MANIPULÁTORKA

Sám jsem své kroky dlouho nechápal. A pak to přišlo. ONA, má milovaná.

Nejdříve mě ovinula sladkou láskou hladíc mé sametové perutě, přitiskla k siluetě své pánve a na závěr vpasovala ostrou kudlu mezi má žebra.

Jak roztomiloučká je má láska. Je dokonalá, slastně se svíjela pod mými doteky. Je to má malá bestie. Čistokrevná mrcha je ztělesněním dokonalosti, je mnou.

Je mou vzpomínkou. Je potlačenou myšlenkou, kterou jsem se snažil pohřbít do dostatečné hloubky černé skulinky paměti, aby už neměla sebemenší šanci se dostat ven, ale je tu mezi mnou a mým tělem.

Chci zapomenout, pak přijde, ta noční můra a začne mě pronásledovat jako stín, že ano má drahá? Je tu se mnou neustále. Doufám, že neodcházíš. Doufám, že mě nenecháš prosit na kolenou o Tvou dokonalost.

Dokonale jsi mě zasáhla svými bezvadnými zbraněmi, proto Tě miluji.

Bolí to. To Ty ovšem znáš, nepraktikuješ to poprvé. Vím, jak si libuješ v mém žalu. Vím, jak žízníš po mém žadonění o Tvou prohnilou dušičku korunovanou tlejícím srdcem. Tu Tvou prázdnou schránku bez života. I když život by tam byl. Probouzel se v Tobě vždy v moment, kdy se to Ti to nejvíce hodilo. Ve chvíli, kdy Ti kdy se ukájela nad touhou po svém soukromém otroku, že mám pravdu broučku?  Způsobovala bolest, na kterou dosud nebyl vynalezený lék. Živíš se mým trápením, drahá.  Pravděpodobně Ti chutná, když si pokaždé necháš přidat, aniž by ses ohlížela na svou linii.

S nejsladší něhou otevíráš zacelené rány, aby byly schopné znovu hnisat. Jsi taková má sůl v očích: nevidím Tvou tvář, ale i přesto Tě chci přivinout ke svému tělu, aby sis mohla hrát na velkou holčičku.

Bojoval jsem za její existenci, přestože ona již vyvěsila bílé prapory. Její blízkost mi působila přívětivé blaho v podobě adrenalinových motýlků v hloubce podbříška. Dováděla mě k naprostému šílenství. Nenávisti druhých. Skrýval jsem její dlaň v té své před chladem odezírajíc z pohybů jejích rtů a naslouchajíc jejím pokynům. Probouzet se vedle Tebe byl můj každodenní boj. Něco jako suchá válka, kde umírají tisíce zbytečných, aby ti důležitý mohli s klidem okusovat křepelky.

Hrál bych hlavní roli a přijímal veškeré výzvy, které jí tlačily do kouta. Chránil bych jí, zatímco by láskyplně tahala za provázky.

            Nepotřeboval jsem nikoho, když jsem měl jí, mou slečnu dokonalou. Tu, co vykřikovala „Dámy a pánové, přistupte blíže! Uvidíte, co jste ještě neviděli! ZOUFALEC!“. Tu, co mi při každé příležitosti polila papírový tank vodou. Pravda, stejně bych ho zničil vlastnoručně, kdyby jen naznačila touhu vidět mou měsíční práci v prach se obracet.

Miláčku, nezabíjej ten jemný hodinový strojek jako je lidské tělo.

Dlouho jsem její kroky nechápal. A pak jsem přišel. JÁ, Tvá loutka…