Hraničářky (1. část)

Pamatujete si elfku Kaessien z příběhu Nepatřičná? Pojďte, navážeme tam, kde Nepatřičná skončila - u Kaessina nenadšeného rozhodnutí dát se k tessarským hraničářům.

Nejsem si jistá, co mě probudilo dřív – jestli řev ptáků ve větvích nad mou hlavou, hrbolky kořenů, které se mi zarývaly do boku, nebo tlumené kovové drnčení, jak něco naráželo do stěny kotlíku. Odhodlala jsem se otevřít oči. Randál s kotlíkem páchala Rowan. Zadoufala jsem, že to, co šermířka tak zuřivě míchá, je čaj, horké pití by přišlo k chuti. Pomalu jsem vstala a protáhla se. Zdálo se mi, že mi noční zimou krev ztuhla do konzistence hustého medu.

„Dobré ráno,“ vzchopila jsem se k projevu slušně vychované dámy.

„Taky,“ broukla Rowan jen tak pro formu. „Něco sněz, napij se a jdeme.“

Návrh to byl celkem rozumný, takže jsem se s nechutí pustila do tenkých, drobivých placek z chlebového těsta. S Rowan jsme na střídačku vysrkaly z kotlíku čaj. Světlovlasá šermířka nacpala svůj majetek hlava nehlava do batohu a netrpělivě podupávala, zatímco já systematicky ukládala věci do svého zavazadla.

„Hoď sebou, musíme vyrazit,“ vrčela nenaloženě, když jsem bojovala s pásky zapínání.

Konečně jsem si i já hodila batoh na záda. Zadívala jsem se na Rowan v očekávání dalších povelů.

„Naše území je tam,“ ukázala bradou kamsi přes pravé rameno, na zalesněné vrcholky kopců, otočila se a vykročila. Zamířila jsem za ní.

Klid, Kaessi. Noc máš za sebou. Procházka po kopcích, to přece zvládneš.

Téměř okamžitě mě začala bolet ramena. Vyhlídka na celodenní pochod byla čím dál radostnější.

Proč to vlastně dělám? chtělo se mi zařvat už nejméně po patnácté. A nejméně po patnácté jsem tu otázku zase pěkně spolkla, protože jsem moc dobře znala odpovědi.

Odpověď jasná a stručná zněla, že kvůli Asgeirovi.

Odpověď obsáhlejší měla co do činění s velitelem tessarské pohraniční stráže a jeho představami o správném a funkčním složení hlídky.

 

„Tak vy chcete sloužit u pohraniční stráže?“ zeptal se uniformovaný voják. Našli jsme ho sedět za psacím stolem ve strohé vstupní hale tessarského velitelství. Před ten stůl jsme doslova přiklopýtali hned poté, co se Asgeir rozhodl vyslyšet vábení náborové vývěsky.

Voják se neptal překvapeně, nedůtklivě, nebo snad – což mi vzhledem k mé přítomnosti připadalo pravděpodobné – pohrdavě. Kdeže. Zněl, jako by na ulici zdravil známého, se kterým si vlastně nemá co říct.

Přikývla jsem, bála jsem se, že jestli otevřu ústa, vyletí z nich zápor. Asgeir netrpěl mou nejistotou, odsouhlasil ten předpoklad nahlas.

„Jméno?“ ukázal na mě voják hrotem brku. „Věk? Národnost? Výcvik? Vojenské zkušenosti? Ovládání zbraně? Léčitelské vzdělání?“

S každou další zápornou odpovědí se mi do tváří hrnulo víc krve. Co si o sobě myslím? Proč sem lezu? Bere vůbec Dhamsa do armády ženy? Vezme břídila jako já? A co se mnou bude, jestli Asgeir skončí v armádě a mě vyhodí na dlažbu?

Nakonec verbíř bezvýrazně přikývl, odsunul vyplněné lejstro stranou a obrátil se na Asgeira se stejnou sadou otázek. Lovcovy odpovědi nebyly o moc slibnější než moje, což mě alespoň trochu uklidnilo.

„K hraničářům, nebo do oddílů?“ zabručel voják na závěr výslechu.

Po chvíli vzhlédl, správně vyhodnotil zmatené pohledy, které jsme si s Asgeirem intenzivně vyměňovali a vyrazil ze sebe trpitelský povzdech.

„Hraničáři tvoří malý hlídky přímo na hranicích a fungujou jako rychlý spojky. Podávají hlášení ozbrojeným oddílům v zázemí, který řeší potíže.“ Výklad doprovodil významným protočením očí. Asi měl pravdu. Snažíme se tu mermomocí vecpat do armády, o které vůbec nic nevíme. Říkáme si o malér.

„Mě jste se neptal,“ vyprskla jsem dotčeně.

„Oddíly jsou výhradně mužský,“vysvětlil náborčí a dokonce vložil energii do velmi pohrdavého úšklebku na mou adresu.

„Hraničáři.“ Asgeir se urputně snažil, aby se mu netřásl hlas, ale nepodařilo se.

Verbíř se rozhodl neplýtvat na nás dalšími slovy.

„K veliteli,“ pravil úsečně, podal nám vyplněná lejstra a rozmáchlým gestem nás poslal ven dveřmi, které vedly na mizerně vydlážděný dvůr.

„Musí být fakt zoufalí,“ šeptl mi Asgeir do ucha, když jsme vyšli do dvora a zamířili k protější budově. Podle nemála lidí hemžících se kolem dveří jsem hádala, že by mohlo jít o kasárna.

„Proč?“ kníkla jsem.

„Nezdá se, že by ohledně nových rekrutů byli nějak vybíraví, ne?“ Lovec mi předvedl velmi křivý úsměv.

Strach mi lepil podrážky k dláždění. Znovu jsem se řítila do velkého neznáma, jen s batohem a oblečením půjčeným na věčnou oplátku. Náhle se mi nechtělo strčit do kasáren ani nos.

Asgeira podobné problémy zjevně netížily. Svým obvyklým svižným tempem došel až k budově, kde se k němu okamžitě vrhl menší, hubený člověk v podezřele blýskavé uniformě. Prohlédl si lejstro, které mu Asgeir podal, souhlasně přikyvoval a dal se s lovcem srdečně do řeči. Když jsem se k nim konečně došourala já, vypadali už jako dva dávní kamarádi.

„A vy jste doprovod, nebo posila?“ obrátil se rozradostněný voják ke mně. Nezmohla jsem se na odpověď, jen jsem k němu napřáhla ruku s formulářem.

„Posila, báječně,“ zajásal. A dokonce to myslel vážně. „To se zrovna dobře hodí, mezi nováčky máme šermířku z Graaffu. Rowan? Rowan!“ zavolal kamsi do útrob budovy. Za několik okamžiků se dlouhými kroky přihnala podsaditá, plavovlasá dívka s krátkým mečem u pasu.

„Rowan, to je, uhm,“ voják honem nahlédl do papíru, „Kaessien. Kaessien, Rowan. Hlídky ještě nejsou oficiálně rozdělené, ale myslím, že pro vás dvě je to jasné předem,“ věnoval nám vítězný úsměv.

Zírala jsem na blonďatou šermířku a v záchvatu paniky bojovala s poznáním, že služba v dhamské armádě nemusí nutně znamenat službu s Asgeirem.

Nemusí a neznamená, připomněla jsem si pochmurně, když jsme o dva týdny později stoupala za Rowan do dhamské vrchoviny, abychom se podrobily zkoušce v terénu.

 

Následovala jsem Rowan po stezce do kopců a vší silou se snažila vypadat, že je to pro mě samozřejmost. Že mi úzké popruhy batohu vůbec neřežou do otlačených ramenou a můj kotník že se už dávno zotavil z toho mizerného pádu z koně.

„Jak dlouhý že to máme úsek?“ nadhodila jsem ve snaze vést s Rowan alespoň několik vět souvislého rozhovoru. Mou společnici od chvíle, kdy jsme opustily kasárna, důkladně halila nervozita z nadcházející zkoušky a já pravidelně podnikala pokusy trochu ji rozptýlit.

„Dvě míle,“ sykla šermířka mezi zuby. Výstup do svahu jí krátil dech o poznání víc než mně.

„A to je asi jak daleko?“ Litovala jsem té otázky hned vzápětí, ale už nešla vzít zpět.

Rowan se ohlédla a upřela na mě vytřeštěné oči.

„Dvě míle, slečno,“ zachraptěla, „jsou dál, než tady dohlídneš. Stačí?“

„Bude muset,“ usoudila jsem šeptem a doufala, že to Rowan přeslechne. Zkusmo jsem se rozhlédla kolem. Jak máme uhlídat takový kus země a ještě něco navíc, to mi bylo záhadou.

Z Rowaniných pomalu se vzdalujících zad sálal nový plamen bezradnosti, zmatku a nechápání. Chudák holka. Zasloužila by si do týmu někoho lepšího než mě, která jsem k všeobecnému zděšení celé hraničářské jednotky nedokázala ani rozdělat oheň. Se suchým dřevem a za naprostého bezvětří.

„Co ty vůbec hledáš v armádě?“ zakvílela a v marném gestu rozhodila rukama, aniž se na mě podívala.

Pečlivě jsem se soustředila na kladení chodidel do trávy. Mysli, Kaessi. Nabídni jí rozumnou variantu pravdy.

„Utekla jsme před Adorem. Nesouhlasím s režimem, jaký v Tosaithu nastolili.“ Potud dobré, ale co dál? Chci pomstít smrt jednoho chovatele ovcí? Zaprvé nejsem krvežíznivý blázen, a zadruhé by to vzhledem k mým výkonům ve výcviku působilo jako mizerný vtip. A plácnout půl slova o Asgeirovi by bezesporu vedlo k bleskurychlému konci naší armádní kariéry.

„A v Dhamse jsem nenašla jinou možnost, jak se uživit.“ To je nakonec taky pravda pravdoucí. „Co ty?“

Čekala jsem, že se šermířka otočí a znovu namíchnutě vyrazí do kopce, ale zřejmě jsme konečně objevily společné téma.

„Vlastně jsem taky nesehnala jinou práci,“ povzdechla si Rowan. „Dělala jsem šerm na graaffským Institutu. Ale ženskou jako stráž nikdo nevezme. To mi měl někdo říct v těch patnácti, abych hledala něco jinýho, co mi jde a zároveň mě uživí. No, co už.“ Rezignovaně máchla rukou a dala se znovu na pochod za naším cílem. Ať už je to kdekoliv.

Tak jsem se soustředila, abych po jednom kroku v pravidelném rytmu udělala druhý, že jsem zčistajasna vrazila Rowan do zad. Šermířka si prohlížela mělké sedlo mezi dvěma kopci, do kterého jsme se doploužily.

„Náš úsek začíná na vrcholku Hole,“ kývla k levému, vyššímu kopci, „a končí u starý Corrovy farmy. Musíme ho celej projít a vytipovat přechody a skrýše, odkud je můžeme sledovat. Jasný?“

Kývla jsem.

„Dobře. Já jdu doleva, ty doprava. Sejdem se tady a povíme si. Zatím nás zajímá tahle stezka,“ výmluvně ukázala na cestu pod našima nohama, který probíhala skrz sedlo a dál kdovíkam. „Pořád jasný?“

„Jo,“ odsekla jsem uraženě. Mizerné výsledky ve výcviku přece ještě neznamenají, že jsem úplně pitomá!

Rowan měla na jazyku uštěpačnou poznámku, ale nakonec ji spolkla a vydala se mezi stromy. Následovala jsem jejího příkladu.

Svah kopce byl porostlý bukovým lesem, zem pokrytá dávno opadaným listím, ve kterém neopatrné kroky nechají zřetelné stopy. Stezku jsem pod sebou měla jako na dlani, ale nebylo tu křoví, kameny, jeskyně, nic, kde by se mohl strážce rozumně ukrýt. Možná někde blízko vrcholu, kam půjde hůř dohlédnout? Pak to zase bude jen na pozorování a ne na rychlý zásah…

 

Postupně jsme tak propátraly kus krajiny, a nás Rowan dovedla k rozbořeným stěnám starého statku. Mě nechala skromně hodovat na planých hruškách, sama sebrala ze země větvičku a začala si jejím tenčím koncem kreslit do prachu. Přiloudala jsem se jí za záda, abych zjistila, co to tvoří. Pod rukama jí narůstala neumělá a místy nepřesná mapka míst, kterými jsme dnes prošly.

Nechtěla jsem do toho Rowan žvanit, ale když si v nákresu začala vyměřovat správná hlídací místa a udiveně si u toho mumlala, zdálo se mi to nevyhnutelné.

„Chybí ti tam jedno skalní pásmo,“ upozornila jsem ji, sebrala jsem si druhý proutek a smazala s ním polovinu Rowanina díla. „Skály rozděluje ta houština s potokem. Nejvyšší bod je tady, v tom bližším, viděly jsme tam až na Tessaru. Poslední cesta procházela víc na západ a za ní začaly louky před farmou,“ dokončila jsem svoji verzi místopisu.

Rowan mě sledovala s pochybovačným úšklebkem. Zvedla jsem bradu v pokusu o hrdou pózu.

„Ve stopování a táboření jsem sice mizerná, ale studovala jsem zeměpis a základy kartografie,“ sdělila jsem jí důstojně. Výraz v jejím obličeji se ani o fous nezměnil. Možná neví, co je kartografie.

„Na každý pád by bylo nejlepší najít si místo někde tady,“ snažila jsem se vrátit k původnímu problému, „je tam vysoká skála s dobrým rozhledem-“

„Hej? Co tu děláte?“

Rowan reaguje na pištivý hlásek, já na zvuk jejího taseného meče. O okamžik později přiskočím vedle ní do stejného šermířského střehu, abych se pokochala pohledem na umouněného vesnického kluka, jak peláší pryč a vyděšeně kvílí.

Rowan spustila ruku s mečem k zemi a rozpačitě si odhrnula vlasy z čela.

„Není náhodou v řádu taky článek o tom, že máme dobře vycházet s místníma?“

„Je to jeden ze článků druhého oddílu řádu, jestli se nepletu.“ Šermířka na mě překvapeně zazírala a mě začaly pálit tváře. „Radši vyrazíme, ať nasbíráme taky nějaké kladné hodnocení, ne?“

Šermířka opatrně přisvědčila, ještě jednou se ohlédla za prchajícím chlapcem a jistým pohybem vrátila meč do pochvy.

„Co přesně navrhuješ?“

„Přespíme tady,“ ukázala jsem špičkou střevíce doprostřed vyryté mapky. „Je odtamtud výhled. Dokud je světlo, obešla bych ještě jednou celý úsek a prohlédla si cesty. Kdyby někdo prošel v noci, mohly bychom pak rozeznat stopy.“

Na Rowanině obličeji se mísila pochybnost se souhlasem.

„Vpřed,“ zavelela.

 

“Vstávej.”

Rozmrzelý hlas mě vytrhl ze spánku a neopatrná ruka mi hrubě zacloumala ramenem.

Dva další údery srdce mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje.

“Vždyť už vstávám,” ujistila jsem Rowan rozespale a zahájila výstup z přikrývky.

Rowan mě rychle zůstavila noci, zahrabala se do vlastních dek a usnula. Na mě zbylo zírání do tmy a napjaté poslouchání každého šelestu. Neznám tenhle les za tmy, dolehlo na mě. Neznám. Nepoznám neškodný šramot od výstražného. Nezbývá mi než doufat.

Po obloze se honily mraky a měsíc pustily ke slovu jen občas.

Při jednom takovém vykouknutí dopadly stříbrné paprsky na cosi tmavého, pohybujícího se ve svahu kopce na východě.

Srdce mi čirou hrůzou vyskočilo do krku a ostatní vnitřnosti zformovaly uzel. Co teď? Co teď?

Nepanikařit, přikázala jsem si. Nic nedělat. Jen si zapamatovat místo a odhadnout čas. Na chvíli jsem se sklonila nad improvizovanou směrovou růžicí, kterou jsme si s Rowan vytvořily na malé skalní plošince. Do směru, ve kterém jsem viděla pohyb, jsem položila kamínek. Pak nezbylo než znovu zírat do tmy a naslouchat stínům.

“Rowan?” šťouchla jsem do šermířky hned, jak v blednoucím šeru získala okolní krajina svoje obrysy. “Rowan, vstávej. Už je ráno. Co jsi viděla na hlídce?”

“Do frasa, jaký ráno,” bručela Rowan a ospale se převalovala, “nemáš oči? Tohle je noc. Proč bych měla něco vidět? Tys něco viděla?”

“Jo,” hlesla jsem nejistě.

Na to slovo šermířka vyskočila z dek rovnýma nohama a vzápětí přiklekla, aby se kryla za nejbližším balvanem.

“Co? Kde? Kdy?” sykla ostře.

“Dávno.” Její reakce mě vyděsila. “V noci, když na chvilku vysvitl měsíc. Jenom pohyb něčeho velkého. Tam,” mrkla jsem na svůj kamínek ve směrové růžici a pak zvedla ruku, abych do krajiny ukázala ve správném směru.

“Ten holej svah,” zbystřila Rowan. “Co myslíš, kdyby prošel naše pásmo k tomu svahu, kde najdem stopy nejspíš?” V očích se jí zablesklo lovecké nadšení.

“Údolí potoka,” odhadla jsem. Pruh zelenějších rostlin se táhl příhodně blízko a jasně značil směr k Tessaře. Dávalo to smysl.

“Popadni ruksak a jdem,” poručila Rowan.

 

Šermířka zírala na otisky nohou ve vlhké zemi a snažila se tvářit moudře.

„Čtyři?“ nadhodila po chvíli váhání.

„Já bych řekla alespoň šest,“ odpověděla jsem podobným tónem. Hořká pravda byla, že o stopování jsme obě dohromady věděly úplné houby a výcvik to nijak nevylepšil. Bud Dhamsa pod naléhavou hrozbou války slevila ze standardů, nebo pověsti, které se o hraničářích vyprávěly v Tosaithu, hrozně, ale vážně hrozně přeháněly.

Obtiskla jsem své chodidlo vedle pruhu cizích stop a zblízka si ho prohlédla v naději, že mi rozdíl napoví něco o stáří stop. Marně.

 

„Do hlášení napíšem pět,“ navrhla jsem kompromis. Rowan kvapně souhlasila a vyrazila dál. Zamířila jsem za ní a pokoušela se došlapovat do otisků jejích chodidel. Náš odhad stop je vlastně úplně bezcenná informace.

Rowan se často zastavovala, aby prozkoumala nějakou drobnost před sebou, já se spíš rozhlížela kolem, takže jsem to byla já, kdo si všiml nových vetřelců.

„Row,“ instinktivně jsem ztlumila hlas, i když drobné postavičky od nás byly několik set délek daleko, „necukni sebou, pomalu se podívej. Vlevo na cestě.“

Rowan se ostře nadechla.

„Pomalu do lesa. Z dohledu běžíme do sedla.“

Rozuměla jsem jí. Skupinka kráčela po cestě, kterou jsme stoupaly včera my, do sedla pod Holí. Pokud si nás nevšimli, můžeme si je prohlédnout pěkně zblízka.

Pokud o nás ví, můžeme pořád doufat, že nás nevyhmátnou, když se dobře ukryjeme.

Ohlédla jsem se. Stromy za našimi zády nás už skryly před pohledem z cesty.

„Běžíme,“ oznámila jsem stručně. Šermířka se dala do klusu.

---