Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+1 neviditelných
Kafe s rumem
datum / id07.09.2015 / 459220Vytisknout |
autortreasure
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno470x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Vstávej. Vstávej. Tak vstávej, už je ráno.



Déšť zase nic nesmyl.



Vstávej.



Pořád ještě prší.

Kafe s rumem

           Tak jsi jako každý ráno zase otevřel oči a Ona jako každý ráno leží vedle tebe. Bylo by to poetický, kdyby to nebyla jenom rutina. Sleduješ, jak se jí chvějou oční víčka. Snad znovu se jí zdá o… o čem se jí vlastně každou noc zdá? Řekla jen, že se jí ten sen vrací pořád dokola. Posloucháš, jak tlumeně oddychuje. Rutinně.

          Ráno, někdy mezi první cigaretou a posledním litováním sebe samotnýho, za tebou přijde v noční košili. Říká ti, že tak to prostě nejde. Že nemůže spát vedle někoho, kdo pro ní znamenal tolik, že jsi teď úplně někdo jinej. Ať chrápeš třeba na zemi. Vzpomeneš si na Bukowskiho.

              „…and how you gave me everything you had and I offered you what was left of me.

             Všechno nebo nic. Přiliješ si do kafe trochu levnýho rumu. Poetický…

         Snažíš se uklidit si v hlavě. Každá sebelepší nebo sebehorší vzpomínka má svoje místo. Jde o to je najít. Pokřivený představy o dokonalosti tvojí i světa ve kterým se znáš.

             Don’t pretend you know me, cause I even don’t know myself.

             Tak.

           Kdo má právo dělat ze mě ideálního člověka? Ať už ten ideál vypadá jakkoliv a je stvořenej kýmkoliv. Jsem rozbitej, jako 7 miliard lidí na tomhle světě. A Ona to ví. Vždycky to věděla. Když si četla mý pokusy o poezii a smála se tomu, že si říkám básník. Když sledovala moje roztěkaný pohyby. Když poslouchala, jak se snažim vyplivnout všechny svoje myšlenky najednou, aniž by pak dávaly nějakej smysl.

             Jak jsem Jí měl dát klid duše, když – a dost marně – hledám ten svůj?

           „Hele dneska jedu za kamarádem, přijedu asi pozdě.“ A proč to mám vědět? (Přijde mi blbý, abych ti říkala, když jdu pryč nebo když se vracim.)  Teď mám asi žárlit.

           Kafe s rumem je pěkně hnusný. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, proč ho piju. Asi z povinnosti, protože ho má rád můj táta. S úšklebkem ho půlku vyleju do záchodu. Studený kafe je pěkně hnusný. Užmoulám si další cigaretu. Na tom namodralým kouři není nic poetickýho. Jen další klišé dnešní doby. Odklepávám popel do dřezu a poslouchám, jak zasyčí, když dopadne na zbytky vody. Vajgl vyhodím z okna a pozoruju, jak se mění v malinkatou bílou tečku.

             Pak se obleču a jdu ven.

             Bylo by to poetický, kdyby to nebyla jen posraná rutina.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.09.2015 20:26:06Zordon

Zaujal mě obrat: "Ráno, někdy mezi první cigaretou a posledním litováním sebe samotnýho"

12.09.2015 03:24:36treasure

Díky za kritiky, sám jsem tušil, že to asi nebude nic moc, přeci jen mi próza až tak nesedí. Chtěl jsem jen znát názor ostatních.

10.09.2015 12:49:14Zdenda
Ten přechod z druhé osoby do první jsem uplne nepochopil.
Hrdina je ovšem drsnej rutiner. Je ale fakt, ze to není ctenarsky uplne vděčný číst si o tom, co všechno hrdinu nudí a nezajímá.
10.09.2015 11:30:55Janina6

Na můj vkus je to hodně zobecňující. Hlavní hrdina se nějak cítí, a z toho vyvozuje zjednodušené soudy o světě. Takové vesměs pozérské hlášky. V jeho podání je „posraná rutina“ vlastně cokoli, a to mě nebaví.

08.09.2015 15:33:52Danny
Celkem dobrej popis situace, u mě na Tip. Hlavnímu hrdinovi bych asi poradil, aby nežil podle druhých, ale více podle sebe.
08.09.2015 12:00:57Skarabea

ja ti neviem...niečo tomu chýba, nápad, zaujímavé detaily


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.