že nemám „podprdu“a tím pádem nemám ani prsa! Pomyslím si znechuceně a chmuřím čelo.= Copak, něco se přihodilo, krásko?´ Slyším příjemný baryton a moje tělo na něho reaguje mravenčením od prstů na rukou až po palce u noh. Csss! Prsknu vztekle a soustředím se na řízení. Opatrně projíždím lesní cestou a stopař si pokládá svou chlupatou paži kolem opěradla mého sedadla. Svými prsty jemně vyťukává rytmus známé písničky a pobrukuje melodii. Z rádia ho doprovází  …kde jsi .......už se vaří voda na kávu ….. Moje bradavky, jako dva spolehlivé radary hlásí rozpoložení mého těla uvnitř a baryton se tiše zasměje.  A najednou autíčko zakucká, zaprská, zpomaluje, stojí. Mám se začít bát?  Ptá se rozverně ten známý hlas a já se konečně odvážím pohlédnout do  tváře mladého muže, zdobené módním jednodenním strništěm. Klopím zrak na jeho silný opálený krk se stříbrným řetízkem a přívěskem hada. Napadá mě nestoudná myšlenka pokušení – had z ráje! Smolně černé vlasy mu spadají v přirozených vlnách na široká ramena. Mimoděk se zachvěju a v podbřišku cítím příjemné teplo. Chcete mě oloupit, nebo snad….mrkne na zadní sedadlo a na mě. Nejraději bych ho nakopla! Ješitný, samolibý, sebevědomý, neodolatelný, voní a směje se mé bezradnosti nad mým neposlušným tělem i autem.

To bude asi karburátor, brumlá si pro sebe nad otevřenou kapotou. No, jo, marně si zkouším vzpomenout, co to asi je tam uvnitř, v útrobách auta a k čemu to slouží. Se zalíbením pozoruju jeho svalnatá záda v přiléhavém tričku, malý pevný zadek a svalnaté, bronzově opálené nohy v kraťasech. Zkus nastartovat, koukne po mně. Chci si sednout za volant a náhle zaslechnu táhlé volání  - pomóóóć! Polekaně sebou trhnu. Ženský zoufalý hlas se mi zavrtává do uší, odtud putuje až do srdce a tam se usadí, jako těžký kámen. Taky stopař sebou trhne a přísně na mě houkne – zůstaň tady! Rozběhne se vstříc tomu volání, ani se neohlédne. Vybaví se mi scény z detektivek a po celém těle mě zamrazí. To ani náhodou, pomyslím si polekaně, tady sama nezůstanu! Peláším za ním, co mi síly stačí. Zmizel mi mezi stromy a já nemůžu popadnout dech, rozhlížím se kolem sebe zoufale. Ztratila jsem se! = Halóó´ = Kde  jstéé´?! = Chci volat a nejde to. Zalykám se a sedám si na zem. Je mi do breku. Co budu dělat? Bála jsem se zbytečně. Zapraskání větviček, šustot suchého listí a pevné paže mě zvedají ze země. Chceš na zadek?! Kam jsi chtěla utéct?! S úlevou se mu vrhám do náruče a chci mu vysvětlit, proč jsem utíkala. Se smíchem mě odtrhne od svého těla = no no, kroťte své vášně a touhy, slečno. Drzoun jeden! Popadne mě za ruku a nemilosrdně vleče za sebou. Škobrtám a zuřím. Už to vypadalo tak slibně romanticky. Na zemi, vedle košíku s houbami, se choulí stará paní Polášková, sousedka mé babičky a pofňukává = moje noháááá = Když mě spatří, viditelně pookřeje, v očích jí zableskne poznání a medovým hlasem protáhne….Áááále, to jsou mi věci! Tak ty si tady randíš, Veruškóóó? Nesnáším, když mi říká Veruško! Jmenuju se Veronika a tuhle zvědavou bábu odmalička opravdu nemusím. Chodící encyklopedie a místní kriminální ústředna zároveň, přechytralá a důležitá. Zítra to ví celá vesnička a mí rodiče zaručeně taky! Budu mít zaracha a s autíčkem se neuvidím do konce prázdnin! A copak se vám přihodilo, babíííí? Oplácím jí stejně přeslazeně a ochotně si klekám k ní. Na houby se chodí ráno! Uplivnu jedovatě a přísně dodám = tak ukažte! =  Teď mám možnost blýsknout se svým čerstvým diplomem zdravotní sestřičky, v té době uznávané a ctěné pravé ruky poloboha pána doktora! Čiperná stařenka syká bolestí. Jasná zlomenina v kotníku. Obdivuju její statečnost i odolnost vůči bolesti. Jo, tenkrát byly ženy z jiného těsta! Rychle vyrábím provizorní dlahu, fixuju zraněnou nohu a pomáhám smolařce nasednout na široká záda mého krasavce. Jak jí závidím! Ten všechno sleduje s naprostým klidem a samozřejmostí a dlouze si mě se zájmem prohlíží.

Autíčko, opuštěné na lesní cestě trucuje a nejede! Domlouváme mu po dobrém, vyhrožujeme, nic nepomáhá. Do vesnice jsou to asi ještě dva kilometry, rozhodujeme se, jestli je lepší doběhnout tam a zavolat sanitu, nebo jít všichni společně a odtamtud zraněnou nešťastnici zavézt do města k ošetření. Jasně vyhrává první možnost. Nechci trčet s bábou v lese a nechat pobíhat svého sličného hrdinu kdoví kde. Mohlo by se stát, že bych ho už neviděla! Pro batoh by si mohl někoho poslat, napadají mě detektivní myšlenky. Ani nevím, jak se jmenuje a odkud vlastně je, kam jede a nebudu se ho vyptávat před tou zvědavkou upovídanou na jeho mužných zádech. Ještě by z toho měla škodolibou radost. Baba! Nádherný letní večer, jako stvořený k randění, podtrhují zářící hvězdy, ale romantické zvuky přírody ruší brebentění staré paní. Cesta utekla, k mému vzteku, rychle, jako voda v potoce. Z hospody volám sanitu a můj romantický hrdina po třech pivech s místními štamgasty domlouvá odtažení a opravu mého trucovitého autíčka. To třetí pivo je pro mě. Sfoukávám pěnu a zhluboka se napiju chladného lahodného moku. A co tykání? Ptá se a v očích mu to jenom hraje. Jsem Lukáš, říká prostě a znenadání mě popadne do náruče, zvedne k sobě výš a hladově políbí přímo na ústa. Lapám po dechu, chlapi něco povykují a hospodský nese štamprlíky Myslivce. Nálada je výborná, ale musíme jít. Babička je celá vyjukaná, kde jsem byla tak dlouho?! Rodiče už volali. Vysvětluju jí celou situaci, popisuju uplynulé chvíle a představuju Lukáše. Uklidněná babička nás zve dál a nabízí bramboráčky. Mezi jednotlivými sousty podrobuje usměvavého Lukáše křížovému výslechu a po večeři ho srdečně doprovází až k brance se starostlivě zabaleným proviantem v kabeli. Lukáš přijel na chalupu, kterou koupili jeho rodiče a bude tady celý týden, úplně sám! Se šťastným úsměvem spokojeně usínám ve svém podkrovním pokojíku. Domů pojedu až ráno. Nebo až odpoledne. Nebo až k večeru, zítra, pozítří…za týden......

Ráno, jako vystřižené z pohádky. Budí mě vůně lesa a cvrlikání ptáků. Po okenní římse přebíhá veverka a zvědavě nakukuje do pokoje, jestli jsem už vzhůru. Jak jiné to je, než doma, ve městě. Výborná buchta od babičky a bílá káva ke snídani mi dodá elán i odvahu a začínám nenápadně vyzvídat. Lukáš bydlí v chalupě, až úplně na konci vesničky u lesa, s velkou zahradou  a loukami kolem. A víš, že jeho otec koupil ovce a kozu ? Ptá se důležitě babička. A budou si hrát na hospodáře a žít zdravě, měšťáci, mračí se babička No, hmm, huhlám s plnou pusou a je mi to jedno. Život městských důchodců je mi lhostejný. Spěšně se loučím a z kůlničky si beru kolo. Prý se tady chtějí usadit natrvalo, chalupa je obyvatelná i v zimě, volá za mnou babička jízlivě. Ju! Nadskočím na kole a málem přepadnu přes řidítka. To je tedy novinka. Paní sousedce odpouštím všechny její prohřešky. Babička se hlasitě směje a já se červenám. Lukáše nacházím svlečeného do půli těla, ohánějícího se zručně kosou. Nabízím buchtu od babičky ke svačině a on se usměvavě podivuje nad babiččinou starostlivostí.

Prožila jsem nejkrásnější týden ve svém životě! Paní Polášková dostala nechodící sádru a kdo by se o ni staral, když nemá žádné příbuzné, že? Rodiče nemohli nic namítat, právě naopak, byli pyšní na svou jedinou dceru, která se umí chovat tak profesionálně. Výborné alibi pro pobyt u babičky mělo trhlinu v podobě mého mladšího brášky, který najednou silně zatoužil po babiččině přítomnosti a vzdal se společné dovolené s rodiči na Slapech. Pacholek! Má snad nějaký šestý smysl pro tajnosti, nebo co. Ale s Lukášem si padli do oka a rychle se skamarádili. Dopřával nám dostatek soukromí a dokonce vymýšlel fígle na babičku, abych mohla být dlouho do noci pryč. Starala jsem se o starou sousedku opravdu svědomitě, pomáhala babičce s přípravou marmelád i Lukášovi při opravách na chalupě a přitom jsme byli téměř neustále spolu. Procházeli se teplým večerem, koupali se nazí u splavu a unavení usínali na voňavém seně. Léto a život voněl malinami a mateřídouškou. Ten poslední čas mých posledních prázdnin jsem se naučila zodpovědnosti, pracovitosti a lásce. Vstoupila jsem do života připravena. Stala jsem se ženou. Jenom mě trochu zaráželo, že Lukáš mi o sobě toho moc nepověděl, mlžil a vždy převedl mistrně řeč jinam, když jsem se chtěla o něm něco víc dovědět.  Před odjezdem do města mě seznámil se svými rodiči, kteří mě zdvořile přijali a když Lukáš prohlásil, že jsem jeho vážná známost, nic nenamítali. Odjížděli jsme společně v neděli s jeho rodiči a on mě později doprovázel před náš dům. Políbil mě dlouze a něžně objímal, jako by to mělo být naposledy. Hezky se vyspinkej na ten první den v zaměstnání, popřál mi a dodal smutně, škoda, že tě tak dlouho neuvidím. Zatrnulo ve mně, ale když jsem mu pohlédla do očí, jenom mu v nich jiskřilo. Rodiče nechápali, proč jsem tak smutná a zaražená. Přičítali to nervozitě a obavám z mého nového života.

Konečně nastal můj očekávaný velký den! Svěží ráno babího léta a já před bránou nemocnice s pečlivě nažehleným bělostným čepečkem v ruce. Trémou se mi klepala kolena a to jsem netušila, že se mi mohou i podlomit. Přivítání na oddělení chirurgie proběhlo  hladce, vrchní sestra byla sympatická a kolegyně milé. Pojďte, sestři, představím vás lékařům a panu primáři, vybídla mě vrchní sestra vlídně a zaklepala na lékařský pokoj. Postarší pan primář a několik mladších lékařů, jedna šedovlasá doktorka a zády k nám u okna vysoká postava a povědomá široká ramena.

Jsem doktor Horák, pronesl vážně  známý baryton. Zvedla jsem hlavu a dívala se do zářicích nevinných očí.

Ta vzpomínka je stále živá. I po tolika prožitých  letech, cítím, jak jsem se nemohla nadechnout a nohy mě odmítly poslouchat. Celý den nestál za nic. Všechno mi padalo a pletlo se mi a vrchní sestra nabyla dojmu, že se snad ve škole spletli a výbornou z praxe mi dali asi nedopatřením. Kolegyně se šklebily a trvalo mi pár dní, než jsem všechny kolem přesvědčila o tom, že nejsem takové nemehlo a trdlo, jak vypadám.

Jenom pan doktor věděl to své.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

03.09.2015 19:22:12patricia w.

ještě dodatek - byli mladí a na dětství a mládí se vzpomíná jenom v dobrém a jenom na to krásné :) snad :)

03.09.2015 19:18:47patricia w.

teda ! to jsem nečekala !!! ani ve snu :)))) dík, moc si toho cením

03.09.2015 16:21:49Lakrov
redaktor prózy

První odstavec skutečně připomíná zmíněné důchodcovské vzpomínání. Když si však odečtu 2015-35 a dojdu k výsledku 1980, nemohu s obsahem odstavce zmiňujícím cosi jako "staré dobré časy" přiliš (ba spíš vůbec) souhlasit :-) Ale třeba je právě to námětem povídky.

 ...palce u noh... ## NOHOU by znělo lépe.

Až na pár slovních obratů se to četlo dobře. Má to spád a přitom to působí tak přirozeně. I ten otevřený je dobrý, lepší než happy-end doznívající do sučasnosti. Tip.

17.08.2015 14:30:17patricia w.

zdravím a děkuji za poučení, jistě je pro mě hodně přínosné, teprve se učím :)

17.08.2015 13:22:30Janina6

Příliš mnoho slov :-)

Skoro mě odradil už začátek. Nacpat do textu několik příšerných klišé, po chvíli se jim jakože vysmát, že to byla schválnost - a vzápětí pokračovat s použitím spousty dalších klišé... nějak nevím, cos tím vlastně chtěla docílit. U mě brzy nastoupila nuda.

Jinak, život sice píše zajímavé příběhy, ale záleží hodně na člověku, který je chce "převyprávět"... a tohle vyprávění se mi čte obtížně. Je to zdlouhavé, nemá to spád. Doporučuju zbavit se přesvědčení, že cokoli se rozhodneš sdělit, tím bude čtenář uchvácen. Trochu mu to usnadni, nezahlcuj příběh nepodstatnými detaily. Někde mám pocit, že se v nich přímo vyžíváš. Určitou "přeplněností" trpí i samotná větná stavba (není třeba každé slovo několikanásobně rozvíjet - ono se to potom hůř čte, ztrácí se to podstatné, co chceš sdělit).

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.