Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Milenci
datum / id01.11.2015 / 460853Vytisknout |
autorMovsar
kategoriePovídky
zobrazeno811x
počet tipů13
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Milenci

Z rohu kajuty šla mírná píseň. O procházce parkem, sangrii a kině a krásných věcech, prostě o perfektním dni. Havlíček si přejel prstem přes naběhlou žílu a vbodl do ní inzulínovou jehlu. Roztok heroinu ve vteřině zaplavil mozek a uspal ho do hlubokého opiového snu.

***

Když navečer Judita Havlíčka střídala na směně, byl už při relativně jasném vědomí. Jako pokaždé si předali nezbytné informace nutné k řízení provozu zdymadla, jako pokaždé si Havlíček neodpustil několik vilných vět a gest. Když droga opouštěla krevní řečiště jeho těla, dostával vlčí hlad po životě. Doma na něj sice čekaly hned tři životy, manželky a dětí, ale těm už přitakávat nechtěl. Snil o cizí ženě v cizím pokoji a Judita byla nablízku.

Dny na zdymadle šly jako voda. V noci do řeky padala světla z nábřeží, a když povolil závoj smogu, i měsíc. Juditiny sny pak nebyly o moc jiné než ty Havlíčkovy. I ony byly předsněny mnoha písněmi, byla v nich láska, blízkost dvou lidí (proč právě tato binární logika?) a šťastné i nešťastné konce. Továrna na trápení i naději. Když řídila provoz na vpusti Judita, býval už Havlíček doma se svou ženou a dětmi. Někdy si představovala, co dělají: jedí polévku, pohlavkují děti a pak, v naprosté tmě ložnice, se objímají? A vypadá to jako poslední kolo unavených zápasníků? Člověk je, na rozdíl od zvířete, tvor podivuhodně indiskrétní.

Vlčí hlad po životě často svíral i Juditu. Sice ji nepřitahoval, ale Havlíček byl nablízku. Když si jednoho dne předávali službu, Judita odpověděla na jeho flirt. Domluvili si schůzku v kavárně. Havlíček tu službu usínal do ještě omamnějšího opiového snu.

Sešli se jedno říjnové odpoledne na nábřeží. Stromy ronily zlaté slzy, slunce rychle padalo znachovělým obzorem a oni mluvili o práci na zdymadle. V kavárně pak pili víno, kouřili viržinka a laskali se při tom s proužky modrého dýmu, a když alkoholu přibývalo, opouštěli staré téma. Řeč se pak dotýkala rodiny, o které hovořili z opačných pozic: Havlíčkovi rodina už přes deset let přebývala, Juditě už skoro deset let chyběla. Bylo jim pár let k čtyřicítce, první generace pozdních párů a nepárů. Ty řeči šly jako podzimní mlhy městem, zakrývaly vše, co bylo myšleno. Jako by jim jazyk překážel, už nebyl ani přibližný; leccos bylo vyloženo jinak, ostatní úplně opačně. A tak se chvílemi zas vraceli ke zdymadlu, nadřízeným, organizaci, jen tak se nemíjeli v řeči. Když se lámala hodina lásky, nabídla Judita Havlíčkovi, aby jel k ní.

Další dny potřebovali mluvit stále méně, k tomu všemu předchozímu se nikdy nevraceli, zato množili schůzky u Judity v bytě. Havlíček pak odcházel k pozdní večerní polévce, zpohlavkovat děti a ve tmě se obejmout s manželkou.

Po několika týdnech Judita otěhotněla. Havlíčkovi to neřekla, v odeznívajícím rauši při předávání směny ani nebyl s to rozpoznat tu malou odlišnost v pohledu Judity. Ještě několik dnů uteklo společně s řekou a domluvili se na dalším setkání. Večer na nábřeží.

Podzim ještě neuhasl, stromy už ale byly holé na kosti větví. Sešli úzkými schody až k řece. Večer byl měsíčný a chladný, nahoře u cesty ještě dobíhali své sny o dokonalém těle poslední běžci, ale dole už nebyl nikdo. Jen bílí ptáci pospávali, ponoření do ticha a mrazivé vody.

Došli k řadě kotevních patek, masivních železných trnů k vázání lodních lan. Judita se zadívala Havlíčkovi do očí stejným pohledem jako to ráno, kdy už věděla o své naději. Ani tentokrát trubec nic nepoznal. Judita sklopila oči k jedné z patek pod nimi a řekla: „Polož si na ni hlavu.“ Havlíček se nerozpakoval, poklekl a tváří na stranu položil hlavu na chladné železo. „Zavři oči“. Zavřel oči. Judita poodstoupila do stínu, na scénu teklo ostré měsíční světlo. Pomalu se vrátila, stoupla si nad milce a řekla: „Něco si přej, padá hvězda.“ V tu chvíli pustila z rukou obrovský kámen. Do měsíčného ticha nad řekou se ozvalo prasknutí lebeční kosti a zvuk kamenu padlého o kámen dlažby. Bílí ptáci na hladině sebou cukli ze snu. Přízemní mrazíky rychle srážely růžovou hmotu a krev a ve vzdálené galaxii skutečně v tu chvíli padala hvězda. Havlíček si už nic přát nestihl.

***

Judita otevřela dveře kajuty. Čekala, že si zas řeknou pár vět ke směně a večer to bude zas na oplátku naopak, přesto všechno stejně. Z křesla visel muž. Zprvu ho nepoznala. Byl mrtvolně bledý a v koutcích úst mu usychala pěna. Zornice měl stažené k vymizení. Z ohybu ruky mu visela injekční stříkačka naplněná krví, jak se vrátila krevním oběhem. Ještě než se v malém množství vrátila, stihla ve vteřině dopravit do Havlíčkova mozku zprávu o smrtelné dávce heroinu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.11.2016 10:28:29Markel

LÍBILO,já jsem to pojala hned po přečtení tak, že ta Judita měla představu o zabití nastávající otce a ten prozaickej konec byl prostě jeho konec, o kterej si už zřejmě léta koledoval. Takže pro mne to nemělo dva konce abych si vybrala *

07.11.2015 16:47:58Prosecký

Zajímavé. Tip. Judita to nedomyslela, vždyť mu mohli strhávat výživné. Kdyby měl alespoň nějakou životní pojistku nebo tak ...

07.11.2015 15:42:59pampelin
Zajimave,ale nedockave
07.11.2015 14:08:54Fruhling

Tak je jasné, že Havlíček musel umít dvakrát, protože text je vlastně o dvou Halvíčcích, žejo. Těžko říct, který je ten pravý.

02.11.2015 19:29:42Lnice

zajímavé..pravda drogujícího funkčního otce, který ještě chodí do zaměstnání si taky nedovedu představit, snad jen v počátcích jeho drogového života:-) ale moc pěkně napsáno:-)

02.11.2015 11:39:43Lakrov
redaktor prózy

Zvláštní dvojí konec. Dobře napsané. Napadá mě, že vzhledem k okolnostem naznačeným v úvodu to ani jinak skončit nemohlo. Tip.

01.11.2015 21:10:55Movsar

díky přátelé za čtení a zastavení.

z: to neznám, ale rád poznám, takže jdu na elektronickou knihovnu. cavea mám rád, ale zas tak podrobně ho neznám, takže tohle jsem nečerpal z něj. ale nevylučuju nějaký archetypální obraz, co si žije svým životem a je to z něj. možná. ostatně lidi se takto čas od času zabíjejí a asi to nebude moc fajn. ty dva konce jsem zvažoval, kamenný byl jako první, pak mě napadlo udělat to jako trojkřídlý text, kde si můžeš buďto otevřít boční křídala číst celé, nebo číst jen hlavní část.

t: ano, vystihls to přesně, dvojí smrt havlíčka. někteří musejí zemřít hned několikrát. díky za t.

01.11.2015 20:56:49Tetřev

Konec překvapil, hlavní hrdina vlastně zemřel hned dvakrát:-). Líbilo se mi téma i zpracování.*.

01.11.2015 20:37:42Zdenda

Jojo, Burroughs... znáš představení The Black Rider?

Jinak... mně se to líbí.... napsaný je to hezky... ale proč to končí těmi dvěma dramatickými obrazy... tak to jsem taky nepochopil.

Mimochodem to rozbíjení hlavy kamenem - to je to úmyslná narážka na Cavea a divoký růže?

No nevím, mně by se prostě líbilo, kdyby to skončilo nějak normálně. Ale hezký to jako je, to jo, takže tipuji.

30.10.2015 19:42:08Movsar

díky přátelé za čtení i názory.

kapso, nevím, ale třeba je havlíček podobně vitální jako borroughs, který taky měl manželku, než ji v jednom takovém rauši nestřelil do čela - chybující vilém tell.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.