Jak zahodit kouzelné věci

Když získáte kouzelné věci a špatně s nimi zácházíte, mohou nadělat víc škody než užitku.

Za nedávných časů, v dobách, kdy se po zemích českých, moravských, slezských i slovenských proháněli komančové, žil v malé jihočeské vesnici nedaleko Třeboně muž ve středních letech jménem Honza. Jeho otec byl už mnoho let po smrti a odkázal mu pouze rybářské náčiní. Jeho matka však zemřela teprve před několika východy slunce. Na pohřbu své matky si Honza uvědomil, že už je o něj němá kdo starat. Rozhodl se tedy jít do světa a najít si nevěstu, která by mu žehlila, prala a uklízela jako jeho nebožka matka. Opustil svou rodnou konopnou chaloupku i nenáviděnou vesnici, ve které chcíp pes, a vydal se se svým rybářským náčiním do vzdálených krajů. Ušel jen několik mil a palců a zjistil, že ho to chození vůbec nebaví. Rozhodl se tedy, že se vrátí zpátky domů, ale zapomněl, kudy šel. „Kdybych měl alespoň peníze na autobus,“ pomyslel si. Navíc Honzu přepadl strašný hlad.

Přišla noc. Honza se díval na hvězdy a ve svých představách je spojoval do souhvězdí vypadajících jako pecen chleba či sklenice s kojeneckou výživou, kterou měl moc rád. Vtom si všiml padajícího meteoritu. Honzovi jeho maminka až do své smrti vyprávěla před spaním různé pohádky a příběhy, aby mohla usnout. Proto věděl, že padající meteorit mu může splnit jedno přání. „Přeji si, abych chytil zlatou rybku,“ pomyslel si. Hodil udici do vody a během chvilky mu skutečně něco zabralo. Honza s úlovkem zápasil skoro hodinu, a když ho vytáhl, uviděl na háčku maličkou rybičku, ve které rozpoznal zdomácnělou formu karase stříbřitého. Skutečně chytil zlatou rybku! „Když mě pustíš, splním ti tři přání,“ promluvila rybka lidským hlasem a nepřestávala Honzu přemlouvat, aby ji pustil. „Tak užvaněnou rybu jsem v životě neslyšel,“ řekl Honza, vzal ji za ocas a praštil s ní o žulu. Rybka poté začala používat značně obhroublou mluvu a její prosby se změnily na výhrůžky. Honza s ní mlátil o žulu tak dlouho, dokud rybka nevydechla naposledy. „Ještěže to neviděli ochránci zvířat,“ pomyslel si, když rybku opékal nad ohněm. Rybka Honzovi vůbec nechutnala. „Fuj! Chutná stejně jako divoký karas,“ zanadával a pak si uvědomil, že ryby vlastně nesnáší. Jeho otec, vášnivý rybář, je totiž neustále lovil. Honza je měl na talíři skoro každý den a z duše se mu hnusily. Hodil tedy rybku do vody, přesně jak si to přála.

Ráno se Honza rozhodl, že rybářské náčiní vymění za jídlo nebo za něco užitečného. Potkal malého mužíčka, který měl o jeho prut zájem. „Dám ti za něj tenhle kámen. Když ho držíš v ruce a vyslovíš místo, kam se chceš dostat, okamžitě tě tam přemístí,“ řekl mužíček. Honza s ním tedy vyměnil rybářské potřeby za kouzelný kámen. „Kam máš namířeno?“ zajímalo mužíčka. „Jdu na stranickou schůzi,“ zalhal Honza, protože chtěl vypadat důležitě. „Opravdu?“ zeptal se nedůvěřivě lilipután. „Ať se propadnu do západních Němec, jestli lžu!“ řekla Honza, a v tu chvíli byl pryč.

Honza se rozhlížel na novém místě, kde se ocitl. Vypadalo to tam jako v budoucnosti. Plné výlohy prodejen, všude čisto a uklizeno a nikde žádní komančové. Bylo to skutečně západní Německo, o kterém mu jeho otec vyprávěl. „Úchylák!“ zakřičela nějaké starší dáma a ukázala na něj. Honza nejdřív nechápal, co se děje, ale potom si uvědomil, že je nahý. Ten kámen ho sice přenesl do Německa, ale jeho šaty zůstaly v jižních Čechách. A stejně tak i kouzelný kámen, takže se Honza musel dostat do Čech po svých. Honzu to nejdříve trochu znepokojilo, ale hned nato si vzpomněl, že spousta lidí začínala v cizí zemi s holým zadkem. Naštěstí našel v nedaleké popelnici dobře padnoucí páchnoucí šaty, a tak už se za ním lidé neotáčeli ani na něj nepokřikovali, ale zato si zacpávali nosy. „Teď, když mám nové šaty, můžu si namluvit nějakou panenku,“ pomyslel si Honza.

 V západním Německu se Honzovi docela líbilo a díky tomu, že ho otec učil němčinu, se německy bez problémů domluvil. Stále ho však trápil hlad. Prohledával popelnice, jestli v nich nenajdu kus žvance, a v jedné z nich objevil starou mošnu. Sáhl do ní a ruce se mu ocitl smažený řízek. Napadlo ho, že k řízku by se hodily také vařené brambory. Sáhl opět do mošny a našel je v ní také. Stejně tak i láhev přeslazené limonády a sklenici s kojeneckou výživou. Dosyta se najedl a napil a kouzelnou mošnu si vzal s sebou.

Honza došel na nádraží a na jedné z laviček uviděl vousatého člověka přikrytého novinami s láhví čiré tekutiny, jehož oblečení páchlo stejně jako Honzovo. „To musí být kouzelný dědeček!“ pomyslel si. A hned se ho šel zeptat, jestli tomu tak skutečně je. Vousatý člověk velice ztěžka řekl: „Sis piš, že sem kouzelnej dědeček. A to, co držím v ruce, je kouzelná voda. Stačí se napít a zbaví těch všeho trápení. Ale tu ti nedám. „A vyměnil byste svou kouzelnou vodu za moji kouzelnou mošnu? Stačí sáhnout dovnitř a najdete v ní jakékoli jídlo nebo pití, které si přejete.“ Kouzelný dědeček souhlasil. Dal Honzovi svou láhev a vzal si od něj mošnu, ze které vzápětí vytáhl další láhev s čirou tekutinou a začal ihned pít. Honza se rozhodl, že zázračný nápoj ihned vyzkouší. Trochu se napil a starosti rázem opravdu zmizely.

S veselou náladou se Honza dovrávoral z nádraží na jakýsi trh, kde své zboží prodávali obchodníci z východu. Rozhodl se, že by u těchto mile se tvářících obchodníků mohl koupit nějaký dar pro svou budoucí nevěstu. Věděl, že mnoho z nich nemá pevně stanovené ceny, a je tedy běžné s nimi smlouvat. Zastavil se u arabského prodejce koberců. „Kolik stojí tenhle?“ zeptal se Honza. „Dvacet marek,“ odpověděl prodejce. „Tak málo?“ „Dobře. Dám vám ho za čtyřicet.“ „To je pořád málo.“ „Tak za padesát. Ale výš už jít nemohu, přišel bych o dobrou pověst.“ „Já nemám ani fenik,“ posmutněl Honza, ale vzápětí dostal výborný nápad. „Máte povolení k prodeji?“ zeptal se obchodníka. „Za čtyřicet.“ „A víza?“ „Za dvacet.“ „Asi bych měl zavolat policii.“ „Vezměte si ten koberec jako pozornost zdarma. Ale ne abyste o tom někomu vykládal,“ řekl Arab a nechal Honzovi koberec i s jakýmsi lejstrem. Honza se do lejstra podíval. Stálo v něm: Návod k použití a údržbě létajícího koberce. Honza se zaradoval, že získal létající koberec za velmi výhodnou cenu pro sebe a velmi nevýhodnou cenu pro arabského obchodníka, a rozhodl se jej hned vyzkoušet. Otevřel návod a první straně bylo v několika jazycích včetně češtiny napsáno: Děkujeme Vám, že jste si zakoupil (a, o, i, y) tento výrobek. Věříme, že s kobercem značky Seď a leť budete spokojen (a, o, i, y). Honza zalistoval na českou část návodu. Koberec je třeba nejméně jedenkrát týdně vysávat. Údržba ho však nezajímala, chtěl vědět, jak se létající koberec ovládá. Brzy ho hledání v návodu omrzelo, a tak si usmyslel, že si létání vyzkouší sám. Posadil se na koberec, návod položil vedle sebe a řekl: „Koberečku, leť!“ A koberec i s Honzou skutečně letěl. Jenže čtvrt metru nad zemí a pozpátku. Náklonem těla se Honzovi dařilo ovlivňovat směr letu, ale jinak nic nesvedl. Navíc mu při letu vypadl návod, takže se ani nemohl podívat, co má dělat. „Stůjte, občane!“ zaslechl za sebou. Honza se ohlédl a uviděl drába ve stejnokroji, tvářícího se velmi přísně. „Stát!“ zakřičel dráb. Koberec a zastavil a spadl na zem. Dráb okamžitě přispěchal k Honzovi a spustil: „Couvání do křižovatky, překročení povolené rychlosti, žádná státní poznávací značka, vyhazování odpadků za jízdy a jak cítím, i požití alkoholického nápoje. „To je kouzelná voda, která vás zbaví veškerého trápení,“ bránil se Honza. „Ukažte mi řidičský průkaz.“ „Řidičský co?“ nechápal Honza. „Jízda bez oprávnění řídit a zesměšňování veřejného činitele,“ přidal dráb další přestupky. „Vaše vozidlo se zabavuje. Dal bych vám přísnější trest, ale dneska mi umřela tchýně, takže mám dobrou náladu.“

Honza byl ze ztráty létajícího koberce velmi nešťastný. Bez něj už neměl dar pro nevěstu a musel jít domů pěšky. A přejít část západní a celé východní Německo, to není, holenkové, žádná legrace. „Aspoň, že se odsud do východního Německa dostanu. Opačně by to bylo mnohem složitější,“ pomyslel si, když opouštěl město a šel po silnici, blízko níž se tyčil velký skalní výchoz na jedné straně a tekla řeka na straně druhé. Vlezl tedy do vody, aby už tolik nepáchl, ale nebylo mu to příliš platné, protože do řeky ústila městská kanalizace. Po vykoupání pokračoval v cestě. Jakmile ho chození unavilo, zastavil se a odpočíval. V takovýchto chvílích vzpomínal na svého otce: válečného hrdinu, který padl v šest let trvající válce, když ostatní vojáci zbaběle prchli před postupujícím nepřítelem, zatímco on sám bránil celý koncentrační tábor před přesilou ruských vojáků. Pamatoval si ho jako urostlého modrookého muže a vybavoval si i jeho vojenský kabátec s orlem na prsou. Poté si také vzpomněl na matku, jejíž smrt způsobil. Připadalo mu, jako by se to stalo před několika dny, protože se to stalo před několika dny. Proč jí jen vykládal ten vtip? Proč se při jeho poslouchání musela houpat na židli a jíst rohlík? A proč při záchvatu smíchu musela ze židle spadnout a rohlík jí zaskočil v hrdle?

Z rozjímání vytrhly Honzu jakési zvuky, které přicházely od blízké skály. Podíval se ke skále a zjistil, že do ní mlátí malý mužíček kladívkem. „To musí být permoník!“ napadlo Honzu, a ihned šel za ním. Jak se k permoníkovi přibližoval, zjistil, že zas tak malý není a že je docela dobře živený. „Co to tu provádíš?“ zeptal se Honza. „Sbírám kameny,“ odpověděl permoník. „Ale proč sbíráš tyhle obyčejné a tohohle kousku zlata si nevšímáš?“ zajímalo Honzu. „To je pyrit, lidově zvaný kočičí zlato. Těch už jsem nasbíral dost,“ odpověděl permoník a pokračoval v práci, Honzy si nevšímaje. Honza vzal pyrit do rukou a prohlížel si ho. Jeho tvar byl velmi neobvyklý. „Tohle není obyčejný pyrit. To je kámen duší!“ uvědomil si a vzpomněl si na verše, které mu o něm řekla jeho matka:

Tomu, kdo čtyřikrát otočí kamenem,

zjeví se zemřelý, se kterým mluvit touží,

ať jeho duše v nebi, pekle, očistci či někde uvězněná přebývá.

Kámen však není radosti pramenem.

Po rozmlouvání s mrtvými se živý souží

a šťasten nebývá.

Honza kamenem čtyřikrát otočil a zjevil se mu jeho otec Hans. „Jak to, že mě nenecháš na pokoji ani po smrti, ty zmetku?“ okřikl Hans svého syna, který se tak lekl, že kámen upustil. Ten se při dopadu na zem rozskočil na dva kusy a Hansův duch zmizel tak rychle jako čerstvé domácí koblihy z plotny. Honza se snažil kámen slepit jílem a znovu s ním otáčel, ale nic naplat. Byl navždy zničený. Dal si jej alespoň do kapsy na památku, ale byl tak těžký, že mu stahoval kalhoty. Nechal si tedy jen polovinu.

Další den se Honza vydal s prvním ranním náklaďákem na cestu. Šel pořád podél silnice a stopoval vozidla, doufaje, že ho některé z nich zaveze do východního Německa, ale když kolemjedoucí viděli jeho popelnicové oblečení, ohyzdný obličej a přiblblý výraz v něm, přidali plyn a upalovali pryč tak rychle jako člověk, který si právě sedl na vosí hnízdo. Večer došel Honza do velkého města. Když hledal popelnici, ve které by se mohl najíst a přespat, všiml si krásné mladé dívky s přiléhavou halenkou, krátkou černou sukní a černými holínkami na vysokých podpatcích, jež stopovala vozidla. „Taky se chce dostat domů,“ napadlo ho a pořád ji pozoroval. Občas se dívce podařilo zastavit nějaký automobil, do kterého poté nastoupila, ale, jak si Honza domyslel, nepodařilo se jí žádného řidiče přemluvit, aby ji svezl. Po několika minutách totiž opět vystoupila a stopovala další vozidla, znovu a znovu. „To by byla nevěsta!“ pomyslel si Honza, „jen doufám, že umí vařit. Láska sice hřeje, ale vdolky jsou vdolky. Rovnou se jí zeptám, jestli by mi je usmažila.“ Honza došel k dívce a řekl: „Buď pozdravena, vzácná panno.“ Dívka se hlasitě rozesmála a řekla: „Panno? Už dávno ne.“ „Směje se, to je dobré znamení,“ zaradoval se Honza a řekl: „Mohla bys pro mě něco udělat?“ „A prachy máš?“ zeptala se dívka. „Ne, ale mám půlku pyritu,“ odvětil Honza. „Jak se jmenuješ?“ „Sára.“ „Sára. To znamená princezna! A já jsem Honza!“ zaradoval se, protože si vzpomněl, že v maminčiných pohádkách spolu Honzové a princezny žily šťastně až do smrti. „Seš dost divnej. Ještě nikdo ze zákazníků se mě nezeptal, jak se jmenuju, natož aby se představoval,“ řekla Princezna. „Vezmi si mě za muže, Princezno. Budeme spolu žít šťastně, dokud nás smrt nerozdělí,“ řekl jí Honza. „To by ses asi nedoplatil. A nezdržuj, musím vydělávat. Když se můj pasák dozví, že roztahuju jen hubu a ne nohy, tak mě hrozně zmlátí,“ řekla Princezna. „Takže ty žiješ v otroctví?“ zeptal se překvapeně Honza. „Jo. Žiju,“ odpověděla smutně Princezna. „Neboj se, Princezno, já tě z otroctví vysvobodím a pojmu tě za svou ženu,“ nabídl Honza. Ale to už si jich všiml i pasák. Byl velmi vysoký, tmavý a svalnatý a u pasu měl nůž a pistoli. Zamířil rovnou k nim a řekl: „Sáro! Přestaň se vybavovat a začni pracovat! A ty, mladej…“, chtěl pokračovat, ale pak si uvědomil, že Honza je starší než on. „Postarší pane, jestli o ni nemáš zájem, tak vypadni!“ „Já o Princeznu mám zájem. A vysvobodím ji z tvých spárů.“ To už se do něj ale pasák pustil. A vzhledem k tomu, že ovládal umění boje a měl opravdu velkou sílu, za chvíli ztloukl Honzu do bezvědomí.

Honza se probral na posteli v domě jakéhosi muže, který vedle něj seděl na stoličce. „Ten tě ale pořádně zbil. S takovými lidmi si nesmíš nic začínat,“ řekl muž. „Ale já musím Princeznu vysvobodit!“ namítal Honza a pověděl mu celý svůj příběh. „Tak ty jsi syn Hanse Wagnera? To ale znamená, že jsme příbuzní! Před lety tvůj dědeček znásilnil manželku stříněte  mého nevlastního prastrýce.“ „Takže jsi můj strejda!“ zajásal Honza. „Pro to žádné pojmenování neexistuje. Ale příbuzní by si měli pomáhat,“ řekl nevlastní prasynovec manželky svého stříněte, která byla znásilněna Honzovým dědečkem, jehož budeme dále nazývat „příbuzný.“

Náhle někdo zaklepal. Příbuzný šel otevřít a ve dveřích stála…Princezna! Tentokrát na sobě neměla pracovní oděv a vidět toho na ní bylo málo. Honzovi však připadala mnohem krásnější než předtím. A to, že za ním přišla, v něm probudilo pocit, jaký ještě nikdy nezažil. Nechtěl ji už jen proto, aby mu vařila a uklízela. „Je Honza v pořádku?“ zeptala se Princezna příbuzného. Ten ji uvedl dál. „Princezno! Já věděl, že mě máš ráda!“ řekl radostně Honza. „Nemám tě ráda! A už vůbec nechci být tvou ženou!“  „A proč jsi tedy přišla?“ zeptal se zklamaně Honza. „Chtěla vědět, jestli seš celej.“ „Ale jestli mě nemáš ráda, proč ti na tom tak záleží?“ zeptal se Honza. „Nikdo se ke mně nikdy tak hezky nechoval. Pro všechny jsem jen špinavá šlapka, ne krásná princezna. Vyspí se se mnou, zaplatí, odjedou a víc je nezajímá. Natož aby pro mě chtěli lepší život.“

„Nechte už těch citových výlevů a dobře mě poslouchejte,“ pravil příbuzný, zatímco vyndával jakýsi předmět ze skříně. „Tohle to kouzelný vojenský batoh. Legendy praví, že v nestrašnější válce, jakou lidstvo poznalo, zahynulo na straně poražených i několik opravdu krutých vojáků. Jejich duše pak byly potrestány tím, že byly uvězněny do vojenského batohu. Pokud se na batoh správně poklepe, objeví se opět zhmotnělý oddíl těch nejšílenějších nacistických vojáků s plnou polní připravených bojovat!“  „Kde jsi ten batoh vzal?“ zeptal se Honza. Ukradl jsem ho z berlínského muzea,“ řekl příbuzný. „Stačí poklepat dvakrát, jednou, dvakrát a vojáci se objeví. Já se však přivolávat duše šílených vojáků z batohu nikdy neodvážil.“ „Oddíl vojáků nemůže mít v jednom batohu dost místa. Šlo by je pustit, aby se už do něj nemuseli vracet?“ zajímalo Honzu. Tahle otázka příbuzného rozčílila. „Tobě je těch mizerů líto? Měli by skončit rovnou v pekle! Bůh k nim byl až příliš milosrdný. Zachránit je od věčného zatracení může živý člověk. Ale jak, to nevím.“ „A vy tomu věříte? Jak vůbec můžete vědět, že to funguje? A jestli se jedná o legendu a ten baťoh byl vystavený v muzeu, proč to nikdo předtím nezkusil?“ zeptala se nevěřícně Princezna. „Tu legendu zná jen pár lidí, kteří ji slyšeli za války od jednoho opilého vojáka v hospodě. A kromě mě byli všichni úplně namol, takže si ji druhý den ani nepamatovali. A pokud se jedná o opilecký výmysl, tak jak vysvětlíte tohle?“ řekl příbuzný a poklepal na batoh dvakrát a jednou. Z batohu začala vycházet jakási záře, která ale během několika vteřin pominula. „Neodvažuji se to dokončit. Ale jestli ty máš dost odvahy, tak ti batoh daruji,“ řekl příbuzný. „Pro vysvobození Princezny udělám cokoli,“ přisvědčil Honza a chtěl vstát. „To snad počká do zítřka, ne? I z postele bys dneska těžko vstával,“ řekla Princezna. „Jako pár byste se opravdu hezky doplňovali. Mladá, hezká a inteligentní holka a…“ Příbuzný chtěl něco doplnit, ale to, co by řekl, by vyznělo jako Honzova urážka, a tak si to raději nechal pro sebe.

Když se dalšího dne Honza probudil, seděla na židli vedle postele Princezna. Nohu měla přes nohu a na Honzu se pěkně usmívala. Tedy, alespoň mu to tak připadalo. Později zjistil, že Princezna kouřila indické konopí. Jakmile si mezi sebou řekli vše, co chtěli, příbuzný vzal Honzu stranou, aby mu znovu popsal, jak se má s batohem zacházet. „A ne, že to zase zkazíš jako s těmi ostatními kouzelnými věcmi,“ připomněl příbuzný Honzovi jeho předchozí nezdary. „Víš, že to máme rodině? Jeden z našich příbuzných – ani se neptej, v jakém vztahu k tobě je – získal po konci druhé nestrašnější války, jakou lidstvo poznalo, kouzelný měšec, ve kterém každý, kdo do něj sáhnul, našel marku. Byl dobrák od kosti, a tak každému rozdával peníze. A víš, co se stalo?“ „Okradli ho?“ hádal Honza. „Ne. Ten pitomec rozdal tolik peněz, že znehodnotil celou německou měnu. Rohlíky stály miliony a malé děti si s penězi i hrály, protože neměly žádnou hodnotu. Není důležité, jakou kouzelnou věc máš, ale jak s ní zacházíš.“ Potom se Honza a Princezna s příbuzným rozloučili a vyšli směrem k domu, kde přebýval pasák.

Už zvenku bylo vidět, že dům pasáka je velmi velký a přepychový, vůbec se tedy Honzovi nelíbil. Vešel s Princeznou dovnitř. Ocitli se ve velké místnosti, kde byly různé kýčovité sochy a obrazy. Na jejím druhém konci byly dveře, které se zrovna otevíraly a v nich stál…Pasák. „Už pro tebe nechci dělat. Odcházím tady s Honzou,“ spustila na něj hned princezna. „To se pleteš, holčičko! Budeš dělat jen to, co ti řeknu a dneska v noci budeš vydělávat!“ okřikl ji pasák. „Jestli nenecháš Princeznu jít, vypustím na tebe z tohohle batohu oddíl šílených vojáků!“ pohrozil pasákovi Honza. „Jo. A pak spolu odletíte pryč na kouzelném koberci.“ „Půjdeme pěšky. Létající koberec mi zabavil dráb,“ vysvětloval Honza, ale pasák mu nevěřil. Honza si tedy batoh sundal ze zad a dvakrát na něj poklepal. Z batohu začala vycházet záře a pasák pochopil, že Honza myslel svou hrozbu vážně. Honza na batoh poté poklepal ještě dvakrát a jednou, ale místo aby se objevili vojáci, záře pominula. „Asi jsem na batoh špatně poklepal. Jakže zněla ta kombinace?“ zeptal se Princezny. „Dvakrát, jednou, dvakrát, odpověděla mu“, ale pasák na nic nečekal, přiběhl k Honzovi a snažil se mu vytrhnout batoh z rukou. Honza ho pevně držel, ale pasák byl silnější, takže mu batoh vytrhl. Pasák podstoupil pár kroků od Honzy a Princezny a řekl: „Pomodli se, strejdo! Bude to naposledy! A ty, Sáro, okamžitě po jeho smrti odklidíš tělo z mého baráku. Je dost teplo, takže se bude rychle rozkládat a smrdět ještě víc než teď.“ Po těchto slovech poklepal na batoh dvakrát, jednou, dvakrát. Z mošny vyšlo dvanáct paprsků, které dopadly na zem, a na jejich místě se objevili vojáci z nejstrašnější války všech dob. Všichni na sobě měli vojenské kabátce s orlem a hákovým křížem na prsou a byli ozbrojení. Někteří měli samopaly, jiní pušky a jeden dokonce i protitankovou zbraň. „Zabijte ho!“ rozkázal pasák a ukázal na Honzu, který stál před Princeznou, připraven ji chránit. „Ale vždyť je černej!“ řekl jeden z vojáků a jeho druhové si mezi sebou něco mumlali. „Ticho!“ rozkázal jejich velitel v důstojnickém stejnokroji a promluvil k nim: „Takže… Nějaký přistěhovalec nečisté rasy po nás chce, abychom zabili Árijce, který mluví plynule německy.“ „A ještě k tomu mého syna!“ vykřikl jeden z vojáků. Honza se na něj podíval a poznal v něm svého otce, Hanse Wagnera! Pasák dostal takový strach, že si cvrknul do trenek. „Vojáci, nabijte a zamiřte na nečistého,“ rozkázal velitel. „Prosím, milost!“ řekl pasák, který se krčil v rohu místnosti a třásl se hrůzou. Po chvíli spadl na zem a už se nezvednul. Puklo mu srdce. „A to jsem ho chtěl jenom postrašit,“ povzdechl si velitel.

Hans přišel k Honzovi a řekl: „Přivolals moji duši. Už zase! Víš, jak je to nepříjemné? Mnohem horší než když se opiješ a pak se vozíš na kolotoči… Rád tě vidím,“ dodal a Honzu objal. „Tahle krasavice je moje nevěsta,“ řekl Honza a představil otci svou nastávající. „No, k Árijce má hodně daleko, ale aspoň nebudete mít debilní děti jako já,“ řekl Hans. „Pojď s námi domů, táto,“ řekl Honza. „Nemůžu. Já ani mí druhové sem už nepatříme. Naše duše jsou uvězněné v tom batohu. Za to, co jsme prováděli, si zasloužíme přísný trest. A teď máme na svědomí život dalšího člověka. Pořád s chlapy mluvíme o čisté rasy, ale my sami už těm blábolům nevěříme. Kdyby tak naše činy šly nějak vzít zpátky,“ posteskl si Hans. „Já vám odpouštím, řekl Honza. „Myslíš to upřímně?“ zeptal se Hans. „Myslím to upřímně jako politici své předvolební sliby,“ přisvědčil Honza. „Slyšeli jste to, chlapi?“ zvolal Hans, „můj syn nám odpustil!“ Všichni vojáci se začali radovat a děkovat Honzovi. „Jenom lidské odpuštění nás mohlo zachránit před peklem,“ vysvětloval Hans. „Spal ten batoh a naše duše odejdou do očistce.“ Honza udělal to, co si jeho otec přál. Jakmile se spolu rozloučili, polil batoh benzínem, který Princezna odčerpala z pasákova auta, a zapálil jej.

Když spolu odcházeli z pasákova domu za zvuků hasičských sirén, řekl Honza: „Princezno, teď spolu půjdeme domů až k nám do jižních Čech, tam se vezmeme a budeme spolu žít.“ „A nechceš raději zůstat v Německu? Mám tady svůj byt, ve kterém spolu můžeme bydlet.“ Tak dobře,“ souhlasil Honza. „Vlastně ani nevím, proč se chci vracet do své země. Vždyť je to díra. A u nás ve vsi se stejně neděje nic zajímavého,“ řekl Honza, začal líbat Princeznu a raději nemyslel na to, co všechno ještě předevčírem mohla mít v puse.

A byla svatba. Za svědky šli nastávajícím manželům Honzův příbuzný a Princeznina kamarádka z práce. Obřad probíhal na radnici, protože takového kněze, který by posvětil jejich sňatek, by stejně nenašli. Díky tučným příjmům z Princezniny práce si mohli dovolit bohatou hostinu. Já tam taky byl. Jedl, pil a pak z toho blil. Po svatbě se měli dobře. Princezna nechala práce cizoložnice a vydělávala si jako striptérka, zatímco Honza bral slušnou státní podporu. V západním Německu si žili velmi šťastně. A jestli neumřeli na syfilis, žijí spolu dodnes.

---