Ti co tě chrání

Byla jednou jedna holka. To je ale začátek, co ? Každý kvalifikovaný vysokoškolák právě dočetl. Bohužel jí nebylo vic jak třináct let. Zhruba to vím, protože jsem bydlel ve stejne koji. Holka z chude a neperespektivní rodiny. Čtrvt, kde jsme bydleli, byla celkově dost špinava, jedna z nejšpinavějších, lidi tady sem tam i umirali, z holek se stavalo smradlavé a nechtěné maso. Byla to ta čtvrt ve středu Brna, ta kudy se po dvaadvacate prostě nechodí, když jo, porušujete tim smlouvu, řeknete si, hmm cigáni, ale ne jen s nimi, prostě se všemi, co v te čtvrti bydli. Ciganů sice čtyřikrát víc, ale kupodivu to prostě nebyli jen oni, kdo zastaval zakon. Tahle holka, jmenovala se Tereza, už jako dítě, když ji mohlo byt maximalně jedenact let, chtěla okusit to, o čem si dospělaci jen polovtipně a polotajně šeptem vypravějí. Doplatila na to. Vždycky si ji zatahli na dvur, to byly barikády, domy ktere z ulice pusobily, že spolu nemají nic včetně jejich najemníků společného, se bez jakéhokoliv zájmu o názor kohokoliv spojovaly v JEDEN na dvoře, to byla druha strana. Na ulici bylo sprostě, ale když jste tam jednou bydeli a byli slabi, dvůr se pro vás stal tím místem, ktere lze klidně přirovnat k peklu. Dost často jsem byl svědkem toho, jak banda asi sedmnacti až devatenactiletych kluků ze čtvrti odchytnou Terezu, které není víc jak třinact. Tam na jednom z dvorů, stojí něco jako kulna, nebo kdovíco. Dnes jen prostě místo, kde lze každou novou generací vybudovat novy ukryt. Jenže oni ji tam pravidelně brali a znásilnovali, každým třetím nebo čtvrtým dnem se to dělo, ja to viděl, pokažde. Vidělo to víc lidí, co s tím nemělo nic společného, včetně Tereziny rodiny, ale strach byl silnější než strach. Dělo se to pořád, tak stejně jakosi jdete ráno koupit nějaké to pečivo ke kávě. Tereza jen koukala někam dodálky, vždy když už ji první popadal za předloktí, udělala ten svůj výraz, jakoby se dívala někam, kde to neexistuje. A s tím, z one skryše take třeba podvaceti minutách vycházela. Měla dvojče, Jarmilu. Ta se nikdy do ničeho nervala, už od pohledu nenáviděla všechno, co jakýkoliv člověk vypustí z ust. Ona ani nepochybovala, prostě nepříjmala. Vypadala stejně jako Tereza, jen Tereza vždy chtěla byt tzv sexbomba, ta co se o ni kluci z posilovny poperou, Jarka byla spíš jen takovy mastný flek, ke svému štěstí.

No a já jsem jen takový nepatrný pozorovatel, hodně lidí by klidně řeklo, že se zcela vymykám a že jsem podivín, víceméně osamělý a pomateně zvláštní jedinec. Nikdy jsem nebyl žadny slaboch, spíš doba do které jsem se narodil, začala byt z pravidla tak agresivní, až jsem i ja kdysi přestal držet krok, ale tu chut, chut někomu pořádně rozbít držku, samozřejmě někomu, kdo si to zaslouží, tu chut mam vždycky a pořád u sebe, i když jen potají. Můj život není jakkoliv oslnivý a ani dlouhý, je mi dvacetpět let. Někdo by klidně řekl, že jsem jen zhulené dítě, kterému nenávratně odjel vlak. Jenže to, to ve mně, o čem jsem vám říkal, se dostávalo pomalinku a zato s absolutní gradací ven. Byl jsem schopen pěstmi bouchat do dřevěných skříněk do doby, než z nich zbyly jen kousky, byl jsem schopen pohybovat se tak rychle, že ani kočky a kocouři mých přátel nikdy nezaznamenaly pohyb. Dokázal jsem obdivovat, nenávidět, milovat. Když jsem si všiml toho, co se v našem dvoře děje Tereze, pomyslel jsem si prostě, jo, ty ted musíš, protože nikdo jiný nic neudělá ! Policie ? Nechtějte vědět na jakých principech funguje policie ČESKÉ REPUBLIKy, nechtějte to vědět !!!

Když už po zhruba osmi měsících v bytě který jsem měl pronajatý, nezbylo skutečně nic a všechno bylo rozdrcené na třísky. Lokty, kolena, hlavy, pěsti, triky, zlost. Řekl jsem si jednoho šerého podvečera, kdy se Tereza vracela domů ze speciálních školních lekcí anglického jazyka, a jeden pacholek už po ní lačně šahal, že ted je ten čas. Bud Superman Viléme, totiž, tak se jmenuji, nikdo by to neměl vědět, ale vy můžete. Jarka jako vždy plná jakési vnitřní bolesti, vyběhla ven na dvůr, stála opodál a vypadala, že každou vteřinou vydechne naposled, byla tzv zkrouhlá, věděla, co se s Terezou děje a bude i tentokrát dít. Vyšel jsem za ní, povídám, ahoj Jarko. Dobrý den. já: Ty víš, co se jí tam pokaždé děje, žejo? J: Ničí jí to tak... udělalo to z ní prostě jen ducha, bez emocí, bez těla, hodně známých říká, že tak vypadám já, ale ona taková je. Jasně že vím, jsem špatne dvojče, špatna sestra, vím, ale nedokážu proti tomu nic udělat. A rozbrečela se. Neřekl jsem vám, že už asi před třemi měsíci jsem přes internet koupil tradiční tomfu, kdekdo by se smal, dal by třeba přednost kovovému biči. Málokdo ale dokáže pevným a zarputilým tréninkem zjistit, že s tomfou se snáz a bolestivě dostat na koule, a na krk. Jak tam tak stála a plakala, ja stojic kousek od ní, odhalil jsem, že vlastně za zády držím tomfu, neváhal jsem ani na okamžik,věděl jsem jak zaůtočit, umim to, i když to dělám nerad. Rozběhl jsem se víceméně sprintem k boudě, bez rozmýšlení nárazem kolenem a v tom i vahou celého těla jsem dveře vykopl, jako by to byla vata. Na mírný okamžik jsem zaznamenal výrazy, ona, zlomená, bez duše, bez emocí, bez zájmu, oni, jejich rodiče by možná klidně byli schopní říct, jsou to přece jenom kluci. Neukojený chtíč. Jednání bez jakéhokoliv náznaku řádné výchovy. Tentokrát jich bylo pět. Je celkem jedno, jak nad ní stáli. Ten co mi připadal nejblíž, dostal v celém tom dění, kdy jsem byl možná rychlejší než smrt, jednu do holeně pěkně tomfou, nadskočil tak, že by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že je někdo schopný takhle nadksočit po obyčejném uderu tomfou přes holení kost. Když to tak vyprávím, působí to, jakoby to všechno trvalo celá léta, jenže ne, šlo o okamžiky. V tu samou ránu prvně sraženému po pravé straně hoch, dostal plnohodnotný, svižný a silný švih přes lebku, ten co se v té chvíli ocitl za mymi zády, plný odhodlání tohle běsnění zvláštního souseda zastavit, z otočky dostal opravdu pořádný a procítěný zvedák, vedoucí přes rozkrok dále nahoru, mám dokonce dojem, že byl od spodu dolů nahý, to co s ním uder udělal, nejde popsat žádným výrazem, slovem, větou, prostě ničím. Můžu jen říct, že v tu ranu vypadal, že prostě umřel. Zbylí dva si během asi tak dvaapulsekundového utoku na ně na všechny, dokázali uvědomit, na čem jsou a pokoušeli se stáhnou někam zpět. Já ale prožíval to pravé šílenství, dokážu být jako ten Hulk, jen u toho prostě nezelenám, jen hrozně řvu a poškuzuji lidi kolem, kteří mi vadí. Oni mi vadili už dlouhou dobu. Jeden dostal šermířský výpad rovnou nad ohryzek, bylo mi v tu ranu jedno, jestli je zabiju a nebo ne, Batman, můj největší vzor sice vždy říkával, že zabitím jich se odnich nelišíme a proto stačí je zadržet, já ale měl dávno vyvinutou svoji speciální filozofii. Když ubližuješ ostatním, a navíc to děláš tvrdě a bezustání, je jedno, jestli při tom, když se ti v tom snaží někdo zabránit, umřeš. Je to prostě jedno. Zlo plodí zlo. No a ten poslední se dal rovnou na zbabělý uprk, stačily mi dva plnější a rychlejší kroky a byl jsem mu na dosah, trošku jsem do něj jen žduchl, zavrávoral a přesně jak jsem čekal a chtěl, otočil se na mě, během asi ani ne čtvrt sekundy neměl kus ucha, to prostě rychle vyšvyhnete stisk prsty na ucho a jen hbitě trhnete. Tomfou, kterou jsem pořád křečovitě svíral v levé ruce, jsem mu dal instinktivně ještě solidní přes obličej. To všechno se dělo v te kulně, Tereza naštěstí, ačkoliv to tak vubec nemusí působit, zůstala nedotčená. Ja jako správný zachránce, jsem se opravdu soustředil jen na ně, ona ležela pořád na tom stejném místě. Ale já to uviděl, něco co by možná ani sám Bůh neuviděl, kdyby se na to přímo nesoustředil, už její pohled nebyl prázdný, dostal tvar, barvu a výraz. Já hrozně chtěl ještě těm klukům něco chytrého říct, ale nemohl jsem, musel jsem jako správný superhero okamžitě zmizet. Vyprávím to ale hlavně proto, že tenkrát se to celé zrodilo. Tenkrát to, ne že skončilo, jak by si asi každý liberální čtenář mohl pomyslit, ne, tenkrát to začalo. Nebyl to sen, výsada, představa, chtíč a nebo ego. Byla to potřeba. Potřeba to zastavit.

Vždycky jsem byl tak trochu mimo mísu a kdekdo by klidně řekl, uplně magor a borec co je prostě mooc mimo. Asi proto jsem sice zmizel v ten okamžik, ale přitom se vrátil zpět domů.

Znám jednoho kluka, jmenuje se Marián, známe se už pěkně dlouho, víceméně od te tzv ranné puberty. Byli jsme pěkní chcáči, bez charakteru a pořád byla chut se rvát. Naštěstí, to jsme byli mladí a jen dělali frajery, tenkrát nám ještě ta doba neuskutečnovala možnosti k tomu byt skuteční sígři v třinácti letech, byla to spíš prostě hra a zkrátka, znali jsme se dlouho. Dneska jsme prostě byli jen takovi neškodní gumácí, pohybující se na hraně společnosti, nebo looseři, nebo prostě něco takového. Marián byl každopádně dobrý kamarád a jako vubec jediný můj kamarád a nebo známý, věděl o mých hyperextrapředstavách, jak jsem nějaký hrdina a zastávám dobro. Jak říkám, mimo jiné to prostě bylo z těch filmů. O tom jak místní hošani dostali takovou sadu, kterou nepamatují ani jeich praprapraprapraprarodiče byt třeba původem z Tatarska nebo ja nevim od kud, o tom se povídalo a vědělo v celé temné čtvrti, ne jen naše koje, i všechny ostatní kolem nás táhnoucí se až do turistického města, si povídaly o tom, jak ta banda nehorázných previtů, kteří na potkání s přehledem tvrdě mlátili třeba i staré, ostřílené a tradiční zedníky prostě proto, že neznali bázen, uctu, ani pokoru. Jejich rodiče se zapřísáhli k tomu, že až vyjde najevo, kdo to jejich klukům udělal, veřejně ho popraví společnými silami. Ale já se od té doby nebál. Bydlel jsem tam, kde vždycky.

Hele Viléme, co říkáš na ty kluky, to byli přece ti, co pořád dokola znásilnovali tu tvoji sousedku, ne ? Jak ona se kurva menuje, Klára nebo tak nějak. Tereza, řekl jsem mu bez sebevětšího zájmu o to, co povídá on. A nevím, jak jsem se na něj v ten moment podíval, ale řekl mi, že by dal dlan do ohně za to, že jsem to byl já. On to asi vzhledem k tomu, jak se vybavení mého domu během pár měsíců změnilo na naprosté třísky, nebyl zase tak velký odhad. M: NoooOO neKEEE. Voe. NEeee. Pyčo, on si vzal i tu nedavno koupenou tomfu, seš magor Viléme. Řekl s absolutním přesvědčením a výrazem člověka, který už párkrát na nějaké ty koně vsadil a dokonce i sem tam vyhral. Vzdal jsem to rázem, znal mě dlouho a o mých (nemocech) věděl. Jo, byl jsem to já. To je ale SAKRA TO, O ČEM CELOU DOBU MLUVÍM, KÁÁMO. DLOUHO SE TADY ŽIJE S TIM, ŽE SE NIKOMU NIC NELIBI, ALE TAKY NIKDO NIC PRO ZLEPŠENÍ NEDĚLÁ ! M: Hele hele, v klidu. Zastavil razem moji lehkou megalomanii Marián. Seš prostě blázen kámo, seš legenda, ale taky magor, víš přece, co jsou ti rodiče mladyho Jakuba zač. Stejně to krom něho byli samí cigáni, no nee ? Ale ti až se na tebe dohmátnou, zabijou tě, hehee. Což nebyl škodolibý smích, ale takový ten smích plný krátkého zamyšlení. Marián narozdíl odemě ze srdce nenáviděl cigány. Stejně tak jako každý kvalitní Čech, který za něco stojí. Byl na cigány šílený rasista, já přes to, že jsem se narodil v docela rasitické rodině, jsem rasista nebyl, dokonce jsem měl ten pocit, že chápání cigánovo a tak i jeho jednání sám chápu, oni by s tím ale samozřejmě nesouhlasili. Marián byl tedy zcela stoprocentně ujištěný, že šlo o cigány, že již zminovaný Jakub, byl jediný bílý. Docela rád už jen kvůli svému přesvědčení jsem ho vyvedl z omylu. Jo, cigáni byli dva, ti nejmladší a v tom všem zrovna i vypadali, že toho dělali nejméně,bti klíčoví tři, co jí tahali už od samého začátku, byli bilí. At se vám to líbí a nebo ne. Cigán krade. Bílý člověk nekrade ? Cigán kleje, bilý člověk nekleje? Cigán bije, bilý člověk nebije ? A nebo snad méně ? Ja pocházím z ČR. Každý at už je odkudkoliv, si vybaví naši politiku, zasměje se jen tak nazdařbůh, zato s naprostou jistotou, to se nesmějete cigánum ale bílým. Naši politiku tvoří bílí, všichni jsou bílí jako slib Boží. Mám snad ještě něco dodávat, jakože něco na vysvětlenou, vypointování ? Určitě ne. M: Byli bílí ?? Tomu nevěřím. Něčeho takovýho je schopná jen ta černá pakáž !! Marián stejně jako uplně všichni s vlastností naprosto nezdravé a neopodstatněné nenávisti vůči cigánům, neskládal vůbec žádné logické argumenty. Prostě jen říkal, protože oni jsou cigáni. Navíc je pravda, že jsme k samému štěstí Mariánovu párkrát sami viděli oneho Jaryna, jak s Terezou mile rád mluví. Jenže fakt byl prostě ten, že Járyn a ještě jeden odkudsi z naproti tam sice byli taky, ale ti hlavní tři byli bílí kluci. Jenže VEM TO ČERT !!! Říkám si pořád dokola sám pro sebe. Bílí, hnědí, černí, nebo třeba modroružovoblankytní, ti co se neumí chovat v mezích snesitelnosti, at chcípnou. A každý rozumný člověk mi dá za pravdu, že nejde jen o cigány. Neřešim rasu, můžeš být třeba rasa z vesmíru, když se budeš chovat tak, že budeš zcela zásadně a neomluvitelně fyzicky utlačovat toho, kdo vedle tebe stojí, nezasloužíš si potom sám stát. Mezitím vším vykládáním a přesmýšlením, at už v myšlenkách a nebo nahlas, Marián pořád svým způsobem nedokázal plně pobrat to, čeho se vlastně dopídil. A čím víc mu to postupně docházelo, tím víc působil sám jako vyměněný. M: Takže ty teda fakt hodláš být hrdina, jo ? Brněnský zachránce ? Osvoboditel. Už není temný Gotham, ale temné Brno.. A bez jakéhokoliv náznaku nějaké bázně se dvakrát uchychtl. Jenže já ho tvrdě ubezpečil, že má pravdu. Že to chci dělat dál. On to vzal nakonec docela vážně, přecijenom jsme opravdu byli něco jako nejlepší kamaradi. Marián začal soustavně a bezunavně pídit po nějaké přezdívce. U té příležitosti si ještě celý sám bez sebe uvědomil, že jsem vlastně nedávno zbil pět místních kluků tak strašně surově, že minimálně dva z nich vlastně mohli mluvit čistě o štěstí, že to přežili. A svitlo mu ohledně krytí. M: A sakra voe, ty debile, ty jsi měl tu svoji slavnou tomfu, ale byl jsi zahalenej ?? Těžko co, seš idiot, řekl zcela rozhodně. Měl pravdu, na té první své akci jsem ještě škrabošku neměl, jenže věřím tomu a ono se časem i ukázalo, že jsem věřil správně, že v takové rychlosti, co se to všechno stalo, ta ukrutná bolest především, v té kvapnosti si asi žádnýc z poškozených hochů prostě nestačil všimnout a už vůbec ne uvědomit, že jsem vlastně soused od vedle, co čas od času kouká s dýmkou plnou haše z balkonu na boudu, co se v ní děje. Ne, nesvitlo jim, v te situaci prostě ne. Jediní, kdo to nejspíš jasně tušili, byla samozřejmě Jarka, ta to věděla. A Tereza, ta podle mě možná tušila, ale proč by o tom mluvila, když díky tomu získala svobodu, o které už v té době ani tajně nesnila, prostě se smířila s tím, že ji nemá a mít nebude. j: Ne, neměl jsem nic. Ale oni nevědí, že jsem to byl já, byl jsem rychlejší než smrt. Nepřeháním a ani sám sebe zběsile neplácám po ramenou, prostě to tak fakt bylo. Řeknu ti naprosto upřímně, všechno to, co jsem si představoval, to neodpovídá skutečnosti, ta je jiná. A můžu ti říct jedno, dobudoucna budu chtít mít maskování, ale tentokrát to skutečně nebylo třeba, bolest příteli, skutečná fyzická bolest, prahová, ta je silnější než odkryté karty. M: Nooo jasně, zase ty tvoje rádobychytrý hovna, co mají vytvářet kolem tebe auru chytrosti a přitom je to prostě jen mlení patýho s vlašákem přes devátý. Skutečná fyzická bolest, začal po mně Marián ironicky opakovat... Ale časem toho nechal a vrátil se zpět k tomu, co ho podle mě zajímalo nejvíc. M: Helee, a co teda budeš ? Budeš chtít mít škrabošku, prostě nějakou masku, sám jsi to přiznal, co budeš ? Něco musíš být a nebo symbolizovat, jako každý superhrdina. Namítl jsem mu, že ne každý hrdina musí být SUPER a že ti opravdu tvrdí, zpravidla vypadají jako běžní lidé. Pamatuješ Drive, ten chlápek se taky choval jako hrdina, ale neměl masku, dokonce vypadal jako běžný člověk. Ale to, jak se nakonec zachoval, mělo v sobě cosi hrdinského a jeho surovost si nezadá s žádným maskounem. M: Jasně, máš pravdu, já vím. Jenže pokud to hodláš dělat tak, jak jsi to momentálně načrtnul s těma klukama, masku budeš muset mít, i nějakou zbroj. Objednám si ještě druhou tomfu, ubezpečil jsem ho. Po sálodlouhém a unavném páčení vyvvrtkou, co teda za masku bych preferoval, jsem se uvolil a přiznal, že bud něco na způsob kočky a nebo nějakého ptáka. M: Kočka ?? Chachachahahahaa. Kocour. JSEM... KOCOUR. Hahachachehehe. Jasně, moc dobře jsem věděl, že být kocouří muž, je prostě pasé, je to teplé a víceméně zženštilé. Je to protě naprosta hrůza. Ale jen si to zkuste představit, hrdina co se pohybuje aspon trochu jako kočka, je rychlý jako vítr, mrštný jako guma na provázku. Nebojí se žádné výšky a překážky, má tajemný a pronikavý pohled a když chce, tak prostě z nenadání zmizí ve tmě. Je ostrý. M: Nj, uznávám, není to zase tak špatný, navíc bys byl fakt origin, protože kocouří muž prostě není zatím ani v komiksu, natož ve skutečnosti. Na chvíli se zamyslel a z ničehonic dodal. Je to prostě lepší na holku. Lidi by se dlouho smiřovali s tím, že je ochranuje kocouří muž, věř mi. Bylo by jim z toho horko. Musel jsem uznat, že má asi nejspíš tak trochu pravdu a tak trochu u mě znamenalo, že ji opravdu má. A nebo prostě nějaký pták, vyprskl jsem mu unahleně, z ničeho nic dřív, než začal sám o čemkoliv více hovořit. Chacha---. Zasmál se jen na půl, což bylo perfektní znamení, tu druhou pulku smíchu, jakoby jednou provždy spolknul. Znamenalo to, že se chtěl původně zase jen vysmívat Hmm. Pobručel k mému velkému překvapení uznale. Ale jakej ?? Nevím, odpověděl jsem, to je vlastně jedno, víš, nepotřebuji představovat konkrétního ptáka, jde mi jen o ten symbol jako takový. Třeba bajný Fényx, rozbájnil se Marián. Pravda, neznělo to špatně, ale bajný fénix už prostě něco je a já to být nemohu. Ne, prostě pták. Jen pták. Marián si vzpomněl na film Birdman. Ale Birdman nebyl hrdina, ale herec co kdysi hrdinu hrával, netopýra. Jenže já chci být prostě jen (ten) pták. Chápeš ? Symbolizuje to nadpřirozenost jako takovou. Lidi pět tisíc let vymýšleli něco, co jim dopomůže aspon ptáky napodobit v tom, co dělají. Ale pták to prostě ani neumí, nee, on to dělá. Lítá. A je jedno, jaký to je pták, až na nějaké výjimečné druhy. Budu ten symbol. Symbol něčeho, co člověk prostě nedokáže, strašně moc to chce a věřím, že tajně každý člověk na planetě po ničem jiném než po schopnosti létat jako pták netouží. Já jím budu. Nebudu moci létat. Ani nebudu vypadat jako pták, ale budu moci dělat něco, co ostatní považují za nemožné...