Jidáš

Seděla na zadním sedadle. Mohla jet vepředu, ale odmítla. O to víc by se snažil o konverzaci. Nahlas vydechla a chvíli se snažila číst:

SVĚTLO mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše…

… ale v autě se jí dělalo špatně. Položila knihu na klín a zadívala se na jeho hlavu. Pleš se mu dělala na prohlubni lebky. Vypadala trochu jako otvor do hlavy.

Nechutný, pomyslela, a ten tvar. Většinou jsou lysiny kulaté, ale ta jeho má tvar rozšlápnutého lejna.  

Odvrátila od něho pohled.

Venku se stromy prohýbaly pod tíhou ledového větru. Březen. Měsíc bez barvy a naděje. Dnes má narozeniny a on jí ještě nepopřál. Určitě o tom nemá ani páru. Místo toho si jede do Kauflandu pro zlevněnou Plzeň.

V kufru zacinkaly prázdné láhve. Zněly jako umíráček.

„Můžeme si koupit něco dobrýho k jídlu.“

„Nemám hlad.“
„Já vím. Ale na večer. Nebo si chceš objednat pizzu?“

Nediví se, že od něj máma odešla. Jak si něco takovýho mohla připustit k tělu… do těla?

„Můžeme nakoupit klobásky, nějaký pomazánky… víno.“

„Nepiju.“
„No jo, ofiko nemůžeš, ale brzy už budeš plnoletá…“
„…nesnáším alkohol.“
„Dobře, tak jen klobásky.“
„Nejím maso.“
„Cože? A od kdy?“

Nehodlala v tom pokračovat. I přes pocity nevolnosti zabořila svůj pohled do knihy:

Můj otec vynikal měkkým srdcem…

„Dobrá, dneska tedy pro našeho Mončičáka uděláme vegetariánskou hostinu!“

Auto projelo kruhovým objezdem a zahnulo směrem Kaufland. Přední parkoviště vypadalo plné a tak se rozhodl zajet dozadu, kde skoro nikdo nebyl.

Copak se ještě nenaučil trefit mezi dvě zaparkovaný auta?

„Tak půjdeme?“

„Já nikam nejdu.“
„Takže tu počkáš?“
„Hádej!“
„Dobře, tak mi řekni, co by sis dala.“
„Nemám hlad.“
„Hele, moc toho o vegeriánství nevím… já bez masa nepřežiju.“
„To zvířata taky ne.“
„Takže to děláš z přesvědčení?“
„…“
„Jasně, nic mi do toho není. Koupim tedy nějakou zeleninu na salát. Viděl jsem včera v televizi, jak dělaj pomazánku z avokáda, co ty na to?“

Položila knihu a zatleskala jeho péči.

„Mohla bys mi to občas trochu usnadnit.“

„A co jako?“
„Nevim, proč jsem trestanej za ten rozvod já, když o něj požádala tvoje máma?“
„A divíš se jí?“

Místo aby se naštval, nasadil ten svůj sterilní úsměv.

„Našel jsem si práci, to víš, ne?“

„Jo, máma to říkala.“

„Já se vždycky snažil, to musíš vědět. Na toho tvýho walkmana jsem taky přidal.“

Čekala, že na ni vytáhne účtenku. Jak se může takhle ztrapňovat?

„V létě můžeme jet k moři, tedy možná napřesrok, až něco našetřím, ale vypadá to slibně.“
„Měl bys jít, aby ti nevykoupili plzničku.“

„Ty provokatére!“

Chtěl ji štípnout do tváře. Ucukla.

„Hele, ještě se vrátím pro basy, tak se rozmysli, jestli opravdu nechceš jít se mnou.“

Jak tak běžel v tom svým ošuntěným kabátku pro nákupní vozík, na chvíli se jí ho zželelo. Možná by za ním měla jít a říct mu, že si to s tím vegetariánstvím vymyslela, ať koupí dobrý maso na steak, flašku červenýho a pak by snad mohla zakopat válečnou sekeru.

Zavřela oči a pokusila se vzpomenout na nějakou hezkou chvíli s ním. Marně. Vztekle padla zádama na opěradlo, nasadila si sluchátka a pustila hudbu co nejvíc nahlas.

***

Než dozněla první skladba, byl zpátky. Hodil přepravky s prázdnýma flaškama do auta a nasednul.

„Copak, sleva se nekoná?“

„Je tam moc lidí. U automatu na vratný láhve je hrozná fronta.“
Zněl rozhozeně, což jí potěšilo.

„A co sis myslel? Že tam v sobotu nikdo nebude?“

„Zkusíme Tesco.“
„Jasně, tam to bude určitě mnohem lepší.“
„Tak víš co?“
Zvýšil hlas. Konečně nějaká změna.

„Copak, tati?“ řekla a mile se na něho usmála.

„Objednáme si tu pizzu. Určitě budou mít nějakou bez masa.“
„Jak chceš.“
„A můžeme se stavit v půjčovně pro nějakej film, co říkáš?“
„Je mi to jedno.“
„Jak jedno? Třeba nějakej horror?“
„Jak říkám, je mi to šumák, mám knížku.“
„Dobře,“ vzdychnul. Motor zakýchal a po chvíli odmlouvání naskočil.

***

Bylo devět večer a pizza stále nikde. Šel tam zase volat. Poprvé mu řekli, že mají hrozný frmol. Po druhé, že se dělá.

„Už jsou to dvě hodiny!“ slyšela ho říkat. Ale znělo to spíš, jako by se jim omlouval.

Seděla na kanapi a dívala se na televizi. Z pěti videokazet, co tam měl, vybrala Smrtonosnou zbraň 2. Příšerná kopie. Zvuk kolísal. Z modrých očí Mela Gibsona každou chvíli vycházely oranžové pruhy. Vypadal jako robot.

Otec vztekle popadl telefon a snažil se znovu dovolat do pizzerie. Nebrali mu to. Teatrálně zašustila pytlíkem čipsů, který našla v kuchyni, a vysypala si poslední drobky do pusy. Pak to zapila teplou kofolou a hlasitě říhla.

„Dobrá véča!“

Podíval se na ni. Určitě by jí nejradši jednu vrazil.

Spokojeně se na něj usmála a řekla, že si půjde lehnout.

„Tu pizzu nebudeš chtít?“

„Už je pozdě. Není zdravý se na noc přejídat.“
„Dobře, tak to zruším.“
„Ale vždyť ti neberou telefon.“
„Až přijde poslíček, tak…“

Hovor přerušil zvonek. Šel otevřít. Slyšela lámanou češtinu, ruský přízvuk a otcův úslužný tón. Dokonce poslíčkovi dal i dýžko.

„Můžeme si ji nechat na zejtra. Uděláme si snídani šampiónů, co říkáš? Hele, dali nám dvě pitíčka zdarma.“

S nechutí se na ně podívala - dva mandarinkový nektary s Makovou panenkou na obalu. Jak dojemné!

***

Sledovala ho z pootevřených dveří. Seděl tam ozářený blikajícím světlem z obrazovky. Na stole otevřené krabice s pizzou. Díval se na ně s tragickým výrazem, jako by pozoroval mrtvé děti. Věděla, že toho bude litovat, ale vešla.

„Možná si jeden kousek vezmu.“

Nahnula se nad krabicemi a vzala si plátek mexické.

„Je tam slanina. Objednal jsem ti Quattro Formaggi.“
„Nesnáším nivu.“

„Aha. Promiň.“

„To je jedno.“

Potichu jedli. Bál se navázat konverzaci. Takhle zahnanej do kouta působil snesitelně.

„Jak ti chutná?“ zeptal se nakonec.

„Moc těsta.“
„No jo.“

Hodila okraj ke zbytku pizzy.

„Tak díky.“

„Počkej.“

„Co je?“

Šel ke svému gramofonu a šáhl po první z řady desek.

„Chtěl bych ti ji dát k narozeninám.“

Nevěřícně se na něj podívala.
„Myslela si, že jsem zapomněl, co?“

Dala v ruce v bok a probodla ho svým modrookým pohledem.

„Tys poslouchal, jak jsem mluvila s mámou, že jo?“

„Měla bys mi víc důvěřovat,“ odvětil nejistě a pak dodal:
„Dobře, měl jsem za to, že je máš až za tejden. Promiň. Tak chceš ji nebo ne?“

Po chvíli váhání si od něj desku vzala a se zájmem zkoumala obal.

„Ale já nemam ani gramec,“ řekla nakonec.

„No jo… tak třeba do vitríny, na ozdobu… co já vim.“
„To by byla škoda, tedy pokud ji posloucháš.“
„Jasně, že jo! Je to dobrý.“
„Vážně? Ty a Depešáci?“

„No a? Chceš si to poslechnout?“
„Tohle album znám nazpaměť.“
„Ale na vinylu je to úplně něco jinýho.“

Posadila se do křesla vedle gramofonu.

„Ani nevím, jestli je to jejich poslední deska,“ řekl.

„Není. Už natočili další tři. Teď poslouchám to poslední… je asi nejlepší…“

Nával nadšení ji zaskočil. Srovnala dech a vzala si od něho sluchátka. Opatrně položil desku na kotouč, otřel ji hadrem a spustil jehlu. Hned první tóny ji usadily hluboko v křesle. Ani nevěděla, kolik zvuků se tam skrývá. Zavřela oči a nechala se unášet hudbou, černou oslavou, honem pryč odsud oslavit fakt, že vidí záda pro ni dalšího černého dne…

 

***

Probudila se v křesle přikrytá dekou. Zakroužila krkem a hlasitě zívla. Vešel z konvicí kávy. Na talíři byly rohlíky, máslo a koblihy. Káva příjemně voněla. Zahnala úsměv otázkou:

„Jogurt nebo vločky nemáš?“

„Bohužel. Ale můžu ještě skočit do obchodu.“
„To je dobrý.“
„Nechtěl jsem tě budit, ale asi jsem měl. Musíš bejt pěkně rozlámaná.“
„Ani ne.“
„Já spal na gauči a stačilo to.“
„Proč? To si mě jako hlídal?“
„Poslouchal jsem ty nový Depešáky a vytuhnul přitom. Ale jsou vážně dobrý. Dost přitvrdili.“

Vyskočila z křesla, popadla sluchátka od svého walkmana a dlaní otírala oranžové molitany.

„To snad není možný! To nemůže bejt pravda!“ křičela.
„Jen jsem si to chtěl poslechnout.“
„Nikdy nešahej na moje věci, jasný?“
„Dobře, omlouvám se. Koupím ti náhradní baterky.“
„Nemusíš se obtěžovat.“
„Kam jdeš? Pojď se přece nasnídat!“

Práskla dveřmi do koupelny, vztekle vymačkala zbytek zubní pasty na svůj kartáček a drhla si zuby, až jí z dásní tekla krev.  

***

Zpátky v jeho autě. Už aby byla doma. Jak si přeležel vlasy, pleš se zdála větší. To se nemůže trochu upravit? A proč jedou zase do Kauflandu?

„Sjedu jen pro tu Plzeň – teď tam nebude tolik lidí.“
„Jasně.“
„Hned jsem zpátky. Koupim ti ty baterky. Nechceš jogurt?“
„Říkala jsem, ať se neobtěžuješ.“

Třikrát za sebou udeřil pěstí do volantu. Ozval se klakson. Nadskočila. Vytáhnul klíče ze zapalování a vystoupil.

„Vážně tě to tolik baví?“

Neodpověděla. Bouchnul dveřmi. Otevřel kufr a vytáhnul přepravky na pivo.

„Fakt nevim, co jsem ti udělal!“

Prásknutí kufru. Už nenadskočila. Tělem jí projel pocit jistého zadostiučinění. Nasadila si sluchátka a sledovala, jak kráčí směrem k nákupním vozíkům. V rozrušení se nerozhlédl a vkročil do cesty černému BMW. Pištění pneumatik. Lekl se a upustil basy. Řinčení skla. Začal na auto křičet jako smyslů zbavený. Do kapoty motoru bouchl pěstí.

Zasmála se.

Z auta vystoupili dva muži. Udělal dva kroky vzad. Popadnul prázdnou láhev a začal s ní před sebou šermovat. Dostal od jednoho pěstí. Láhev spadla na zem, ale nerozbila se. Ten druhý ji zvedl a udeřil ho do hlavy. Tentokrát se sklo roztříštilo.

S hudbou na uších jí připadalo, jako by sledovala film. Letmo se pousmála tomu, jak poskakuje, točí se dokola a drží si hlavu. Pak si ale všimla krve, která mu stékala po obličeji. Ztuhla. Seděla tam dál jako přikovaná a všechno to mlčky sledovala. Hudba zněla dál. Hlavou jí prolétávaly slova písně Judas:

riskuj pro mě své zdraví
chceš-li mou lásku

Kopali do něho, i když už se nehýbal. Utírali si předloktím pot z čela a pokračovali v díle. Nikdo je nerušil. Lidé klopili zrak a odváželi košíky na jiné skladiště. Hudba se začala táhnout, až nakonec ustala. V uších jí pískalo. Vzala za kliku. Bylo zavřeno. Klíče měl on. Jenže on byl asi mrtvý.

Ti dva, nikým nerušeni, nastoupili do auta a odjeli.

Seděla tam uvězněna ve staré fordce a zírala na jeho bezvládné tělo. Projela další auta. Prošli další nákupčí. Parkoviště se před obědem začínalo plnit. Nedokáže říct, za jak dlouho se objevila policie a sanitka. V tu chvíli si uvědomila, že neuronila jedinou slzu, nevolala o pomoc.

Nechala svoji dlaň dopadnout na sklo. Žádný zvuk nezaregistrovala. Úder zopakovala. Stále nic. Začala vší silou mlátit do okna a křičet, až jí bolest v krku stahovala hrdlo.

Jeden z policistů si jí konečně všiml. Řekl něco do vysílačky a rozběhl se směrem k ní.

 

---