Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Pozdě!
datum / id26.10.2015 / 460789Vytisknout |
autorJesse H.
kategoriePovídky
témaAkční
upřesnění kategorieZ vysokohorského prostředí
zobrazeno923x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Zdá se, že jsem, aniž bych pořádně věděla, co to je, neprozřetelně vyčerpala možnost arény pro tento měsíc, nicméně rozhodně stojím o jakkoli hlubokou kritiku. :-)

Pozdě!

   Probudila se a zjistila, že se cítí výrazně lépe. Ještě se ve spacáku trochu protáhla, a pak se vysoukala ven. V pokojíku bylo dost chladno, proto rychle vstala a natáhla si ponožky a svetr. Při oblékání pohlédla na stolek a musela se usmát - Michalova pečlivost nezná mezí! Na kusu papíru byla přesně rozepsaná tabulka, kdy má brát prášek, i s kolonkou na odškrtávání. Podívala se na budík a zjistila, že do příští dávky zbývá necelá čtvrthodina, takže vyloupla tabletu, zapila zbytkem čaje z hrnku a zaškrtla další políčko. Přecijen je to dobrý nápad. Otřásla se, čaj byl skoro ledový, až jí zatrnuly zuby. Asi už tady nějakou dobu nikdo nepřiložil. Rozhodla se to udělat, ale v kamnech bylo po ohni. To už nikdo nepřiložil opravdu dlouho! No nic, půjde se teď umýt a pak se uvidí. Cítila, jak se jí mokré pyžamo nepříjemně lepí na záda a studí, skutečně se vypotila důkladně. Musí si pak vzít spacák nahoru ke krbu, aby jí proschnul, tady v té morně by se to jen tak nepodařilo.

   Vzala si ručník, tepláky a tričko a vyšla na chodbu. Nahoře nad schody prosvítalo světlo ze společenské místnosti a bylo slyšet hlasy a zpěv. Trochu ji zamrzelo, že na ni zapomněli a nechali jí vyhasnout kamna. Bylo dost divné, že by za ní ani Standa nezašel. No nic. Rozsvítila si, přešla okolo vchodových dveří, u kterých kvílení vichru a pramínky sněhu pronikající pod prahem prozrazovaly další vánici, a prošla chodbou až do malé koupelny úplně vzadu. Do této místnosti vcházela vždycky s hrdostí, protože to byl její výmysl a z velké části i její dílo, ale dneska jí byla taková zima, že myslela jenom na to, aby už shodila mokré pyžamo a vyhřála se v teplé vodě. Oheň v brutaru byl také vyhaslý, ale voda uvnitř byla dosud teplá. Tak akorát na koupání. Pustila se tedy do práce – z připravených třísek a dřeva (alespoň to že tady dneska funguje) založila nový oheň, napustila vanu, brutar nachystala pro další použití a konečně hupsla do vody. Celá se ponořila a chvíli si jen tak hověla, a když už jí začínalo být příliš vedro, řádně se umyla, rychle se osušila a oblékla suché oblečení. Začala se cítit příjemně vláčná a už se těšila, jak si s ostatními posedí nahoře u krbu, dozví se, co se všechno dělo a vůbec. Taky byla zvědavá, jestli tady Michal ještě je, nebo už se vrátil dolů. A hlavně co ten Standa. Prostě už se viděla v té krásně vytopené místnosti, takže vytáhla špunt, odtékající vodou rychle omyla proužek pěny z boků vany, popadla mokré věci a vyrazila chodbou zpátky. Ještě se stavila v pokojíku a se spacákem kolem krku vyběhla těch pár schodů a prošla dveřmi do společenské místnosti. Hrála tam hudba, ale jinak nic. Zběžně nakoukla okýnkem do kuchyně a po pár krocích se zastavila na rohu, odkud bylo vidět do celého prostoru. Zmateně stála a jen zírala. Kuchyň i místnost byly prázdné. To, co předtím považovala za hlasy a zpěv, bylo divadelní představení na cédéčku, které hrálo ve smyčce pořád dokola. V chatě nikdo nebyl.

   V kuchyni i na stolech byly všude věci, tak jak tam normálně ležívají, nebylo nijak uklizeno, jako při odchodu, možná spíš naopak. Vypadalo to, že všichni odešli narychlo, nečekaně, ve zmatku. Ani ona tohle nečekala a teď nevěděla, co si o tom má myslet. Nepřítomně vypnula přehrávač a přistoupila ke krbu. Praskání řežavých uhlíků a skučení větru venku byly jediné zvuky narušující nepřirozené ticho v téhle většinou dost plné chatě, bylo to tak v nepořádku, až jí z toho naskočila husí kůže. Natáhla ruce k teplu. Obrovská polena ještě nevyhořela, ale ta vydrží klidně celou noc. Co jen se tady stalo? Kdy všichni odešli a hlavně proč? Odpovědi neznala, ale vzápětí ji napadlo, kde je lehce zjistí. Je to přece tak jednoduché! Podívá se do služebního deníku a všechno se dozví - taky na to mohla přijít hned.

   Energicky přistavila ke krbu dvě židle, rozložila přes ně zpocený spacák, pyžamo i ručník a trochu prohrábla polena, aby oživila plamínky. Pak se vrátila za roh a vedle kuchyňského okýnka prošla nenápadnými dveřmi s nápisem Stanice Horské služby do malé místnosti s jedním pracovním stolem a spoustou skříněk a věšáků přeplněných nejrůznějšími záchranářskými potřebami. S jistotou se propletla ke stolu a vzala z něj velký černý sešit, který se jí v ruce sám otevřel na poslední popsané stránce, protože v něm byla vložená propiska. Srdce jí bušilo jako o závod. Rychle přeběhla očima poslední řádky zápisu a ruka se sešitem jí klesla zpátky na stůl. Zatočila se jí hlava a musela se posadit na odstrčenou židli, jinak by asi upadla. Nebylo tam nic, žádné vysvětlení, žádná událost, zápis o nějaké akci, na kterou se všichni vydali, prostě nic. Posledním údajem byla kolonka o stavu počasí, ze které bylo patrné, že očekávaná sněhová bouře udeřila na hřebeny čtyři hodiny po půlnoci a odřízla Kamennou chatu od spojení se světem. A dál už nic! Bloudící oči se jí zastavily na tabulce s rozpisem služeb. Panebože, ani se nevyměnila noční služba. To znamená, že odešli před sedmou. Ne, uvědomila si, že na jejím rozpisu prášků byl poslední odškrtnutý v šest. Takže odchod se upřesnil na hodinu mezi šestou a sedmou ráno, ale co z toho? Jak to, že odešli úplně všichni, ani služba u vysílačky tu nezůstala a nikdo nic nezapsal? Takovou situaci si nedovedla představit. Nikdo tu nezůstal dokonce i přes to, že ona ležela v ložnici a blouznila v horečce. Musela tady být spousta lidí, naposledy, co si vzpomínala, to byli dva v kuchyni, pěkný hlouček turistů a osm záchranářů, minimálně nikdo z nich by ji tu samotnou nenechal. Když si tohle uvědomila, probralo ji to ze šoku. Ozval se profesionální výcvik a zastyděla se za tak dlouhou nerozhodnost. Přesunula se k vysílačce, ale po chvíli marné snahy navázat spojení to vzdala a její myšlenky se začaly rozbíhat konstruktivním směrem.

   Dala se do ní hrozná zima, ale aspoň se jí přestala točit hlava. Sebrala sešit, z police vytáhla přenosnou vysílačku a vrátila se do vytopené společenské místnosti, kde si vše položila u krbu na zem. Potom přešla do kuchyně, v plechovém hrnku si ohřála čaj z velkého hrnce pod oknem a s kouřícím nápojem v rukou se usadila v dosahu sálajícího tepla, zapnula vysílačku a znovu otevřela služební deník. Poslední dva dny byly v jejích vzpomínkách zahaleny mlhou horečky a spánku a tento sešit jí poskytne informace o veškerých důležitějších událostech i s přesným časovým určením. Pečlivě si tedy tyto záznamy pročetla a vědomosti o dění v chatě si podle nich snadno doplnila.

   Ve středu ráno jí horečka prudce stoupla, nic nepomáhalo, takže se večer dohodli s Michalem, že se na ni přijde podívat. V noci na čtvrtek v chatě přespalo kromě záchranářů a dvou pomocníků v kuchyni dvanáct turistů a horolezců. Počasí se zhoršovalo. Ráno se vyměnily party (zjistila, že kromě tří z těch nových nikoho osobně nezná) a odcházející záchranáři pod Standovým velením odvedli zdatnější část návštěvníků dolů. Standa se pak nahoru vrátil s Michalem. Ten konstatoval zápal plic, nasadil antibiotika a nařídil její dopravu do města hned, jak to počasí dovolí. Potřeboval se ale ještě ten den vrátit zpátky, takže před čtvrtou odpoledne zase sestoupil, v doprovodu Kamila, který už dole také zůstal. Přicházela sněhová vichřice a Kamenná chata byla pro veřejnost uzavřena. Teplota venku rychle klesala. Po půl šesté zachytili vysílačkou hlášení, že ve stěně nad Modrým hřebenem někdo viděl blikat světlo a identifikoval volání o pomoc. Z Kamenné chaty, která byla nejblíž, byla vyslána dvoučlenná hlídka (Standa a Honza), aby provedla zajištění situace a současně vyrazila další skupina záchranářů ze vzdálenější základny na Mikiho chatě. Vítr sílil a teplota klesala. Před desátou Standa ohlásil, že dorazili na Modrý hřeben, ve stěně světlo nevidí a zahajují výstup středem. V jedenáct hodin byl vyhlášen úplný zákaz výstupu na hřebeny. V půl dvanácté ohlásila skupina z Mikiho chaty, že potkali čtyři horolezce, kteří volali o pomoc z Modrého hřebene, ale nakonec se jim podařilo v pořádku sestoupit a vracejí se směrem k Mikiho chatě. Záchranná akce byla odvolána. Standa s Honzou potvrdili, že jsou v pořádku, schopni samostatného návratu a zahajují sestup. Zhruba v jednu hodinu dosáhli Modrého hřebenu a ohlásili, že nahoře šíleně mrzne. Teplota u Kamenné chaty byla v té době -22°C. Stále byli v pořádku a kvůli zmáhající se vichřici se rozhodli pro návrat k chatě sice delší, ale méně exponovanou cestou přes Ptačí pleso a Kamenné schody. Předpokládali příchod v šest hodin. Spojení s nimi už bylo mizerné. Po dalších dvou hodinách ohlásili, že sestupují výrazně pomaleji, a jejich návrat se zdrží minimálně o tři hodiny. Pomoc odmítli. Před čtvrtou udeřila bouře plnou očekávanou silou a spojení s klukama nahoře i s centrálou dole bylo úplně přerušeno.

   Když dočetla, zůstala nehnutě sedět se zrakem slepě upřeným do ohně a srovnávala si to všechno v hlavě. Takže Standa je ještě nahoře, v té vichřici. Bože, už takovou dobu! V tu chvíli myslela pouze na něj a srdce se jí opět rozbušilo, tentokrát obavou.

   Najednou se z vysílačky ozvalo známé zapraskání nesrozumitelné komunikace. Okamžitě ji popadla, ohlásila se a po několika marných pokusech se spojení trochu zlepšilo a ona konečně pochopila, s kým mluví.

   „Stando! Kde jste?“

   „Na Kamenných schodech, museli jsme se zahrabat. Jsme v pořádku, neboj se. Jak ti je?“

   „Dobře. Kde všichni jsou?“

   „Jak to myslíš, nerozumím ti?“

   „Všichni odešli. Jsem tu sama.“

   „Ale kde jsi?“

   „No v chatě!“

   Standova vysílačka na malinkou chviličku oněměla, ale pak se rozkřičela jeho vyděšeným hlasem na hranici paniky.

   „Vypadni odtamtud! Ne po chodníku, musíš do strany, z karu pryč, na skály. Já tě tam najdu, hlavně okamžitě vypadni. Nad chatou je obrovskej převis!“

   Takže to byla evakuace. Neznámí kluci na ni v chaosu zapomněli, neuvěřitelné! To jí letělo hlavou, zatímco už běžela chodbou a cestou strhávala z věšáku první bundu, co jí padla do ruky.

   Ale nahoře nad chatou zrovna v ten moment váha nahromaděného sněhu překonala tření ve spodních vrstvách a úbočím hory se začala řítit ohromná lavina. Země se chvěla a vzduch vibroval duněním a blížícím se neštěstím. Cítila to a věděla, že utéct už nemá šanci, a tak se jen přikrčila za nejsilnější trámy, které podpíraly konstrukci chaty. Ta buď vydrží, nebo ne. V následujícím okamžiku dovnitř vtrhla bílá záplava a neskutečnou silou chatu rozprášila po okolí.

   O zlomek vteřiny dřív Standa na Kamenných schodech uslyšel její poslední slovo, pak mu vysílačka vypadla z ruky a skalami se nesl táhlý výkřik.

   „Neeee!“

*****

 

   A za pár dní přibyl na hřbitůvku obětem hor nový skromný pomníček, s modrou kytičkou a tím jedním zoufalým slovem.

   „Pozdě!“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.11.2015 08:30:08Jesse H.

Gerty, díkuji za Tvůj názor, jsem fakt ráda, že se našlo také pár lidí, kterým se to navzdory všemu líbilo i takovéhle a dokážou se do toho trochu vžít. Že dívčina zemřela, bylo vážně lehce nefér, uznávám, ale měla jsem k tomu zcela pragmatický důvod. A tady jsem chtěla vyzkoušet, jestli to bude vůbec někdo číst, někdo, kdo mě ani trochu nezná :-)

StvNe, i Tobě díky za názor ke dvěma odstavcům, no a příště... jsem zvědavá, jestli dáš třeba spoň tři :-)

17.11.2015 10:49:39StvN

Nedostal jsem se přes druhý odstavec. V úvodu se nic neděje a není to napsané zajímavě. Nemá cenu k tomu teď psát víc, protože tenhle text nic nezachrání. Třeba to příště bude lepší.

16.11.2015 21:36:28Gerty2

Mně se to líbilo - k úvodní části jsem si představil muziku z Carpenterova filmu "Věc" a trochu jsem doufal, že to rozvineš nějakým záhadnějším směrem. Napětí se ti vybudovat povedlo, alespoň tedy v mém případě. Motiv té dokola hrající hry - i to by se dalo schroupnout, někdo mohl běhěm té evakuace ťuknout do tlačítka, kterým se zapne opakování, proč ne - jen by to možná chtělo nějak naznačit. Nepřipadne mi ani nepravděpodobné, že by někdo postavil horskou chatu na tak nebezpečném místě - lidi toho na nebezpečných místech nastavěli z různých důvodů víc než dost a následky vysoce překonávají bilanci téhle povídky (třeba  města Saint-Pierre nebo Armero, přehrada Vaiont atd...) Závěr je dost smutný, já bych té dívčině dal alespoň šanci - jak někde ve sněhu čeká na Standu. Ale i tak dobré.

Jo - a slovíčko "morna" - to u nás říkáme taky :-)

15.11.2015 17:57:25Jesse H.

Vigane, díky, že jsi to tedy vydržel až do konce. :-)

15.11.2015 11:00:16Vigan

Strášně dlouhýýý rozvleklý rozjezd. A když se konečně začalo něco dít a bavilo mě to, tak to skončilo. Škoda.

14.11.2015 10:27:52Fruhling

Ok, tvůj boj. Ale časem se k tomu dopíšeš taky.

12.11.2015 11:55:32Jesse H.

Moc děkuji dalším čtenářům a kritikům za čtení a názory. Hlavně Janina se tomu hodně věnovala, opravdu si toho vážím.

Co se týká popisnosti, mám s tím problém, uvědomuji si to a přiznávám, že už tak jsem to hodně proškrtala – očividně stále málo :-) Asi se snažím moc vysvětlit, co jsem chtěla říci.

Chyby, které, Janino, zmiňuješ, vidím – opakující se výraz o koupání mi vážně unikl (už je pryč) a naopak absence kašlání je sakramentsky správná poznámka, která bude vyžadovat větší promyšlení a zásah. Stejně jako nějaké to seškrtání. Ale pokusím se.

Nelogičnost v pořadí nevidím – srdce se jí rozbušilo až v okamžiku, když držela v ruce deník, ze kterého doufala, že se všechno dozví – tedy, že tohle je moment, kdy se stávající situace vysvětlí. Do té doby jen dělala, co bylo třeba udělat, bez otálení, ale beze spěchu, protože prostě ještě vůbec nevěděla, že je v nebezpečí.

Slova a slovní spojení, která Ti nesedí, mi přišlo, že by v povídce ze současnosti být mohla, ale aspoň některá jsem nahradila. Jinak samozřejmě jsem to jako reportáž nemyslela ani náhodou, takže jen další důkaz, že se mi tahle povídka moc nepovedla. Hlavně je vážně blbý, že to nemá spád, asi to má pro mě příliš silné osobní kouzlo, přes které nevidím objektivně, že to vlastně není ono.

Že Ti závěr připadá patetický mě ale vážně mrzí. Snažila jsem se právě z důvodu, abych se tomu vyhla, napsat co nejmíň a jestli se dokážu vzdát toho jediného výkřiku „Ne“ se budu muset  zamyslet.

A ještě, Fruhling, díky ale Tvé poznámce o probuzení nerozumím. Takže mi nezbývá, než oponovat jinou poučkou – Nikdy neříkej nikdy :-)

09.11.2015 15:17:37Janina6

Není to nezajímavé. Jen mi připadá, že ses jako autorka dost jasně nerozhodla, jestli píšeš něco podobného reportáži, nebo akční povídku. Pokud to má být thriller, je třeba zvýšit tempo, proškrtat zbytečnosti, zkrátit věty, dodat nějaký ten spád.

Pohodový začátek nevadí, ale popis vstávání, oblékání a cesty do koupelny je opravdu zbytečně podrobný. Táhne se to a opakuje („půjde se teď umýt a pak se uvidí…“ a po dalších větách „prostě se teď umyje a pak se všechno uvidí“, a pak zas „myslí jenom na to, aby se… vyhřála v teplé vodě“ - a pořád nic.). Naopak, na některé jiné detaily jsi zapomněla. Děvče má údajně zápal plic, ale ani nezakašle, nemá problémy s dýcháním, prostě jako by jí vlastně nic nebylo.

Pak jsou tu nelogičnosti v pořadí informací. Například se rozhodne zjistit, co se stalo, podle deníku. Když ho otvírá, „srdce jí buší jako o závod“ – ale předtím ještě klidně rozkládá spacák a pyžamo, aby se osušilo… Bohužel i poté, co už je jasné, že se děje něco zlého, pořád zpomaluješ spád nadbytečným a zdlouhavým vysvětlováním typu „Pečlivě si tedy tyto záznamy pročetla a vědomosti o dění v chatě si podle nich snadno doplnila“. To je opravdu spíš styl reportáže nebo novinového článku, věcný a nezúčastněný. Některé formulace se vysloveně hodí spíš k publicistickému stylu („její myšlenky se začaly rozbíhat konstruktivním směrem“, „sice delší, ale méně exponovanou cestou“, „lavina enormního rozsahu“, „katastrofa byla neodvratná“). Závěrečné výkřiky pak v kontrastu k dosavadnímu poklidnému vyprávění působí až lacině pateticky.

06.11.2015 18:08:00Fruhling

Hele, zasazení je fajn, určité konfigurace postav, místa jsou taky, ale ten zbytek... zaprvé: nikdy nezačínej povíku probuzením. Nikdy. Neptej se proč, prostě to nedělej. Ledaže se jmenuješ Claude Simon.  Zadruhé je to napsané takovým divným popisným způsobem, který v sobě nemá ani špetku osobitoti nebo náboje. Teprve až zpětně jsem si uvědomil, že první tři odstavce nejsou shrnuté do několika vět jen proto, že mají jakože budovat napětí. A to myslím není ono.

30.10.2015 11:21:28Jesse H.

Ano, je to běžné, proto jsem nečekala, že někdo nebude rozumět, ale to se stává. Jinak příběh je samozřejmě vymyšlený, ale chata, místa a někteří lidé jsou podle skutečnosti, přirozeně to má všechno jiná jména. Je to jen povídka :D


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.