Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kolektiv vs. Jarmila

Výběr: StvN, Janina6, careful
05. 12. 2015
23
29
3110

Ono to zní jako maličkost, bezvýznamná okolnost, ale my jsme nuceni každý pracovní den prožít s alternativní Jarmilou a nesnesitelně tím trpíme. Jsme kolektiv, zvyklý na denní stereotyp, kávu ráno, noviny v poledne, odchod z práce ve čtyři odpoledne. A všechno alternativní se nám příčí. My chceme svůj klid a pocit, že je všechno v pořádku. No a to bolí, když Jarmila při sebemenší příležitosti s převahou vykřikne: "Nemám doma nic, co se může rozbít!" a potom dlouho vysvětluje, že nemá doma žádných přístrojů a vůbec ničeho, co se dá rozbít.

Zprvu jsme nevěřili, až jsme zjistili, že Jarmila skutečně peče v peci na dřevo, pere v neckách a žehlí železnou obludou, kterou žhaví na plotně.
 
"A proč tohle všechno?" ptali jsme se jí, když nás to ještě zajímalo.

"Návrat," odpovídala Jarmila.
 
"Návrat k čemu?" ptali jsme se jí, když nás to ještě zajímalo.

"Návrat k tradičnímu stylu," odpovídala Jarmila.

"Ale Jarmilo, tradice je přeci o několik stupňů nedokonalejší, než současnost," namítali jsme.

"Nemám doma nic, co se dá rozbít," odpověděla vždy s pocitem vítěze. Nějakým způsobem si vsugerovala, že v té větě je obsaženo úplně vše a buď to odběratel pochopí a skloní se před hlubokou moudrosti, v této větě obsažené, nebo nepochopí nic. V obou případech zůstává Jarmila vítězkou a tím pádem nic neriskuje.
 
Její posedlost jinakostí a neotřesitelná jistota v nás budila nelibé pocity. Synovec švagra mého nevlastního bratrance by na našem místě pravděpodobně řekl, že ho s tím Jarmila strašně sere, ale my jsme se omezili na otrávané obličeje a magistra Fojtová občas změnila hlas tak, že zněl úplně jako by mluvila Jarmila a teatrálně vykřikla: "Nemám doma nic, co se dá rozbít!" Hodně nám to pomáhalo, hlavně psychicky.
 
Několikrát jsme předstírali návštěvu a nenápadně jsme hledali v Jarmilině příbytku důkaz, že se zpronevěřuje svému heslu. Bez úspěchu. Ona opravdu neměla nic, co se dá rozbít. Vše železné nebo z dubového dřeva. Žádná elektronika, žádný přístroj, motor, dynamo, nic. Petrolejka se neporouchá, kamna neobsahují ani jeden integrovaný obvod, v neckách se nespálí pojistky, prostě nic. Jarmila zůstávala vítězkou.

Naše frustrace vzrůstala a jednoho dne překročila hranici obvyklé čestnosti. Věděli jsme, že musíme nad Jarmilou a jejím mottem zvítězit, jinak život ztratí smysl. A protože v našem kolektivu máme všichni vysokou školu, vymysleli jsme plán. Naším esem v té ďábelské hře se stala magistra Fojtová, konkrétně její umění měnit hlas. Za pár dnů zazvonil v kanceláři Emila Rohlíčka telefon a ozvala se Jarmila: "Poslouchej, Emile, zajeď dneska k nějakému Svatošovi, ulice Nádražní třistapět, prodal mi televizi, tak ji hoď k nám, rozuměls?"

Emil byl manžel Jarmily, to aby bylo vše srozumitelné. Svatoš byl můj švagr, se kterým jsem vše domluvil, i televizor jsem mu zavezl. Jarmilin hlas byla magistra Fojtová, to je asi všem jasné. Následné zalapání po dechu patřilo opět Emilovi, to už tak jasné není. Emil opravdu zalapal po dechu a koktavě se zeptal: "Televizi?"

"No televizi, co se divíš?" zahřímala Jarmila Rohlíčková - Fojtová bez pardonu. Ona byla dost od rány. Emil se chtěl ještě chvíli divit, ale hlas v telefonu už pokračoval: "Takže dneska v pět, kde bydlí Svatoš víš, Nádražní třistapět, bude tě čekat. Tak ne abys přijel pozdě. A od něho rovnou domů, rozuměls?"

Bylo to všechno perfektně naplánované. Jarmila, ta skutečná, měla dnes pracovat do šesti, než se dohrabe domů, bude tam na ni čekat televize. Než se stačí vzpamatovat, přijde náš kolektiv jako by náhodou na návštěvu a jako jeden muž, včetně Fojtové a dalších ženských, se pohorší nad nehorázným pokrytectvím, kterého se Jarmila svým heslem dopouští. A teď pozor, vy všichni, kteří jste dočetli až sem. Pokud se vám tento plán zdá infantilní a primitivní, nevěřte tomu. Je mnohem sofistikovanější, než si myslíte.

V pět hodin přijel Emil Rohlíček ke Svatošovi. Díval se na něj, jako by chtěl uhodnout, co se mu honí v hlavě. Bylo poznat, že stále nevěří, že jeho žena by byla schopna nechat si dovézt do baráku něco tak nealternativního, jako televizní přijímač. Ale Svatoš se tvářil smrtelně vážně a všemi možnými způsoby vyjadřoval naprostou samozřejmost Jarmilina rozhodnutí. Vždyť přeci domácnost bez televize... to snad nemyslíš vážně, Emile...

V půl sedmé jsme tedy náhodou potkali Jarmilu na cestě z práce a společensky jsme jí navrhli, aby nás pozvala k sobě na návštěvu. Jarmila pokývala hlavou a řekla: "Jestli vám tam nebude nepohodlně, tak proč ne." A připomněla: "Nemám doma nic, co se dá rozbít." To abychom nezapomněli.

Vstoupili jsme společně do hlavní světnice a tam našli Emila, který seděl v křesle se sáčkem preclíků a sledoval přírodovědný pořad o užitečném hmyzu na české zahrádce. Vypadalo to, že tak úplně nesdílí jinaký přístup k životu, který stanovila jeho žena. Jakmile spatřil návštěvu, odhodil preclíky a povstal. Jarmila udělala krok kupředu. Vše jsme sledovali. Jarmila se otočila k nám, potom k Emilovi. Potom se opět otočila k nám.

"Hmmm...," řekl jsem mnohovýznamně. Tedy mnohovýznamně... ono to vlastně mělo jen jeden význam a Jarmila jej beze zbytku pochopila.

"To není moje... to není naše!" vykřikla zlostně.

"Jistě, že není, samozřejmě," řekl jsem. Fojtová se uchichtla. Někdo z kolektivu si potichu zabroukal: "Nemám doma nic, nemám doma nic..." Tvářil jsem se vážně.

"Ty blbče!" vykřikla Jarmila a mínila tím Emila. A protože jsem již řekl, že byla žena od rány, potěšilo mne, že mu vzápětí flákla strašlivou facku, tak silnou, že Emil udeřil hlavou o skříň na straně protilehlé ke směru, odkud facka přilétla. On Emil byl známý donašeč a podrazák, takže to byl příjemný vedlejší efekt celé akce.

Nebudu celou věc zbytečně prodlužovat, Svatoš si televizor odvezl a peníze vrátil. O tu bednu totiž vůbec nešlo. Šlo o následující dny v práci. Jarmila se opět vrátila do sebejisté pozice. Shlížela na nás z výše své odlišnosti. Ale my se cítili lehce, velmi lehce. Jistěže nám ještě mnohokrát připomněla své do kamene tesané: "Nemám doma nic, co se dá rozbít!"

My však, celý kolektiv, věděli, že nemluví pravdu. A vážně nešlo o tu televizi, která se u nich neohřála ani hodinu. I bez ní jsme věděli, že nemluví pravdu. Má totiž doma svého muže Emila, kterému před našima očima osobně rozbila hubu. A my věděli, že Emila se nikdy nezbaví, leda by nějak zprovodila ze světa jeho hubu a zbytek si ponechala, ale to nejde. Dokonalý plán.


29 názorů

a2a2a
04. 03. 2018
Dát tip

Toto vyprávění má šmrnc, lehkost,vtip a spád.


Andělka1
19. 09. 2016
Dát tip

Pro mne skvělé téma.

Existuje jedna sekta v Americe, která žije zcela přírodním způsobem..ve všem. Dnes si u ní kupují lidé stoprocentní bio..zřejmě mají dnes dobrý byznys. Ale mladí jim utíkají do měst a do civilizace. Do jiného způsobu života. Amišové. Jsou důkazem  jako Jarmila, že nic se nesmí přehánět, že vše má být vyrovnané. Že , když něco praktikuji - nesmí to být útěk, od někoho, něčeho, Ale hlavně tím, že jsem jiný - pak nejlépe o tom ani neceknout. Je to přeci pro mne...ne pro druhé. Těm jenom ukazuji, ale ideál je beze slov. Což je pro nás, ženy, velmi těžké.

Díky za poučný příběh, budu používat jako Amiše...o těch pro změnu psal jeden můj kamarád v Regeneraci. Bylo to pro mne velmi poučné. I nyní.


upupa
30. 07. 2016
Dát tip

Pekný príbeh. Najviac ma povznášajú netypické vyjadrenia, tie dávajú príbehu krídla ako red bull, teda: vsugerovala si, že v té vetě je obsaženo... sere... zvítězit, jinak život stratí smysl... byla dost od rány... Emil sa chtěl ešte chvíli divit...


S Jarmilou rozhodně nesoucítím a moc se mi to líbí, všem alternistům, kteří vnucují svoje názoru druhým, patří rozbít hubu, chudák Emil...

T* pobavilo mě to a přečetla jsem bez mrknutí oka, tak to má být


Danny
29. 01. 2016
Dát tip
:))))*

Jesse H.
22. 01. 2016
Dát tip

Celkem jsem se pobavila, ale zklamalo mě to v okamžiku, kdy Jarmila začala nadávat svému manželovi a vítezsví kolektivu jsem nějak nepochopila. Závěr, že samozřejmě nešlo o televizi, ale o Emila mi taky úplně nesedí, ono těch věcí, co jdou rozbít, budou mít doma vícero. Jestli se totiž počítá Emilova huba (která se mu zase zahojí), musí se samozřejmě počítat minimálně ta petrolejka, kterou po takovém pádu na zem už nezachrání nic. Já si ten výraz "nic,co se dá rozbít" představila spíš jako "nic, co se může porouchat" a byla jsem fakt zvědavá, co se z toho vyklube, ale ten závěr mě celkem zklamal.


Andián
19. 01. 2016
Dát tip

Sakra Šabach. To je marný. Nebudu zapírat. Vyholená na čárečku, parfém efekt "zatmívačka", sukně přesně pod prdel. Zkrátka vše, jak má bejt.

Esli teda mám krátkodobou paměť při tom všem hulení lepčí než Machulda, tak mi zbývá jen Štěch a suma humárum to tak šacuji minimax na Two. Two level.

Jo vlastně, ještě prý ta jedna dlouhá. Ale tu možná diskvali-fikuji.


StvN
16. 01. 2016
Dát tip

Super :)


K3
11. 01. 2016
Dát tip

Je to vtipné. Ovšem nemůžu říct, že by mě to zrovna ohromilo. Ale za úsměv to stojí, takže tip.


Janina6
11. 01. 2016
Dát tip

Pěkné a vtipné. Taky mi připadá, že ta povídka už tu před časem byla, nebo se mi to zdá? Každopádně jsem se pobavila. Potěšila mě rafinovanost pointy. Myslím ale, že to přípravné „A teď pozor…“ by tam být nemuselo. Ten, kdo dočetl až tam, už určitě dočte do konce, a ty ho tímhle upozorněním vlastně připravíš o to nejlepší – o překvapení. K jazykové stránce nemám větší připomínky, jen sem tam překlépek (před hlubokou moudrosti, otrávané). Je otázka, jestli se petrolejka opravdu neporouchá. A „frustrace překročila hranici čestnosti“ mi přijde divné vyjádření (jako by frustrace, když je jí příliš, přestala být čestná… ale já o čestné nebo nečestné frustraci nikdy neslyšela). Kromě těchto detailů se mi povídka líbila.


Gerty2
06. 01. 2016
Dát tip

Já už jsem to četl, nevím jestli tady nebo na PP, ale je to dost dobré. Zatím můj horký favorit na první místo v soutěži.


Jo.


StvN
04. 01. 2016
Dát tip

Souhlasí autor s nominací do PM?


Markel
01. 01. 2016
Dát tip

dobré počteníčko, dávam za *


careful
31. 12. 2015
Dát tip

Tohle je věc, co se mi líbila už na PP...nominuju na povídku měsíce.:)


Humorná povídka, jak má být. Pozitivně naladěné pobaví, blbce naštve. (-:


Prosecký
08. 12. 2015
Dát tip

Tip. Inovativní. originální.


Lakrov
07. 12. 2015
Dát tip

Na konci prvního odstavce mě překvapuje ten archaicky znějící druhý pád, ale hned mi dochází, že je to nejspíš záměr. Závěr (vyslovený v posledním odstavci) se mi líbí, cesta k němu je na můj vkus (aspoň co se slovní podoby týká) trochu kostrbatá. Námět, založený na oné potřebě kontrastu, či přímo odporu ke všemu současnému, se mi ovšem líbí; možná proto, že s Jarmilou trochu soucítím. Tip.


Zuzulinka
07. 12. 2015
Dát tip

:)*


gabi
06. 12. 2015
Dát tip

:) pre mňa našťastie stejně dobre, Zdendo


gabi
06. 12. 2015
Dát tip

care - ja iba za seba...pravidelne dávam rovnaký text na dva litweby a nestačím sa čudovať, ako niečo, čo má kladné ohlasy na jednom na druhom zotrú...a práve toto ma baví a zaujíma

pán Jaroslav je výnimka, píše skvelo, a tak sa negatívnej kritiky nedočká zrejme na žiadnom a hoci som to už čítala inde, prečo nie, dám mu tip aj tu*


Diana
06. 12. 2015
Dát tip
Pobavilo :-)*

careful
05. 12. 2015
Dát tip

...ale jinak mi připadá divný, že do zdejší arény se dávají věci prověřený v úspěšnosti odjinud... nejsi rozhodně jedinej, takovejch tu je:D... jen mi to připadá trochu jako zbytečný honění, nechápu, proč to děláte...někde už mi to pochválili, tak chci poplácat znova... nebo jako, že by jinde řekli, je to hrůza... nebo jsi to od poslkedně přepracoval (pak bych to chápala)...já do arény schválně flákla věc, co jinde nebyla moc známá, protože byla v miniaturách... mohla jsem sem fláknou ty, co mě za ně pleskali...ale chtěla jsem znát názor...na druhou stranu tady se jeden kloudnýho názoru pomalu nedožije, takže to byla asi zbytečná snaha...soráč za OT s psedofilozofickým okénkem...


careful
05. 12. 2015
Dát tip

Jo, tohle už jsem před časem tipovala...takže tomu dám tip znova...jedna z mála věcí, co mě i trochu rozesmála...co tak vzpomínám...


Gora
05. 12. 2015
Dát tip

Je to vtipný, ten inkriminovaný okamžik s fackou jako bych viděla.

Překlep ve slově otrávAné obličeje.                                    /T.


Kočkodan
05. 12. 2015
Dát tip
Já ti za tohle dílko hubu nerozbiju. Jedině možná za to, že píšeš tak málo. :-) Jako vždy jsem byl s produktem tvé hlavy a prstů spokojen,

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru