Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Jak jsem ho potkal poprvé
datum / id08.02.2016 / 464395Vytisknout |
autorJesse H.
kategoriePovídky
zobrazeno423x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jak jsem ho potkal poprvé

     Byl jsem v horském srubu sám, na jakési hlídce. Někdo nám to tam poničil, tak jsem byl poklidit, opravit, co bylo potřeba a obhlídnout, jestli někoho nenačapám. Už jsem se skoro chystal odjet, okolí propátral, ale nikoho neviděl, všechno jsem dal do pořádku, bylo načase se vrátit. Asi by to byl poslední večer tam, seděl jsem na verandě a vychutnával ten klid, být sám bylo pro mě nezvyklé a nečekaně příjemné. A pak jsem v tichu noci zaslechl, že se někdo blíží. Jezdec. Zpozorněl jsem a za nedlouho jsem si byl jistý, že jede sem. Stezka byla skoro neznatelná, noc tmavá, přesto se nezdálo, že by bloudil. Rozhodně už tu někdy byl a mě ihned napadl ten neznámý vandal. Zaradoval jsem se, že to s ním vyřídím. Skočil jsem si dovnitř pro pušku a ve skrytu čekal. Zvuk kopyt se mi na chvíli ztratil, jak musel ještě objet kus skály, a ta přestávka se mi zdála tak dlouhá, že jsem začal uvažovat, co se asi stalo, ale pak už se definitivně blížil a já si uvědomil, že jsem udělal chybu. Jestli jsem ho chtěl překvapit, měl jsem uvnitř zhasnout, dokud na srub nemohl vidět, teď už věděl, že tu někdo je a dá si pozor nebo ujede. Ale na to už bylo pozdě. Přesto se stále blížil, plynule, bez zastávek, bez zaváhání… bylo to divné, nepochopitelné. Začalo mi docházet, že jsem se zmýlil a bude to někdo jiný, trochu jsem se uvolnil a očekával někoho od nás. Konečně se vynořil kůň, ale nikdo na něm nejel a navíc jsem ho poznal. A pak se stalo několik věcí najednou. Nevěřícně jsem vyšel ze stínu a chtěl ho chytit za uzdu, protože to byl Jessein Sunshine. Jenže to jsem neudělal, najednou jsem za sebou něco zaslechl a otočil se po zvuku. Pak jsem dostal ránu do spánku a všechno zmizelo. Probral jsem se až za nějakou chvíli, dost dlouhou, jak jsem později zjistil. Byl jsem svázaný a ležel u zadní stěny srubu, hlavu podloženou dekou. Viděl jsem, že na jedné spodní palandě leží Jesse, je přikrytá a neklidně spí. Jinak byl srub prázdný.

     Nechápal jsem, o co jde. Jesse by mě neomráčila a rozhodně nesvázala, musel tam být ještě někdo. Ale co pak ona? Je taky svázaná? Musím nás oba osvobodit? Moc času na přemýšlení jsem neměl, protože najednou vrzly dveře a bylo jasné, že přichází můj věznitel. Nechtěl jsem, aby hned věděl, že už jsem vzhůru, tak jsem honem rychle zase zavřel oči. Slyšel jsem, jak za sebou zavřel, pak se zastavil, možná koukl na mě a nakonec přešel k posteli a usedl na židli vedle ní. Ještě chvilku jsem počkal, a pak jsem si dovolil malinkou škvírkou se podívat, co se děje. Seděl u ní, v ruce šátek a něžně jí otíral tváře a čelo, obličej plný bolesti a starosti o ni. Ulevilo se mi, protože Jesse moji záchranu nepotřebovala, tohle musel být Shawnee Dean a byl tady jednoznačně pro ni. Na druhou stranu bylo jasné, že ona v pořádku není, teď jsem měl víc času lépe si ji prohlédnout a viděl jsem, že je bledá, zpocená a rysy má ztrhané.

     Příliš jsem se zabral do prohlídky její tváře, takže jsem nepostřehl, že si mě Shawnee všimnul a otočil se ke mně. Pohlédli jsme si do očí, už nemělo smysl nic předstírat. Zvedl jsem hlavu a s námahou se posadil, on naposledy rychle koukl na Jesse, přehodil šátek přes opěradlo židle, unaveně přistoupil a poklekl naproti mně na jedno koleno. Byl vysoký asi jako já, ale ne tolik svalnatý, spíš štíhlý a šlachovitý, měl tmavé vlasy, tvář pokrytou tmavým krátkým vousem, šedé oči a pod pravým z nich dlouhou tenkou jizvu. Ještě jsem ho nikdy neviděl a slyšel jen celkem dost nenávistné řeči od Willa nebo hospodské povídání hraničící s pohádkami, věděl jsem však, že ho nemám rád. Ale říkal jsem si, že on snad nemá důvod cokoli proti mně mít, tak proč mě vězní? Klečel naproti mně a klidně si mě prohlížel pronikavýma, lehce přivřenýma očima.

     Pak se zeptal: „Co hlava?“ Svázanýma rukama jsem si sáhl na spánek v očekávání nánosu zaschlé krve, ale byl tam jen malý strup. Ošetřil mě, byl jsem překvapený.

     „Dobrý.“ I já si ho soustředěně měřil očima.

     „Promiň tu ránu, asi byla silnější, než jsem plánoval.“

     Už jsem jen přikývl.

     „Jsem William Dean,“ představil se.

     „Shawnee, ano,“ odpověděl jsem. „A já Christian Evans.“

     „Jo,“ odmlčel se. „Musím si to ověřit.“

     Tím mě trochu zaskočil, nevěřícně jsem na něj koukal. Po chvilce jsem si kromě jeho pohledu začal všímat i jiných věcí. Zarudlých koutků očí, velikých tmavomodrých kruhů pod nimi, pomalých pohybů. On byl unavený, opravdu hodně unavený.

     Pokusil jsem se stoupnout si, chytil mě za ramena a pomohl mi na nohy.

     „A jak to chceš prověřovat?“ řekl jsem vyzývavě. „No tak do toho!“

     „Jen pomalu,“ krotil mě. Jenže já se dostal do ráže, chtěl jsem si trochu rýpnout.

     „Spíš rychle. Jak dlouho ještě ty vydržíš?“ Ale, už když jsem to říkal, jsem věděl, že jsem to přehnal. Tohle byl Shawnee Dean, velmi nebezpečný muž, a podle toho, co jsem slyšel, mě klidně zastřelí dřív, než stihnu třeba jen mrknout. K mému překvapení se však v jeho obličeji nic nezměnilo.

     „Jak dlouho bude třeba,“ odpověděl prostě a já se zastyděl. Zahanbeně jsem sklopil oči a změnil téma.

     „Co je s ní?“ ukázal jsem k posteli.

     „Je zraněná. A strašně vyčerpaná,“ povzdechl si. „Prcháme už pět dní.“

     „Pronásledují vás?“

     „Ano. Nic jsem teď venku neslyšel, zdá se, že kaňonem ještě nikdo nejede, ale stejně musím hlídat.“

     „Pomůžu ti, když mě rozvážeš.“

     „Nerozvážu,“ zavrtěl hlavou. „Dokud si nebudu jistý.“

     „Dobře,“ pokrčil jsem rameny.

     Jeho pohled ztvrdl. „Ani se nehni,“ poručil mi, já mlčky přikývl a on se přesunul zpátky k Jesseinu lůžku. Lehce ji pohladil po skráni.

     „Jesse?“

     „Hm?“ otočila k němu hlavu, ale oči neotevřela. To nevěstilo nic dobrého.

     „Je to důležité. Někoho ti přivedu, ano?“

     „Jo,“ oči zůstaly zavřené.

     Shawnee ke mně přistoupil, rychlým pohybem nože mě zbavil pout, ale, ani jsem si nevšiml, jak se tam ocitla, už držel v ruce pistoli a dloubal mě s ní do ledvin. Do ucha mi tiše zaznělo: „Žádné hlouposti!“ a postrčil mě k židli u postele. Poslušně jsem se posadil a zadíval se do té tolik známé tváře. Vypadala opravdu špatně, bylo mi líto ji budit jen proto, aby se na mě podívala, ale já tady nerozhodoval. I když se mě svou zbraní jen lehce dotýkal, měl jsem pocit, že mám hlaveň zaraženou hluboko do zad. Takovou situaci jsem ještě nezažil, bylo to vážně nepříjemné.

     „Ahoj Jesse,“ snažil jsem se říct vesele, ale znělo to spíš divně. Možná právě proto to však zaúčinkovalo velmi rychle. Její oči se okamžitě otevřely a nevěřícně na mě zůstaly hledět.

     „Chrisi!“

     Hlaveň rázem zmizela z mých zad a na rameno mi lehce dopadla jeho smířlivá ruka.

     „No,“ trochu jsem se na židli zavrtěl, „předpokládám, že teď už zase můžeš spát,“ řekl jsem jí, i když to bylo samozřejmě pro Shawneeho a neubránil jsem se výsměšnému tónu. Neušlo jí to. Najednou se posadila, přikrývka se jí svezla z ramen a odhalila zakrvácenou košili, pod kterou se rýsoval obvaz. Říkal, že je raněná, ale přesto mě to nějak překvapilo.

     „Jen lež,“ zatlačil jsem ji jemně zpátky a pozoroval, jak její oči přeskakují z jednoho na druhého. Pak se zastavily na mém čele.

     „Jsi zraněný,“ podotkla a zase se obrátila na Shawneeho stojícího za mnou. „To ty?“ vydechla a on nejspíš přikývl.

     „Ježíši, Wille!“ to už znělo vyčítavě. On mlčel. Čekal. A dočkal se. Znenadání jí tváří proběhl stín pochopení a ona lehce přikývla. „Jo tak! Vy se vlastně neznáte.“

     „Už je to dobré,“ ozvalo se za mnou.

     „Ale tohle jsi nemusel,“ rukou se lehce dotkla mojí tváře, kousek pod bolavým místem.

     Chytil jsem ji za tu ruku a položil zpět na postel. „Ale musel. Já to chápu, žádný strach. Vidím, že sotva stojí na nohách, musel tě ochránit před cizím chlapem. Udělal, co musel, Jesse, včetně tvého probuzení. Ale teď zase klidně spi, jo?“

     S otázkou v očích se otočila na něj. Prosmýkl se okolo mě a poklekl na zem u její hlavy. Vstal jsem a odstoupil od nich.

     „Ty mu nevěříš?“

     „Nemohl jsem, pochop. Dokud jsem si nebyl jistý, že je to opravdu on. Neboj se, už je to pryč. Spi, prosím tě.“

     „No jo, budu. A ty?“

     „Taky bude,“ vložil jsem se do toho. „My už si to tu vyřešíme, jen klid.“

     „Díky!“ usmála se na mě. A pak i na něj. On ji políbil a tím jí zavřel ústa i oči.

     My dva se posadili proti sobě ke stolu a chvíli mlčeli, abychom jí dali šanci usnout, ale vlastně to nebylo třeba. Spala prakticky okamžitě.

     „Tak jdi už. Budu na hlídce,“ vyzval jsem ho potom. „Teda jestli ještě nemáš pochybnosti.“

     „To nemám. A využiju to, díky, Chrisi, máš to u mě.“ Zvednul se a začal svlékat kabát a odepínat pistolový pás. Zbraň z něj vyndal a i s ní v ruce se chystal zalehnout.

     „Kolik jich je za vámi?“ zeptal jsem se ještě.

     „Už jen tři. Ale mezi nimi je Cly Blair.“

     „To mi nic neříká.“

     „Chrisi,“ jeho hlas byl najednou velmi naléhavý, „kdybys něco zaslechl, jakkoli nepatrného, hned mě vzbuď.“ Malinko se odmlčel. Ve mně se okamžitě začala zvedat vlna odporu, takové podceňování a vodění za ručičku jsem si nehodlal nechat líbit. A on ještě pokračoval. „Kdybys usínal, motala se ti hlava nebo tak něco, cokoli, přijď pro mě. Praštil jsem tě opravdu pořádně, byl jsi v bezvědomí dost dlouho. Ještě ti může být špatně.“ Díval se mi do tváře, musel vidět, co se ve mně chystá, protože přivřel najednou smrtelně vážné oči a pomalu zavrtěl hlavou.

     „Tohle není legrace, Blair je nebezpečný chlap. Vím, co jsi, a co nejsi, nehraj si tu na hrdinu. V žádném případě,“ zdůraznil.

     Pořád se tak díval, bylo jasné, že vidí, že jsem stále nevychladnul. Unaveně se opřel o opěradlo židle. „Tady nejde o to, kdo jak vypadá, nebo kdo si co o kom myslí. Jde o naše životy. Tvůj, můj. Její!“ ukázal palcem přes rameno na spící Jesse. „Nebudeme hrát žádné hry. Jestli ti to není jasné, běž spát, já to tu ohlídám. Rozumíš? Nedovolím, aby se jí zbytečně něco stalo.“

     „To už jsi dovolil, ne?“ zase jsem vypěnil. „Tak takovýhle život s tebou má? Takhle teď žije? Tomu ty říkáš ochrana?“

     On zůstal klidný. „Ano, i tohle k jejímu životu patří. Je to daň. Daň za záchranu jiných životů. Byla to její volba, nemůžu ji ochránit před ní samotnou. A nerozčiluj se tady, nemáš tušení, o čem mluvíš.“

     „Ne, to asi nemám. A asi ani nechci mít.“

     Ušklíbnul se. „Přesně. Velmi pohodlné!“

     „Možná,“ odpověděl jsem zlostně. Ale připadal jsem si jako malý kluk. Měl samozřejmě úplnou pravdu. Jestli se blíží banda pistolníků, já nemám šanci srub sám ubránit. On nejspíš ano, aspoň podle toho, co jsem o něm věděl. Jenže je moc unavený, potřebuje se vyspat. A já mu nabídl pomoc, myslel jsem to vážně, a teď jsem se cítil hloupě. „Promiň, to jsem neměl. Samozřejmě, že tě vzbudím, jen, co se něco šustne,“ řekl jsem skoro úplně klidně. „Dobrý? Běž spát.“

     Na chviličku zavřel oči a vypadalo to, že si oddechnul. „Dobrý. Jdu.“ Měl jsem pocit, že určitě upadne, v životě jsem neviděl vyčerpanějšího člověka. Přesto mi předtím tak samozřejmě odpověděl, že vydrží, jak dlouho bude třeba. Nějak jsem mu to věřil. Mluvil tak vážně, jistě, s obrovskou autoritou. Pocítil jsem k němu záchvěv obdivu, proti své vůli, proti všemu, co jsem o něm kdy slyšel. To jsem si nechtěl připustit, takže jsem vyšel do noci hlídat.

     Venku jsem ušel jen pár kroků, než jsem si uvědomil, že nemám zbraň. Tiše jsem zaklel a otočil se zpátky. Neozbrojený jsem teď opravdu být nehodlal. Opatrně jsem vešel dovnitř a rozhlédl se po své pušce. Ale mé oči se zastavily na posteli, kde ležela Jesse. Nebyla v ní totiž sama. Nečekal jsem, že by si Shawnee vlezl k ní, ale on to udělal, a to, co jsem měl před sebou, byl obraz spokojenosti a míru. On ležel v rohu, zády ke stěně s levou rukou nataženou pod Jessein polštář. Ona mu spočívala v náručí, hlavu položenou přes ten polštář na jeho ruce, svou levou ruku měla složenou pod hlavou a dlaň schovanou v jeho dlani. Byla stočená do klubíčka a on obtočený okolo ní. Dokonale do sebe zapadali, jejich dlaně i jejich těla, pod tenkou dekou to bylo přesně vidět. Shawnee měl ještě pravou ruku položenou přes ni, i ve spánku ji objímal. A na dosah, těsně vedle okrajového prkna, ležela jeho pistole. Vypadala tam velmi nevhodně, ale patřila k němu, to bylo jasné, nehledě na hrozící nebezpečí. Jesseina tvář byla nádherně klidná, spokojeně spala v jeho náručí a na mně teď bylo tuhle poklidnou scénu ohlídat. Vzpamatoval jsem se, sebral z věšáku, kam jsem ji já nepověsil, pušku a vydal se splnit svůj úkol.

     To, co mi řekl, ve mně vyvolalo strach. Tenkrát bych to nikdy nepřiznal, dnes už klidně můžu, ale v duchu jsem viděl po zuby ozbrojené chlapy s pistolemi v rukou, jak se kaňonem plíží ke srubu. Celou noc jsem byl jak na trní, hlava mě bolela, ale jinak mi nic nebylo, byl jsem nejostražitější hlídka na světě. Měl jsem na přemýšlení dost času, ale nemyslel jsem vůbec na nic. Přemýšlel jsem o tom mnohem později, když už jsem byl dávno pryč. Bral jsem jako samozřejmost, že je Shawnee daleko starší než já, tipoval jsem alespoň o pět let a to bylo tehdy hodně. Už jsem to nikdy nepřehodnocoval, nebyl důvod, takže je jasné, proč jsem teď opravdu překvapený, když jsem zjistil, že jsme stejně staří. Je to vlastně úplně jedno, ale kdybych to byl věděl tenkrát, styděl bych se asi ještě mnohem víc, takhle jsem měl alespoň výmluvu, že on je ten starší a tudíž by měl být i rozumnější. Je to fakt srandovní.

     Každopádně ta noc byla klidná, nic se nedělo a první zvuk rušící její ticho, bylo vrznutí dveří srubu, které se s ranním paprskem světla otevřely a Shawnee vyšel ven. Byl to někdo úplně jiný, jako bych ho znovu viděl poprvé. Jen ty oči byly stejné. Byl pružný, rychlý. A nebezpečný. Cítil jsem to z každého jeho pohybu a byl jsem v tu chvíli zatraceně rád, že je zrovna na mé straně. Nebo spíš já na jeho.

     „Všude klid?“ zeptal se po krátkém pokývnutí na pozdrav.

     „Jo. Celou noc. Možná jste jim opravdu ujeli.“

     „Možná. Ještě počkej,“ řekl a zmizel v lese. Byl to nepokrytý rozkaz, ale tentokrát se ve mně ani nic nevzpříčilo. Za nějakou dobu se vrátil a posadil se vedle mě.

     „Obhlídnul jsem kaňon z vyhlídky, nic se tam neděje.“

     Přitakal jsem.

     „Co hlava? Jsi v pořádku?“

     „Bolí. Ale jinak dobrý.“

     „Fajn. Díky, Chrisi, opravdu jsi mi moc pomohl.“

     „No, kvůli tobě jsem to nedělal.“

     Upřímně se zasmál. „To já samozřejmě vím. Teď je řada na tobě,“ ukázal ke srubu.

     Přikývnul jsem a šel se natáhnout. Uvnitř byla ještě úplná tma, nechápal jsem, co ho mohlo probudit, ale hlavu jsem si s tím nelámal. Lehnul jsem si na volnou postel a v mžiku usnul.

     Probudil jsem se odpoledne, ve srubu to vonělo jídlem, Shawnee byl venku a Jesse ležela podložená polštáři a usrkávala něco horkého z hrnku. Vypadala mnohem líp, skoro bych řekl, že takřka normálně. Usmála se na mě.

     „Ahoj. Tak co, vyspinkaný?“

     I já se usmál. „Jasně. Jak ti je?“

     „Jsem v pohodě, vidíš, ne?“ byla opravdu veselá. „Co tvoje hlava? Dal ti pažbou, že jo?“

     „Já nevím. Ale je dobrá.“

     „To jsem ráda. Mrzí mě, že tě praštil.“

     „To už nebudeme řešit. My to máme spolu vyřízené.“

     „Prima.“

     Vtom vešel Shawnee, já ještě seděl na okraji postele. Rychlým pohledem přejel vše ve srubu a i on se usmál. „Všichni vyspaní, paráda. Za chvilku bude oběd. Nebo už je to večeře?“

     „Ne, ne, oběd! Přece bys nám ho neupřel,“ ozvala se Jesse se smíchem. Těžko uvěřit, že ještě před pár hodinami tady ležela skoro v bezvědomí a Shawnee mě poučoval o smrti, která jim kráčela v patách.

     Znovu se usmál, teď jen na ni. „Jsi vyhladovělá! To je dobře. Však se neboj, pak si klidně můžeš dát i druhou večeři.“ I on byl uvolněný, zdál se bezstarostný. Musel jsem se zeptat.

     „Co ti chlapi venku?“

     „Nikde nikdo. Napadlo trochu sněhu, už nás nenajdou.“

     Takže i já jsem si mohl oddechnout, překvapilo mě, jak hodně jsem byl napjatý. Vyklouzl jsem ven, potřeboval jsem se trochu provětrat a taky jsem je tam chtěl nechat chvíli o samotě. Venku byl opravdu bílý poprašek a zatažená obloha slibovala, že sněhu ještě přibude. Ale bylo moc teplo, dlouho nevydrží. Došel jsem na vyhlídku, chvíli pozoroval klidný kaňon pod sebou a vychutnával si ten pocit volnosti. A pak mi došlo, že to znamená, že bych se měl sbalit a odjet. Ale nejdřív jsem si ještě chtěl promluvit s Jesse.

     Vrátil jsem se do srubu a navrhnul jí rozhovor venku na verandě. Ona samozřejmě souhlasila a hned se začala soukat z postele. Chtěl jsem jí pomoct, ale Shawnee mě zarazil. Byla to zkouška, jestli chce Jesse ven, musí tam dojít. I to jsem ale pochopil až později. On jí jenom pomohl uložit pravou ruku do závěsu z šátku, pečlivě ji zabalil do deky a nechal ji jít. Ale viděl jsem mu ve tváři, jakou mu to dalo práci. Nakonec se stejně neudržel, a když otvírala dveře, tiše ji zastavil.

     „Ale jen chvilku, Jesse.“ V těch pár slovech byla veliká naléhavost. Ona ho s úsměvem políbila, přikývla a už byla venku. Sedli jsme si spolu na lavičku a povídali si jako normálně. Byla zvědavá, co Will, já a ostatní dřevorubci, co její oblíbená místa, musel jsem pořád odpovídat. Ale nakonec jsem se i já ke svým otázkám dostal.

     „Kde jsi ty byla, když jste sem přijeli? Já viděl jen Sunshinea, ale tebe ne. A ani Shawneeho…“

     „Chrisi, já nevím. Byla jsem mimo. Ale Willa jsi vidět nemohl,“ usmála se, „jinak by tě musel střelit.“

     „No to máš pravdu,“ uznal jsem. „Jak jsi ale jela, v bezvědomí?“

     „Ale no tak. Will mě přece vezl. A jak to udělal tady u srubu vážně nevím. Ještě jsem s ním o tom nemluvila.“

     „Neměla bys…“ nevěděl jsem, jak to říct. Vlastně jsem pořádně ani nevěděl, co chci říct. „Neměla by ses trochu držet zpátky? Dál od něj?“ A bylo to venku.

     „Dál od něj?“ vyvalila na mě nevěřícně oči. „Chrisi, jsem s ním tak málo. Je to právě naopak. Potřebuju být k němu blíž.“

     „A co Nancy?“

     „Co jako?“

     „Co ona říká na takovýhle tvůj život s ním?“

     „Tohle není můj život s ním. To je prostě můj život. O samotě, s Nancy, s Willem, je jedno jak. Už nejsem dřevorubec. Teď mám i nepřátele.“

     „Ano, to jsem si všimnul,“ podotknul jsem, ale asi to ani nevnímala. Byla ponořená do svých myšlenek, do něčeho, co ji trápí.

     „Nancy ho nemá ráda. Já vím,“ povzdechla si. „Ty taky ne. Ani Will, John, asi nikdo z vás,“ znovu si povzdechla. „Není lehké to vědět.“

     Na jejím vzezření bylo vidět, že ji to opravdu tíží, celá se jakoby schoulila, na lavičce trochu poposedla a zdravou rukou se o ni opřela.

     „Musím si jít lehnout,“ řekla najednou a její hlas byl hrozně slabý a prázdný. Zvednul jsem oči k její tváři a viděl, že je úplně bílá. Vyděsila mě. Vstala z lavičky a zamířila ke dveřím, ale udělala snad jenom jeden krok a už se kácela na zem. Celé mi to došlo moc pozdě, vystartoval jsem, že ji chytím, ale v ruce mi zůstala jen její deka a ona se zhroutila na prkna verandy, až to zadunělo. Měl jsem pocit, že ten zvuk ještě ani nedozněl a dveře srubu už se rozletěly a Shawnee se vrhal k ní. Ustoupil jsem mu a nechal ho, aby ji vzal do náruče a odnesl dovnitř. Už byla zase při smyslech a zahanbeně klopila oči.

     „To nic,“ řekla, „jenom trochu slabost.“

     „Já vím,“ přikývl Shawnee.

     Bylo mi trapně. I když jsem si nemyslel, že bych na ni nějak moc tlačil, stejně jsem ji přinutil k rozhovoru o očividně nepříjemných věcech a nejspíš jsem to přeci jen přehnal. Nechal jsem je samotné vevnitř, Shawnee tam řinčel nádobím, takže Jesse nejspíš dostala konečně oběd, a pak všechno ztichlo. Nevím, kolik času uplynulo, celkem dost, on pak vyšel ven, samozřejmě sám, a v ruce nesl misku s jídlem, kterou mi podal a chystal se k odchodu.

     „Díky!“ řekl jsem, už jsem byl opravdu hladový.

     Beze slova přikývl.

     „Já…“ začal jsem nejistě, „omlouvám se, za to tady…“

     On se otočil a pevně mi pohlédl do očí. „To nemáš za co, mně určitě ne. A… asi ani jí,“ polkl. „Ty nevíš, co má za sebou. Ale já ano, měl jsem to zařídit jinak, tušit, že to takhle dopadne.“

     „A co teda? Tak mi řekni, jak to všechno bylo. Tady u srubu a vůbec, co jste všechno prožili.“

     Viděl jsem na něm, že se mu do toho nechce. Ale pro mě to byla možná poslední šance. Jesse nic neví a já to neměl jak jinak zjistit. Rozhodl jsem se pro nátlak, i když jsem si říkal, že se možná pouštím na tenký led.

     „Shawnee,“ spustil jsem na něho odhodlaně, „řekni mi to, prosím. Vem to jako protislužbu za tu noční hlídku. Řekni mi to a jsme vyrovnáni.“

     „Dobře,“ usmál se, kupodivu i očima. „Jsi zvědavý, co?“

     „To si piš,“ mimoděk jsem se dotkl zraněné skráně. Shawnee se zachechtal, posadil se vedle mě a spustil.

     „Když jsme se blížili, věděl jsem, že srub není prázdný. Už jsem tu byl, vím, kdy se podívat, než zajedeš za tu skálu. Jesse byla bezvládná, bylo třeba ji někam uklidit, než zjistím, jak to tu vypadá. Do toho srubu jsme potřebovali, musel jsem to nějak zařídit. Takže jsem Jesse za skálou uložil na zem a vydal se sem prozkoumat situaci. Našel jsem tě, obhlídnul srub i přístěnek a usoudil, že tady budeš sám. A protože bylo jasné, že je největší pravděpodobnost, že tu bude někdo z vás, dřevorubců, bylo jasné, že tě musím zneškodnit nějak rozumně. Věděl jsem, že Sunshine na povel půjde sám, a že, jestli tu bude někdo z vás, pozná ho, tak jsem ho poslal po pěšině a sám to střihnul lesem a doufal, že nenadělám víc hluku, než on. To se mi, myslím, celkem povedlo,“ ušklíbl se, „tak jsem se k tobě mohl přiblížit a omráčit tě pažbou. Bohužel jsi na poslední chvíli přeci jen něco zaslechl, já jsem se trochu lekl a vzal jsem tě víc, než jsem původně chtěl. Ale skácel ses pěkně. Pak jsem nakoukl do srubu, abych se ujistil, že tu opravdu nikdo další není, svázal tě a vyrazil pro Jesse. Než ses probral, uložil jsem ji a ještě jednou obhlídnul okolí. A to je tak nějak všechno, zbytek už víš.“

     „No, pěkně jsi to zařídil. Když vezmu do úvahy, jak jsi byl vyčerpaný, klobouk dolů,“ neubránil jsem se uznalému tónu. „Ale ještě mi řekni, co bylo předtím, jak to začalo, co se stalo Jesse…“

     Očividně ochladl. „Něco ti dlužím, ve skutečnosti hodně, takže ti řeknu, co se jí stalo, protože to bys z ní asi nedostal. Ale jak to začalo, to ať ti poví sama, když bude chtít,“ odmlčel se. Bylo vidět, že doposud ho to vyprávění vlastně bavilo, ale teď úplně zvážněl a bylo mi jasné, že sranda skončila. Slova z něho najednou moc nechtěla ven, ale slíbil to, takže se snažil.

     „Blair už nás honil tři dny. Nedařilo se nám ujet jim, na přímý boj jich bylo moc a už jsme toho měli oba dost, byli jsme unavení, nevyspalí, docházelo nám jídlo… a oni nás zase doháněli. Museli jsme narychlo zaujmout obranné postavení na konci takového údolíčka, bylo tam spousta křoví, ale žádný pořádný úkryt, jen pár balvanů a za nimi holý svah nahoru ke skalám. Byli moc blízko, přes ten svah už bychom to nestihli, měli by nás tam jak na střelnici. Takže jsme si vybrali každý jeden z těch balvanů, schovali jsme se a čekali na ně. Rychle se stmívalo. Blížili se křovím, slyšeli jsme je, ale neviděli. Byli opatrní, vyčkávali ukrytí, měli čas. Pak padla noc a nenastala žádná změna. Slyšeli jsme šustění větviček, ale moc se přiblížit si netroufali. Pomalu se roztahovali kolem dokola, hledali nás, pátrali, věděli, že tím svahem jsme jim neutekli. Jesse se začala bát, že nás obklíčí, počkají na světlo, a pak to s námi skoncují. Já našemu postavení věřil, měli jsme kusy skal, zatímco oni jen křoví, i nám by světlo posloužilo k jejich odhalení, no, kdo ví. Každopádně Jesse se rozhodla, že to musíme vyřešit rychle a pustila se do toho. Šeptla na mě „Dávej pozor!“, vyrazila z úkrytu a začala pálit do křoví. I oni po ní začali střílet, jenže o to jí šlo, vyvolat zdání, že se snažíme prorazit a vyprovokovat je k výstřelům. Povedlo se jí to. Já byl ve střehu a podle záblesků z jejich pistolí jsem mohl zase začít střílet po nich. Mě kryl kámen, je jenom listí, moje výstřely si cíle našly. Jesse už byla zase za balvanem a střílela taky, že levou rukou, jsem si nevšiml. Dostali jsme jich šest, zbylí se stáhli a my využili příležitosti, vyškrábali se rychle tím svahem a prchali údolíčkem dál do hor. Tam ve skalách to byl spíš kaňon, nebylo kam uhnout, kudy jít jinudy, prostě bylo jasné, že zatím se jim neztratíme, nezbývalo, než ujíždět dál. Jeli jsme tak rychle, jak tma dovolovala. Když začalo svítat a trochu světla proniklo i mezi ty skály, konečně jsem si všiml, že s Jesse něco není v pořádku, že je v sedle divně zkroucená. Jela přede mnou, víc jsem na ni neviděl, ale okamžitě jsem ji dohonil a zjistil, co mi zatajila. Pravou ruku měla bezvládně zastrčenou do škvíry mezi knoflíky kabátu, rameno a bok samou krev. Byla zraněná! A já nic nevěděl, jeli jsme celou noc, nic neřekla, vydržela. Věděl jsem, proč, ale to nic neměnilo na tom, jak mě to bolelo. Přinutil jsem ji zastavit a slézt z koně a přes její protesty, že musíme dál, jsem jí ránu prohlédl a shledal, že jí kulka zůstala v zádech, naštěstí jen kousek pod kůží. Rychle jsem ji vyndal a obě rány ošetřil, jak nejlépe jsem mohl. Jesse byla statečná, a když jsem skončil, okamžitě nasedla a jelo se dál. I já zatínal zuby, bezmocí a vztekem, ale nic jiného nešlo dělat. Vydržela v sedle ještě celý den, zajížděli jsme hlouběji do hor, večer pak vystoupali nahoru do Nevěstina průsmyku a tam se zhroutila. Už jsme byli domluveni, že zamíříme sem ke srubu, plán byl jasný, ale oni byli stále za námi, občas jsme je viděli. Zbyli už jen tři a nepřibližovali se, ale ani to nevzdávali. Potřebovali jsme z průsmyku pokračovat dál, abychom se pak v tom dalším velikém údolí stihli ztratit a zamířit kaňonem sem už bez nich. Trochu jsem ji vzkřísil, aby se udržela na koni alespoň, než k ní nasednu, vzal ji do náruče a vyrazili jsme. Nebudu ti popisovat zoufalství té cesty, kdy jsem cítil její bezvládnou, mrtvou váhu na svých rukách,“ Shawnee si přejel dlaní přes oči a lehce zavrtěl hlavou. A pak vyprávění rychle ukončil. „Prostě takhle jsem ji vezl noc a den a ještě kus další noci, než jsme dorazili sem.“

     Přestože jsem vlastně věděl, že to dobře dopadlo, byl jsem tak napnutý, že jsem přestal jíst a poslouchal bez hnutí a bez dechu jeho stále zlomenější hlas. A když skončil, ještě chvíli trvalo, než jsem se z té strnulosti vymanil.

     „No,“ povzdechl jsem si, „už je mi aspoň jasné, proč omdlela. Díky za vyprávění, Shawnee, vážně. Ale proč jsi říkal, že bych z ní tohle nedostal? Nepřipadá mi na tom nic tajného.“

     „Nic tajného na tom samozřejmě není,“ nevesele se zasmál. „Ale… prostě si nemyslím, že bude ochotná se s tebou o tom moc bavit. Můžeš to zkusit, uvidíš. Ale nejspíš ti řekne, že nás dohnali, ji postřelili a já ji zachránil, když jsem ji odvezl. A to ti moc přesnou představu o tom, jaké to bylo, nedá.“

     „No když to řekneš takhle, zní to trochu jednoduše, pravda. Ale o tom kolik vydrží a co všechno je schopná obětovat vím svoje, nemyslím, že má pro ni cenu něco takového přede mnou skrývat.“

     „Věříš si. Zkus to, já ti přece nebráním. Pro mě sice nebylo vůbec jednoduché vydolovat z ní vaše příběhy, ale s tebou má jiný vztah, třeba ti to poví bez zábran. Přeju ti to.“ S tím se zvedl a bez dalšího slova odešel dovnitř.

     Dojedl jsem studené jídlo a šel za nimi. Jesse spala a Shawnee seděl u stolu a zašíval košili. Její košili, tu zakrvácenou, ve které včera přijela. Jesse by to jindy dávno udělala sama, času na to bylo spoustu, ale tentokrát měla pravou ruku vyřazenou z provozu, takže nemohla. Udělal to zcela samozřejmě za ni. Chvíli jsem jen tak stál, díval se a dával si dohromady, co jsem se o něm za ten čas tady dozvěděl. Vařil, zašíval, ošetřoval rány, potřeboval spát… Byl jako já, Levon, Will… jako Jesse. Byl to normální člověk, ve skutečnosti velmi pracovitý a obětavý. Měl jsem o něm jinou představu, vykreslil jsem si ho jako chladného pistolníka, který kromě svého koltu nic nevezme do ruky, na ničem a na nikom mu nezáleží. Ani jsem to pořádně nevěděl, ale uvědomil jsem si, že jsem kvůli tomu vlastně nevěřil, že s ním Jesse zůstane. Ale to padlo. Uměl se postarat o všechno, i o ni, a neváhal k tomu nasadit všechny své síly. Miloval ji. A ona jeho. Chvíli mi trvalo, než se mi tohle všechno srovnalo v hlavě. Shawnee vzhlédl a tázavě se na mě podíval.

     „Můžu si dovolit jeden výstřel?“ zeptal jsem se.

     Chvilku mlčel a jen se na mě díval, ve tváři se mu nepohnul ani sval. „Z pušky,“ řekl a, i když to nebyla otázka, přisvědčil jsem.

     Pak přikývl, já popadl svou zbraň a vyrazil ven. Bylo jasné, že potřebují jídlo, tak jsem jim šel něco ulovit. Věděl jsem, že mi jedna rána bude stačit, ale netroufal jsem si sám rozhodnout, jestli je to bezpečné. Tolik jsem podlehl jeho vlivu, jeho autoritě. Samozřejmě, že jsem tím na něj přenášel i všechnu zodpovědnost, ale to vidím až teď, s odstupem času.

     Za dvě hodinky jsem měl srnku a vyrazil zpátky. Jesse ještě spala, nebo už zase, těžko říct, neptal jsem se. Její zašitá a vypraná košile se sušila nad kamny a na stole byl talíř s hromadou placek.

     „Nějaké maso se vám bude hodit,“ řekl jsem a ukázal na srnu, kterou jsem nechal u dveří. „Já budu muset ráno jet.“

     Shawnee přikývl, zvláštně se na mě podíval a tiše odpověděl. „Díky!“ Pak pohlédl na spící Jesse a pokračoval. „Chtěl jsi s ní mluvit. Tak já ji vzbudím.“

     Tím mě teda docela naštval. „To mě zkoušíš, nebo co? Za koho mě máš? Už jsi to jednou udělal, řekněme, že to bylo nutné. Ale teď? Když už dokonce vím, co má za sebou?“ Schválně jsem mu vrátil jeho slova, i když je předtím proti mně nemyslel. Zase to s ním ani nehlo.

     „I ona s tebou chtěla mluvit, a když ráno odjedeš, je teď poslední šance. Však má na spaní celou noc. Ale jestli ty vyloženě nechceš…“ pokrčil rameny. „Bude ji to mrzet.“

     „Aha! Tak proč nejednáš na rovinu? Proč rovnou neřekneš, že se mnou chce mluvit?!“

     „No,“ protáhl pobaveně, „možná jsem tě chtěl trochu potrestat.“

     „A za co?“ Byl jsem už opravdu rozzlobený. „Nakonec já jsem ten špatný, že s ní nechci mluvit!“ vyrazil jsem ze sebe a překvapeně pozoroval, co to tentokrát udělalo s ním.

     Přivřel oči do tenounkých škvírek a ledovým hlasem jako břitvou odsekával jednotlivá slova.

     „Cítíš se ukřivděně, že jsi teď za toho špatného? A jak sis ty vyhodnotil mě? Myslíš, že bych ti dovolil se k ní jenom přiblížit, kdybych měl pocit, že jí to uškodí?“ Cítil jsem, že se mi roztřásly ruce a jen jsem doufal, že ne natolik, aby to bylo vidět. A on čekal na odpověď.

     „Ne, to asi ne,“ podařilo se mi ze sebe vypravit.

     „Tak příště trochu přemýšlej, než otevřeš pusu. A než se naštveš.“

     No, pěkně mě zpražil, jako malého uličníka. Myslím, že to dost přehnal, zase tolik jsem toho neřekl, ale alespoň jsem ho viděl vypěnit. Nebylo o co stát. Na druhou stranu mi to pomohlo trochu si pročistit hlavu, protože mi to dalo důvod, proč ho nemít rád. Zatím jsem ho musel ve všem spíš obdivovat, souhlasit s ním a dělat všechno po jeho a to mi bylo celkem proti srsti. Měl jsem na něj svůj názor, převzatý od Willa a Johna, a v té době jsem ho nechtěl tak snadno měnit. Myslím tím úplně změnit. Protože jinak měl samozřejmě pravdu, naštval jsem se zbytečně, to jsem musel uznat. Rychle jsem vychladnul, já nikdy nevydržím dlouho naštvaný. Chvíli jsem se na něj mlčky díval, abych si byl jistý, že promluvím zcela klidně. Já postupně chladnul, jak už jsem řekl, a on zase roztával. Prostě oba jsme se zklidnili.

     „Dobře, vzbudíme ji, promluvím si s ní. Stejně je čas na večeři.“

     Shawnee přikývl, otočil se k posteli a jeho tvář se opět úplně změnila. Spatřil jsem v ní úlek a zahanbení. I já se otočil a uviděl to, co on, Jesse byla vzhůru a pozorovala nás. Těžko říct, jak dlouho, ale dalo se předpokládat, že naši malou hádku slyšela. Taky jsem se pořádně zastyděl, to se nemělo stát.

     Shawnee k ní přistoupil se sklopenou hlavou a tiše jí řekl: „Promiň, měl jsem se udržet, mrzí mě to.“

     „Mně se omlouváš?“ zeptala se nevěřícně.

     „Jasně. Protože tys to slyšet neměla. Ale jemu to patřilo a on to i zvládne.“ Jesse se už nadechovala, že mu něco odpoví, ale on ji prstem umlčel a pokračoval. „Promluvte si, tentokrát tady. Já budu venku.“ Tu poslední větu řekl směrem ke mně a odešel.

     Sedl jsem si k ní na postel a taky se jí omluvil, protože to bylo vážně trapné. Pak jsme si pěkně popovídali. Nechtěl jsem s ní už nic řešit, jen si promluvit, potěšit ji, Shawnee by u toho klidně i mohl být a ani ona nezačala o ničem, kvůli čemu bychom potřebovali být sami. Vlastně jsem se nedozvěděl, o čem se mnou chtěla mluvit, možná nakonec o ničem, třeba si i ona chtěla prostě jen popovídat. Každopádně jsme se dobře bavili, čas utíkal a najednou byla tma. Zašel jsem ven vyhledat Shawneeho a našel jsem ho na vyhlídce, seděl na kameni, ze kterého si odhrnul sníh a kouřil dýmku.

     „Chtěl jsem ti předtím ještě říct, že se hlásím i tuhle noc na hlídku. Pořádně se vyspi, než na to budeš sám,“ řekl jsem mu.

     „Samozřejmě jen kvůli Jesse,“ odpověděl lehce pobaveně. „Ale tak, aby to neslyšela. Jsi pro mě trochu záhada, Christiane Evansi.“

     „Co je na tom záhadného? Jsem její přítel, chci pro ni jen to nejlepší. A musím nerad uznat, že to jsi momentálně ty. Ale potřebuje tě v plné síle.“

     „Já jsem to pochopil. Jenom… proč nechceš, aby o tom věděla, mohla ti poděkovat…?“

     „Je to mezi námi. Podívej se na to z mého úhlu. Ty pro ni taky děláš všechno bez řečí a bez nároku na slávu.“ Vybavila se mi ta její zašitá a vypraná košile, ani nevím, proč zrovna tohle. „Jenom chci, aby byla v pořádku.“

     „Jasně,“ přikývl a vážně se na mě díval, už se vůbec nesmál. „Udělals toho pro nás hodně, Chrisi, opravdu ti moc děkuju. A tu nabídku přijímám. Předpokládám, že sis to dobře rozmyslel a tobě ten spánek chybět nebude.“

     „Správně. Ráno jedu domů. Je nás tam osm, nebudu na všechno sám. Navíc tam nic nehrozí, o nic nejde.“

     „Dobře,“ stočil pohled stranou na temnou oblohu. „A to předtím vevnitř… všechno to platí. Ale omlouvám se za ten tón. A že u toho byla Jesse.“

     „Jo, to se vážně nepovedlo. I mě to mrzí. No, stalo se.“

     A bylo to, byli jsme domluveni. Pak už se nic zajímavého nedělo. Všichni jsme se najedli, oni šli spát, já hlídat. Ráno Shawnee zase vylezl, dokonce dřív, než den předtím, dosud byla úplná tma, ani svítat ještě nezačalo. Za tmy jsem odjíždět nechtěl, tak jsem se další dvě hodinky prospal a vyrazil jsem. Jesse ještě spala, ale s tím se počítalo, rozloučil jsem se s ní už večer, nic mi nebránilo. Odjel jsem a odvezl si s sebou spoustu látky na přemýšlení.

     Samosebou jsem doma musel vyprávět, co se dělo. Ale z nějakého důvodu se mi nechtělo o Shawneem vykládat podrobně, sám jsem se ve svých pocitech úplně nevyznal, tak jsem o tom pomlčel. Řekl jsem, že je s ním Jesse šťastná a že se o ni pěkně stará, nijak jsem to nerozváděl. Will chtěl samozřejmě vědět víc, tak jsem mu pověděl ještě něco, ale jenom fakta, názory jsem si nechal pro sebe.  A musím se přiznat, že, jak čas běžel, a já o něm slýchal pořád jen ty špatné věci, na ty dobré jsem pomalu zapomínal, postupně jsem je v paměti něčím zasypával a Shawnee pro mě zůstal v podstatě nepřítelem, minimálně někým nepříjemným a nebezpečným. Už jsem ho nikdy neviděl, až do teď.

     A ještě něco. Tomu srubu jsem se začal vyhýbat. Od jejího odjezdu od nás jsem se tam dvakrát setkal s Jesse a pokaždé byla v nebezpečí, zraněná, bál jsem se ji tam potkat znovu. Měl jsem pocit, že by to mohlo být naposledy. Takže když jsem tam vysloveně nemusel, nejezdil jsem tam, a když už, tak jen na kratičkou a nejnutnější chvíli.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.02.2016 22:14:06K3
redaktor prózy

Já jsem jenom čtenář-kritik, ne odborný kritik, tak to ber s rezervou.

Když se namátkou podívám, tak třeba: Její oči se okamžitě otevřely a nevěřícně na mě zůstaly hledět. To na mě působí parodicky. Myslím že by bylo lepší: Okamžitě otevřela oči a nevěřícně na mě hleděla.

Ale z toho si nic nedělej. Já bych třeba taky rád napsal nějakou vesternovou povídku, ale zatím nevím jak. Kdysi jsem se o to pokoušel, jako mladej kluk a když se na to podívám, je to jako karikatůra celé. Takže hlavu vzhůru a piš dál.

17.02.2016 17:06:24Jesse H.

Děkuji vám, pánové, za vaše názory, omlouvám se za to zpoždění.

Zdendo, Chris byl ve srubu poklidit, pak přijel Shawnee s Jesse a on zůstal kvůli hlídce. Nic složitýho.

Cením si, že jsi mi ukázal,  jak by podle Tebe měl vypadat druhý odstavec... nicméně se s Tebou nemůžu ztotožnit. Je mi jasný, že příběh potřebuje promazat, věř, že ho už promazávám dva měsíce :-), ale text, který jsi mi Ty nechal jako druhý odstavec se zas nelíbí mně. Je příliš telegrafický, věty jako vyštěknuté, jednoduché, jako pro prvňáky. Já se snažím vyprávět... ovšem pochopila jsem, že neúspěšně :-)

Ta věta, co jsi uvedl jako příklad špatného používání zájmene "ona" je zrovna dobře: "Na druhou stranu bylo jasné, že ONA v pořádku není, teď jsem měl víc času lépe si ji prohlédnout a viděl jsem, že je bledá, zpocená a rysy má ztrhané." ONA je tam záměrně, na tom slově je důraz a vysvětluje, že muž, ktarý je s ní, nepředstavuje nebezpečí, je v pořádku, ale ONA v pořádku není.  Samozřejmě ale nepopírám, že moje větná skladba nemůže být jinde špatně, a i když možná ne zrovna špatně, tak třeba divně.

Zajímalo by mě, kam až jsi to dočetl, kdyř Ti situace ještě připadala zajímavá :-)

K3 - samozřejmě jsem to myslela dobře :-) a hlavně ne komicky a karikaturně. Jestli to taklhe vyznívá, to mě opravdu mrzí a vážně by mě zajímalo, kde. Jak známo, člověk si svoje chyby najde špatně a platí to nejen o těch pravopisných.

11.02.2016 22:10:37K3
redaktor prózy

Musel jsem to číst na dvakrát a stejně mě to uspávalo. Já mám vesterny rád a to byl taky jeden z důvodů, proč jsem to přečetl. Je to psané hrozně rozvláčně. Aby to obstálo, muselo by se nekonečně škrtat. Věty jsou často psané chaoticky, neuspořádaně. Někdy si navzájem odporují, protiřečí si. Ani vlastní struktura příběhu za moc nestojí. Napětí je strojené, místy působí až komicky nebo karikaturně.

Víc už ti to kazit nechci. Určitě to zamýšlíš dobře, ale pokud chceš dál psát, tak škrtej, každé slovo navíc musí ven. Nechávej jenom podstatné věci aby se to četlo plynule. Nechávej čtenáře v napětí až do konce a nemysli si že je čtenář hlupák. Není a nenechá se ošidit. Konec se snaž vygradovat a pokud možno vymysli nějaké překvapení. Víc to nechám na ostatních.

09.02.2016 09:37:57Prosecký

Příliš mnoho slov. Zkus to upravit.

09.02.2016 09:34:18Prosecký

Příliš mnoho slov. Zkus to upravit.

08.02.2016 21:02:01Zdenda

Ten úvod mě mate. Je v tom srubu na hlídce nebo na úklidu, nějak to nechápu. A to tam uklízí týden?

No, já bych teda dost škrtal... vezmu jen druhej odstavec... a namátkou ho promažu:

Nechápal jsem to. Jesse by mě neomráčila a rozhodně nesvázala, musel tam být ještě někdo. Ale co ona? Je taky svázaná? Najednou vrzly dveře, přichází můj věznitel. Honem jsem zavřel oči. Zavřel za sebou, pak se zastavil a nakonec přešel k posteli a usedl na židli vedle ní. Ještě chvilku jsem počkal, a pak jsem se malinkou škvírkou podíval. Seděl u ní, v ruce šátek a něžně jí otíral tváře a čelo, obličej plný bolesti a starosti. Ulevilo se mi, protože Jesse moji záchranu nepotřebovala, tohle musel být Shawnee Dean a byl tady jednoznačně pro ni. Na druhou stranu bylo jasné, že v pořádku není, teď jsem měl víc času lépe si ji prohlédnout, byla bledá, zpocená a rysy měla ztrhané.

Tak na dvou místech jsem teda musel opravit slovosled, nicméně mám za dokázané, že pouhým užitím tlačítka "delete" se dá tenhle text výrazně vylepšit.

Máš časo takovou dost zvláštní větnou skladbu, obzvlášť ta zájména on a ona jsou často použitá nevhodně, ve stylu: Jessie ležela a já viděl, že ona není v pořádku.

Jinak ta situace mě zaujala, ale nějak mě omrzelo se tím textem prodírat.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.