Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poznání hudebního skladatele Štěcha 2

Výběr: Lyryk
01. 12. 2015
9
31
2628
Autor
StvN

Hudební skladatel Štěch však nebyl mrtev trvale, spíš si jen tak poležel v remízku pod skalou a když mu byla zima, vrátil se domů, kde čekalo mladé děvče. Políbili se na ústa.

„Dlouho jsem byl extrovertem a již mě to unavuje. Chci být introvert,“ řekl Štěch a dodal: „Také jsem chtěl mluvit o věku.“

Dívka dlouho nic neříkala, pak podotkla: „Mistr dělá mistry.“

Hudební skladatel Štěch se pousmál, ani si nevšiml, že mu dívka svlékla kabát, a počal si broukat neurčitý nápěv, jehož zvuk střídavě doprovázel úspornými gesty dlaní a bušením několika prsty do lemu kalhot. Opasku si ovšem nevšímal.

„Mirku,“ řeklo děvče, “dáš si polévku z hlívy? Uvařila jsem polévku z hlívy.“ Napadlo ji, že měla dotaz formulovat raději jinak, třeba „máš chuť na polévku z hlívy?“, nebo “nandám ti polévku, ano?”, ale vzít zpět to již nešlo. Ne v tomto světě.

„Dám si rád,“ odpověděl Mirek, dříve hudební skladatel Štěch, ale to se mezi partnery nehodí, aby si říkali povoláním. „Vzpomínám, jak jsem se kdysi česal a ruka mi sjela.“

„Co říkáš?“ volala Linda z kuchyně. Linda – děvče, dívka, stvoření jemné a krásné, vděčné a duchapřítomné jako podzimní snaživé slunce nebo jarní upřímný vánek, přesně podle okolností.

„A tím jsem si vymyslel mnohem lepší účes, než jsem do té doby byl zvyklý nosit. Myslel jsem si, že už se nemohu nic naučit a hle, jak jsem se mýlil. Ve svém věku.“ Dodal pobaveně. Mohl by dodat sklíčeně, ale sklíčený se necítil a neměl k tomu ani důvod. Těšil se na polévku, jak mu došlo, když se jej dotkla pronikající vůně.

Linda se posadila naproti přes stůl a sama uždibovala rohlík a dívala se, jak Míra večeří. „Máš to hezky,“ řekla směrem k účesu a uznale pokyvovala hlavou, protože byla se svou větou spokojená. Myslela  si, že by to mohl být dobrý začátek konverzace. Míra hbitě navázal: „Některé okamžiky jsou formovány náhodou.“ Slova vypouštěl mezi sousty, takže napůl jedl a napůl hovořil. Dosáhl tím efektivnějšího časového využití večera a zároveň rozmanitějšího pohybového účinku zdravého pro tělo, také ovšem příjemného na pohled. „V remízku jsem si zrovna takovou náhodou ujasnil jednu věc, jestli je tedy vůbec možné, aby náhoda přispěla či posloužila, k ujasnění nebo vyjasnění, některých životních otázek či puklin.“

Bavili se o účesu a Míra dlouho chodil kolem horké kaše. Když však dojedl a zapadl do křesla, odhodlal se plně rozvinout myšlenku. Linda se usadila na pohovku mírně bokem a počala háčkovat.

„Dříve jsem chtěl zemřít šťastný a říkal jsem si, že jedině šťastnému muži se odchází lehce. Dnes již vím, že chci zemřít smutný. Rozhodně si nepřeji zemřít s tebou po boku. To je nepřípustné. Dnes to již mohu říci.”

Linda poklidně háčkovala, občas oddaně pohlédla na Mirka a nyní přemýšlela, má-li se smát nebo začít plakat.

„Jsi mladé děvče, Lindo, je ti teprve sto sedmdesát let. Mně už je dvě stě padesát a kdo ví, jak dlouho tady ještě budu. Možná sto, možná dvě stě let. Tebe však čeká ještě dlouhý život. Počítám, že věda přijde s nějakým nápadem, jak ti ho prodloužit minimálně na dvojnásobek a možná se prodlužování života zrychlí natolik, že to již nebudeš muset řešit. Měla by sis najít někoho jiného, někoho ve svém věku.“

„Ale proč?” hlesla Linda a spontánně se rozhodla, že se bude smát, raději, než aby plakala.

„Vždyť jsem to právě řekl, copak jsi mě neposlouchala?“

„Poslouchala jsem tě, miláčku, ale víš jak jsem hloupá, tak mi to prosím zopakuj. Moc mě to zajímá.”

„Zmínil jsem tedy dva důvody. Za prvé, že chci zemřít smutný a s tebou jsem až příliš sťastný. A za druhé, stejně zemřu dřív a ty bys pak byla zbytečně sama.”

„Aha. Přišlo mi, že jsi hovořil o tom, že medicína možná pokročí tak, že už stárnutí nebudeme muset řešit, tak proč bychom měli dnes něco měnit, když máme ještě minimálně sto let.”

„Sto let není mnoho, má milá, ale to nemůžeš ve svém věku ještě umět posoudit. Nechtěl bych zemřít a nechat tě samotnou v nepříznivé situaci, kdy nebudeš ani mladá ani stará.”

„Tak si třeba najdu někoho, kdo bude ve stejné situaci jako já. Nějakého ani mladého ani starého vdovce.”

„To už třeba nebude vůbec možné, pominu-li tvoji zhýralost, že by sis byla schopná po smrti svého předpokládám milovaného chotě hledat dalšího partnera. Takže bude lepší, když si někoho najdeš hned a nebudeš muset váhat nad morálními otázkami a zároveň nepodstoupíš riziko, že by tě stejně nikdo nechtěl. Najdi si chlapce, který žije se starší ženou, která brzy odejde. Tak je to.”

„Ale miláčku, co to povídáš? Takhle já neumím uvažovat jako ty. Teď je teď a co bude potom, to nechme být.”

„Cítím, že ti musím ublížit. Jsi tak naivní, že to ani jinak nejde. Ten pocit je možná důležitější než všechna věda. Tím, že ti ublížím, tě ochráním a nakonec mi poděkuješ. Ne že bych očekával vděk, můj úmysl je čisté altruistické povahy. Alespoň jeden z nás musí hledět do budoucnosti, plánovat a připravovat rodinu na všechny možnosti.”

„A co když se vrhnu do náruče nějakého debila a místo šťastných sta let s tebou a třeba stovky bez tebe budu žít dvě stě nešťastných let, protože už nikdy nepotkám nikoho, jako jsi ty? Nad tím jsi nepřemýšlel?”

„Neodporuj mi prosím. Navíc to už bude čistě tvůj problém, jestli si vybereš nějakého debila. Samozřejmě šance, že najdeš někoho jako jsem já, není vysoká. Ale pořád je to lepší než to, co jsem říkal před tím. A hlavně, jak jsem již dvakrát zdůraznil, nechci umírat šťastný, protože se mi nebude chtít odejít. Chci umírat smutný, nemocný a v bolestech, abych si smrt přál a vítal. Bude to tak pro mě snazší. S tebou budu vždycky šťastný, takže umírat po tvém boku je nepřípustné.”

„Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, co bych chtěla já? Třeba bych tě chtěla vidět umírat, ne tak, jak si myslíš, ale třeba by to pro mě bylo snazší, kdybych byla s tebou, než sama někde v zákoutí a tušila, že je ti těžko a odcházíš sám a opuštěný. Třeba bych se o tebe ráda starala. Třeba bych ráda byla u toho, že jsi šťastný a že ti k tomu dopomáhám já. Nemyslel jsi někdy také na tohle?”

„Nemyslel, respektive myslel jsem na tebe, ale nepovažuji tvé důvody za tak důležité, jako moje důvody. To ostatně ani nelze, aby člověk sám považoval druhé za důležitější, vždyť by byl sám proti sobě.”

„Ale to je přece zcela běžné a normální, že člověk zvažuje i důvody druhých a je ochotný je stavět nad své vlastní. Je to forma soucitu a empatie. Je to láska a nevinná oběť. Nemusíš to brát jako omezování. Neznamená to, že musí být v každém ohledu po tvém, když vlastně nakonec můžeš být šťastný i v případech, kdy po tvém není, jenom jsi o jiné možnosti třeba nevěděl, protože nejde v každém okamžiku myslet na všechny detaily. Podívej se jenom, jak jsi šťastný se mnou a kolikrát bylo v poslední době po tvém, hm?”

„Jak ty mě vždycky dokážeš převědčit,” pochvaloval si Míra, „a jak já ti nikdy neumím odolat.”

V místnosti se rozhostilo ticho. Míra upíjel vínko. Linda háčkovala. Nakonec pozvedla své dílo a řekla: „Líbí se ti moje dečka?” A Míra řekl, že se mu líbí velice. Po chvíli neodolal nutkání a ještě jednou se vrátil ke své myšlence. Tušil, že v prostoru zůstalo několik nevyřčených vět a protože chtěl téma uzavřít ještě během večera, pokračoval zpočátku opatrně, později však s vervou.

„Ale stejně. Tedy. Jsme dohodnuti? Najdeš si někoho jiného, ano?”

„Nemiluješ mě již?” zeptala se Linda věcně, jako by podobnou otázku čekala a jako by to byla po dečkách hned druhá nejdůležitější věc na světě.

„Lásku sem teď nepleť,” čertil se Míra. „To přece vůbec není relevantní položka na seznamu argumentů. Vůbec jsi nepochopila, co jsem ti tu celou dobu racionálně říkal. Nečetla jsi snad, že se dříve lidé rozváděli po pěti, deseti letech? Asi věděli, proč to dělají.”

„My třeba také víme, co děláme, když se rozvodovost snížila. Třeba je to tak lepší.”

„Nene, musíme zrevidovat současné zvyky,” pokračoval Míra v myšlence nehoden ji opustit. „Některé jsou přinejmenším k zamyšlení, když ne rovnou k zahození. Co jsi říkala?”

„Že bys mohl říci i o nás, že víme, co děláme.”

„Jenže my to zjevně nevíme. Podívej se někdy na zprávy.”

„Nech toho. Podívej se někdy místo televize z okna. Také jsi jistě četl, že ještě před tím, než přišla móda rozvodů, žili spolu v manželství až do smrti.”

„Miláčku, zapomínáš, že tehdy žili velice krátce, to si ještě umím představit. Kromě toho ani neměli jinou možnost, když jich bylo tak málo, že nikdy nemohli mít jistotu, jestli je vůbec někdo volný k mání.”

„Krátce nebo dlouze, to je přece úplně jedno, že žili v porovnání s námi krátce, přesto řešili stejné problémy, jako my, možná v jiném měřítku.”

Míra uznal, že jej svou úvahou příjemně překvapila, zároveň však vystrašila, neboť na to neměl odpověď. Linda pokračovala.

„Museli vnímat stejně, pokud byl muž starší než žena. A vůbec, jaký je v tom rozdíl, zemřít o minutu, o týden nebo o sto let dříve.”

V tu chvíli ovšem Míra znovu nabyl odvahy a rozhodl se reagovat pouze na druhou, naivnější část úvahy, která se mu zdála snazší k napadení. „Děvče bláhové. Žiješ jednou nohou v minulosti a přitom sis nevšimla, že já nemluvím o tobě, ale o sobě. Já přece chci mít v první řadě právo rozhodovat si sám o tom, jak chci zemřít. Je to můj život. Tak mi do něj prosím tě nemluv, já ti do tvého také nemluvím.” Věděl, že zašel daleko. Vzdal se věcného přístupu, protože s ním neuspěl a jako poslední stéblo záchrany volil apel na osobní svobodu. Bohužel zároveň ve stejném okamžiku mu došlo, že to je pro něj ještě horší bitevní pole.

„Tak to se pěkně pleteš, chlapečku,” řekla Linda. „Já rozhodnu o tom, jak a kdy budeš umírat, když už o tom chceš mluvit. Stejně jako rozhoduji o všem.”

„Právě proto jsem myslel, že bys mě mohla nechat jednou rozhodnout se samotného.”

„Právě proto nenechám. Nemáš s rozhodováním potřebné zkušenosti. Podívej, s čím vždycky z toho svého toulání přijdeš. Jeden nápad lepší než druhý, opravdu. Už toho nechme.”

„Nezlob se na mě Lindo, ale smrt se mě dotýká osobně. Kdyby ses na celou záležitost podívala objektivně, musela bys uznat, že mám pravdu.”

„Nemusím se na nic dívat objektivně. Vím dobře, že máš pravdu i bez dívání. Ty máš totiž ve všem pravdu, ale už nevidíš, že ve tvém pravdivém světě se vůbec nedá žít, jak je všechno správné.”

Míra se usmál, jak má chytrou a správnou ženu a řekl, že už se těší až přijedou děti s rodinami na víkend.

Pak si ještě dlouho povídali a nakonec si šli lehnout do postele a Linda se k němu přivinula.


31 názorů

Andián
23. 01. 2016
Dát tip

Jo, pak jo. Díky za vysvětlení. Je fakt možné, že sám jsem to v životě ještě takto nezkusil. A že prostě veškerá upřímná snaha různých "manželských setkání" a jiných "motivačních kurzů" proto vyznívá naprázdno. Ale možná ne.

A ještě se Ti musím omluvit za to, že jsem dostatečně neosvětlil, že jsem Antoncek. Ten profil mám totiž zavirovaný a nemohu se toho zbavit. A jelikož Písmák nefunguje - nelze profil opravit, ani změnit heslo, ani si archivovat příspěvky - založil jsem tento. Někomu jsem to sdělil, někomu ne.

Měj se.


StvN
22. 01. 2016
Dát tip

Andian, vubec nechapu, co se mi snazis rict. Tvaris se, jako bychom se znali a jako by ti to melo dat nejakou vyhodu v chapani textu. Tak to ale neni. Podle me jsi nepochopil vubec nic. Ale to neni tva chyba. Domnivam se, ze vetsina ctenaru, kteri to nepochopili, to nepochopili proste proto, ze to neznaji. Proto je tolik rozvodu a tolik nestastnych paru. Hodne lidi si totiz mysli, ze harmonie neni dosazitelna a hodne lidi podcenuje dulezitost dialogu, ktery jsem tu nastinil. Staci z povidky pochopit jen tu vec, ze ti dva si takto povidaji kazdy bozi den a uz to by melo ctenari dat indicii k interpretaci zbytku. 


StvN
22. 01. 2016
Dát tip

Jesse H. Diky :). Ten vek je takova otazka do pranice. Nekdo resi dva roky rozdil, nekdo dvacet let a nekdo treba dveste :)


Andián
22. 01. 2016
Dát tip

Kdyby se jako Štěch projevoval nějaký úředně uznaný autista nebo alespoň někdo s Asperglerem, tak jo, tak ten pak pro svoji integritu, jež mu jaksi ještě zbývá, musí úpěnlivě trvat na přesnosti vyjádření. Jakmile si partner dovolí jakkoliv vymanit z pečlivě budovaných definc, je to osobní útok.

No a pokud mám i vypravěče brát vážně a nepřipouštět poťouchlost, tak se mi svět povídky zdá šíleně deformovaný. Neb láska předpokládá svobodu.

Proto má interpretace viz výše. A je mi jasné, že v běžném životě se toho víceméně dosáhnout nedá. Proto jsem si dovolil hledat v textu absurditu.

howgh


Andián
22. 01. 2016
Dát tip

...a já myslel, že se nechám přesvědčit, jak je to celý vo lásce.....

zítra je death line?


Jesse H.
22. 01. 2016
Dát tip

Je to pěkně napsané, přijde mi i hodně dobrá myšlenka rozchodu za účelem aby umíral smutný a aby si ona našla včas někoho jiného... posléze mě Mirek pěkně štve, že to vlastně vůbec nemyslí nesobecky pro ni, ale právě naopak úplně sobecky a na ni nehledí ani trochu. Linda mi nejdrív přijde jako že je taková puťka co ani neví jestli má brečet nebo se smát, ale pak se z ní vyklube dost cílevědomá žena, která přesně ví, jak toho svého chlapa ovládat a zvládat. Dobrý je to, že je to pokračování mi nevadilo. I když jsem si teda i ten první díl pro zajímavost přečetla. A musím říct, že ten první se mi moc nelíbil.

Ale měla bych jednu poznámku k té dlouhověkosti - Míra se tváří, jak je hrozně oproti Lindě starej, ale jestli je jí 170 a jemu 250, ten rozdíl vůbec není takový, jak se on tváří a celej ten rozhovor mi nedává smysl. Já si jeho věk pro sebe posunula aspoň na 550 a pak už je to všechno v pohodě :-)


Andián
21. 01. 2016
Dát tip

Takže mám vyloučit vypravěčův cynizmus?


StvN
19. 01. 2016
Dát tip

Jestli mluvis o postavach, tak ti to vyslo spatne :)


Andián
19. 01. 2016
Dát tip

Mi teda z toho vyšlo, že je jeden větší debil než druhý, takže to vyjde nastejno, Přesně jako v životě, jen si to umět připustit. Takže i když to vypadá jako dialog z Cimrmanů, a Štěcha hraje starší Svěrák, mrazí z toho. A ten tekutý cynizmus je fakt humáč. Děs.

Myslím, že bedna už má adepty. Jen je musím nechat se pár dní šťouchat. Ach.


Andián
19. 01. 2016
Dát tip

Aha.

P.S: omlouvám se, ale toto nebyla reakce na dílo. Pouze ke komentům. Jejich autorům se omlouvám.

Přesto to ještě zkusím.


Gerty2
06. 01. 2016
Dát tip

Stejně jako minule jsem chtěl přečíst a ohodnotit všechny soutěžní povídky a i tady jsem se hned napoprvé zasekl na díle, kterému ani za mák nerozuzmím. Sloh se mi líbí, o tom žádná, ale obsah rozhovoru hlavních hrdinů jde mimo mě. Navíc mám pocit, že první díl, který jsem kdysi už četl, je lepší. Zaprvé je víc dada než tohle, což někdy můžu, a za druhé ses tam poměrně rychle dopracoval k zásadnímu rozuzlení. Ještě se vrárím a pokusím se poprat s tím zbytkem, i když zatím nevím, jak potom hlasovat v soutěži, když minimálně tuhle povídku nedokážu ohodnotit i podle děje.


K3
04. 01. 2016
Dát tip

Jestli jste si všimli, napsal jsem to v uvozovkách, tak to tak taky berte. Příjemný Nový rok.


StvN
04. 01. 2016
Dát tip

Hloupému každý hloupý...


Janina6
22. 12. 2015
Dát tip

O mně si samozřejmě můžeš myslet, co chceš, s tím nic nenadělám, i když mě to taky mrzí. Jen bych si ráda byla jistá, že chápeš, o čem jsem ve svém komentáři mluvila. Určitě se mezi ženami najdou takové, které „musí mít vždycky pravdu“, ale stejné typy se zrovna tak najdou i mezi muži. Ostatně tohle rčení zjevně vymyslel muž, nemyslím teď muže obecně, ale takový typ muže, který má problém připustit, že by se on mohl mýlit. Je to věta, která „hodnotu“ ženiny pravdy (ať už ji má nebo nemá) předem snižuje. A já se nesnažiím říct nic jiného, než že přesvědčení o vlastní neomylnosti je vlastnost některých lidí, osobností s řekněme přebujelým egem, ne obecně pouze žen (či mužů). A že taková zobecňující diskuse mi proto přijde zbytečná.Možná se pořád ještě neumím dost dobře vyjadřovat, jestliže moje slova vyznívají jinak, než je zamýšlím. Za to se omlouvám. 


StvN
22. 12. 2015
Dát tip

Ja jsem vicemene popsal skutecnost. Ano, je to forma interpretace. A ano, ochota skutecne poslouchat druheho ti chybi. Nevim, kdy jsi o tuhle vlastnost prisla, ale mrzi me to. 


Janina6
21. 12. 2015
Dát tip

To nejsou moje slova, jenom tvoje interpretace mých slov. Možná, že to je ten skutečný problém mezi muži a ženami: ne to, kdo má pravdu, ale ochota druhé strany nezkresleně a bez předsudků slyšet řečené.

Jinak, jen jsem reagovala na komentář Káčka. Nechtěla jsem se hádat (proto ten ústup s cukrovím - chtěla jsem to trochu odlehčit). No a říci na něco názor, to snad předpokládá, že ho člověk považuje za správný, to ani nejde jinak, ne?


StvN
21. 12. 2015
Dát tip

Podala jsi to jako definitivní pravdu, která nepřipouští diskusi. Zároveň tvrdíš něco, co reálně nepozorujeme, takže vlastně dokazuješ, že musíš mít pravdu bez ohledu na skutečnost, ale s ohledem na to, že to tak chceš. Teď bueš odvádět pozornost na cukroví, protože víš, že v racionální diskusi ses vyčerpala, tak chceš téma přesměrovat někam, kde se budeš cítit pohodlněji. Bla bla bla, a tak dále. Pak že nemá smysl o tomhle tématu psát. Pořád to má smysl. Protože z toho pohledu, co si lidé připouští, jde vlastně o sci-fi.


Janina6
21. 12. 2015
Dát tip

Říkám, že ženská ani chlap nemají pokaždé pravdu, čímž jsem dokázala, že je to opačně? No nic, každopádně jsem upekla fajne cukroví, to se mi bude počítat. Hezké Vánoce přeju :-)


StvN
20. 12. 2015
Dát tip

Jani, teď jsi akorát dokázala, že to je tak, jak říkáš, že to není. Zachovala ses přesně jako Linda v té povídce :)


Janina6
18. 12. 2015
Dát tip

Ženská nemá vždycky pravdu a chlap taky ne, a jakékoli variace na toto téma nemohou přinést nic nového. Zábavné je snad jen to, že to pořád někoho baví rozebírat :-)


K3
15. 12. 2015
Dát tip

Nevím, kolik ještě přečtu tenhle měsíc povídek, ale rád bych také sám psal. StvNe, co kdyby ses zařadil do PM. Docela by mě zajímaly názory ostatních...


K3
15. 12. 2015
Dát tip

Já v tom vůbec nevidím žádnou tragikomičnost. Třeba tak: manželé v hospodě odsunou stůl a sehrají malé domácí divadlo pro ostatní hosty. Nevidím v tom žádné drama na přemýšlení. Cíl je pobavit. A myslím si, že v povídce vůbec nejde o věk, ale o to, že ženská "má vždycky pravdu a o všem rozhoduje, hlavně o manželovi."


K3
15. 12. 2015
Dát tip

Hm - odcházení. Moc jsem to neměl chuť číst, ale nakonec se z toho vyklubal báječný, odlehčený filozofický text. Docela jsem se pobavil. Jediné co mě dost trklo je těch několik debilů. Ta slova se k té básnivé poloze tektu nehodí. Leda, že bys je napsal právě proto...?

Jinak perfektní, tip.


Janina6
03. 12. 2015
Dát tip

Ještě se vracím, říkala jsem si, že bych měla asi trochu vysvětlit, co mi na postavách přijde „umělé“ nebo čemu nerozumím. To, že si nejsem jistá, jestli si autor dělá legraci, nebo to myslí vážně, je možná můj osobní problém, u tebe si tím totiž nejsem jistá pravidelně. Otázka, kterou Štěch řeší, je sice smrtelně vážná, ale jeho úvahy nakonec vedou až do absurdna, takže pro mě vyznívají tragikomicky. Přehnaná dlouhověkost je něco, co překvapí, ale jinak jsem neodhalila, že by měla pro příběh nějaký význam. Jako klíčové cítím téma komunikace mezi mužem a ženou. Jenže muž i žena se z mého hlediska chovají jaksi podivně. Jako by každou chvíli byli někým jiným. Ona si v jednu chvíli dělá dojemné starosti, jestli snad neřekla něco špatně, když zve muže k polévce, ale z toho na něj spustí, to se pěkně pleteš, chlapečku. On v jednu chvíli uzná, že ho zase přesvědčila, ale vzápětí trvá na svém. Já těm postavám nemůžu přijít na chuť, nevěřím jim. Jinak jsou tam půvabná místa, třeba to s háčkováním, a samozřejmě je to šikovně napsané, to bezpochyby.


Lakrov
03. 12. 2015
Dát tip

Z úvodní věty je zřejmé, že se jedná o pokračování jakéhosi předešlého textu, na nějž si nepamatuji; tím bude možná další čtení ztíženo. (Tahle "nespojitost" by se dala překonat krátkým prologem.) Na celé první stránce mě zaráží několikeré rozebírání příčin každé vyslovené věty. Užuž mám chuť začít číst zrychleně, ale upoutá mě ona zmínka o dlouhověkosti; záblesk jakéhosi sci-fi? Monology, tvořící následující přímé řeči, tomu nenasvědčují. Předmět hlavní zápletky -- manželství s velkým věkovým rozdílem -- začíná být ke konci zřejmý a skutečně to má určité rysy sci-fi, ale ztrácí se to v množství dlouhých úvah. Konec je nevýrazný; možná se chystá další pokračování, které tomuhle -- dosud spíš prázdnému -- textu dodá nějaký smysl.

P.S. Že se jedná o pokračování je zřejmé i z názvu, který si čtu spolu se jménem autora až na konec.


Janina6
02. 12. 2015
Dát tip

Štěcha číslo jedna mám radši. Tam jsem měla pocit, že mu rozumím. Tihle dva - vlastně ani nevím, mají čtenáře pobavit nebo přimět k zamyšlení? Přijdou mi takoví umělí. Možná je nechápu, protože žijí stovky let :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru