Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
Večer truhlářského učně
datum / id14.03.2002 / 45854Vytisknout |
autorhermit
kategoriePovídky
zobrazeno3262x
počet tipů24
v oblíbených0x
do výběru zařadilWopi,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Večer truhlářského učně

Večer truhlářského učně

(povídka)

 

 

I.

Sklonil se k zemi a pak ji uviděl. V tom okamžiku k němu ta slova vešla.

"Právě mě napadla báseň," vztyčil se s inkoustovou tužkou v prstech a otočil se ve zšeřelé garáži k otci.

Ten se na něj podíval od ponku.

"Tak povídej."

Syn se se sevřenými rty usmál vydechnutím z nosu.

"Na zemi je spousta dřívek a žádný z nich není tužka. Dobrý, ne?"

Znovu se zasmál. V linii rtů se mu objevila ironická křivka. "To je... dílo... hehe..."

Otec nehnul brvou a vrátil se k práci u stolu. "Tužky jsou tady na parapetu," zabručel.

Vojtěch šlehl očima na ponk, na ponk zčernalý od olejů a pocákaný barvami. Proč musí bejt vždycky tak strašně praktickej, sakra, proletělo mu mozkem.

Nakonec je to fakt, byla to ptákovina, tak co. Ale kdyby aspoň naznačil pousmání. Takhle je to se vším. Otec buď mlčí, nebo bručí, že se něco mohlo udělat líp. To v případě, že dotčenou činnost nevykonal on sám. Všechno jsou to kraviny, ale jde o princip. Pokud se s ním nebudeš po pás brodit řekou u polárního kruhu, nenaučíš se svařovat nad hlavou, nebo vyrobit ve svěráku okapovou rouru, místo u jeho krbu si nezasloužíš.

Zasmál se té představě. Co by si spolu u toho krbu vlastně povídali? Možná by mu někdy řekl, že mu je vděčnej, že stál poblíž, když bylo třeba s něčím pomoct. Že ho má rád. Že v něm jeho toulavej indiánskej otec otevřel zářivej vnitřní prostor a lásku... lásku k čemu ?

Úplně se zapomněl soustředit na práci, kterou před chvílí začal. Rýsoval na prkno tvary poličky, kterou chtěl vyrobit. Moc takových výtvorů za sebou neměl, ale vždycky, když nějaký z nich občas dokončil, připadal si na pár dnů jako chlap. Jako jeho otec. Ale taky ho to bavilo - aspoň někdy.

Jenže když se do těchhle úvah pustil, většinou ho docela rozhodily. Sice toužil otci dokázat, že i on je schopen vykonávat jeho hrdinské kousky, ale práce ho už nebavila. Jakoby byl ochromený myšlením. Dokonce už to ani nebylo myšlení, spíš chobotnice. Když byla silná, nevzdoroval jí. Respektoval její schopnosti, o kterých roky věděl. Už se jim nechtěl bránit a to byla právě ta chyba. Pak ho chobotnice dostala.

Tak jako teď. Zívl.

Napadlo ho, že se těší, až bude mít poličku hotovou. Na chobotnici zapomněl a tak zmizela. Přiložil k prknu studený kovový úhelník a zanechal na létech dřeva fialovou čáru.

 

II.

V ohlušujícím klepavém hučení hoblovky ani nepostřehl, jak někdo ze ním otevřel dveře a cosi k němu volal. Tiskl prkno ke stolu stroje, tlačil jej po něm a rotující ocelový válec se dvěma noži ho činil po každém protáhnutí bělejší a hladší.

Vždycky si ve chvílích, kdy mu hoblovací válec drnčel pod dlaněmi, říkal, jestli by ohoblovaná ruka bolela hned, nebo až za minutu, až by k sobě přišly nervy. Až by si ruka sama sebe ve zranění uvědomila. Co by se stalo, kdyby omdlel - jednou se mu to stalo, když si mezi dvěma kameny rozmáčkl poslední článek prstu... Asi by spadl čelem rovnou na hoblovku a nože by odkrajovaly čelo, jak plátky šunky... brrr...

"Vojto...!!" Konečně hlas zaslechl.

Dotáhl prkno na konec stolice a otočil se. Ve dveřích stála babička. Ve futrech vypadala jako přerostlé dítě s vrásčitým bezelstným obličejem.

"Vojtíku, zamkni pak garáž, jo? My už jdeme s Roníkem spát." Roník byl černý voříšek, malý, ale upřímně vzteklý. Babička na něj nedala dopustit. Na Vojtěcha nakonec taky ne. Někdy ho to štvalo, zvlášť když mu říkala Vojtíšku. Bylo mu třicet. Vem si čepici, Vojtíšku, nastydneš.

"Zamknu, babi," zahučel a podíval se jinam. Měl babičku rád, ale rozhovory s ní se stávaly s roky, co jí skákaly pořád výš přes osmdesátku, stále úmornější.

Nechtěla si povídat, chtěla povídat. Když se posluchač vytasil s vlastní příhodou, nebo názorem, řekla většinou Nojo, nebo Tojedneskahrůza a pokračovala ve svém.

"Dobrou noc," zaskřípla k jeho skloněným řídnoucím vlasům a šourala se chodbou od garáže do kuchyně. "Dobrou!" zavolal za ní už se zdviženou hlavou, jak odcházela. Záměrně se přitom usmál. Co když se na ní dokážu opravdu usmát, až když bude jednou už nenávratně odcházet? To se opravdu skutečně poznáváme, až když se nadobro jeden druhýmu ztrácíme? Ale jak? Jak jí mám podat ruku, když ona vnímá stejně jen tu svou, ve slunci vidí předzvěst sucha a když prší, případá si zřejmě jako praotec Noe? Co já v jejím věku, jak si udržím rozum v čerstvým stavu? Trénovat ho? 

Uvědomovat si ho - ta připomínka přišla vzápětí.

Copak to ti staříci nevěděli, že jsou skoro všichni nakonec senilní? Možná to věděli. Kdybych se díval z jejich hlavy, připadal bych jim třeba já jako člověk s nevhodným chováním. Jejich svět si svoje pravidla možná uchoval, jenže to z mýho mozku není vidět. Hm. Uvědomovat si. Uvědomovat si pohyby, dech, pocity. Jo, hobluju prkno, vzpomněl si. Debile. Takhle si říkal často - někdy to třeba čtyřikrát zopakoval, aby se sám před sebou dostatečně ponížil. Nepomáhalo to sice dlouhodobě, ale zato přinášelo okamžité nahrazení pocitu viny koncentrací na správné vyslovení nadávky.

Zase přiložil prkno k oceli stolice hoblovky a táhl proti břitům. Rukama bych se asi fakt neuživil, moc myslím. Doprdele, to měl snad pravdu strejc, když říkal, že filosofové jsou lidi, který nemají co na práci? Ale jestli to tak je, tak proč se mi pořád mozek hučí jak ten kotouč hoblovky? Přece to musí mít nějakej smysl... Nebo to smysl nemá a je to prostě tak, jak se tomu zrovna chce? Ne, to je blbost.

Pohladil prkno dlaní a zadřel si třísku. To je holt ta má kancelářská kůže, vzdychl si (bez lítosti) a vypnul hoblovku. Žít v pralesích... ne, na severu, v Kanadě - v chatě u jezera... jak dlouho bych tam s těmahle rukama přežil? Zlomil bych vůbec přes koleno kulovnici a zastřelil medvěda? Při dávce štěstí asi jo. Ale co medvíďata? Snesl bych pohled, jak se batolí k lesní osamělosti? Vydržel bych pohled z ticha uvnitř do ticha kolem? Otázky, otázky... filosofie... Jen má vlastní filosofie má cenu, to je práce, kterou musím dělat. Bude ale někdy hotová? (Kotouč hoblovky se pomalu dotáčel.) Možná, že není kam dojít... ale jít se musí... jinak bych mohl položit čelo tady na ty nože a kolenem kopnout do spínače...

 

III.

Vrata se nádherným břinkutím zavřela a Vojtěch otočil klíčem v zámku. Kladl trochu odpor, mechanismus byl zrudlý z nedostatku maziva. Zamkl - a na zlomek vteřiny zajásal: namaže zámek!! Našel naplnění pro příští minuty života. Debile, blbečku. Proč nejdeš dělat zámečníka? Nebo olejovat koleje? Neboť nenaolejujete-li, nevypálíte kuli...

Otevřel znovu vrata a vešel do garážové tmy. Co je na tom, nakapat do zámku nějakej mazut? Pro kancelářskou krysu čistá radost, pro školníka o trochu víc špíny na rukou. Jsem Einstein. Fakt. Tohle by nikdo líp nezdůvodnil. Radši tam kápni... kápni božskou, hehe... a val domů, ať si tě užije rodina.

Jak já mám bohatej život, co všechno nevymyslím za dvě hodiny v garáži.

Je to nemoc, furt o něčem přemejšlet? Jenže mě to strašně baví. Moc. Tak jestli je to nemoc, tak si jí hezky na těle pěstuju a pravidelně zalívám. Snad jenom ve spánku ne. Vlastně asi nejsem magor, spím dobře. A jakej jsem potmě milenec, když si tak plavu ve snech. Joj.

Klíč už se otáčel v zámku bezhlesně.

Kdybych to aspoň dokázal všechno nějak zapsat. Myslím, jo, ale k tomu potřebuju taky vůli, jinak svět z mejch genialit nezbohatne. Jestlipak by mi za to někde zaplatili? To bych třeba fakt nemusel dělat rukama. No, třeba bych rukama i dělal, ale dopadlo by to jako s tou poličkou. Udělám ji, ale mezi tím... mezitím udělám houby, prolelkuju hodiny úvahama... o poličce...

Nadechl se temně modrého vzduchu u keřů vedle vrat do ulice. Cítil tu chuť - byla jiná než v kobce automechaniků. Byl v tom vesmír. Najednou se mu otočil žaludek. Doprdele. Pod chodidly ucítil zemi, žaludek se vracel na své stanoviště. Debile, debile, debile... Ozvěna v mozku slábla.

Jsi neurotik, psychotik, schizoid. Nic z toho úplně na psychiatra a vším trochu lízlej. Hlavně že to víš, blbečku. Hlavně že se vyžíváš v těchhle klasifikacích. Čuráčku.

Pocit na zvracení se mu odrazil zpátky do hlavy. Kdyby mi tam někdo viděl, už mě povezou.

Znovu se nadechl - tedy, mezitím oběhla celá minuta, ale během ní nevěděl, že dýchá.

Zavřel oči a představoval si, jak mu voňavý jarní vzduch teče plícemi. Rozevřel víčka a namířil hlaveň očí na zlatou čárku, která nad obzorem připomínala smršťování času. Rozlitá tuš, v ní vlny tavícího se zlata. "Jako by to snad muselo mít smysl proto, že je to krásný," zamumlal. Zapomněl na davy vymyšlených posluchačů a na lékařské kategorie odchylek. Diskutér v jeho hlavě odešel. Právě zvedal z hlíny truhlu. Tušil, věděl, že je plná zašlých mincí a lesklých diadémů - jak z knížek o pirátech. Vteřiny před tím, než ji otevřel, ho elektrizovaly. Užíval si je.

Nezastavuj se. Vzpomněl si na to. Nikde se nezastavuj, je třeba jít. Truhla neměla zámky - zdvihl víko.

 

IV.

"Říkal jsi na hodinku. Je osm."

"Osm?? Hm... hm."

"Už to máš?"

"Co?"

"Už to máš, odpověz!" vmísila se do hovoru z postýlky dcerka.

"Jaktože ještě nespíš? Koukej zavřít očka a spinkat!"

"Mně to nejde!"

"Zavři oči a uvidíš, že to pude..."

"Tak už to máš? Furt seš zalezlej v garáži. Co tohle je za manželství? Proč sis mě bral, když máš radši tu svou garáž?"

"Ale..."

"Tak kdy už to budeš mít?"

"Eště tak hodinku, dvě... trochu to obrousím, nalakuju..."

"Slepit dvě prkna k sobě, co je na tom? Proč tady nejsi s náma?"

"Ale já tady jsem s váma..."

"Nejsi!"

"A kde bych asi byl?"

"V garáži seš!"

"Dělám přece tu poličku..."

"Tu poličku sis vymyslel, jen abys mohl chodit do garáže!"

"Chlap potřebuje chodit do garáže..."

"To bylo možná dřív, ale ted už do žádnejch garáží chlapi chodit nemusí. Musí se starat o rodinu. Na co my vás vlastně potřebujeme? Na nic. Věčně sedíte na záchodech, nebo jste někde zalezlý v garážích."

"Co to je za nesmysly??"

"Ale tak to JE, Vojtěchu, uvědom si TO!"

"No tak to tak asi je, no."

"Samozřejmě, že to tak je."

"Jasně. Nechceš se už bavit o něčem jiným?"

"Nemusíme se taky třeba bavit o ničem."

"No. To nemusíme."

 

V.

"Dobrou noc." Znělo to jak zaklínadlo, které zatahuje oponu.

Ticho se vznášelo pod stropem. Něco šelestilo v dutinách peřin.

"DOBROU NOC!"

"Dobrou."

"Hele..."

"No?"

"Tak si ty poličky dělej, když tě to baví... Mě to nevadí..."

"Hm-m."

Opona se snesla jak gilotina, tabulky hodnot a slov se začínaly rozpíjet, podobny modrým krůčkům na pijáku. Jen málo zbývalo k vyplutí - jenom člun. A moře. Moře někde nablízku.

 

-

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.06.2002 00:00:00Lucy
Bolo to zaujimave.
A veta "Vlastně asi nejsem magor, spím dobře." ma fakt dostala... Nebude to tym, ze spim zle a mam pocit, ze som magor???
Inak skoda tej poslednej casti, ta mi pripadala taka nejaka vycuchla... Ale j tak fajn***
04.05.2002 00:00:00Mikimys
Ty jo, to jsou samý protiklady - poetické a materiální vidění světa, mezigenerační rozpory, příroda versus civilizace, život pro sebe a život pro jiné, ženskej a mužskej princip; prostě všechno, na čem je postavenej dnešní svět je zcuclej, shrnutej a pojmenován do jedné povídky. Je to fajn, že si to člověk taky může uvědomit. Je to moc pěkný, dík.
02.04.2002 00:00:00hermit
díky díky díky!
31.03.2002 00:00:00Ziggy
končí to akosi tak nejak ako moje diela
(dúfam, že ťa to neurazilo)
myslím tá akoby nedokončená konverzácia
medzi mužom a ženou, kde vlastne viac slov
ani netreba a taká skutočnosť je
.
len čitateľ neverí a nechápe, pýta sa
´ k sakru a konec ?´
to bol koniec alebo záver prvého začiatku
a pokračujeme opäť odznova
.
profesionálna práca,
viac pri zemi (dokumentarizovanie)
ako moje prozaické diela
trochu (skutočne len) slabší si v dialógoch
ale to je moja chyba, že myslím viac
v metaforách ako v priamej reči
( ziggy ty blbe to bylo ze života !!! )
kruciš ... už mi to došlo ...
páčia sa veľmi tie metafyzické flashbacky
a vôbec všetky duševné pochody
.
*t



29.03.2002 00:00:00Miroslawek
tohle je dospělý text... moc takových jsem tady nečetl... tedy co se týká prózy
28.03.2002 00:00:00Petula
► Agresivní anonymové jsou... [CENZUROVÁNO]
► Ano, v počátku se mi zdá, že je text takový "nerozběhnutý", pomalu se dostávám do dílny vonící dřevem, která se garáží stává teprve později. První závan hermitoviny je ten s tou tužkou, pak zase chvíli nic, ale někde okolo příchodu babičky (jako by v ní přišel dobrý duch inspirace a moudrého nadhledu) se povídka v mých očích stává čtivou a velmi lidskou. Vojtěchova nejistota, to, co v něm způsobuje vnitřní napětí a rozladu, se krásně profiluje do neopětovaného lidství. Do truhlářovy něhy... Akorát si myslím, že byl snad mladší... Nebo že by mu vše docházelo "pomaleji"? (Ne, to nemyslím ironicky!) Celé to je velmi dobře doplňěno drobnými živými a pravděpodobnými postřehy dokreslujícími atmosféru Vojtěchova uvažování, např. o hlavě v hoblovce či o namazání zámku a jeho radosti z toho... Někde by zde (v těchto pasážích) možná prospělo text velmi mírně proškrtat – ale málo, lépe vůbec než moc!
Nenápadná gradace "nadávek", končící čuráčkem je dobře zvládnutá a zapadá do toho něžného truhlářství. I ty nadávky zde zní pozitivně.
A pak ten následný obraz rozhovoru doma! Ten je velmi skutečný. Živý. Zažitý, odposlouchaný. Atmosféra přesná, včetně smířlivější větičky před spaním...

Moře v závěru je pak již jen hermitovskou básní... U iného by to bylo zbytečné shrnování obsahu, zde je to však řečeno, naznačeno, tak poeticky, že se jedná skutečně o gradaci a tečku. Jen tu slzu uronit... Jak se mnozí poznáváme, já vím... Jistě, může to být i na efekt, ale lidskost zde (jako u Tebe ostaně běžně) převažuje a tak Ti takové ty "plačtivé efekty" nepodsouvám...
(Ostaně ani nemohu, protože mám na hlavě másla dost...)

:o)



Bože, hermite, já bejt na chlapy, tak bych Tě fakt milovala!!!
Bylo mi u té povídku dobře a ještě teď je mi pěkně.


░▒▓-_-▓▒░
«*»




Je 4:44 ráno, to je ta správná doba. Domů z práce pojedu prdním metrem... :o)

Děkuji za hezký lidský zážitek! Vděčná Petula.
28.03.2002 00:00:00Petula
Jo "prdním", tak to se mi fakt "povidlo"...
///-_-\\\
28.03.2002 00:00:00hermit
Petulo, moc díky za kritiku!

Samozřejmě jsem ten Vojtěch já. Tenhle příběh je pravdivý, vlastně to vůbec příběh není, že. :-)
Já vím, že je to v některých místech ukecaný, ale já jsem to takhle chtěl, zobrazit svoje duševní pochody, myslím, že jsem k sobě nebyl moc milosrdnej, čili je to něco jako má vnitřní fotografie - tedy pokus o ni.
Už to výrazně upravovat nebudu, ale příště se pokusím o větší koncentraci výrazu, méně slov a víc čtivosti. Ale zase si říkám: nebude to na úkor pravdivosti? Dumám.
28.03.2002 00:00:00Wopi
Ozývám se opožděně. Při druhé četbě s časovým odstupem už jsem takové "drhnutí" necítil. Je možné, že je to tím, že už jsem text znal a tím jsem přejel místa, jejichž pochopení je při prvním čtení těžší (volání přerušené úvahou), ale také je možné, že jsem měl při prvním čtení jen delší vedení.
Povídka je výborná.
28.03.2002 00:00:00Nuitík
ještě nějakou fotografii......

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.