Proč jsem malé bezvýznamné hovno

Ahoj. Jmenuji se Lukáš Vošek a maminka mě právě přinutila usednout k počítači, zaregistrovat se na literární server Písmák a začít psát slohovou práci s názvem Proč jsem malé bezvýznamné hovno. Předem bych chtěl říct, že budu psát pod dohledem mé hodné maminky, která mi po celou dobu bude přes raměno hledět na monitor a nakonec celou mou práci zkontroluje, aby v ní nebyly nějaké nepatřičnosti hodné sprosté a slabé lidské bytosti kterou já bezpochyby jsem.

Tak tedy začínám. Uf.

Proč jsem malé bezvýznamné hovno? Nejspíš protože mám tak úžasnou maminku, v jejímž stínu vyrůstám. Tak jako malé dubové semenáčky nemohou řádně vyrůst, vrhá-li na ně stín již vzrostlý a ušlechtilý dub, tak ani člověk, který dospívá v jedné domácnosti se slavnou, silnou a rozměrnou osobou, se nemůže dostatečně vyvinouti a proto lidsky zakrní. Stane se z něj jen jakýsi slabý prdeček, parodie opravdového člověka Homo Moraviensis subspecies Hanasiensis.

Mým neštěstím ale není jen skutečnost, že jsem již od okamžiku samotného zrodu zastíněn egem mé milované matky. Problémy mi činí i velice mizerná genetická výbava, kterou jsem dostal do vínku od svého biologického otce - místního blázna známého jako Retardovaný Kuba. Samotné mé početí bylo, dle slov maminky, velmi dramatické. Maminka se jednoho dne vracela z místní hospody, přičemž pociťovala nutkání pářit se s mužskou bytostí. Protože domů ke svému zákonitému manželovi to měla celého půl kilometru pěší chůze a věděla, že tak dlouho to zkrátka nevydrží, sáhla po první bytosti mužského pohlaví, která se jí namanula. Po místním bláznovi. Ten během následného znásilnění, jehož detaily je mi zde stydno líčiti, jedno z maminčiných ušlechtilých vajíček oplodnil svou nehodnotnou spermií s nalomeným ocáskem. Z tohoto spojení jsem vzniknul já, ostuda celé naší rodiny, nejslabší její článek a černá ovce.

V tuto chvíli se sluší mamince Miluně poděkovat za to, že mě ihned po porodu nespláchla do záchodu, jak to původně zamýšlela. Maminko, děkuji Ti! Děkuji Ti za Tvé milosrdenství a život, který nyní mohu díky Tobě žít!

Díky své mizerné genetické výbavě jsem značně hubený a nemám skoro žádnou sílu. Kolečko naložené padesáti cihlami neuvezu, pětiletý javůrek ze země nevytrhnu, traktor z bažiny nevyprostím. To dovede má maminka, já však ne. Ani inteligence jsem mnoho nepobral. Zbožným přáním mé maminky bylo to, abych se po dokončení základní školy vyučil operátorem fekálního vozu (hovnocucářem), k tomu jsem však ani zdaleka neměl ty správné předpoklady. Místo toho proto chodím na ostudné gymnázium v Hejčíně a pokud snad nějakým zázrakem složím maturitu, rád bych studoval informatiku a stal se programátorem, což je jedno z nejhorších zaměstnání na světě. Velice mě mrzí, že jsem maminku v tomto ohledu tak zklamal, moc rád bych se stal hovnocucářem, ale my genetičtí zmetci podobná prestižní zaměstnání prostě vykonávat nemůžeme.

Z toho, co jsem o sobě napsal, každý jistě nabude dojmu o mé bezvýznamnosti a sralbotkovství. Tento dojem je správný. Jsem bezvýznamné submisivní nic, které se raději vůbec nemělo narodit. Maminka se mě ale i přes to všechno snaží mít svým způsobem ráda a zušlechťuje mě zaslouženým bitím za každý sebemenším prohřešek. Toto bití je smyslem mého života a já jsem za něj rád, ačkoliv během něj vždy křičím o pomoc Maminko, nebi mě, nebi mě!

Maminko, mám Tě rád! Bez tvých ran a lásky bych jistě zpustl stal se absolutním exkrementem, páriem hodným vydědění za okraj společnosti a zapomenutí.

Lukáš Vošek, dne 16.02.2016, Horka nad Moravou, nečistý "mrdník" v prvním patře domu 48,