Zatracení

Je to mé zcela první dílo zde a třetí, které jsem v životě al přečít někomu jinému, než mým dvěma kočkám. Jelikož kočky stojí jako kritici za houby, snad se tady dočkám adekvátnější odezvy. 

Zdviže nenávidím bez ohledu na to, jak moc užitečné mohou být. V akademii jsme museli, jako součást kondičního programu, chodit po schodech a zapáchajícími kabinami jezdil pouze mlčenlivý personál. Jenže když cestujete do podzemních sektorů města, nemáte na výběr. Tedy, pokud patříte mezi Protektory. Obyčejný občan se klidně může rozhodnout obětovat drahocenný čas a síly zdoláváním ošoupaných kovových stupínků. Držet zprohýbané madlo a těšit se z narušení stereotypu, který ho obklopuje od narození. Nikdo to nedělá, ale tu možnost mají. Já ovšem ne. Už hodinu stojím jako socha ve služebním výtahu a snažím se potlačit třas vyvolaný mučivou vzpomínkou. Opakuje se v nekončící smyčce.

Křečovitě objímám dívku, která je mojí o pět let starší kopií. „Nechci, abys někam jela!“ Říkám přes závoj slz. „Pořád jsi nedodělala toho motýla!“ Má dětská mysl hledá jakýkoliv pádný důvod, který by mohl zvrátit hrozící osamění. Měla by se smát mé naivitě, ale místo toho mě líbá na tvář.

„Neboj se Emily. Na koleji ti udělám většího a krásnějšího. Bude umět opravdu létat, slibuji.“ Vím, že slib se pokusí dodržet. Je čestná, bez ohledu na následky. Jenže mě nejde o toho podivného tvora, kterého náhodou vyplivl archív přírodopisného serveru. Chci, aby zůstala doma. Nesmí se proměnit v jednu z těch bílých oživlých kovových soch. Rodiče jim říkají Protektoři a poslouchají je podobně, jako my posloucháme je.

„Zůstaň doma.“ Fňukám a utírám si nos do jejího rukávu. „Nemusíš pryč. Je tu přece škola v továrně.“

Sestra mě odtáhne a pohlédne do očí. „Nechci, abys takhle musela žít i ty, Emily. Proto jdu do akademie, víš? Když uspěji, získáme občanství první kategorie. To znamená slunce každý den, opravdu chutné jídlo, svoboda výběru tvé budoucnosti.“

Odtahuji se ještě více. „Chci tebe, ne to ostatní!“  V očích se jí lesknou slzy, ale já vím, že neustoupí. „Tak si jeď! Nemám tě ráda!“ Doufám, že to jí přesvědčí. Nemůže přece chtít mou nenávist.

Ona ale vstává a loučí se s rodiči, těmi šedivými nevýraznými postavami. Kabina zdviže se již pomalu plní a digitální hodiny ukazují čas do odjezdu na další patro. Chce mi dát ještě jednu pusu na tvář, ale ucuknu a nechám jí nastoupit. Těžké dveře se zavírají, její tvář se na mě usmívá skrze prosklenou horní část. Rty něco naznačuje. Čísla se srovnala do úhledné řádky nul. Nic se ale neděje. Žádné rachocení ocelových lan nebo hučení pomocných elektromotorů. Místo toho se rozeznívá nepříjemný jekot sirény. Uvnitř výtahu propuká panika. Někde nad námi zazní exploze. Lidé, kteří přišli vyprovodit své příbuzné, se snaží dveře otevřít, ale zámky drží pevně. Můj táta, kterého jsem nikdy neviděla se hýbat tak rychle, bere do ruky opodál pohozenou železnou tyč a snaží se sklo rozbít. Bezvýsledně, jen na něm vyčaruje pár pavouků. Má sestra, jako jediná, setrvá klidná. V křečovitém úsměvu je ale patrný strach. Další exploze a lana syčí jako klubko podrážděných hadů. Na střechu kabiny dopadají trosky a zastaralé bezpečnostní systémy selhávají. Zdviž mizí v hlubinách šachty, ničím nezadržovaná. Děti i dospělí okolo mě křičí i pláčou, ale já jsem úplně prázdná. Jako vyfoukané velikonoční vejce.

Konečně mě probere trhnutí, značící že výtah zastavil. Rty mám úplně vyprahlé a pot mi zcela promáčel kombinézu pod brněním. Teprve když se dveře otevřou, dokážu se dostat opět pod kontrolu. Vycházím ven a rozhlížím se. Hledám Protektora Barthuga, mého dočasného partnera, který zde má čekat. Nakonec ho vidím postávat u zábradlí vysuté lávky, které tvoří složitou pavučinu okolo obrovské textilní továrny. Je srdcem celého sektoru. Zaměstnává přibližně šest tisíc tisíc lidí a vyrábí ošacení pro celou Viktorianu. Sláva městu.

„Protektor první třídy Emily Holsterová se hlásí do služby!“ Vyštěknu za jeho zády a postavím se do pozoru. Barthug se lekne, jako kdyby na něj sáhla smrt. Pod očima má tmavé kruhy a jeho tvář připomíná rosolovitou kynutého těsta.

„Sakra, holka, tady nejsme na buzer-place!“ Pak se ale také postaví do pozoru. „Barthug, protektor druhé třídy!“ I když máme stejnou hodnost, je tu stále ta záležitost s kategoriemi občanů, která mě staví o pomyslnou příčku výše. Skoro padesátiletý veterán, nucený poslouchat osmnáctiletého zelenáče. Zdánlivě nespravedlivé.

„Pohov Protektore.“ Nechci, aby to vyznělo příliš nadřazeně. Mám se od něj učit a ne si hrát na důstojníka.

„Jaká byla cesta?“ Táže se a chce mi vzít příruční zavazadlo. Trhnu sebou a přitisknu si vak k tělu. Má reakce ho překvapila, ale přechází to bez povšimnutí.

„Bez problémů. Těšila jsem se dolů.“ Sice je to pouze dobře míněná lež, ale nechci urazit jeho přidělený sektor.

„Tak to jste jediná.“ Ušklíbne se a zamíří po lávce nahoru. Následuji ho a rozhlížím se. Obytné buňky, uchycené na stěnách, připomínají komory včelích pláství. V každé žije tří až pětičlenná rodina zaměstnanců továrny anebo asistenčních pracovníků. Tak se říká těm, co udržují v chodu vše týkající se služeb, jako třeba obchody. Vysuté lávky slouží jako dopravní tepny. V místech kde se nějaké lávky střetnou, vznikají plácky, honosně nazývaná náměstí. Všude je znatelná přítomnost Protektorů, ochránců všeho, na čem nám záleží. Tvrdá ruka práva i štít, který ho chrání. Má sestra chtěla být také jednou z nich.

Stát se Protektorem není tak složité, jak se zdá. Můžete se na stanici prostě zapsat na seznam kandidátů. Až na vás přijde řada, putujete do jednoho z velkých tréninkových kempů, kde se nejdříve ujistí, že jste schopen služby. Pak podstoupíte roční výcvik a po jeho úspěšném uzavření jste nadosmrti jejich. Musíte se však smířit s tím, že domov už nikdy neuvidíte. Sloužit vás pošlou do sekce nejvzdálenější vaší rodné. 

Pak je tu druhá možnost. Vystudovat akademii, která školí Protektory sloužící ve Věži. Věž je centrem všeho dění, umístěná ve středu povrchové sekce. Domova občanů první kategorie. Výcvik je podstatě náročnější, kadeti občas umírají, nicméně jako absolvent získáte občanství první kategorie pro celou vaší rodinu. Kdysi existovaly způsoby jak toho dosáhnout i jinými prostředky, ale postupem času zůstal jen tento. Součástí závěrečné zkoušky je mimo jiné měsíční služba v jedné z podzemních sekcí. A tady jsem!

Zastavujeme vetché jedné stařeny posedávající na kraji lávky. Pád do řeky splašků, valící se z továrny desítky metrů pod námi, je určitě smrtelný, ale jí to očividně netrápí. Barthug jí podává ruku a já zděšeně sleduji, jak si nenápadně vyměňují balíček kreditů a několik cigaret, které si Protektor ihned strká do kapsy na opasku. Přemýšlím, zdali je to nějaký test, a tak, když pokračujeme dál, se ho nejistě zeptám. „Zatkneme jí? Výroba a prodej tabáku je zakázaná.“

Protektor se ušklíbne. „Dělá to v zájmu veřejnosti. Když nemám co kouřit, jsem protivný. To veřejnost nemá ráda.“

Jemu to možná přijde vtipné, ale mě ne. „Vrátím se tam!“ Když se chci otočit, Barthug mi pevně sevře paži.

„Řekl jsem, ať to necháš plavat děvče! Tady nejsou věci jen černé as bílé.“ Pak si ale uvědomí poručení subordinace a dodá: „madam.“  Jeho hlas není výhružný, spíše naléhavý. Chvíli si navzájem hledíme do očí., než se podvolím.

„Dobrá.“ Odměnou mi za to jsou jeho žluté zuby zářící v úsměvu. „Řeknu jí, ať se někam stáhne, dokud tu budete.“

V továrně proběhla výměna směny a tak se lávky plní dělníky. Jsou jako žíly tepající hustou krví, kterou se brodíme. Varovali mě, že tady dole je mírně odlišná. Jenže když dovolíte lidem porušovat zákony, začnou to považovat za své právo. Jakmile jim toto právo odejmete, dožadují se ho. Represe pak vnímají jako útlak a radikalizují se. Z radikálů vznikají teroristé. Teroristé spáchali atentát na výtahové šachty a zabili mi sestru.

Snažím se tu stařenu představit jako možného teroristu, ale nejde to. Proto raději popoběhnu, aby mi partner neutekl. Sleduji, jak občas zdraví nějakou tvář v davu, ale když se ho někdo snaží zatáhnout do hovoru, vrtí hlavou. Nepochybně kvůli mně. Chce se vyvarovat dalších potíží. Nakonec přicházíme k velké dvoupatrové budově, která slouží jako místní stanice Protektorů. Připomíná nevzhledný kvádr se střílnami, ve kterých si hoví těžké zbraně. Nad vstupní branou je zašlý nápis. POŘÁDEK A BEZPEČÍ. Na malém nádvoří sedí obrněné vznášedlo s vyhřezlými vnitřnostmi, které pečlivě kontroluje četa techniků. Vyhýbám se kaluži oleje a zdravím je. Až na předáka nejsou o moc starší než já. Když je mineme, slyším za svými zády tlumené veselé poznámky. Otáčím se, abych zahlédla Barthuga jak jim hrozí sevřenou pěstí.

„Nějaký problém?“ Táži se, když se ke mně opět připojí.

Jen zavrtí hlavou. „Pitomci. Jako kdyby nikdy neviděli hezkou holku.“

Jeho odpověď mě opravdu překvapí. Naštěstí není čas pídit se po významu jeho slov. Uvnitř budovy panuje typický ruch. Přistupuji k hydraulickému zvedáku, na který již někdo nalepil mé jméno a s jeho pomocí si svlékám brnění. Pod ním mám, stejně jako ostatní, bílou kombinézu se zipem a vysoké boty. Barthug dělá to samé. Jeho kombinéza už je spíše šedá, plná mastných fleků. „Jdi nahoru, velitel tě už očekává.“ Pobízí mě a já stoupám po krátkém schodišti. Ještě mohu zahlédnout, jak si se dělí o cigarety s dalšími dvěma Protektory.

Kancelář velitele mi přijde, jako kdyby jí vytrhli z akademie. Je tu čisto, pořádek, vlajka Viktoriany a hologram presidentky. Velitel Protektor Carter je muž ve středních letech, kterému kombinéza zvýrazňuje bezchybnou atletickou postavu. Má krátké pěstěné vousy a nelítostné oči.

„Posaďte se.“ Ukazuje na židli před stolem a odkládá počítač. Vyhovím, i když bych raději stála.

„Emily Holsterová, věk 18 let. Narozena v sektoru těžkého průmyslu. Rodiče občané druhé kategorie. Akademické hodnocení vesměs průměrné. Přesto získáváte stipendium, na doporučení vašeho instruktora střelby.“

Netuším, zdali mě prověřoval, nebo mu všechny informace předběžně zaslali. Trochu mě to znejistělo.

„Jsem tu na příkaz vrchního …“ Začínám recitovat, ale on mě přeruší.

„Ty kecy si nechte pro komisi.“ Pak na mě chvíli zamyšleně hledí. „Dám vám první radu, slečno Holsterová. Naslouchejte vašemu partnerovi, protože tím se vyhnete moha problémům.“

Zatvářím se zmateně. Copak už ví o té stařeně na lávce? „Vynasnažím se, pane.“

„Ne, snažit se nebudete. Prostě to uděláte, rozumíme si?“

„Samozřejmě pane.“ Kdybych mohla stát v pozoru, bylo by to pohodlnější. Takto si připadám jako zpět na základní škole.

„Jsem rád, že si rozumíme.“ Jeho hlas nepatrně změkl. „Přidělil jsem vám kóji číslo šest. Není tam moc místa, ale zvyknete si.“ Pak znovu bere počítač. Když si uvědomí, že jsem stále neodešla, vyštěkne. „Čekáte na něco? Odchod!“  

Rychle mizím pryč. Barthuga nikde nevidím a tak rovnou hledám obytnou část. Velitel měl pravdu. Do kóje se vejde pouze malý stolek, židle a postel. Můj pokoj doma byl ovšem ještě menší. Zavírám dveře a rozevřu vak. Na balíku náhradního oblečení si hoví velký mechanický motýl. Nemá nabarvená křídla a chybí mu nohy.

 

Již týden se snažím pochopit úlohu Protektora tak, jak si jí představují mí dočasní kolegové. Je to velmi matoucí a na hony vzdálené od všeho, co jsem se učila doposud. Hlídky mám vypsané tak, abych poznala každý okamžik života textilní sekce. Moje dřívější přirovnání lávek k žilám jsem rozvedla až na oběhovou soustavu, poháněnou velmi pomalým srdcem továrny. Tepe jednou za osm hodin a vytváří dva proudy. Unavené, odkysličené krvinky, které odevzdaly svůj díl práce, se vrací domů a čerstvé je nahrazují. Na velkém place před továrnou se střetávají a prohazují pár slov. Jak se měla minulá směna a co čeká na další. Mám dojem, že se tu navzájem všichni znají. V tyto okamžiky většinou k žádným problémům nedochází. Každý chce buď domů anebo včas na pracoviště. Zpoždění bývá drahé. Když jsou všichni na svém místě, musím být ostražitější. Obchod s nelegálním zbožím je tu brán jako nedílná součást života, kterého se účastní i mnozí Protektoři.

Carter mi dost jasně naznačil, co čeká, že budu přehlížet, když mě vyslal na místo, známé jako staré tržiště. Je zde velké množství provizorních stánků nezřídka postavených z kradeného materiálu. Pochybné existence zde nabízejí zboží, za které by je čekala poprava či bičování. Hned první obchodník, seschlý stařec v záplatovaném oděvu, mi nabízí láhev alkoholu, jehož síla přesahuje zákonnou normu o dobrých padesát procent. O kus dál se čile prodávají balíky látky. Pravděpodobně zmizeli přímo z továrny. Mladík, kterého mi databáze označila jako nezaměstnaného slepce, zde vyrábí luky. Místní je používají k lovu vypasených krys. Jejich maso je nezdravé a proto zákonem zakázané. Jak jsem zjistila, Carter je stálým zákazníkem místní krysí udírny. Nechápu proč, jako občan první kategorie si může dovolit objednat z povrchu cokoliv. Beru balíček pro něj určený a sotva desetiletému chlapci, který jí provozuje, dávám patřičný obnos kreditů.

Docela podmanivě to voní. Kdybych tak nevěděla, odkud to pochází. Po cestě vyzvedávám Barthuga, který si byl koupit další cigarety. Jejich smrad je odporný a tak mi jejich zákaz přijde jako skvělá věc.

„Vezmu si kousek, pokud nevadí.“ Bez zaváhání z balíčku sebere jeden párek. Aniž by cigaretu vyndal, celý ho zhltne a spokojeně přimhouří oči. „Dnes se jim to vážně povedlo.“ Klopím zrak a dívám se skrze podlahu lávky, tvořenou mříží. Hluboko pod námi bublá odpadní stoka. Na betonovém břehu vidím postavy pronásledující potkana velikosti psa. Už jsem byla poučena, že pro nejlepší úlovky je třeba jít až do širokých odvodných trubek. Jen je nezbytné hlídat časy pravidelných průplachů. Všem, které tam uvězní valící se voda, hrozí jistá smrt. Ozvalo se polední zahoukání. Začalo další střídání směn. Mou pozornost po chvíli upoutá něco jiného. Lovci zmateně gestikulují a ukazují k hlavní odvodní rouře. Aktivuji na své přilbě přiblížení pohledu. Krátce přemýšlím, nač se to vlastně dívám, ale pak mi hrůzou poskočí srdce. Černá záplava, která se valí ven, je tvořena těly tvorů s šupinatou kůží. Jsou přes dva metry vysocí, tenké končetiny mají zakončené ostrými drápy. Jejich břicha jsou nafouklá jako balóny a z bezzubých úst trčí jedové ostny.

„Nubiové!“ Vykřiknu a jídlo mi padá k zemi. „Nubiové jsou tady!“

„Cože?!“ Barthug ihned sahá po vysílačce. „Nubiové jsou v hlavním odtoku! Pořád je otevřený, udělejte s tím něco!“ Odpovídá mu změť zmatených hlasů, ze které vynikne až Carterův strohý tón.

„Technické oddělení hlásí poruchu na vedení. Senzory jsou, mimo a vrata nereagují. Vyhlašuji pohotovost!“ Pravidelné houkání sirény mě skoro ohluší, ale nedokážu odtrhnout oči od hrozného divadla. U továrny je právě největší nával. Jenže místo toho aby se dělníci ukryli uvnitř, velká vrata zůstávají zavřená. Nechtějí riskovat škody na vybavení! Rozeběhnu se jako o život a riskuji tak pád do hlubin. První Nubiové se již dostali na souš. Skoro šest stovek neozbrojených lidí proti armádě vrcholných predátorů. Když jsem dostatečně blízko, zakleknu a pozvednu zbraň. Barthug je hned za mnou a dělá to samé. Bohužel, naše palba nepřináší skoro žádné výsledky. Někteří dělníci se snaží uniknout skokem do břečky, ale zde na ně čekají další hladové stvůry. Výkřiky raněných přehluší vše ostatní. Konečně se objevuje vznášedlo s bílým štítem na trupu. Mechanická smrt pomalu klesá dolů a její zbraně rozsévají zkázu mezi útočníky i oběti. Není žádný způsob, jak je bezpečně oddělit. Odjišťuji granáty a házím je směrem k rouře, v naději že to pomůže. Exploze roztrhá jen malou kapku v moři. Najednou se ozve hlasitý skřípot. Velká mříž na ústí se konečně zavírá! Konečně dostáváme situaci pod kontrolu. Během několika desítek minut je po všem.

Ruce se mi třesou a odhazuji poslední zásobník. Okolo nás se povalují stovky prázdných nábojnic. Rychle scházím dolů a otřesy lávky způsobí, že nábojnice začnou propadávat skrz jako mosazný déšť. Stačí mi jedno nadechnutí pachu krve a olejnatého smradu z Nubiů, abych začala zvracet. Když dostanu z žaludku vše, rychle se vydám hledat přeživší. U okraje plošiny leží malé děvčátko. V rukou třímá polámaný luk. Žaludek se mi opět sevře. Rychle k ní přiběhnu. „Bude to v pořádku.“ Zašeptám, ale v ten okamžik mi ruku obtočí šupinatý spár a stáhne mě do kalné vody. Jen díky tomu že se zaseknu o jeden z betonových zubů, neskončím pod hladinou. Nubian, který na mě zaútočil, má tělo plné otvorů po střelách, ale věčný hlad ho stále drží naživu. Je mezi námi sotva pár centimetrů. Spočívá na mě celou vahou a spáry hledá mezeru v mém brnění. Povede se mu srazit mi přilbu. Jednou rukou mu držím jedový osten a druhou hmatám po pistoli. Vytahuji jí z pouzdra na stehně a tisknu pojistku. V ten okamžik mi jeden dráp proniká do boku. Vykřiknu bolestí, pistole mizí pode mnou. Síly kvapem odcházejí společně s krví. Další úder mě zasáhne přímo do krku. Dusím se, ale bojovat nepřestávám.

„Drž se!“ Zaslechnu něčí hlas. Zaduní výstřel a Nubiovo tělo ochabne. Jenže ani já už nevydržím déle. Hladina se nade mnou zavírá jak víko rakve.

Stojím opět před továrnou. Všude je hrobové ticho. Zvedám polámaný luk. „Jsi tu?!“ Volám na dívku, které patří. Postupně prohledávám každý kout, ale neúspěšně. Najednou znovu ucítím ten olejovitý zápach. Prudce se otáčím a sahám po pistoli. Pouzdro je prázdné. Mezi mnou a lávkou vedoucí od továrny stojí Nubian s lidskou tváří, v tmavě hnědých šatech. Tvář patří dívce s lukem. Šaty na sobe měla má sestra v den své smrti. Zosobnění hrůzy roztáhne pařáty a zaskřehotá. „Neobejmeš mě, Emily?“

„Co jsi zač?!“ Vykřiknu a ustupuji dozadu, zatím co tvor se přibližuje.

„Opustila jsi nás. Zemřely jsme, když ty jsi mohla pomoci. Vždy selžeš. Vždy k ničemu. Malá, neužitečná, hloupá Emily.“ Hlas patří mé sestře.

„Co jsem mohla dělat?! Co?!“ Ječím jako smyslu zbavená.

„Obětovat se.“ A s těmi slovy mě strká dolů. Znovu cítím, jak mě břečka obklopuje, ale tentokrát už zápasit nechci. Poklidně přijímám svůj úděl, dokud mi nepronikne až do hrdla. Zuřivě mlátím okolo sebe, až do probuzení.

Ležím na nemocniční posteli a krkem mi vede plastová trubice. Přístroje monitorující můj organismus pravidelně pípají. Náhle slyším Barthuga jak křičí. „Doktore, probrala se!“

Za okamžik mi bílý plášť, který je součástí mě neznámého člověka, vytahuje trubici z krku a svítí do očí baterkou. „Jak se cítíte Protektorko?“ Ptá se. Barthug stojí za ním a vypadá ještě zanedbaněji než kdy před tím. Chci odpovědět, ale nejde to. Zpanikařím, až mě musí chytit za ruce.

„Klid, nejspíš je to důsledek zranění.“ A mačká cosi na display, od kterého vedou hadičky do mé ruky. Ihned se znovu propadám do bezvědomí.

Ten sen se vrací zase a zase, jen s různými obměnami. Někdy jsem já ten Nubian a vraždím své blízké, jindy opět umírám já. Když se znovu probouzím, do nosu mě udeří pach cigarety. Barthug spí na židli u mé postele, kouřící nedopalek v ruce. Jak mu to tady sakra mohli dovolit?!

Znovu se pokusím promluvit. Jde to ztěžka. „Zhasni to prosím.“

Můj parťák je ihned na nohou. „Omlouvám se, jasně, hned!“ A vhazuje nedopalek do odpadu umyvadla. „Je ti o něco lépe?“ Tiskne mi dlaň. Přijde mi to divné, ale nebráním se.

„Trochu. Jak dlouho jsem byla mimo?“ Sekám větu na jednotlivá slova.

„Skoro týden. Udržovali tě v umělém spánku. Carter mi dal volno, abych tu mohl být a dohlížet, že se o tebe dobře starají.“ Usmívá se, ale v očích mu čtu starost.

„Kolik …“ Větu se mi pro bolest nedaří dokončit, ale on pochopí.

„To je teď jedno Emily.“

Zavrtím hlavou, i když to znamená další salvu utrpení. „Kolik!“ Dám na to slovo veškerý možný důraz.

„Naposledy to byly skoro tři stovky mrtvých, ale někteří ranění jsou stále ve vážném stavu.“

Z očí mi vytrysknou slzy. Zatínám ruce do přikrývky a snažím se křičet. Znovu se objevuje ten bílý plášť, tentokrát s jinou osobou uvnitř. Nechci spát, ale nedají mi na výběr.

 

Nakonec má léčba trvá bezmála dvacet dní, a to jen díky použití nejmodernějších, a velmi drahých, léčiv. Měla jsem proraženou žaludeční stěnu, téměř zničené hlasivky a krční žíly. Až do smrti budu znít jako při chřipce a jizvy stěží zamaskuji.

Vyzvedl mě Barthug osobně. Nutil mi housku a drahé kuřecí maso, poté vykládal cosi o mizerné nemocniční stravě. Při cestě zpět na stanici se choval spíš jako můj ochránce, než kolega. Velkého dělníka, který do mě nechtěně strčil, málem hodil přes okraj lávky. Také jsem si všimla další změny. Zápach cigaret byl pryč.

V kóji na mě čekala čistá kombinéza a jen se převléknu, velitel mě volá do kanceláře.

„Jsem rád, že jste v pořádku.“ Pronáší po chvilce mlčení, zatím co já opět sedím na židli. „Vím, že na něco takového vás akademie připraví jen stěží.“ Chci odpovědět, ale obvyklým gestem mě umlčí.

„Procházel jsem záznamy akce a musím uznat, že jste si vedla dobře. Přímý střet by za takových podmínek přežil málo kdo.“

Zavrtím hlavou. „Nebyla to má zásluha, pane. Kdyby tu bestii nezastřelili a mě nevytáhli…“ Stále si nedokážu zvyknout na svůj nový hlas.

„To nic nemění na mém rozhodnutí udělit vám desítku z polního testu.“

Zírám na něj s otevřenými ústy. To je velmi neobvyklé. Dalo by se to shrnout jako: Překonala veškerá očekávání. Až se bude rozhodovat o mém prvním umístění, právě tato známka bude brána nejvíc v potaz.

„Děkuji veliteli.“ Odšroubuji víčko láhve s vodou, kterou stále držím v rukou. Ještě hodně dlouho budu potřebovat často pít. „Máte už nějaké informace o tom, co vše zapříčinilo?“

Pevně semknul rty a já na okamžik váhám, zdali má otázka není nepatřičná. Pak si ale uvědomím, že rozhodně není. Po tom všem mě nemůže přehlížet.

„Servisní četa našla poškozené místo. Zkratoval přívod uzávěru. Bohužel, vede tudy i napájení teplotních čidel. Nařídil jsem zdvojnásobit pravidelné kontroly, než nám to dovolí předělat.

Usměji se a kývnu. „Děkuji veliteli.“ Jako obvykle se postavím a zasalutuji. Musí to vypadat směšně. „Sice jsem strávila tři týdny mimo, ale je čas jít do akademie. Kdy budu uvolněna?“   

„Zítra ráno. Dnes formulář vyplním a pošlu do Věže. Máte být na co hrdá, Protektorko Holsterová.“ K mému překvapení zasalutoval také.

Když se vybelhám ven, uvědomím si, že mi nedal povolení k odchodu. Školácká chyba, ale pouštím jí z hlavy. Vracím se do kóje a začínám balit. Vezmu do ruky motýla a chvíli na něj hledím. Uvnitř hlavy mi stále zní vlezlý hlas. Chce jistotu. Povzdechnu si. Mohla bych požádat o propustku, ale když uvedu důvod, mohli by mě mít za paranoidní hlupačku. Převlékám se tedy do svého civilního oděvu a mířím na nádvoří. Nacházím Barthuga jak kouří u zdi. Ihned cigaretu zahazuje.

„Kam jsi vyrazila, děvče? Měla bys ještě ležet.“ Kdyby nebyl tak jedinečně ošklivý, myslela bych, že ho vyměnili za dvojníka. Uvažuji, že mu řeknu pravdu, ale pak to zamítnu. Z nějakého podivného důvodu mi záleží na tom, co si o mě myslí.

„Carter mě posílá zítra domů, s desítkou.“ Zubím se na něj. „Tak chci zajít ještě za techniky. Moc jsme spolu nemluvili, ale jeden byl přeci jen dost milý.“  

„Jasně.“ Legračně to slovo natahuje. „No jo, já jsem na takové loučení už starý, co?“ Objímá mě. „Každopádně, gratuluju k hodnocení.“

Poděkuji a rychle mizím, než ho napadne mě doprovodit. Technický úsek je vedle brány. Připomíná starou garáž se spoustou haraburdí. Nikdy tam nenajdete to, co chcete, ale vždy to, co potřebujete. Mávnu na světlovlasého chlapce v mých letech. Jmenuje se Rivan. Přichází pomalu, jako kdyby se snažil naznačit, kdo je tady pánem. Pohvizduje si nějakou hloupou písničku a otírá umazané ruce do kapesníku.

„Copak vás sem přivádí, Protektorko?“ Táže se přehnaně oficiálním způsobem.

„Nech těch pitomostí, něco od tebe potřebuju.“ Mračím se a on ihned zvolní.

„Oč jde?“

Vylíčím mu celý svůj plán. Vytratit se z kasáren, zajít k uzávěru, přesvědčit mé svědomí, že je vše jak má být a zase zpět. Vlastně to zní hrozně sobecky a hloupě. Vystavím nás oba možnému postihu, jen abych uklidnila kdo ví jakou psychózu. Jeho reakce je ovšem překvapivá.  

„Jsem pro. Zajdu nahlásit že musím do města pro pár drátů a sejdeme se dole u kanálu.“

„Nebojíš se? Čekala jsem spíš odmítnutí.“ Ptám se podezřívavě.

„Kdepak! Opravu měl na starosti ten kretén Fyrlen. Pokud to zpackal, chci to být já, kdo mu setne hlavu.“

Vím, že s šéfem techniků nevychází moc dobře. Důvod mi odmítl říci, ale ta nevraživost je hmatatelná. „Dobře, budu tam čekat.“

 Na stráže u brány jsem vůbec nepomyslela. V mém skvělém plánu tvoří znatelnou trhlinu. Sleduji, jak střeží ten poměrně omezený prostor a nejeví snahu se vzdálit. Na co jsem myslela? Vždyť dostat se odsud nepozorovaně má být nemožné! Vedena zoufalstvím mezi nimi prostě procházím. Ani nemám nasazenou kapuci mikiny. Nevím, co řeknu, až mě zastaví. Jen mě pozdraví a dál nic. Překvapeně tedy mizím v prořídlém davu. Vysuté město dál žije v zajetých kolejích. Jako kdyby masakr zasáhl jen diamantově pevnou slupku obecného nezájmu. Kolik z nich tam dole mělo své příbuzné? Klesám po lávkách níže, až k továrně. Stále je ve vzduchu cítit zápach smrti. Schoulím se k pobořenému sloupu. Z dálky vypadám jako jedno z dětí, chystajících se na krysy. Takto mě nachází Rivan. Má na sobě stále modrou kombinézu a přes rameno brašnu. „Musel jsem si vzít něco na to údajné nákupy, ne?“ Ušklíbá se, ale v očích má starost. „Jsi v pohodě?“

Je to zvláštní, jak se najednou někteří chovají tak familiárně.  

„Jsem v pořádku, jdeme.“ Abych potvrdila svá slova, seskakuji přímo na betonové nábřeží. Nevidím žádné velké krysy. Nejspíše se tu ani ony necítí v bezpečí. Rivan mě následuje. Snažím se příliš nerozhlížet.

„Bolí to hodně?“ Rivan se dotýká jizev na mém. Uskakuji jako vystrašené zvíře. Takové důvěrnosti se mi příliš nezamlouvají. „Promiň! Nechtěl jsem …“

„Je to velmi citlivé.“ Odpovím a ještě uštěpačně dodám. „U nás navíc není zvykem osahávat dívku po tak krátké známosti.“

„Cože!? Tak jsem to vůbec nemyslel!“ Jeho zmatek mi vžene úsměv na tvář. Snažím se ho zakrýt. Naštěstí, mříž není daleko.  

Dívám se do roury a přemýšlím, co je na druhém konci. Tedy, já to vím. Ústí na povrch přibližně dvacet kilometrů od hranic města. Jenže jak přesně to tam vypadá? Hlídají Nubiové jestli senzory fungují, aby se zkusili dostat k té lahodné pochoutce, jakou pro ně představuje lidské maso? Nebo to občas prostě zkusí a doufají v nejlepší? Fantazie mi vykreslí pokřivenou vesničku stojící okolo. Z domků každé ráno vylézají Nubiani a jeden strká do roury spár. Když se ozve pípnutí, mávne na ostatní a skřehotavým hlasem pronese něco ve smyslu: „Tak dneska zas ne.“ Zavrtím hlavou. Nubiové nemluví a celé je to úplná pitomost. Jako tahle výprava.

Rivan mezitím pokleká k velké plechové skříni. Snaží se jí otevřít, a když to nejde, použije kladivo. „Je zatuhlá, mrcha.“ Svěřuje se a rozsvěcuje baterku. Poslouchám jeho „Hmmm…“ a „Mmmm...“. Samozřejmě že vše bude nejspíš v pořádku.  

„Pojď sem.“ Volá najednou. Klekám si vedle něj a zmateně civím na zmeť kabelů. Šroubovákem je odhrnuje a ukazuje součástku s dvojicí led diod. „Tahle část shořela a Fyrlen jí údajně měnil.“

Když vidí můj nechápavý pohled, pokračuje. „V minulosti se už několikrát měnila. Před půl rokem to byla moje starost. Pěkně jsem se u toho navztekal.“ Pak palcem odhrnuje nečistoty z čísla na ní vyraženém. „Tušil jsem to. Je to přesně ta samá. Žádná porucha nebyla.“

Snažím se vše vstřebat. „Jsi si jistý? Nemohl třeba tu součástku opravit a vrátit na místo?“

Ušklíbl se.

„Samozřejmě že ne! Vyrábí je sektor elektroniky. My jen tušíme, jak vlastně funguje.“

Zavřu oči. Pokud tedy porouchaná nebyla, jak to že se mříž nezavřela? Fyrlen tedy lhal? Opřu se o chladnou stěnu a vnímám šumění říčky.

Otevřu oči a položím nepříjemnou otázku. „Kdybych chtěla zastavit zavření mříže, jak na to?“ Nevěřícně zamrká, ale potom odpoví. „Kousek odsud je budka s manuálním ovládáním jako zálohou.“

Bez dalších otázek vyrážím daným směrem, Rivan chvátá za mnou. Musím se ujistit. Bohužel, obavy se naplňují. Někdo tu nedávno byl a dostal se dovnitř, aniž by poškodil velký zámek. Rivan udeří do pultu.

„Ten zmrd Fyrlen!“ Ječí. „Jen on má klíč, chápeš?! Musel to být on.“

Snažím se ho uklidnit, ale neúspěšně. Nakonec tedy udělám něco zcela proti mému přesvědčení. Prudce ho obejmu a přitisknu k sobě. „Prosím, nech toho. Bezhlavá zuřivost nám teď nepomůže. Proč si myslíš, že by muž v jeho postavení měl důvod něco takového dělat?“

„Před továrnou se měla konat pietní akce. Teroristé z Pěsti svobody tam před dvěma roky vyhodily do povětří část vyrábějící Protektorské kombinézy. Barthug ti o tom neřekl? Zemřela mu tam dcera. Jste si dost podobné. Chlapi tvrdili, že se radši hodí marod, než aby musel sloužit s tebou.“ Celé tělo mi ztuhne. Barthug měl dceru? Konečně rozumím té jeho proměně. Muselo mu to připomenout, co prožil. A zároveň cítím vinu za to, jak jsem na něj ze začátku nahlížela. Podobná věc změní každého. Já o tom vím své.

„To jsem netušila.“ Zašeptám.

„Organizátoři to chtěli pojmout jako ukázku jednoty obyvatel proti útlaku a zastrašování. Fyrlen se nikdy netajil nenávistí k systému dvou občanských úrovní. Ten parchant určitě patří k Pěsti a tímhle zařídili, že žádná podobná akce se dlouho konat nebude. Lidé jsou příliš vystrašení.“

Dává to až obludný smysl. Vzpomínám na výtah a mou sestru. Vybíhám ven a vracím se zpět na lávku. Nedokážu myslet na nic jiného. Teroristé, výtah, zase teroristé a další mrtví.

Do Carterovy kanceláře vpadnu bez vyzvání. Hruď mě pálí a před očima tančí mžitky. „Co se děje?!“ Zvedá překvapeně oči, zatím co já si poprvé sama od sebe sedám na židli.

„Mám teorii s potenciálními důkazy, že za nehodu u továrny mohou teroristé.“ Vychrlím a začnu se dávit. Nemocný žaludek proti takové námaze protestuje. S Carterem to ani nehne.

„Vysvětlete Protektorko.“

Hned jak dokážu zase mluvit, přednáším každý detail, včetně mého úprku. Nemá ve tváři zlobu, jen zamyšlení.

„Zajímavá teorie.“ Kýve hlavou. „Sice místy neúplná, ale rozhodně zajímavá. Jenže položte si otázku. Kdyby byl Fyrlen takové bezpečnostní riziko, nechali bychom ho tu dál pracovat?“

Zavrtím hlavou. To mi nedošlo. Jak jsem mohla naivně předpokládat, že jen já vidím možné spojitosti? Zastydím se a sklopím oči.

„Jste odvážná a inteligentní, slečno Holsterová. Rozhodně daleko více, než naznačují vaše akademická hodnocení. To jsou obdivuhodné vlastnosti. Doufám, že jich ve službě náležitě využijete. Odchod!“

Vstávám a chci rychle pryč. Udělala jsem ze sebe egoistického pitomce. Ještě se otáčím, abych zasalutovala a pak si všímám něčeho zvláštního. Na stole leží žádost o povolení shromáždění za účelem vzpomínka / pietní akce. Není odsouhlasená. Můj pohled se střetává s velitelovým.

„Sedněte si ještě, slečno Holsterová.“ Mění ihned rozhodnutí. Sevřu dlaně v pěst. Srdce mi bije strachy o závod.

„Pamatujete si na dějepis základní školy?“ Ptá se a já kývu hlavou. „Tehdy lidé žili na celém povrchu této planety s veškerým prostorem a surovinami, co si mohli přát. Každý v takzvané civilizaci měl navíc stejná práva. Právo hlasovat, přídělové právo. Nezáleželo, zdali jsi líný povaleč se zájmem pouze o vlastní žaludek, či vědec, který zasvětil život boji za lepší budoucnost. Když se rozhodovalo o veřejném zájmu, jako třeba volby, měli najednou oba stejnou hodnotu. V co to vyústilo?“

Ihned vyhrknu naučenou odpověď. „Válka, která vážně poškodila ekosystém a vyhubila většinu světové populace.

„Přesně!“ Bodá prstem do stolu. „Příroda nám příkoří na ní páchané navíc poté vrátila stejně zničující silou. Nubiové, roky hladu a nové nemoci. Za to vše vděčíme našim sobeckým předkům!“ Je rozvášněný tak, jak bych to u něj nikdy neočekávala. „A teroristé, nebo Pěst svobody, jak si říkají, to chtějí vrátit zpět. Je to dobře?“

„Není!“ Vyštěknu a pak se zarazím. Naučená reakce byla rychlejší než skutečná myšlenka.

„Ne, to není.“ Šeptá unaveně. „Na jejich řeči o rovnoprávnosti ale slyší hodně obyvatel druhé kategorie. Mají vše. Práci, zábavu, jídlo i pohodlí. Jenže stále touží po obludné chiméře, která nám sežrala vše.“  

Nechápu, kam tím míří, ale snažím si zapamatovat každé slovo. Cítím, že by to mohlo být důležité.

„Ta pietní akce měla posloužit jako propagace Pěsti svobody. Chtěli rozhazovat letáky plné lží a falešných tvrzení. Dokonce vyrobili důkazy popírající svůj podíl na explozi. A to vše jen proto, aby zblbli další naivy.“

„Takže jste se rozhodl to setkání nepovolit.“

„Ano, ale co se stane, když lidem odepřeš něco, co považují za své právo?“

Odpověď znám. „Radikalizují se. Takže bez ohledu na okolnosti by Pěst svobody dosáhla svého.“

„Přesně tak, slečno Holsterová. Museli jsme demonstraci nějak zabránit. Neoficiální cestou, která by je přiměla na podobné věci zapomenout.“

Chvíli mi to nedochází, nebo spíše odmítám akceptovat obludnost jeho přiznání. Zatočí se mi hlava. Jako ve snu slyším samu sebe křičet: „Jste zrůda! Monstrum!“

„Já vím a přijímám za to plnou zodpovědnost.“

Ta věta mi v hlavě rozezní varovné zvonky. Zodpovědnost za činy popírající lidskost přijímají pouze šílenci. Ostatní hledají výmluvy. Carter je možná bestie, ale šílenec?

„Nevěřím!“ Vmetu mu do tváře. „Najednou se mi tu ke všemu dobrovolně přiznáte?!“ Musí to být obskurní výjev. Čerstvě osmnáctiletá vyzáblá hysterická dívka se vztekle nahýbá k mohutnému velitele Protektorů, který ani nehne brvou.

Carter vstává a stoupá si k velké obrazovce, která v podzemí majetnějším nahrazuje okno. Teď je na ní zobrazen obilný lán.

„Když úspěšně zakončíš akademii, ty a tvá rodina dostanete status občana první kategorie. Věřím, že to byl hnací motor, co tě přiměl se i přes rizika přihlásit. Ostatně, tak je to u většiny rekrutů. Doufáme, že naši blízcí již nebudou živořit v buňkách a ubíjet své mysli střídáním práce a prázdné zábavy. Za to zasvětíme náš život úřadu Protektůry a ochraně města. Dá se říci, že většina důstojníků jsou na začátku obětaví a milující lidé. Napadlo tě někdy proč taková velkorysá nabídka?“

Pokrčím rameny. Dělá se mi zle a nejraději bych mu vyškrábala oči. „Aby povzbudili zájemce?“

„Možná, ale je tu ještě jeden důvod. Tvá rodina jim pak začne patřit. Ne že by to bylo až tak jiné, dokud jsi dvojka, ale tam nahoře jsou najednou více na očích. Obklopeni větším množstvím Protektorů a lidí věrných režimu.  Mám ženu a dvě děti, oba chlapci. Každý den jim volám. Andy je v předposledním ročníku základní školy a chce se hrozně moc stát Protektorem, jako jeho táta. Bože, kéž by toužil po čemkoliv jiném. A já ho musím podporovat. Protože to se ode mě čeká. Že udržím všechny v bezpečí.“

Ta proměna je neuvěřitelná. Jako kdyby shodil neproniknutelnou hroší kůži nelítostného vykonavatele zákona, a místo něj vidím zlomeného muže, který se vzdal všech ideálů. „Nařídili vám to? Pustit na dělníky Nubie?“

„Ne, ale vím, že kdyby to dopadlo jakkoliv jinak …“ A nechává odpověď otevřenou. Poté však hovor stáčí na mě. „Jste nesmírně chytrá, to jsem už říkal. Ale také idealistka. Což může být ku prospěchu, nebo to zničit vše, na čem vám záleží. Jde jen o to, jakým směrem své ideály upnete. Dostala jste se do bodu, kdy není cesty zpět. Víte co musíme dělat, aby hodnoty co představujeme, zůstaly zachovány. Také jakou cenu za to platíme. Už nemůžete zpět do sektoru těžkého průmyslu. Představovala byste pro ně bezpečnostní riziko. A to nepřipustí. Dám vám poslední radu. Vraťte se do akademie, složte zkoušky a modlete se, aby vás nikdy nepřiměli čelit něčemu podobnému. Když k tomu dojde, vzpomeňte si, zač bojujete. Za vaše blízké. Rozumíme si?“

Kývu. Z tváře se mi vytratila veškerá barva.

 „Jděte si zabalit. Odejdete odsud ještě dnes večer. Nebudete s nikým mluvit. Žádné vzkazy, nic.“

Opět kývu. Připadám si jako hračka na provázku. Pak se ale přece ještě na něco zeptám. „Co se stane s Rivanem? Ví hodně. A Barthugova dcera, byl to vážně teroristický akt, nebo má Pěst pravdu?“

„Rivanovi se nic nestane, to slibuji.“ Druhou otázku ponechá bez odpovědi.

Opouštím kancelář a překotně si balím. Chci pryč z té morální špíny, která doslova kape ze zdi. Cítím v hrudi narůstající tlak, hrozící mi rozervat příčetnost. Venku na mě čekají dva Protektoři. Nikdo, koho bych osobně znala. Carter se chce očividně pojistit. Riven na mě nechápavě zírá z dílny, ale já mu nevěnuji ani pohled. Možná by stačil jen stín podezření, aby velitel zapomněl svůj slib a zinscenoval další nehodu. Dokázal bez povšimnutí zavraždit přes tři stovky lidí. Co je proti tomu život jednoho technika? Lávky jsou opět plné dvourukých a dvounohých krvinek. Tovární srdce je volá. Můj doprovod se ujistil, že nastoupím do výtahu a ještě čekají, než kabina začne stoupat. Odhazuji vak s osobními věcmi a sedám si na zem. Nemá smysl bojovat. Vše je příliš důkladně promyšlené a zažité. Budu muset s falešným úsměvem poslouchat a doufat že po návratu domů najdu rodiče v pořádku, jak sedí na luxusnější pohovce před luxusnější televizi a netuší vůbec nic. Nemohu se nikomu svěřit. Pravda je rozsudek smrti. Mohla bych se zabít, mám u sebe nabitou zbraň. Carter by nejspíše napsal že se tak stalo v důsledku šoku z prodělané hrůzy. Byli by pak všichni v bezpečí? Zoufalí, ublížení, ale neohrožováni už jen samotnou mou existencí? Možná ano. Pokud by se úřad nechtěl pojistit. Vyhráli. Jednou skončím jako Carter. Mrtvá uvnitř, rozežraná bojem o vlastní duši. Slyším tiché bzučení. Motýl mi vypadl z vaku a mechanismus se aktivoval. Beru ho do náruče a pláču. Ještě že ses toho nedožila, sestřičko. 

 

---